IV.ÚS 2807/25

Předmět řízení

Plný text rozhodnutí

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti DREDGER s. r. o., sídlem Dubina 30, Šemnice, zastoupené JUDr. Michaelou Kubsovou, advokátkou, sídlem Spálená 511/8, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2025 č. j. 33 Cdo 2795/2024-388, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2024 č. j. 23 Co 120/2024-352 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. února 2024 č. j. 28 C 362/2022-314, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a podniku Povodí Vltavy, státní podnik, sídlem Holečkova 3178/8, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1.Stěžovatelka jako zhotovitelka a vedlejší účastník jako objednatel uzavřeli na základě výsledku zadávacího řízení smlouvu o dílo na veřejnou zakázku týkající se úpravy koryta Jenečského potoka. Před obecnými soudy se stěžovatelka po vedlejším účastníkovi domáhala zaplacení částky celkem 486 602 Kč s příslušenstvím. Část z nárokované částky ve výši 236 602 Kč odpovídala smluvní pokutě, kterou vedlejší účastník započetl proti nároku stěžovatelky na doplatek ceny díla z důvodu nedodržení termínu dokončení stavebních prací a předání díla. Podle stěžovatelky vedlejšímu účastníku nevznikl nárok na smluvní pokutu, neboť prodlení s plněním povinnosti bylo zapříčiněno okolnostmi na jeho straně. Zbývajících 250 000 Kč odpovídalo navýšení ceny díla, které stěžovatelka požadovala doplatit z důvodu existence mimořádné nepředvídatelné okolnosti ve smyslu § 2620 občanského zákoníku, která nastala v důsledku konfliktu na Ukrajině a s ním spojeného prudkého nárůstu cen energií, stavebního materiálu a pohonných hmot.

2.Obvodní soud pro Prahu 5 žalobu zamítl a vedlejšímu účastníku přiznal náhradu nákladů za zastoupení advokátem ve výši 209 935 Kč. Dospěl k závěru, že smluvní pokuta za prodlení s dokončením stavebních prací i předáním díla byla účtována oprávněně. Smlouva i předávací protokol rozlišovaly termíny pro dokončení stavebních prací a předání díla, čehož si stěžovatelka jako profesionál ve stavebnictví musela být vědoma. Obvodní soud se neztotožnil s námitkou, že prodlení způsobil vedlejší účastník předáním stanoviště v klimaticky nevhodné době či nepřesnostmi v projektové dokumentaci. Stěžovatelka sama z kapacitních důvodů avizovala zahájení prací až na podzim a při převzetí stanoviště nevyjádřila žádné výhrady. Odchylky od projektové dokumentace nemohla ani jedna ze stran předvídat, byly však včas zachyceny a stěžovatelka na ně mohla adekvátně reagovat; navíc byly zohledněny i v dodatku č. 1 prodloužením termínu předání díla. Obvodní soud neshledal ani důvod pro navýšení ceny díla z důvodu mimořádných nepředvídatelných okolností. Skutečnost, že realizace stavby probíhala v době růstu cen, byla způsobena také zpožděním stěžovatelky při zahájení prací a jejich následným přerušením. Požadované navýšení navíc nepřesahovalo ani 5 % z ceny díla, nešlo proto o podstatnou změnu poměrů (§ 2620 občanského zákoníku). Stěžovatelka sama ve výběrovém řízení podala nabídku výrazně pod předpokládanou hodnotou zakázky, čímž zvýšila riziko ziskovosti projektu.

3.Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky potvrdil zamítavý rozsudek obvodního soudu. Neztotožnil se s námitkami o nepřiměřené výši smluvní pokuty ani s tvrzením o nedodržení formy pro změnu závazku v souvislosti s dodatečně zjištěnými vícepracemi. K námitce, že povolení ke kácení olše od vedlejšího účastníka obdržela až den před termínem dokončení stavebních prací, soud na základě doplněného dokazování dovodil, že samotné pokácení by trvalo nejvýše jeden den, zatímco k datu dokončení zbývaly na stavbě ještě týdny prací. K požadavku na navýšení ceny díla městský soud uvedl, že § 2620 občanského zákoníku dopadá jen na zcela výjimečné situace, nikoli na zvýšení nákladů v důsledku růstu cen materiálu. U neočekávaných víceprací byl navíc nárůst cen zohledněn v dodatku č. 2 ke smlouvě o dílo. Městský soud nepřisvědčil ani námitce, že vedlejšímu účastníku jako státnímu podniku neměla být přiznána odměna za zastoupení advokátem.

4.Stěžovatelka podala dovolání, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítl pro vady. Předložené otázky hmotného či procesního práva stěžovatelka založila buď na vlastní skutkové verzi (otázky č. 1, 3 a 4), anebo u nich řádně nevymezila předpoklady přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu. V některých případech totiž bez bližšího odůvodnění uvedla více předpokladů přípustnosti dovolání současně (otázka č. 2), v jiných vycházela z judikatury, která na projednávanou věc nedopadá (otázky č. 7 a 8) a u některých předestřených otázek nevymezila předpoklady přípustnosti vůbec (otázky 5 a 6). V části, v níž stěžovatelka napadala výroky městského soudu o nákladech řízení, nebylo dovolání objektivně přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu.

5.Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud postupoval přepjatě formalisticky a trvá na tom, že přípustnost dovolání vymezila řádně ve smyslu § 237 občanského soudního řádu, přičemž odkazuje na řadu nálezů týkajících se formulace dovolání. Současně však napadá také samotné závěry obvodního a městského soudu k přiměřenosti smluvní pokuty a uvádí, že pominuly důležitá kritéria pro takové posouzení. Dále nesouhlasí ani s tím, že jí soudy nepřiznaly nárok na spravedlivé zvýšení ceny za dílo. K válečnému konfliktu a nárůstu cen došlo již během doby sjednané pro provedení díla, nikoli až poté, co nastalo případné prodlení. Konečně stěžovatelka napadá také výroky obecných soudů, které přiznaly vedlejšímu účastníku náhradu nákladů za zastoupení advokátem. Nepovažuje je za účelné, jelikož vedlejší účastník jako státní podnik má vlastní odborný aparát a nešlo o složitý případ.

6.Ústavní stížnost proti oběma rozsudkům je zčásti nepřípustná. Není přípustná proti výroku I rozsudku obvodního soudu a části výroku I rozsudku městského soudu, kterou byl potvrzen rozsudek obvodního soudu ve výroku I (tj. v části týkající se meritorního nároku stěžovatelky uplatněného žalobou). Nejvyšší soud odmítl dovolání proto, že stěžovatelka řádně nevymezila jeho přípustnost. Nejvyšší soud tedy neodmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, ale proto, že dovolání nebylo pro vady ani věcně projednatelné (a nebyl tedy vůbec prostor, aby Nejvyšší soud přípustnost dovolání posoudil). Proti oběma rozsudkům tak stěžovatelka nevyčerpala všechny zákonné procesní prostředky podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost v této části nemůže být přípustná [stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, výrok II a body 59 a násl.]. Ústavní soud se proto nemohl zabývat námitkami stěžovatelky týkajícími se posuzování přiměřenosti smluvní pokuty a nepřiznání nároku na zvýšení ceny za dílo.

7.Ve výroku II rozsudku obvodního soudu, dále pak v části výroku I rozsudku městského soudu, jíž byl potvrzen rozsudek obvodního soudu ve výroku II, a ve výroku II rozsudku městského soudu (tj. rozhodování o nákladech řízení), ústavní stížnost přípustná je. Dovolání proti výrokům o nákladech řízení totiž nebylo objektivně přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu] a stěžovatelka tedy vyčerpala všechny dostupné procení prostředky. V této části je však ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka nepovažuje za účelně vynaložené náklady za zastoupení advokátem, protože státní podnik zaměstnává vlastní právníky. V tomto smyslu stěžovatelka cituje rozhodnutí Ústavního soudu, která však dezinterpretuje. Citované pasáže jsou buď z naračních částí (usnesení ze dne 29. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1703/18 ) nebo jsou účelově zkráceny (usnesení ze dne 4. 1. 2019 sp. zn. II. ÚS 3154/18 , bod 8). Z obou usnesení plyne, že náklady státního podniku vynaložené na externího advokáta mohou být účelné, pokud se věc vymyká běžné agendě, se kterou se jeho pracovníci setkávají. Závěr obecných soudů, že soudní spor o nároky ze smlouvy o dílo v této věci byl právně i skutkově složitou věcí, pročež bylo účelné, aby se vedlejší účastník nechal zastoupit advokátem, tak nijak nevybočuje z limitů ústavnosti.

8.Proti usnesení Nejvyššího soudu je ústavní stížnost přípustná, současně však zjevně neopodstatněná. Odmítne-li Nejvyšší soud dovolání pro jeho vady, Ústavní soud zkoumá, zda dovolání bylo či nebylo vadné. Ústavní soud z přiloženého dovolání ověřil, že nesplňuje zákonné požadavky na vymezení přípustnosti (§ 237 ve spojení s § 241a odst. 2 občanského soudního řádu). Lze souhlasit s Nejvyšším soudem, že otázky předložené pod č. 1, 2, a 3 stěžovatelka postavila na vlastní skutkové verzi, jež byla rozporu s tím, k čemu dospěly obecné soudy (viz body 2 a 3 výše). Stěžovatelka při formulaci otázek vycházela z předpokladu, že vedlejší účastník byl v prodlení s uzavřením dodatku ke změně díla (podle soudů však tato forma nebyla nutná) nebo že prodlení s dokončením díla bylo způsobeno vedlejším účastníkem (soudy však podrobně vysvětlily, proč nešlo o zavinění vedlejšího účastníka). Otázka č. 4 (podobně také otázky č. 5 a 6) byla koncipována tak, že by Nejvyšší soud musel hodnotit konkrétní skutkové okolnosti týkající se přiměřenosti smluvní pokuty, v dovolacím řízení však připadá v úvahu jen posouzení otázek právních, tedy v konkrétním případě zda obecné soudy při hodnocení přiměřenosti smluvní pokuty postupovaly v souladu s kritérii stanovenými citovanou judikaturou. Tímto způsobem však stěžovatelka otázky neformulovala. Na otázkách předložených pod č. 7 a 8 pak napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo; stěžovatelka předloženými otázkami mířila na to, zda navýšení nákladů v důsledku zahájení válečného konfliktu představuje mimořádnou okolnost ve smyslu § 2620 občanského zákoníku, podstatou argumentace obecných soudů však byla skutečnost, že dokončení díla nebylo podstatně ztíženo a stěžovatelka se mohla dopadům vyhnout, pokud by dodržovala plán prací a obezřetněji nastavila cenu díla.

9.Stěžovatelka navíc u jednotlivých otázek vymezila předpoklady přípustnosti dovolání velmi chaoticky (bez dalšího uvádí více předpokladů) nebo je nevymezila vůbec, takže není zřejmé, který z předpokladů měl být uplatněn. Ústavní soud sice zastává názor, že při posuzování náležitostí dovolání (včetně vymezení přípustnosti) nesmí Nejvyšší soud postupovat přepjatě formalisticky, to však neznamená, že má na povinnost dovolatelů vymezit předpoklady přípustnosti dovolání takřka rezignovat či je za dovolatele sám domýšlet (viz nález ze dne 15. 10. 2025 sp. zn. III. ÚS 3493/24 , bod 44). Lze souhlasit s Nejvyšším soudem, že stěžovatelka v dovolání řádně neformulovala žádnou otázku hmotného nebo procesního práva zakládající přípustnost dovolání a odmítnutí dovolání pro vady proto bylo zákonem předvídaným procesním postupem (§ 243c odst. 1 občanského soudního řádu), který není v rozporu s právem na soudní ochranu či zákonného soudce (srov. stanovisko pléna Pl. ÚS-st. 45/16, body 29 a násl.).

10.Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh nepřípustný (proti výroku I rozsudku obvodního soudu a části výroku I rozsudku městského soudu, kterou byl potvrzen rozsudek obvodního soudu ve výroku I) [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný (proti výroku II rozsudku obvodního soudu, části výroku I rozsudku městského soudu, jíž byl potvrzen výrok II rozsudku obvodního soudu, výroku II rozsudku městského soudu a usnesení Nejvyššího soudu) [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. března 2026

Lucie Dolanská Bányaiová v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj: originální text →Databáze Ústavní soud →

⚖CZ Rozhodnutív0.1.0