Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného Mgr. Petrem Sikorou, advokátem, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 505/2025-10535 ze dne 15. října 2025 a rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 52/2021 ze dne 30. května 2024, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1.Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a 40 Listiny základních práv a svobod. 2.Stěžovatel byl obviněn a následně odsouzen mj. za to, že se jako advokát podílel na pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Tento skutek spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že spoluobžalovaní V. a R. se dohodli na vytvoření falešné závěti po zemřelém R., podle níž by většinu majetku zůstavitele nezdědila jeho manželka, poškozená R. R. Do tohoto plánu byli postupně zasvěceni spoluobžalovaní Z. (který měl za finanční odměnu pomoci s koncipováním závěti) a D., bratr zůstavitele (pomohl získat přehled o majetku zůstavitele). Po předložení podvržené závěti notáři se obžalovaný V. dohodl se stěžovatelem, že ten bude zastupovat syny zemřelého R., načež po formálním zpochybnění závěti právním zástupcem poškozené z pokynu V. podal u Obvodního soudu pro Prahu 2 žalobu na určení pravosti závěti a s vědomím existence padělané závěti připravil návrh smlouvy o smlouvě budoucí o darování mezi obžalovaným D. a obžalovanými V. a R., jež měla posledně jmenovaným obžalovaným zajistit určitou záruku finančního prospěchu ještě předtím, než všichni svými výpověďmi před soudem potvrdí údajnou pravost podvrhu závěti. Tímto jednáním měla být poškozené způsobena škoda přesahující částku 35 a půl mil. Kč, obžalovaný D. se měl stát závětním dědicem a přislíbil V. a R. doživotně vyplácet částku 500 000 Kč ročně. Přestože uvedení tři obžalovaní a stěžovatel aktivně usilovali prostřednictvím vedeného soudního řízení o realizaci tohoto plánu, k vypořádání dědictví podle podvrhu závěti a ke způsobení škody nedošlo. 3.Rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 10 T 15/2018 ze dne 4. února 2021 byl stěžovatel (společně s dalšími spoluobžalovanými) uznán vinným ze spáchání skutku popsaného výše, kvalifikovaného jako pokus zločinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku (bod I), dále ze spáchání pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, 3, odst. 4 písm. a) trestního zákoníku (bod II), pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), d) trestního zákoníku (bod V) a pomoci k pokusu přečinu poškození věřitele podle § 24 odst. 1 písm. c), § 21 odst. 1, § 222 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku (bod VIII). 4.Rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 52/2021 ze dne 4. listopadu 2021 byl na základě odvolání stěžovatele a státního zástupce rozsudek městského soudu zrušen mj. ve vztahu ke stěžovateli, a to v části výroku o vině pod body I, II a V a rovněž ve výrocích o trestu a o odkázání poškozené s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Vrchní soud stejným rozsudkem zároveň uznal stěžovatele vinným ze spáchání pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku (bod I), pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a) trestního zákoníku (bod II) a pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, 3, odst. 4 písm. a) trestního zákoníku (bod V) a uložil mu úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří a půl let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, peněžitý trest v celkové výměře 200 000 Kč (200 denních sazeb po 1 000 Kč) a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání advokáta na dobu osmi let. V ostatních částech zůstal rozsudek městského soudu nedotčen. 5.Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 702/2022-9613 ze dne 13. prosince 2023 byl k dovolání stěžovatele a spoluobžalovaných rozsudek vrchního soudu zrušen ve výroku o vině pod bodem I (i ve vztahu ke stěžovateli) a dále ve výroku o trestu a o odkázání poškozené s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních částech zůstal rozsudek vrchního soudu nezměněn. Vrchnímu soudu bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
6.Vrchní soud následně napadeným rozsudkem opětovně zrušil výše označený rozsudek městského soudu ve výroku o vině pod bodem I a ve výroku o trestech uložených stěžovateli a dalším obžalovaným, jakož i ve výroku o odkázání poškozené s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatele (a jeho spoluobžalované) uznal vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. 7.Stěžovateli byl za uvedený trestný čin, jakož i za trestné činy, za něž byl uznán vinným rozsudkem vrchního soudu sp. zn. 4 To 52/2021 ze dne 4. listopadu 2021 a výše označeným rozsudkem městského soudu, uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří a půl let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a peněžitý trest v celkové výměře 200 000 Kč (200 denních sazeb po 1 000 Kč).
8.Proti napadenému rozsudku vrchního soudu podali stěžovatel a spoluobžalovaný V. opět dovolání. Nejvyšší soud je napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podaná z jiných důvodů, než které uvádí zákon. 9.Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve obsáhle rekapituluje předchozí průběh trestního řízení, obsah napadených rozhodnutí, jakož i výše uvedených meritorních rozhodnutí, jež jim předcházela, a obsah svého dovolání. Připomíná, že od počátku popíral, že by věděl o padělání závěti. Tvrdí, že z poměrně obsáhle zachycené komunikace není zřejmé, že by mu tuto skutečnost někdo sdělil nebo že by on sám uvedl, že je s ní seznámen. Namítá, že jako advokát nebyl oprávněn ověřovat informace sdělené klientem a že neměl možnost neakceptovat komunikační styl klienta. Poukazuje na to, že z okruhu osob, které zastupoval, byl pouze obžalovaný D. odsouzen, a ostatní považovali závěť za pravou, a to včetně bratrů R., s nimiž se jako jedinými osobně setkal. Má za to, že výsledkem je absurdní situace, kdy na základě informace od klienta, který sám takovou informaci neměl, je dovozováno jeho vědomí o existenci padělané závěti. Zdůrazňuje, že z daného jednání nezískal ani mu nebyl slíben žádný majetkový prospěch. Tvrdí, že komunikace, na kterou odkazoval vrchní soud, měla být hodnocena v duchu principu in dubio pro reo, což se však nestalo.
10.Stěžovatel namítá, že v řízení byly opomenuty důkazy zejména o komunikaci mezi obžalovanými V., D. a R., a že se marně domáhal seznámení se s těmito daty. Tvrdí, že tyto důkazy měla k dispozici pouze obžaloba, která zařídila jejich filtraci, což považuje za zásadní porušení zásady rovnosti zbraní. Poukazuje na to, že po část přípravného řízení vykonávalo dohled (ve skutečnosti má zřejmě na mysli dozor) nepříslušné státní zastupitelství. Má za to, že mu byl uložen nezákonný trest, neboť při jeho uložení nebyla zohledněna délka řízení, kterou považuje za enormní, přičemž sám průtahy nijak nezavinil. Zdůrazňuje, že napadeným rozsudkem mu byl uložen stejný trest jako předchozím rozsudkem vrchního soudu, přestože obě rozhodnutí dělilo 2 a půl roku. Domnívá se, že takový postup lze připustit jen výjimečně a musel by být náležitě odůvodněn, což však v napadeném rozsudku absentuje, takže je nepřezkoumatelný.
11.Stěžovatel dále namítá, že napadený rozsudek vrchního soudu vychází ze závěrů, které jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Opakuje, že neexistuje přímý důkaz o jeho motivaci a vědomí o rozhodujících skutečnostech. Podle něj nebyl zjištěn konkrétní okamžik, kdy mělo nastat jeho srozumění s pokusem dalších obžalovaných. Nejvyšší soud podle jeho názoru fakticky odmítl spravedlnost postupem per partes, kdy stěžovatelovu argumentaci rozdělil na části a ty pro nepatrnost odmítl. Tvrdí, že Nejvyšší soud považoval za nemožnou nápravu vad v postupu státního zastupitelství, a označuje to za nepochopitelné.
12.Zásah do ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatel i v tom, jakým způsobem se Nejvyšší soud vypořádal s jeho námitkami týkajícími se naplnění znaku "uvedení v omyl". Zdůrazňuje, že soudní praxe dlouhodobě vycházela z názoru, že soud nelze uvést v omyl, takže ani předložení padělaných důkazů není trestným činem. Nejvyššímu soudu vytýká, že ponechal bez odůvodnění možnost právního omylu, na kterou poukazoval, jakož i další jeho námitky.
13.Ústavní stížnost je přípustná a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem.
14.Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti. O takovou situaci však zde nejde.
15.Se stěžovatelovými námitkami týkajícími se údajného neprokázání subjektivní stránky trestného činu podvodu, resp. přesněji jeho údajné nevědomosti o tom, že inkriminovaná závěť R. byla padělaná, se Nejvyšší soud vypořádal již ve svém předchozím usnesení ve věci (tj. usnesení č. j. 5 Tdo 702/2022-9613 ze dne 13. prosince 2023) v bodě 154. Zde vysvětlil, že stěžovatel uvedenou námitku zakládá na selektivním výběru částí telefonních hovorů a opomíjí další jejich části, jakož i další důkazy. Zejména se jednalo o připravovanou smlouvu o smlouvě budoucí o darování obžalovaným D. obžalovaným V. a R. a o důvodech její přípravy, z čehož podle obecných soudů spolehlivě vyplývalo prokázání stěžovatelovy viny. Podle této smlouvy by totiž obžalovaný D. musel darovat jednu třetinu nabytého dědického podílu obžalovanému V. a jednu třetinu obžalovanému R. Takové ujednání by za standardních okolností (tj. při existenci pravé závěti) skutečně nedávalo smysl. Dále Ústavní soud odkazuje na bod 13 na s. 34 napadeného rozsudku vrchního soudu, kde bylo poukázáno na usvědčující výpověď P. R., z níž vyplynulo, že tento svědek stěžovatele informoval, že jeho otec (tj. zemřelý R.) měl mít rozpracovanou, avšak nehotovou závěť u JUDr. Netta. Stěžovatel byl tedy informován o tom, že R. nestihl závěť vyhotovit, což vrchní soud vyhodnotil jako vyvrácení jeho obhajoby, že nevěděl o padělání závěti. Konečně je třeba poukázat na bod 77 rozsudku městského soudu, z nějž vyplývá, že dne 19. května 2014 sdělil V. stěžovateli: "Našla se závěť, jo, kde P., respektive požádal mě kdysi, abych tu závěť zařídil, jestli mi rozumíte, takže dneska jsem ji odevzdal notáři...". Městský soud toto sdělení interpretoval tak, že V. zjevně neměl v úmyslu tajit před stěžovatelem pravou podstatu věci.
16.Stěžovatel na tuto argumentaci obecných soudů v ústavní stížnosti reaguje jen částečně (nijak se nevyjadřuje ani k významu zmíněné přípravy smlouvy o smlouvě budoucí o darování, ani k citovanému sdělení V.), a Ústavní soud i proto musí tuto část jeho námitek považovat za polemiku se způsobem, jakým obecné soudy hodnotily provedené důkazy. Závěr obecných soudů, že souhrn popsaných okolností spolehlivě prokazuje vědomost stěžovatele o tom, že závěť, jejíž uznání aktivně prosazoval u soudu, je falešná, není podle Ústavního soudu výsledkem svévolných či nelogických úvah, jež by odůvodňovaly zásah do tohoto hodnocení důkazů.
17.Stěžovatelovým požadavkem, aby byla jako důkaz předložena veškerá komunikace obžalovaného V., se zabýval vrchní soud v bodě 10 napadeného rozsudku, přičemž jej odmítl pro nadbytečnost. Odkázal přitom na předcházející kasační usnesení Nejvyššího soudu, v němž byla potvrzena úplnost důkazní situace ve vztahu ke skutku, jehož se napadený rozsudek vrchního soudu týkal. Ústavní soud nemá důvod považovat závěr o nadbytečnosti uvedeného rozšíření dokazování za svévolný, když navíc stěžovatel nevysvětluje, co přesně by mělo být tímto způsobem prokázáno, a pouze nejasně spekuluje o tom, že by tímto způsobem mohly být nalezeny důkazy v jeho prospěch. Podle Ústavního soudu tak v tomto případě nemůže jít o opomenutý důkaz ve smyslu své dosavadní judikatury.
18.Nejvyšší soud v bodě 44 napadeného usnesení konstatoval, že součástí práva na spravedlivý proces není právo na zákonného státního zástupce. Ústavní soud tento závěr potvrzuje (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 4/14 ze dne 19. dubna 2016 či usnesení sp. zn. III. ÚS 3189/24 ze dne 26. června 2025), a proto také vyhodnotil stěžovatelovy námitky týkající se vadné příslušnosti státního zastupitelství v přípravném řízení z ústavněprávního hlediska jako neopodstatněné.
19.Nejvyšší soud se dostatečně vypořádal i se stěžovatelovými námitkami týkajícími se jednak dřívějšího právního názoru, podle něhož soud nelze uvést v omyl, a jednak jeho údajného právního omylu, jenž s tím měl souviset. Nejvyšší soud v bodě 50 konstatoval, že v daném případě měla být jednáním obviněných uvedena v omyl poškozená R. R., a nikoli soud v občanskoprávním řízení. Tento argument vyvrací obě zmíněné stěžovatelovy námitky, které proto i Ústavní soud považuje za zjevně neopodstatněné.
20.V návaznosti na stěžovatelovy námitky týkající se údajně nezákonně uloženého trestu (v důsledku nezohlednění delší doby trvání řízení) Ústavní soud nejprve poznamenává, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. dubna 2008 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09 ze dne 22. července 2010), protože rozhodování obecných soudů je v této oblasti nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). 21.V posuzované věci byl stěžovateli ukládán úhrnný trest za celkem čtyři trestné činy. Tři z nich spáchal jako člen organizované skupiny, a pokus zvlášť závažného zločinu podvodu, jehož se týká posuzovaná ústavní stížnost, směřoval ke způsobení mnohomilionové škody. Jestliže za těchto okolností obecné soudy stěžovateli uložily trest odnětí svobody ve výměře tři a půl roku, tzn. vyměřený (s oporou o § 58 odst. 6 trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2025) výrazně pod pětiletou dolní hranicí zákonné trestní sazby, a peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb (tedy výrazně ve spodní polovině zákonného rozpětí 20 až 730 denních sazeb - srov. § 68 odst. 1 trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2025), nelze to považovat za nepřiměřený trest, a to ani s ohledem na delší dobu trvání trestního řízení Jinak řečeno, obecným soudům lze sice vytknout, že v napadených rozhodnutích nezmínily výslovně faktor doby trestního řízení, nicméně jimi uložený trest lze pokládat za dostatečně mírný, takže jej nelze pokládat za zjevně nepřiměřený. Navíc tím, že obecné soudy délku řízení jako okolnost rozhodnou pro ukládaný trest nezmínily, zůstala stěžovateli možnost požadovat po státu odškodnění újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. Není-li totiž seznatelné z trestního rozsudku, že nepřiměřená délka trestního řízení byla kompenzována snížením trestu a o kolik, je třeba vycházet z toho, že kompenzována nebyla [srov. k tomu judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (např. rozsudek ve věci Eckle proti Německu ze dne 15. července 1982, stížnost č. 8130/78, rozhodnutí ve věci Jensen proti Dánsku ze dne 20. září 2001, stížnost č. 48470/99) a s ní souladnou judikaturu Ústavního soudu (např. nález sp. zn. IV. ÚS 30/24 ze dne 22. května 2024) i Nejvyššího soudu (např. rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2640/2010 ze dne 20. prosince 2011)]. Ústavní soud v této souvislosti nepovažuje za podstatné, jaký trest byl stěžovateli uložen dřívějším, kasačním usnesením Nejvyššího soudu zrušeným rozhodnutím, neboť otázku případné zřejmé nepřiměřenosti trestu může posuzovat až vzhledem k trestu skutečně (pravomocně) uloženému. 22.Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 11. března 2026
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu