Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Kristiny Nowotné, zastoupené JUDr. Františkem Kosíkem, advokátem, sídlem Vodičkova 30, Praha 1, proti výroku I usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1054/2025-1928 z 28. 5. 2025, výroku I v rozsahu písm. b), odst. 1 a 2, III a V a proti výrokům III a V rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 99/2019-1839 z 13. 9. 2024 a výrokům III a IV rozsudku Okresního soudu v Nymburce č. j. 10 C 37/2012-790 z 17. 9. 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, a 1) Mgr. Jana Lamsera, 2) Karla Malce, 3) Stanislava Havelky a 4) Lukáše Lamsera, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1.Vedlejší účastníci (či jejich právní předchůdci) se v řízení před obecnými soudy domáhali zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ke sporným pozemkům v Poděbradech, jejichž spoluvlastnicí byla stěžovatelka.
2.Okresní soud v Nymburce napadeným rozsudkem rozhodl, že se podílové spoluvlastnictví ke sporným pozemkům zrušuje (výrok II), a tyto pozemky, stručně řečeno, přikázal stěžovatelce a vedlejším účastníkům do výlučného vlastnictví, respektive do podílového spoluvlastnictví (výrok III). Současně rozhodl o povinnosti vedlejších účastníků zaplatit stěžovatelce vypořádací podíl (výrok IV); určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, nicméně uložil účastníkům řízení povinnost zaplatit náhradu nákladů státu (výroky V až VII).
3.K odvolání stěžovatelky i vedlejších účastníků se věcí zabýval Krajský soud v Praze. Ten napadeným rozsudkem rozhodl, že se rozsudek soudu prvního stupně mění v části napadeného výroku II tak, že se zamítá žaloba na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k vybraným pozemkům; v napadených výrocích III a VI rozhodnutí změnil tak, že pozemek st. p. X1, jehož součástí je stavba č. p. X2, a pozemek p. č. X3 se přikazují do vlastnictví třetího vedlejšího účastníka a tento je povinen zaplatit stěžovatelce a ostatním vedlejším účastníkům přiměřenou náhradu (výrok I). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II), avšak stěžovatelce uložil povinnost zaplatit prvnímu, druhému a čtvrtému vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 942 807 Kč (výrok III). Dále účastníkům řízení uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů státu (výroky IV a V).
5.Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími ve vymezeném rozsahu obecné soudy porušily její právo na ochranu vlastnického práva (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod), právo na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy). 6.Tvrdí, že se soudy nedostatečným způsobem vypořádaly s jí přednesenou argumentací. Poukazuje i na to, že odvolací soud porušil poučovací povinnost podle § 118a občanského soudního řádu, v důsledku čehož byla stěžovatelka překvapena tím, na jakých úvahách, důkazech a s nimi spojených závěrech odvolací soud své rozhodnutí založil. Stěžovatelka zejména nesouhlasí se závěry, které obecné soudy učinily ve vztahu k její (ne)solventnosti. Taktéž tvrdí, že obecné soudy porušily princip rovnosti zbraní, neboť zatímco ona byla předběžným opatřením zbavena možnosti nakládat se svým podílem, právní předchůdkyně třetího vedlejšího účastníka nikoli, a ta proto mohla svůj podíl prodat. 7.V ústavní stížnosti rovněž poukazuje, že obecné soudy nepřihlédly k dalším okolnostem (věk, vztah k nemovité věci, velikosti spoluvlastnického podílu atd.), na základě kterých by musely jednoznačně konstatovat, že sporné pozemky s vilou mají být přikázány jedině stěžovatelce. Ta rovněž rozporuje závěry odvolacího soudu, že stěžovatelka je osobou nedůvěryhodnou a v průběhu řízení se chovala obstrukčně. V doplnění svého vyjádření potom poukazuje na jednání třetího vedlejšího účastníka po pravomocném rozhodnutí o věci a přikázání sporných pozemků do jeho vlastnictví. V závěru ústavní stížnosti poukazuje na způsob, jakým odvolací soud rozhodl o její povinnosti platit vedlejším účastníkům náhradu nákladů řízení. Ani zde nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že její jednání bylo obstrukční a představovalo zneužití práva. Přiznanou výši náhrady nákladů řízení vnímá jako excesivně vysokou.
8.Ústavní soud posoudil obsah stěžovatelčiny ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je návrhem zjevně neopodstatněným.
9.Stěžovatelka svou argumentací přednesenou v ústavní stížnosti zejména požaduje přehodnocení závěru obecných soudů, že byly sporné nemovité věci přikázány do vlastnictví třetího vedlejšího účastníka, a závěru o její (ne)solventnosti. Ústavní soud nicméně neshledal, že by napadená rozhodnutí porušovala stěžovatelčino právo na soudní ochranu. Napadená rozhodnutí obstojí z pohledu povinnosti soudní rozhodnutí řádně odůvodnit (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2621/22 ze dne 14. 2. 2023 a v něm odkazovanou judikaturu). Odůvodnění napadených rozhodnutí považuje Ústavní soud za pečlivé, přiléhavým způsobem vysvětlující, proč měly obecné soudy za to, že stěžovatelka není solventní. Obecné soudy svým postupem žádným způsobem nevybočily z obecně akceptovaných metod interpretace a aplikace práva.
10.Ústavní soud přitom neshledává důvod pro svůj kasační zásah, neboť krajský i Nejvyšší soud reagují způsobem, který dostatečně odpovídá na argumentaci přednesenou v ústavní stížnosti. Krajský soud v napadeném rozsudku zejména v bodech 87 až 92 vysvětluje, proč pochybuje o solventnosti stěžovatelky pro účely vyplacení kompenzace za sporné nemovité věci. Dostatečně vysvětluje, že stěžovatelčina solventnost je závislá na dalších proměnných, které mohou její situaci zkomplikovat. Současně v bodě 91 poukazuje i na další okolnosti, proč má soud za to, že stěžovatelka nemusí být schopna dostát v rozhodnutí určeným závazkům. Ústavní soud nemá, co by uvedeným závěrům vytknul.
11.Dále se Ústavní soud zabýval argumentací stěžovatelky k překvapivosti soudního rozhodnutí, porušení poučovací povinnosti podle § 118a občanského soudního řádu, jakož i porušení principu neúplné apelace. K tomu uvádí, že se - ve smyslu judikatury zdejšího soudu - jedná o tzv. materiálně nepřípustné námitky (viz bod 36 nálezu sp. zn. III. ÚS 2387/24 z 29. 1. 2025 či bod 45 nálezu sp. zn. I. ÚS 931/25 z 11. 9. 2025). Jak totiž Ústavní soud zjistil ze stěžovatelkou předloženého dovolání, stěžovatelka tyto námitky žádným způsobem nevznesla v dovolání, o kterém Nejvyšší soud rozhodl napadeným usnesením. V této části proto stěžovatelka nevyčerpala všechny dostupné procesní nástroje, které jí právo dává k dispozici a Ústavní soud k nim proto z důvodu uplatnění zásady subsidiarity ústavní stížnosti nemohl přihlížet. 12.V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka rozporuje způsob, jakým obecné soudy rozhodly o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud v tomto směru připomíná, že mnohokrát zopakoval, že se k přezkumu náhrady nákladů řízení staví velmi zdrženlivě (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 2632/18 z 17. 4. 2019). Ačkoliv i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení, je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody jednotlivce (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2552/24 z 8. 4. 2025, bod 21). Ústavní soud opakovaně vyjádřil, že ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou proto zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou.
13.Stěžovatelka ovšem žádné takové okolnosti v ústavní stížnosti neuvádí a Ústavní soud žádnou takovou mimořádnost nezjistil. Nad rámec výše řečeného ovšem zdejší soud doplňuje, že zejména odůvodnění napadeného nákladového výroku krajského soudu je v souladu s judikaturou Ústavního soudu. Krajský soud v napadeném rozsudku vysvětlil, proč existují podle jeho názoru ve věci zvláštní důvody - jak je předpokládá stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23 z 13. 9. 2023, a proč se obecné pravidlo vyjádřené v tomto stanovisku (tj. že v případě řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nese každý z účastníků své náklady řízení sám) v případě odvolacího řízení neaplikuje. Existenci důvodů zvláštního zřetele hodných v odvolacím řízení krajský soud v bodě 96 náležitě odůvodnil. Proto ani u nákladového výroku nejsou dány důvody pro případný kasační zásah Ústavního soudu.
14.Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a zčásti jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu