Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti Pavla Gregůrka, zastoupeného JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem, sídlem Sadová 7250, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2025 č. j. 30 Cdo 883/2025-253, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2025 č. j. 25 Co 426/2024-97 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. září 2024 č. j. 15 C 86/2024-67, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 236 až § 243g zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 338/1992 Sb., o notářích a jejich činností (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1.Základem posuzovaného případu je spor mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí o formu kompenzace nemajetkové újmy stěžovatele za nepřiměřenou délku řízení.
2.Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů plyne, že se stěžovatel v kompenzačním řízení domáhal po vedlejší účastnici částky 568 053 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení nalézacího směnečného řízení a na něj navazujícího exekučního řízení. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") žalobu zamítl. Uvedl, že náhrada nemajetkové újmy, jíž se žalobci dostalo formou konstatování porušení práva ze strany vedlejší účastnice, představuje dostatečnou formou nápravy. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") prvostupňový rozsudek potvrdil. Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
3.Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ohraně lidských práv a základních svobod, čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k této úmluvě, čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie, jakož i čl. 90 Ústavy. V rozsáhlé ústavní stížnosti a následných doplněních stěžovatel stručně řečeno učinil spornou především otázku, zda je ústavně konformní, že mu obecné soudy nepřiznaly žádnou finanční kompenzaci za řízení trvající přes osmnáct let. Dále tvrdí, že úkony soudního exekutora byly nedostatečné a v některých obdobích dokonce zcela absentovaly. Také uvádí, že Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání neoprávněně v důsledku přepjatého formalismu. Konečně stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl, aby zrušil zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, jakož i úpravu dovolání v občanském soudním řádu. 4.Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5.Co se týče stěžovatelovy hlavní námitky, stávající zákonná úprava připouští, že přiměřené zadostiučinění v případě nepřiměřené délky řízení nemusí být vždy přiznáno v penězích (§ 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.). Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně akceptoval soudní rozhodnutí, která jako kompenzaci za nesprávný úřední postup přiznala toliko morální satisfakci ve formě konstatování porušení práva (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2804/16 ze dne 25. 10. 2016, bod 7, usnesení sp. zn. II. ÚS 1836/16 ze dne 30. 8. 2016 či usnesení sp. zn. III. ÚS 840/16 ze dne 29. 11. 2016). Současně však uvedl, že by mělo jít spíše o výjimečné případy odůvodněné mimořádnými okolnostmi [nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 (N 45/64 SbNU 551), bod 39; nález sp. zn. IV. ÚS 2058/20 ze dne 10. 11. 2020 (N 211/103 SbNU 185), bod 18, přiměřeně viz též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 22. února 2001, Szeloch proti Polsku, stížnost č. 33076/96]. 6.S ohledem na uvedenou výjimečnost takových situací a na existenci vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy v případech nepřiměřené délky řízení [např. nález sp. zn. II. ÚS 19/16 ze dne 1. 8. 2016 (N 140/82 SbNU 243), bod 29] je však třeba posoudit, zda byly pro takový postup splněny podmínky a zda nedošlo k porušení čl. 36 odst. 3 Listiny. Stále totiž platí, že přiznaná forma zadostiučinění má být vzhledem ke konkrétním okolnostem případu způsobilá plnit svou kompenzační i preventivní funkci. Z pohledu Ústavního soudu je proto podstatné, zda se v konkrétním případě přiznaná forma satisfakce zcela nevymyká smyslu a účelu dané právní úpravy. Proto je zvláště v těchto případech povinností obecných soudů, aby učiněný závěr ve svých rozhodnutích dostatečným způsobem odůvodnily a uvedly, na základě jakých skutečností dospěly k této nejnižší formě zadostiučinění (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 140/16 ze dne 4. 10. 2016, bod 13). 7.Obecné soudy těmto požadavkům v nezbytné míře dostály. Jejich závěry odpovídají ústavním požadavkům na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, nepříčí se smyslu a účelu právní úpravy a zároveň ani nevybočují z uvedených limitů pro postup soudů při určování formy přiměřeného zadostiučinění. To se týká rovněž úvah o přiznání toliko morální satisfakce jakožto výjimky ze zásady primárního přiznávání finanční satisfakce za nehmotnou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem. Obecné soudy tento postup odůvodnily řadou důvodů. Obvodní soud uvedl, že předpoklad vzniku nemateriální újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení nemusí být vždy nutně naplňován jen proto, že určité řízení formálně trvá. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž po dobu objektivní nemajetnosti povinného v exekučním řízení zásadně nevzniká újma oprávněného z nepřiměřeně dlouze vedeného řízení spočívající v nejistotě o výsledku řízení. Podle obvodního soudu nebylo možné vést exekuci efektivněji, neboť povinný žádný majetek podle zjištění exekutora neměl. Městský soud v nadstandardně odůvodněném rozhodnutí úvahy obvodního soudu o nízkém významu řízení pro stěžovatele doplnil. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle něhož po dobu objektivní nemajetnosti povinného v exekučním řízení tato nemajetnost zásadně zabraňuje vzniku (jinak obecně presumované) újmy oprávněného z nepřiměřeně dlouze vedeného řízení (tj. nejistoty z výsledku řízení). Zde na základě zjištění exekutora o nemajetnosti povinného záhy po zahájení exekuce nejistota stěžovatele pominula v důsledku reálné nevymahatelnosti jeho pohledávky vlivem nemajetnosti povinného, ve které povinný setrvával. Nadto městský soud doplnil, že předmětem exekučního řízení byla bagatelní částka. Jistina měla hodnotu 14 100 Kč. Konečně městský soud upozornil, že tvrzení stěžovatele o způsobené újmě jsou rozporná. Tvrdil, že újma mu byla způsobena nepřiměřeně dlouhým řízením, ale současně namítal, že mu újma vznikla tím, že řízení bylo zastaveno pro bezvýslednost. Městský soud dovodil, že samotné tvrzení stěžovatele o vzniku újmy za nejistotu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vyvrátilo jeho vlastní tvrzení o vzniku újmy právě v důsledku "předčasného" zastavení exekuce pro bezvýslednost. Následně městský soud podrobně vypořádal stěžovatelem namítanou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a vysvětlil, proč odkazované rozsudky nedopadají na nynější případ.
8.Ústavní soud neshledává v takovém postupu nic protiústavního. Obecné soudy dostatečným způsobem odůvodnily své závěry, a to včetně výjimečnosti případu a jeho mimořádných okolností, které ospravedlnily přiznání toliko morální satisfakce. Ústavní soud k tomu dodává, že právě v těchto specifických aspektech (bagatelnost jistiny, trvání exekučního řízení kvůli nemajetnosti povinného, výrazně snížená nejistota ohledně výsledku řízení a výše popsaný stěžovatelův poněkud rozporný postoj) představují poměrně jedinečné charakteristiky, které odlišují tento případ od nálezů odkazovaných stěžovatelem. To platí i pro nález sp. zn. II. ÚS 1279/25 ze dne 26. 8. 2025 vydaný v jiné věci stěžovatele. Nález se týkal nepřiměřené délky řízení o vyvlastnění pozemků a následných soudních řízení a nebyla v něm přítomna specifika nynější věci. Použití závěrů citovaného nálezu na nyní posuzovaný případ je proto nepřiléhavé. Konečně Ústavní soud také shledal, že Městský soud dostatečným způsobem vypořádal i stěžovatelovy námitky týkající se skutkových zjištění prvostupňového soudu ve vztahu k tvrzené laxnosti exekutora.
9.Co se týče námitky vůči usnesení Nejvyššího soudu, princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů se v případě Nejvyššího soudu projevuje především tím, že Ústavní soud zásadně nezasahuje do problematiky posuzování přípustnosti dovolání. Z práva na soudní ochranu ostatně neplyne právo na obligatorní meritorní přezkum stěžovatelem podaného dovolání (usnesení sp. zn. II. ÚS 1001/20 ze dne 8. června 2020, bod 14). Ústavní soud zasahuje do usnesení Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, pouze pokud v nich shledá protiústavnost, zejména v důsledku svévole, nedostatku odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených judikaturou Ústavního soudu (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2577/14 ze dne 19. listopadu 2014, bod 6). Takové vady Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nejvyšší soud srozumitelně vysvětlil, proč stěžovatelovy námitky nezaložily přípustnost dovolání. Uvedl, že stěžovatel řádně nezpochybnil závěr odvolacího soudu o neexistenci stěžovatelovy odškodnitelné újmy. Nezpochybnil totiž zjištění obecných soudů, že povinný byl již v roce 2006 z exekučního hlediska zcela nemajetný, neboť byl nezaměstnaný a o veškerý exekučně postižitelný majetek přišel v předchozí exekuci, přičemž na této jeho situaci se nic nezměnilo ani v následujících letech. V návaznosti na tento skutkový závěr, jehož revize není v dovolacím řízení možná, pak městský soud uzavřel, že ve stěžovatelově případě byla vyvrácena presumpce vzniku jeho odškodnitelné nemajetkové újmy, jež by byla nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení způsobena. Za situace, kdy stěžovatel řádně nezpochybnil závěr o neexistenci odškodnitelné újmy, shledal Nejvyšší soud nepřípustné i další námitky, neboť by se jejich posouzení ze strany Nejvyššího soudu nemohlo v poměrech stěžovatele nikterak příznivě projevit. Ústavní soud k tomu uvádí, že uvedený závěr Nejvyššího soudu je sice strohý, ale nevybočuje z výše nastíněných mantinelů ústavnosti.
10.S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatele. K návrhu stěžovatele na zrušení v záhlaví uvedených právních předpisů či jejich jednotlivých ustanovení Ústavní soud konstatuje, že tento má pouze akcesorickou povahu, a proto sdílí osud ústavní stížnosti. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu