Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti obchodní společnosti JOGA LUHAČOVICE s. r. o., sídlem Uherskobrodská 984, Luhačovice, zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem, sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno, proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 3. listopadu 2025 č. j. 24 EXE 513/2025-83, za účasti Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníka řízení, a města Slavičín, sídlem Osvobození 25, Slavičín, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí
1.Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2.Z ústavní stížnosti i z jejích příloh se podává, že Okresní soud ve Zlíně potvrdil nyní napadeným usnesením příkaz k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov, ze dne 22. 8. 2025 č. j. 203 EX 8278/25-66 a žádnému z účastníků - tedy ani stěžovatelce ani oprávněnému, nyní vedlejšímu účastníkovi - a ani soudnímu exekutorovi náhradu nákladů řízení o námitkách nepřiznal. Exekuce byla vedena na základě pověření okresního soudu ze dne 15. 4. 2025 č. j. 24 EXE 513/2025-28, podle vykonatelných soudních rozhodnutí. Stěžovatelce byla dne 24. 4. 2025 doručena výzva soudního exekutora k dobrovolnému splnění povinnosti, přičemž lhůta k dobrovolnému plnění v délce 30 dnů uplynula dne 26. 5. 2025. Soudní exekutor vydal exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem nemovitých věcí, exekuční příkaz k provedení exekuce přikázáním pohledávky povinného z účtu u peněžního ústavu a protokolem o soupisu věcí zahrnul do exekuce movitých věcí vozidla stěžovatelky. Stěžovatelka uhradila vymáhanou částku prostřednictvím třetí osoby ve dvou platbách dne 30. 5. 2025 ve výši 1 780 393,93 Kč a dne 5. 6. 2025 ve výši 27 295,72 Kč. Soudní exekutor vydal dne 24. 8. 2025 příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 203 EX 8278/25-66, v němž uložil stěžovatelce povinnost uhradit náklady exekuce, které určil tak, že odměna soudního exekutora činí 225 080 Kč, náhrada paušálně určených hotových výdajů 3 500 Kč, daň z přidané hodnoty 48 002 Kč, celkem tedy 276 582 Kč. Dále oprávněnému přiznal náhradu nákladů ve výši 15 040 Kč za právní zastoupení. V odůvodnění okresní soud konstatoval, že k úhradě došlo až po marném uplynutí lhůty podle § 46 odst. 6 exekučního řádu, a proto soud neshledal podmínky pro snížení odměny soudního exekutora z důvodu dobrovolnosti plnění. Stěžovatelka sice uhradila vymáhanou pohledávku dobrovolně, ale až po uplynutí zákonné třicetidenní lhůty po doručení výzvy soudního exekutora k dobrovolnému plnění, a učinila tak až po vydání exekučních příkazů, tedy pod tlakem probíhající exekuce. Soud dále uvedl, že není nadán moderačním právem ve vztahu ke snížení odměny exekutora, neboť podmínky, za nichž se snižuje odměna exekutora, jsou v právním řádu jednoznačně vymezeny, a odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 2289/13 . II.
Argumentace stěžovatelky
3.Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že okresní soud porušil princip přiměřenosti, neboť přiznání plné odměny exekutora ve výši 276 582 Kč za administrativní činnost v počáteční fázi exekuce a za situace, kdy prodlení činilo pouhé čtyři dny po uplynutí třicetidenní lhůty, je v hrubém nepoměru k vykonané činnosti exekutora. Stěžovatelka poukazuje na nález ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06 , ve kterém Ústavní soud formuloval obecné principy odměňování soudních exekutorů, podle nichž nesmí být odměna vnímána jako paušální daň či sankce, ale musí odrážet složitost, odpovědnost a náročnost exekuční činnosti. K úhradě dlužné částky došlo pouhé čtyři dny po lhůtě, aniž by exekutor musel přikročit k časově či odborně náročným úkonům, jako je realizace dražby, vyklizení či fyzické zabavování movitých věcí. Rozdíl mezi sníženou odměnou při uhrazení 30. den a plnou odměnou při uhrazení 34. den představuje navýšení nákladů o 136 170 Kč, což stěžovatelka označuje za nepřiměřenou majetkovou sankci v rozporu s dobrými mravy. Dále stěžovatelka namítá, že okresní soud aplikoval právo mechanicky a nesprávně uzavřel, že není nadán moderačním právem. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 6. 2023 sp. zn. II. ÚS 2029/22 sice potvrdil, že při zmeškání lhůty náleží zpravidla plná odměna, avšak výslovně v bodě 25 připustil výjimku pro "případy hodné zvláštního zřetele". Podle stěžovatelky prodlení v řádu jednotek dnů, kdy dlužník vyvíjí aktivitu a uhradí celou vymáhanou částku dobrovolně, byť pod tlakem nařízené exekuce, představuje onen výjimečný případ. Stěžovatelka rovněž odkazuje na nález ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. III. ÚS 2289/21 , v němž Ústavní soud kritizoval rigidní výklad zcela odhlížející od účelu právní normy a mechanické upřednostňování textu předpisu. Soudní exekutor v odůvodnění příkazu nepravdivě uvedl, že z obsahu spisu není zřejmé ani patrné, že by měla povinná snahu uhradit vymáhanou povinnost v třicetidenní lhůtě, ačkoli z návrhu na částečné zastavení exekuce je patrné, že stěžovatelka od počátku měla snahu uhradit dluh ve stanovené lhůtě, neboť spolumajitel a společník povinné (tedy stěžovatelky) byl připraven její dluh uhradit. Stěžovatelka rovněž namítá nepřiměřenost nákladů oprávněného na právní zastoupení advokátem ve výši 15 040 Kč, neboť město Slavičín, jako obec s pověřeným obecním úřadem a s celkovým počtem obyvatel 8 131 v jeho správním obvodu, by mělo být dostatečně materiálně a personálně vybaveno, aby bylo schopno kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy i bez zastoupení advokátem, přičemž stěžovatelka v této souvislosti odkazuje např. na nález ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 376/12 .
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
4.Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 ]. Pochybení ústavněprávního rozměru Ústavní soud v dané věci neshledal. 5.Odůvodnění nyní napadeného rozhodnutí okresního soudu vychází z principů judikatury Ústavního soudu, na které stěžovatelka sama v ústavní stížnosti odkazuje. Ústavní soud byl v řízení pod sp. zn. Pl. ÚS 8/06 konfrontován se situací, kdy tehdy účinná právní úprava ve skutečnosti - vzhledem k chybné textové formulaci - reálně neumožňovala, aby povinnému byla uložena povinnost uhradit nižší odměnu soudního exekutora za provedenou exekuci, i když zaplatil dluh dobrovolně sice až po nařízení exekuce, ovšem stále v rámci exekutorem dodatečně stanovené lhůty. Tato formulační nesrovnalost právního předpisu ovšem byla díky uvedenému nálezu Ústavního soudu odstraněna.
6.Na tento nález pak navazuje stěžovatelkou odkazovaný nález sp. zn. II. ÚS 2029/22 , podle něhož odměnu exekutora zásadně nelze dále snižovat (moderovat) nad rámec zákonem stanovených pravidel, neboť by to pro soudní exekutory představovalo značnou právní nejistotu. Jedinou výjimkou mohou být okolnosti konkrétního případu zvláštního zřetele hodné, které Ústavní soud vykládá obdobně jako ty, k nimž dospěla judikatura při výkladu § 150 o. s. ř. Takové okolnosti zvláštního zřetele hodné ovšem ve věci stěžovatelky zjevně přítomny nejsou a ani stěžovatelka v ústavní stížnosti žádné takové okolnosti neuvádí. Jediným důvodem pro snížení odměny exekutora by mělo být podle stěžovatelky to, že sice jí stanovenou povinnost uhradila až po uplynutí exekutorem dodatečně stanovené další lhůty, nicméně toto její další prodlení nebylo příliš velké. Takto však okolnosti zvláštního zřetele hodné právě v kontextu nálezu sp. zn. II. ÚS 2029/22 chápat nelze. Stěžovatelka svou povinnost vyplývající pro ni z pravomocných soudních rozhodnutí dobrovolně neuhradila, neuhradila ji ani pod tlakem přímo hrozící exekuce, a to dokonce ani v dodatečně stanovené lhůtě. V této souvislosti neobstojí tvrzení stěžovatelky, že exekutor měl být údajně informován o tom, že spolumajitel stěžovatelky jako právnické osoby je připraven její dluh uhradit. Takovýto obecný příslib nic nemění na tom, že stěžovatelka objektivně svou povinnost nesplnila. Okresní soud se tedy nedopustil přehnaně formalistického výkladu. Odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. III. ÚS 2289/21 na věci nic nemění, neboť se týkal právně i skutkově odlišné otázky (odměna advokáta za nahlížení do trestního spisu). 7.Ke zrušení nyní napadeného rozhodnutí nemůže vést ani výtka stěžovatelky, že oprávněnému (městu Slavičín) neměla být přiznána náhrada nákladů právního zastoupení v rámci exekučního řízení. Stěžovatelka odkazuje na několik nálezů Ústavního soudu týkajících se účelnosti nákladů právního zastoupení advokátem u statutárních měst. Město Slavičín je menším městem, nikoli městem statutárním, k nimž se vztahuje citovaná judikatura. Zejména částka 15 040 Kč, jež byla přiznána na úhradu právního zastoupení, je podle judikatury Ústavního soudu bagatelní částkou. Rozhodnutí týkající se podobných částek nejsou zpravidla způsobilá zasáhnout ústavně zaručená práva stěžovatelů a i případná pochybení pak sama o sobě nemohou vést ke kasaci napadeného rozhodnutí.
8.Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu