Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Petry Kořínkové a soudkyň Mgr. Kateřiny Kupkové a Mgr. Heleny Bláhové ve věci
žalobkyně: [anonymizováno], narozená [anonymizováno] [anonymizováno] sídlem [anonymizováno]
proti
žalované: [anonymizováno], narozená [anonymizováno] bytem [anonymizováno] zastoupená advokátkou [anonymizováno] sídlem [anonymizováno]
o žalobě na vyklizení bytu, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. 22 C 289/2024-82 ze dne 8. 7. 2025,
--- VÝROK ---
I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 3 327,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta [anonymizováno].
--- ODŮVODNĚNÍ ---
1.V záhlaví uvedeným rozsudkem uložil okresní soud žalované povinnost vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku bytovou jednotku o velikosti 3+kk, č. [anonymizováno] v [anonymizováno]. nadzemním podlaží domu č. p. [anonymizováno] v [anonymizováno] [anonymizováno] (výrok I) a nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 21 009,51 Kč, splatné k rukám zástupce žalobkyně ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).
2.Z obsahu napadeného rozsudku okresního soudu se podává, že se žalobkyně žalobou podanou k soudu dne 30. 9. 2024 domáhá uložení povinnosti žalované vyklidit shora specifikovaný byt s tvrzením, že se jako nájemkyně bytu stala účastnicí podnájemního vztahu s žalovanou na základě písemné podnájemní smlouvy uzavřené na dobu určitou od 1. 9. 2023 do 31. 8. 2024. Podle žalobkyně měl podnájem skončit uplynutím sjednané doby, přičemž žalovaná byla povinna byt ke dni 31. 8. 2024 vyklidit a předat, což neučinila a byt nadále bez právního důvodu užívá. Žalobkyně tvrdila, že s prodloužením podnájemního vztahu nesouhlasila a žalovanou opakovaně k vyklizení vyzývala. Žalovaná rovněž porušovala své smluvní povinnosti, zejména tím, že opakovaně nehradila podnájemné včas. Žalovaná ke své obraně uvedla, že podnájemní vztah neskončil platně, a to ani na základě výpovědi učiněné žalobkyní, neboť výpovědí specifikovaný výpovědní důvod nebyl v podnájemní smlouvě sjednán, ani uplynutím doby podnájmu ani z jiného důvodu. Namítala, že v důsledku mimořádných okolností na její straně došlo k zásadnímu ztížení její bytové situace a plánovaného stěhování, a proto nebyla schopna byt ke dni 31. 8. 2024 vyklidit. Popsala incident z 2. 9. 2024, který byl šetřen Policií ČR, při němž [anonymizováno] spolu s [anonymizováno] vnikli do podnajatého bytu, za účelem výměny zámku. Žalovaná uváděla, že následný posttraumatický syndrom ji ochromil a bránil vyklizení. Uváděla rovněž, že jí nebylo řádně předloženo vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu, a navrhovala jako smírné řešení prodloužení podnájmu. Tvrdila, že setrvání v bytě nelze hodnotit jako svévolné užívání bez právního důvodu. Okresní soud po provedeném dokazování (zejména podnájemní smlouvou, výpovědí z podnájmu, oznámením o skončení užívání bytu, korespondencí mezi účastníky a jejich zástupci, výpisy z účtu a záznamy elektronické komunikace) dospěl s odkazem na § 1040 odst. 1, § 1042 a § 2274 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) k závěru, že mezi účastníky byl platně sjednán podnájem bytu na dobu určitou, který skončil uplynutím sjednané doby ke dni 31. 8. 2024, a že žalovaná byt po tomto datu užívá bez právního důvodu. Za této situace nebylo třeba zkoumat další důvody či okolnosti na straně účastníků. Současně však také uzavřel, že výpověď učiněná žalobkyní nebyla způsobilá podnájem ukončit. Konstatoval, že po skončení podnájmu nemá podnájemce právo na další užívání bytu bez souhlasu osoby oprávněné, a pokud byt nadále užívá, zasahuje do jejího práva. Za této situace shledal žalobu na vyklizení důvodnou. Lhůtu k vyklizení stanovil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. a o náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně měla ve věci plný úspěch. 3.Proti oběma výrokům podala včasné odvolání žalovaná. Namítá, že závěr soudu prvního stupně, podle něhož podnájem zanikl uplynutím sjednané doby, je výsledkem nesprávného právního posouzení věci a zároveň důsledkem neúplného hodnocení rozhodných skutkových okolností. Žalovaná především poukazuje na čl. III.2 podnájemní smlouvy, jímž se žalobkyně zavázala nabídnout jí podnájemní byt přednostně k dalšímu podnájmu. Podle názoru žalované soud prvního stupně tento smluvní závazek zcela pominul, ačkoliv jeho porušení ze strany žalobkyně nemůže jít k tíži žalované a samo o sobě vylučuje závěr o automatickém zániku podnájmu. Na podporu této teze žalovaná poukazuje rovněž na inflační doložku obsaženou v podnájemní smlouvě, z níž dovozuje, že smluvní strany předpokládaly opakované prodlužování podnájmu. Žalovaná dále namítá, že absence písemného dodatku k podnájemní smlouvě nemůže vést k závěru o zániku podnájmu, neboť podle § 2237 občanského zákoníku se pronajímatel nemůže dovolávat neplatnosti smlouvy pro nedostatek formy; toto ustanovení je podle žalované třeba analogicky aplikovat i na podnájem. Za relevantní považuje žalovaná rovněž skutkové okolnosti spočívající v jednání manžela žalobkyně, který se měl v průběhu trvání podnájmu dopustit trestného činu neoprávněného zásahu do práva k bytu, když bez souhlasu žalované vstoupil do předmětného bytu a vyměnil zámek. Tyto skutečnosti, jež měly mít na žalovanou závažné psychické dopady, soud prvního stupně podle žalované při svém rozhodování nijak nezohlednil. Konečně žalovaná namítá, že jí dosud nebylo předloženo vyúčtování záloh na služby za rok 2024, což podle jejího názoru rovněž zpochybňuje závěr o skončení podnájmu. Samostatně žalovaná brojí proti výroku o nákladech řízení. Vytýká soudu prvního stupně, že se nezabýval možností aplikace § 150 o. s. ř., ačkoliv v projednávané věci podle jejího názoru existují důvody zvláštního zřetele hodné, jež spočívají zejména v mimořádných okolnostech na straně žalované a v celkové tvrdosti výsledku řízení. 4.Žalobkyně ve vyjádření k odvolání zdůraznila, že podnájemní smlouva byla sjednána na dobu určitou a podnájem skončil nejpozději uplynutím sjednané doby, přičemž žalovaná byla povinna byt vyklidit. Argumentace žalované založená na čl. III.2 podnájemní smlouvy je podle žalobkyně nesprávná, neboť toto ujednání nezakládá automatické prodloužení podnájmu, ale pouze možnost uzavření nového období podnájmu za splnění výslovně sjednaných podmínek, kdy by podnájemkyně v předchozím období neporušila smlouvu a dohoda o prodloužení byla uzavřena písemně a podepsána oběma stranami ve smluvené lhůtě. Tyto podmínky dle žalobkyně splněny nebyly. V řízení bylo prokázáno opakované prodlení žalované s placením podnájemného, které samo o sobě představuje porušení smluvních povinností. Z provedené komunikace rovněž vyplynulo, že si žalovaná byla vědoma jak svého prodlení s platbami, tak i skončení podnájmu. Žalobkyně dále uvedla, že tzv. „přednostní nabídka“ dle čl. III.2 podnájemní smlouvy se může uplatnit pouze tehdy, pokud má žalobkyně vůli byt znovu podnajímat, což nezakládá povinnost žalobkyně byt nadále podnajímat ani právo žalované jednostranně vynutit pokračování užívání bytu bez písemné dohody obou stran. V posuzované věci žádná písemná dohoda o prodloužení podnájmu uzavřena nebyla. Žalobkyně poukázala i na skutečnost, že žalovaná od 1. 9. 2024, ač byt nadále užívá, nehradí žádné platby. Průběžné platby související s užíváním bytu je naopak nucena platit sama žalobkyně z důvodu, aby nedošlo k odpojení dodávek energií a vody. K námitkám žalované týkajícím se údajného protiprávního jednání manžela žalobkyně uvedla, že jsou nepravdivé, nemají žádnou věcnou souvislost s předmětem řízení a nemohou mít vliv na posouzení povinnosti žalované byt vyklidit. Otázky vyúčtování služeb nejsou předmětem tohoto řízení, proto nemohou odůvodnit pokračování užívání bytu žalovanou. Nadto nemá ani možnost průběžně ověřovat stavy měřidel, neboť se nacházejí uvnitř bytu. Pokud jde o náklady řízení, je to žalovaná, kdo byt užívá bez právního důvodu a nehradí ani zálohy na služby, které je nucena hradit žalobkyně. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu okresního soudu potvrdil v celém rozsahu.
5.Krajský soud přezkoumal napadený rozsudek i předcházející řízení (§ 212, § 212a o. s. ř.) a dospěl k závěru, že ve výroku I žalobu zamítajícím i ve výroku II o nákladech řízení jsou pro věcnou správnost dány důvody pro jeho potvrzení. Soud rozhodl bez nařízení jednání dle § 214 odst. 3 o. s. ř., když žalobkyně s takovým procesním postupem vyslovila na výzvu soudu souhlas a u žalované nastala fikce souhlasu. 6.Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která odvolací soud považuje pro rozhodnutí věci za správná a úplná, plyne, že účastnice řízení uzavřely dne 1. 9. 2023 s písemným souhlasem Stavebního bytového družstva [anonymizováno] coby vlastníkem shora specifikovaného bytu smlouvu o podnájmu. Předmětem podnájmu se stal celý byt, žalobkyně byt neobývala, trvalé bydliště zde neměla. Podnájemní vztah byl sjednán v čl. III.1. smlouvy na dobu určitou od 1. 9. 2023 do 31. 8. 2024. Čl. III.2. smlouvy stanovil, že nájemce se zavazuje nabídnout přednostně byt podnájemci k nájmu na další období, které dobou odpovídá maximálně podnájemnému období uvedenému v článku III.1. této smlouvy za podmínek stanovených touto smlouvou. Předpokladem prodloužení této smlouvy bude skutečnost, že podnájemce v předchozím období neporušil ustanovení této smlouvy. Dohoda o prodloužení této smlouvy musí mít písemnou formu, musí být odsouhlasena a podepsána oběma smluvními stranami nejpozději 30 dnů před ukončením platnosti a účinnosti této smlouvy. Podle čl. III.3. smlouvy mohl podnájem sjednaný na základě smlouvy skončit buď uplynutím doby podnájmu dle čl. III.1., dohodou stran nebo výpovědí ze strany nájemce. Čl. IV.6. smlouvy obsahoval inflační doložku (takto i výslovně označenou) ve znění: výše nájemného zůstává pevná během prvního kalendářního roku trvání této smlouvy. Po každém dalším roce si nájemce vyhrazuje právo na zvýšení nájemného v následujícím roce nebo na další nájemné období o částku, která odpovídá v plné výši inflace oficiálně vyhlášené Českým statistickým úřadem nebo Českou národní bankou. V čl. III.6. smlouvy si strany dohodly, že v případě skončení podnájmu je podnájemce povinen předat nájemci byt nejpozději v den skončení podnájmu. Čl. V.2. smlouvy ukládal podnájemci povinnost umožnit nájemci, vlastníkovi bytu či osobě pověřené nájemcem či vlastníkem bytu po celou dobu trvání podnájemního vztahu po předchozím oznámení prohlídku bytu. Dne 27. 3. 2024 odeslala žalobkyně žalované výpověď z podnájmu datovanou shodným dnem. Jako důvod výpovědi uvedla nutnost nastěhování rodinného příslušníka. Dne 25. 7. 2024 žalovaná svým podpisem stvrdila, že ji žalobkyně vyzvala k opuštění a předání bytu, který obývá neoprávněně, a že souhlasí s jeho opuštěním ke dni 31. 8. 2024. Dne 11. 9. 2024 informoval zástupce žalobkyně zástupkyni žalované, že převzal právní zastoupení žalobkyně a žádá o sdělení, zda žalovaná již byt vyklidila, když bylo vzájemně odsouhlaseno, že žalovaná byt vystěhuje a předá nejpozději dne 31. 8. 2024. Zástupkyně žalované v reakci dne 12. 9. 2024 odpověděla, že žalovaná byt vyklidí a předá nejpozději v polovině října 2024, jakmile si dořeší nezbytné záležitosti potřebné pro přestěhování do Brna. Dne 18. 9. 2024 byla zástupkyni žalované doručena předžalobní výzva zástupce žalobkyně k okamžitému vyklizení bytu. Z obsahu spisu pak vyplývá, že při soudním jednání konaném dne [anonymizováno] zástupkyně žalované sdělila, že žalovaná rozhodně nechce v bytě už dlouho setrvávat, ale vznikají komplikace dané tím, že od 1. 9. 2024 nemá k dispozici písemnou podnájemní smlouvu, proto nemůže čerpat příspěvek na bydlení, který do 31. 8. 2024 čerpala, a dostává se do finanční tísně. Zástupce žalobkyně konstatoval, že žalobkyně nechtěla byt dále podnajímat, ale dát dceři, aby v něm mohla bydlet.
7.Podle § 2215 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) souhlasí-li pronajímatel, může nájemce zřídit třetí osobě k věci užívací právo; byla-li nájemní smlouva uzavřena v písemné formě, vyžaduje i souhlas pronajímatele písemnou formu. 8.Podle § 2275 odst. 1 o. z. v případě, že nájemce v bytě sám trvale nebydlí, může dát třetí osobě do podnájmu byt nebo jeho část pouze se souhlasem pronajímatele. 9.Podle § 2211 o. z. ohrozí-li třetí osoba nájemce v jeho nájemním právu nebo způsobí-li nájemci porušením nájemního práva újmu, může se ochrany domáhat nájemce sám. 10.Z uvedeného tak vyplývá, že žalobkyni svědčí aktivní věcná legitimace k žalobě o vyklizení bytu. K podání žaloby na vyklizení nemovitosti je totiž aktivně věcně legitimován nejen vlastník věci (§ 1040 odst. 1 o. z.), ale stejný nárok může uplatnit i kvalifikovaný držitel (§ 1043 o. z.), detentor (§ 1044 o. z.), a také nájemce (§ 2211 o. z.; srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2024, sp. zn. [anonymizováno] či ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 26 Cdo 792/2022. Stejně tomu bylo i za účinnosti předešlé právní úpravy sp. zn. [anonymizováno] rozsudek ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2720/2004, rozsudek téhož soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1588/2020, či jeho usnesení ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 26 Cdo 1330/2021). 11.Podle § 603 o. z. práva a povinnosti zaniknou uplynutím doby, na kterou byly omezeny. 12.Podle § 2229 o. z. nájem ujednaný na dobu určitou může každá ze stran vypovědět jen v případě, že ve smlouvě byly zároveň ujednány důvody výpovědi a výpovědní doba. 13.Občanský zákoník neobsahuje zvláštní úpravu přezkumu oprávněnosti výpovědi z podnájmu bytu. Ustanovení § 2290 o. z. dává tuto možnost jen stranám nájemního vztahu. Smysl a účel úpravy ani povaha podnájemního vztahu nevyžaduje, aby se tento speciální institut vztahoval i na podnájem bytu (blíže viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 26 Cdo 1002/2023). Okresní soud tak správně vysvětlil, že podnájemní vztah požívá nižší ochrany. 14.Okresní soud tedy v daném případě správně shledal, že mezi účastnicemi byla uzavřená podnájemní smlouva na dobu určitou do 31. 8. 2024. Z hlediska platnosti výpovědi z podnájmu ze dne 27. 3. 2024 pak správně uzavřel, že touto výpovědí k zániku podnájemního vztahu nedošlo, když jí uváděný důvod, tj. potřeba bytu pro rodinného příslušníka, nebyl mezi stranami jako důvod výpovědi sjednán. Za rozhodující pak správně označil skutečnost, že podnájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou a učinil správný právní závěr, že podnájem v daném případě skončil uplynutím sjednané doby ke dni 31. 8. 2024. Uplynutím sjednané doby totiž podnájemní vztah zaniká, aniž by bylo zapotřebí dalšího právního jednání některé ze smluvních stran. Žalobkyně současně písemně žalovanou opakovaně k vyklizení bytu vyzývala, naposled žalobou, doručenou žalované fikcí dne 11. 11. 2026.
15.Žalovaná v odvolání namítala, že soud prvního stupně dostatečně nezohlednil ujednání obsažené v čl. III.2. podnájemní smlouvy, podle něhož se žalobkyně zavázala nabídnout byt žalované přednostně k dalšímu podnájmu. Odvolací soud k této námitce uvádí, že citované ujednání nezakládá vznik nového podnájemního vztahu ani automatické prodloužení podnájmu, nýbrž představuje toliko smluvní závazek k jednání o uzavření nové smlouvy, a to jen za předpokladu, že žalobkyně bude mít v úmyslu byt podnajímat i po vypršení doby podnájmu stanovené smlouvou. Smluvní ujednání stran neobsahuje dohodu na konkrétních právních následcích porušení tohoto závazku podnajímatele, nelze tak dovodit jakýkoliv jeho vliv na plynutí sjednané doby podnájmu. Z žádných tvrzení stran, natož provedených důkazů pak nijak nevyplývá, že by žalobkyně měla po ukončení podnájmu žalované záměr dát byt do podnájmu opět. Naopak, z provedených důkazů plyne, že žalobkyně již v měsíci březnu 2024 žalované sdělovala, že byt potřebuje pro užívání rodinným příslušníkem a s tímto záměrem také zaslala výpověď.
16.Odvolací soud neshledal důvodnými ani další námitky žalované. Odkaz na inflační doložku obsaženou ve smlouvě nemůže nijak změnit právní povahu podnájmu sjednaného na dobu určitou a nelze z ní ani dovodit automatické prodloužení smluvního vztahu. Upravuje toliko mechanismus možného zvýšení nájemného o inflaci, dojde-li na základě vzájemné dohody stran smlouvy k prodloužení podnájmu.
17.Argumentace žalované ustanovením § 2237 o. z., které stanoví, že smlouva vyžaduje písemnou formu, přičemž pronajímatel nemá právo namítnout vůči nájemci neplatnost smlouvy pro nedostatek formy, není na projednávaný případ přiléhavá. Okresní soud totiž nezaložil svůj závěr na neplatnosti smlouvy pro nedostatek formy, nýbrž na jejím zániku uplynutím sjednané doby. Současně na podnájem nedopadá automaticky shodná právní úprava jako na nájem, neboť podnájem, který má sice ve vztahu k nájmu akcesorickou povahu, podléhá vlastní právní úpravě. Nad to nelze přehlédnout, že si účastnice řízení v čl. III.2. smlouvy výslovně ujednaly podmínky, za kterých k prodloužení smlouvy může dojít, a to dohodou v písemné formě, odsouhlasené a podepsané oběma stranami, nejpozději 30 dnů před ukončením účinnosti stávající smlouvy. K uzavření žádného takového dodatku však nedošlo a ani o něm nebylo žádným způsobem jednáno. Naopak žalobkyně za nápomoci manžela dávala žalované jednoznačně a kontinuálně již od března 2024 najevo, že o jakékoliv prodloužení smlouvy a další setrvávání žalované v bytě nemá rozhodně zájem. 18.Pokud žalovaná poukazovala na nedoložení vyúčtování záloh na služby, je nutno zdůraznit, že tato okolnost nemá souvislost s otázkou zániku podnájemního vztahu s ohledem na uplynutí doby určité a není proto nikterak způsobilá zpochybnit závěr o povinnosti žalované byt vyklidit.
19.Žalovaná v odvolání konečně poukazovala i na trestné jednání manžela žalobkyně, k němuž mělo dojít v době trvání podnájemního vztahu. Odvolací soud však ani k těmto okolnostem, jakkoliv mohly být pro žalovanou subjektivně vnímány úkorně, nemohl pro posouzení zániku vztahu na dobu určitou přihlížet, když právní úprava ani smluvní ujednání stran s takovou okolností jako je případný neoprávněný zásah do soukromí či bydlení ze strany třetích osob prodloužení trvání právního vztahu nespojuje. Odepřít žalobkyni právo na vyklizení bytu po skončení podnájemního vztahu podle § 8 o.z. přicházelo v úvahu jen v případě zjevného zneužití práva. K takovému jednání však v daném případě ze strany žalobkyně žádným způsobem nedošlo, naopak bylo možno přihlédnout k tomu, že žalovaná užívala byt po skončení nájemního vztahu neoprávněně. Za takové užívání dokonce dle tvrzení žalobkyně ničeho nehradí. Z hlediska tvrzení o psychickém stavu, žalovaná netvrdila, že její aktuální psychický stav vyklizení z bytu neumožňuje, okresním soudem stanovená standardní 15denní lhůta pro vyklizení tak byla přiměřená. 20.S ohledem na shora uvedené odvolací soud tedy uzavřel, že žádné pochybení soudu prvního stupně, které by odůvodňovalo zrušení či změnu výroku I rozsudku ani prostor pro odepření nároku žalobkyně neshledal a napadený rozsudek okresního soudu podle § 219 o. s. ř. ve výroku I jako věcně správný potvrdil. 21.Žalovaná napadla rovněž výrok II rozsudku, jímž soud prvního stupně přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení podle zásady úspěchu ve věci. Odvolací soud konstatuje, že žalobkyně měla ve věci plný procesní úspěch, proto soud prvního stupně postupoval v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. správně. Jestliže okresní soud nepřistoupil k aplikaci § 150 o. s. ř., nelze tento postup považovat za pochybení. Důvody zvláštního zřetele hodné musí mít výjimečný charakter a musí se vztahovat k okolnostem, jež činí přiznání náhrady nákladů zjevně nespravedlivým. Takové okolnosti však odvolací soud v projednávané věci neshledal. Skutečnosti namítané žalovanou, spočívající zejména v jednání třetí osoby a jejích osobních poměrech, nemají přímou vazbu na předmět řízení ani na procesní postup žalobkyně a samy o sobě neodůvodňují prolomení zásady úspěchu ve věci. Žalobkyně dávala žalované dlouhodobě zřetelně najevo, že má zájem na ukončení podnájmu, a to dokonce i před uplynutím sjednané doby, a naopak nemá zájem v podnajímání jakékoliv osobě pokračovat. Byla to žalovaná, která závazek ze smlouvy nedodržela a byt po dohodnuté době i přes upomínání nevyklidila. Ze vzájemné komunikace stran včetně komunikace s manželem žalobkyně je patrné, že žalovaná spoléhala na značnou benevolenci žalobkyně. Protiprávní postup manžela žalobkyně, který po uplynutí doby podnájmu přistoupil k výměně zámku, sice mohl přispět k psychické nepohodě žalované, nejedná se však o okolnost, která by mohla mít vliv na přiznání náhrady nákladů soudního řízení žalobkyni za situace, kdy podnájem skončil již dne 31. 8. 2024 a žalovaná byt ještě v dubnu 2026 přes nesouhlas žalobkyně stále obývá a sama dlouhodobě vyvolává na úkor žalobkyně protiprávní stav. Skutečnost, že žalobkyně nemá vůli byt žalované dále podnajímat, žalovaná proto nemá písemně uzavřenou podnájemní smlouvu a není jí tak vyplácen sociální příspěvek na bydlení, nelze klást žalobkyni v žádném ohledu k tíži. Výrok o nákladech řízení proto byl odvolacím soudem rovněž potvrzen jako věcně správný (§ 219 o. s. ř.). Odvolací soud shledal správnou i přiznanou výši náhrady nákladů řízení, na jejíž podrobný výpočet obsažený v napadeném rozhodnutí odkazuje. 22.Ohledně náhrady nákladů odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla v odvolacím řízení o odvolání žalované zcela úspěšná a přísluší jí tak náhrada účelně vynaložených nákladů tohoto řízení. Tyto spočívají v odměně za zastoupení advokátem ve výši 2 300 Kč, z tarifní hodnoty 30 000 Kč dle § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění po 1. 1. 2025 (advokátní tarif) za jeden úkon právní služby á 2 300 Kč (sepis vyjádření k odvolání), dle ust. § 11 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 7 advokátního tarifu, dále paušální náhradě hotových výdajů 450 Kč za jeden shodný úkony právní služby podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, a 21 % DPH ve výši 577,50 Kč, tj. celkem 3 327,50 Kč. --- POUČENÍ ---
Proti tomuto rozsudku není přípustné odvolání.
Proti tomuto rozsudku je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím Okresního soudu v Liberci.