I.ÚS 15/26

Předmět řízení

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Iva Šídla, zastoupeného JUDr. Zbyňkem Kašpárkem, LL.M., advokátem, sídlem Pod Štěpem 5, Praha 15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2025 č. j. 23 Cdo 2029/2025-218, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Lindner Hotels Česká republika s. r. o., IČO: 24292834, sídlem Strahovská 128/20, Praha 1, jako vedlejší účastnice

Citované předpisy

2/1993 čl.36

Plný text rozhodnutí

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Iva Šídla, zastoupeného JUDr. Zbyňkem Kašpárkem, LL.M., advokátem, sídlem Pod Štěpem 5, Praha 15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2025 č. j. nsoud/23_Cdo_2029_2025-218, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Lindner Hotels Česká republika s. r. o., IČO: 24292834, sídlem Strahovská 128/20, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1.Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva podle § 36 odst. 1 Listina základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2.Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 01.07.2024 rozhodl, že žalobci se nepromíjí zmeškání lhůty k podání návrhu na pokračování v řízení, která marně uplynula dne 12.04.2024. Stěžovatel se odvolal a Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu potvrdil. Proti usnesení Městského soudu v Praze podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné (napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.09.2025 č. j. nsoud/23_Cdo_2029_2025-218). Usnesení Nejvyššího soudu napadl stěžovatel ústavní stížností.

3.Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

4.Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky zasáhne do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, pokud byla pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů. Ta zde porušena nebyla, jak Ústavní soud vysvětlí níže.

5.V ústavní stížnosti stěžovatel napadá pouze usnesení Nejvyššího soudu, kterým Nejvyšší soud shledal jeho dovolání nepřípustným. Podle stěžovatele Nejvyšší soud hodnotil jeho dovolání formalisticky a nepřihlédl k jeho obsahu. Z dovolání je podle stěžovatele jasné, že otevřel jedinou procesní otázku - otázku nepoučení účastníka řízení o následcích marného uplynutí lhůty podle § 110 OSŘ. Podle stěžovatele se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Tuto skutečnost podle stěžovatele Nejvyšší soud pominul a odepřel tak stěžovateli přístup k dovolacímu přezkumu.

6.Ústavní soud stěžovateli nemohl přisvědčit. Nejvyšší soud se položenou otázkou dostatečně zabýval a srozumitelně odůvodnil, proč stěžovatel nevymezil předpoklady přípustnosti dostatečně. Stěžovatel namítá, že ho obvodní soud nepoučil o účincích zmeškání lhůty pro podání návrhu dle § 111 odst. 4 OSŘ. Právě na této otázce je podle něj založena přípustnost jeho dovolání. Nejvyšší soud však správně upozornil na to, že se jedná o otázku v judikatuře dovolacího soudu již vyřešenou a že na tuto judikaturu odkazoval již městský soud (bod 14 napadeného usnesení). Ústavní soud neshledává nic protiústavního na závěru Nejvyššího soudu o tom, že absence poučení nemůže mít vliv na správnost rozhodnutí soudu o zastavení řízení a na fakt, že lhůta již uplynula. Pokud dojde k naplnění zákonných podmínek, soud řízení zastavit musí. Stěžovatel navíc opakovaně argumentuje přípisem ze dne 04.04.2024, který podle něj soudy měly posoudit jako včasný návrh na pokračování v řízení, ve kterém pouze z procesní opatrnosti žádá o prominutí zmeškání lhůty. Stěžovatel ovšem nijak nereflektuje, že tento přípis byl obvodnímu soudu doručen až 15.04.2024, tedy po uplynutí jednoleté lhůty pro podání návrhu na pokračování v řízení podle § 111 odst. 4 OSŘ. Obvodní soud proto přípis posoudil jako žádost o prominutí zmeškání lhůty, které nevyhověl. Toto rozhodnutí potvrdil městský soud a Nejvyšší soud stěžovateli ve svém usnesení ústavně konformně vysvětlil, proč jeho dovolání nebylo přípustné. V rozhodnutí Nejvyššího soudu tak Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.

7.Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. března 2026

Dita Řepková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj: originální text →Databáze Ústavní soud →

⚖CZ Rozhodnutív0.1.0