Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci
žalobkyně: [anonymizováno]., IČO [anonymizováno] sídlem [anonymizováno] zastoupená advokátkou [anonymizováno] sídlem [anonymizováno]
proti
žalovanému: [anonymizováno], narozený dne [anonymizováno] bytem [anonymizováno]
o zaplacení částky 220 680 Kč s příslušenstvím
--- VÝROK ---
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 120 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 6 000 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci.
II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 48 000 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 168 000 Kč od 29.11.2024 do zaplacení ve výši 12,75 % a částku 52 680 Kč, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
--- ODŮVODNĚNÍ ---
1.Žalobou doručenou soudu dne 06.05.2026 domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 220 680 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost [anonymizováno]. uzavřela se žalovaným dne 26.08.2024 smlouvu o úvěru č. [anonymizováno], na základě níž poskytla žalovanému částku 120 000 Kč, kterou měl žalovaný vrátit spolu s úroky 48 000 Kč ve splátkách dle smlouvy. Žalovaný však dluh neuhradil. Žalovaný uhradil pouze 0 Kč. Žalobkyně proto požaduje kromě jistiny a úroků i smluvní pokutu za prodlení ve výši 52 680 Kč. Pohledávka byla dne 23.01.2026 postoupena na společnost [anonymizováno] a ta ji téhož dne postoupila na žalobkyni.
2.Žalovaný uvedl, že smlouvu skutečně uzavřel. Kromě občanky a údaje, kolik bere, po něm předchůdkyně žalobkyně žádné další údaje či doklady k jeho příjmům a výdajům vidět nechtěla, žádné takové doklady jí neposílal. Částka mu vyplacena byla. Žalovaný žádá o umožnění splácení dluhu ve splátkách po 6 000 Kč měsíčně k 20. dni v měsíci. Ke svým majetkovým a osobním poměrům uvádí, že z práce má příjem 25 – 28 000 Kč měsíčně, kromě toho má invalidní důchod prvního stupně ve výši 11 000 Kč. Nemá žádný cenný majetek. Na nájemném platí 5 015 Kč měsíčně, na elektřině 550 Kč. Dále platí jiný dluh ve výši cca 67 000 Kč. Nemá žádné vyživovací povinnosti.
3.Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o úvěru, potvrzení o platbě, 2x smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, oznámení o postoupení, předžalobní výzvy včetně podacího archu, vyjádření banky na č.l. 17 spisu.
4.Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:
5.Z elektronicky uzavřené smlouvy o úvěru č. [anonymizováno] a ze shodných skutkových tvrzení účastníků bylo soudem zjištěno, že smlouva byla uzavřena dne 26.08.2024 mezi společností [anonymizováno] a žalovaným. Věřitel se zavázal poskytnout žalovanému částku ve výši 120 000 Kč. Ze shodných skutkových tvrzení účastníků soud zjistil, že na účet žalovaného byla dne 26.08.2024 připsána částka 120 000 Kč. Ze shodných skutkových tvrzení účastníků vzal soud za zjištěno, že žalovaný dosud na úvěr uhradil částku 0 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 23.01.2026 mezi společností [anonymizováno] jako postupitelem a [anonymizováno] jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o úvěru, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 23.01.2026 mezi společností [anonymizováno] jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o úvěru, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.
6.Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě uzavřené smlouvy o úvěru poskytla žalovanému částku 120 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zák. č. 257/2016 Sb. (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, když žalovaný své prověřování výslovně popřel. Žalobkyně, resp. její předchůdkyně neprokázala, že by řádně zkoumala příjmovou a výdajovou stránku žalovaného, např. z pracovní smlouvy, výplatních pásek, nájemní smlouvy či dokladů o úhradě energií. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného nezkoumala předchůdkyně žalobkyně náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, podrobněji nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek, nezkoumala, zda a kolik má vyživovacích povinností. Předchůdkyně žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 OZ (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 OZ) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.04.2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20.06.2013, sp. zn. nsoud/33_Cdo_1201_2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 04.06.2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17.12.2009, Martín Martín, C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 03.10.2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 04.06.2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 04.10.2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 09.02.2011, sp. zn. usoud/Pl.__S_1_10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 05.03.2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 OZ přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 87 zák. č. 257/2016 Sb.
7.Soud proto žalovaného zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovaným nevrácené jistiny, tedy částku 120 000 Kč (rozdíl mezi jistinou 120 000 Kč a již žalovaným uhrazenou částkou 0 Kč. Ustanovení § 87 zák. č. 257/2016 Sb. upravující vydání bezdůvodného obohacení v takovém případě je pak speciální k § 2991 a násl. občanského zákoníku, jehož úprava zde použije jen subsidiárně. Z ust. § 87 zák. č. 257/2016 Sb. vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalovaný uvedl, že z práce má příjem 25 – 28 000 Kč měsíčně, kromě toho má invalidní důchod prvního stupně ve výši 11 000 Kč. Nemá žádný cenný majetek. Na nájemném platí 5 015 Kč měsíčně, na elektřině 550 Kč. Dále platí jiný dluh ve výši cca 67 000 Kč. Nemá žádné vyživovací povinnosti. Na dluh by byl schopen platit 6 000 Kč měsíčně. Soud proto dospěl k závěru, že dle citovaného § 87 zák. č. 257/2016 Sb. je vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v těchto splátkách přiměřené jeho možnostem, a uložil v rozsudku žalovanému přiznanou částku takto zaplatit. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky. V tomto směru lze odkázat na usnesení Nejvyššího soud ČR ze dne 20.04.2022, č.j. nsoud/33_Cdo_3675_2021-262, či rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26.01.2024, č.j. krajsky/8_Co_5_2024-160. Vzhledem k tomu, že lhůta ke splatnosti dluhu byla určena soudem až tímto soudním rozhodnutím, žalovaný se nemohl dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. Ve zbytku, tedy aby žalovaný zaplatil žalobkyni 48 000 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 168 000 Kč od 29.11.2024 do zaplacení ve výši 12,75 % a částku 52 680 Kč, soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků, jakož i z důvodu, že se žalovaný dosud nedostal se zaplacením přiznaného dluhu do prodlení, zamítnul.
8.Žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve sporu, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek, která má všechny náležitosti dle § 1879 a násl. občanského zákoníku, ve znění účinném od 01.01.2014. V příloze se mezi postupovanými pohledávkami nachází i pohledávka za žalovaným. Žalobkyně se tak stala novým majitelem pohledávky a je oprávněna tuto pohledávku vymáhat soudní cestou, byť jen z titulu bezdůvodného obohacení, a jen v přiznaném rozsahu.
9.O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 OSŘ Ke dni rozhodnutí soudu činí přiznaná jistina 120 000 Kč a nepřiznaná část včetně příslušenství kapitalizovaného ke dni rozhodnutí soudu celkem 138 883,89 Kč. Jelikož ve věci byl převážně úspěšný žalovaný, měl by právo na přiznání poměrné části náhrady nákladů řízení. Protože však žalovanému s řízením žádné náklady nevznikly, rozhodnul soud o nákladech řízení tak, že je žádnému z účastníků nepřiznal.
--- POUČENÍ ---
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15-ti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu v Karviné, a to písemně, ve dvou vyhotoveních.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 OSŘ).