Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Ježka, zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, se sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2024, č. j. 30 Cdo 2572/2024-605, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2024, č. j. 53 Co 52/2024-572, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. prosince 2023, č. j. 18 C 52/2015-539, a s ní spojeném návrhu na zrušení § 251d zákona č. 280/2009 Sb., za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva financí, se sídlem Letenská 525/15, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1.Stěžovatel podal žalobu proti vedlejší účastnici, kterou se domáhal náhrady újmy ve výši 294 479 Kč s příslušenstvím. Tato újma mu podle něj vznikla nepřiměřenou délkou daňového a navazujícího soudního řízení. Toto řízení trvalo více než 14 let a jeho předmětem byla stěžovatelova žádost o převedení daňového přeplatku ve výši 14 773 Kč.
2.Obvodní soud stěžovatelovu žalobu zamítl. Podle soudu náleží stěžovateli za způsobenou újmu náhrada ve výši 70 200 Kč. Ministerstvo spravedlnosti mu však již poskytlo náhradu ve výši 66 250 Kč a správce daně mu vyplatil úrok z neoprávněného jednání ve výši 183 857 Kč (170 024 Kč + 13 833 Kč). Tyto částky převyšují soudem vyčíslenou náhradu, a stěžovatel byl proto za nepřiměřenou délku řízení již plně odškodněn.
3.Městský soud rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Městský soud souhlasil se závěrem, že stěžovateli náleží náhrada ve výši 70 200 Kč a že na ni lze započítat náhradu od Ministerstva spravedlnosti ve výši 66 250 Kč. Ve vztahu k náhradě ze strany správce daně však lze k započtení použít úrok jen do výše 13 833 Kč. Pouze ten byl totiž přiznán v souvislosti s posuzovaným řízením o převedení daňového přeplatku.
4.Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl. Nižší soudy se podle něj neodchýlily od jeho ustálené rozhodovací praxe. Soudy vyčíslená náhrada (70 200 Kč) představuje velkorysé plnění, protože téměř pětinásobně přesahuje předmět posuzovaného řízení (14 773 Kč). Takto vysoká náhrada se pohybuje na horní hranici (případně i za hranicí) judikaturou vymezeného vztahu mezi výší náhrady a výší předmětu posuzovaného řízení. Úrok z neoprávněného jednání správce daně může sloužit k náhradě majetkové i nemajetkové újmy a lze jej započíst na přiznané zadostiučinění.
II. Argumentace stěžovatele
5.Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušit rozhodnutí obvodního, městského i Nejvyššího soudu a § 251d daňového řádu. Napadená rozhodnutí podle něj porušují jeho právo na ochranu vlastnictví, přístup k soudu a náhradu újmy vzniklé nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod). 6.Proti výrokům o věci samé stěžovatel uvedl tyto námitky:
a)Stěžovatel v dovolání namítal, že soudy chybně posoudily význam předmětu řízení pro stěžovatele (dovolací otázka č. 4). Nejvyšší soud však k této otázce chybně uvedl, že jde jen o polemiku se skutkovými závěry nižších soudů, která nezpůsobuje přípustnost dovolání.
b)Úrok podle § 254 daňového řádu nelze započítat na zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Tento úrok je paušalizovanou náhradou majetkové újmy, která má daňovému subjektu nahradit nemožnost nakládat se spornými penězi, aniž by musel prokázat konkrétní výši škody. Započtení tohoto úroku na majetkovou i nemajetkovou újmu vede k nepřípustnému dvojímu započtení. V situaci, kdy správce daně přizná subjektu vyšší úrok, už mu soud nemůže přiznat zadostiučinění za nižší nemajetkovou újmu. Přiznaný úrok má být navíc primárně paušalizovanou náhradou majetkové škody, nikoli zadostiučiněním za nemajetkovou újmu. Výklad obecných soudů nesystémově nutí daňové subjekty, aby i přes poskytnutou paušalizovanou náhradu vyčíslili výši majetkové újmy, a bylo ji tak možné při započtení zohlednit. c)Stěžovatel v dovolání namítal, že úrok z neoprávněného jednání lze započítat jen jednou a že částka 13 833 Kč byla již započtena v jiném řízení (dovolací otázka č. 1). Nejvyšší soud však k této otázce chybně uvedl, že jde pouze o polemiku se skutkovými závěry nižších soudů, která nezpůsobuje přípustnost dovolání.
d)Soudy nerespektovaly závěr dřívějšího nálezu v téže věci ( sp. zn. IV. ÚS 2404/21 ). V něm Ústavní soud uvedl, že poukaz Nejvyššího soudu na údajnou bagatelnost výše stěžovatelova přeplatku není relevantní. Soudy přesto bagatelnost případu zdůrazňovaly a na jejím základě náhradu snížily.
7.Proti výrokům o náhradě nákladů řízení stěžovatel neuvedl žádnou námitku.
III. Posouzení ústavní stížnosti
8.Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy svým rozhodnutím nebo postupem neporušily stěžovatelova ústavně zaručená práva a svobody [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. 9.Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelovy námitky a dospěl k závěru, že jeho ústavně zaručená práva a svobody nebyly porušeny.
10.Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení má soud přihlédnout k závažnosti vzniklé újmy, okolnostem jejího vzniku a konkrétním okolnostem případu. Těmi jsou zejména (1) celková délka řízení, (2) složitost řízení, (3) jednání poškozeného, (4) postup orgánů veřejné moci během řízení a (5) význam předmětu řízení pro poškozeného (§ 31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb.). 11.Výše výsledné náhrady vycházela ze základní částky ve výši 18 000 Kč za jeden rok řízení (která byla ve vztahu k prvním dvěma rokům řízení snížena na polovinu). To odpovídá částce 234 000 Kč za 14 let posuzovaného řízení. Tato celková částka byla následně snížena o 70 % (-50 % kvůli významu řízení, -30 % kvůli složitosti a +10 % kvůli postupu orgánů veřejné moci). Ve výsledku tak stěžovateli podle soudů náleží náhrada ve výši 70 200 Kč (body 41 a 47 rozhodnutí městského soudu). Předmětem posuzovaného řízení byla částka ve výši 14 773 Kč.
12.Ústavní soud zpravidla není oprávněn vstupovat do určování výše zadostiučinění a hodnocení jednotlivých okolností případu. Výjimkou jsou situace, kdy jsou závěry soudů extrémní a vymykají se smyslu a účelu právní úpravy. Ústavní soud zkoumá, zda soudy při stanovení zadostiučinění vycházely ze zákonných pravidel a své závěry řádně, srozumitelně a logicky odůvodnily. Ústavní soud přitom nezasahuje do určení přiměřeného zadostiučinění, pokud je s ohledem na zohledněná relevantní kritéria zřejmé, že výsledek řízení je ústavněprávně udržitelný (nález sp. zn. Pl. ÚS 26/25 , body 39 až 40 a v nich citovaná rozhodnutí).
13.Napadená rozhodnutí tyto ústavněprávní požadavky podle Ústavního soudu splňují. Ústavní soud přitom neshledal důvod k přehodnocení posouzení jednotlivých okolností případu a zasahovat do určení výše přiměřeného zadostiučinění - a to zejména proto, že je jeho výsledná výše ústavněprávně udržitelná.
14.Ústavní soud se proto vyjádří ke stěžovatelovým námitkám jen stručně. Ústavní soud se nejprve zaměří na otázku vypořádání stěžovatelovy dovolací námitky ohledně významu posuzovaného řízení [námitka a) a část III.1 usnesení] a poté na otázku započtení úroku z neoprávněného jednání správce daně [námitky b), c) a d) a část III.2 usnesení].
III.1 K vypořádání dovolací námitky o významu posuzovaného řízení [námitka a)]
15.Stěžovatel v dovolání namítal, že soudy chybně posoudily zákonné kritérium významu předmětu posuzovaného řízení pro stěžovatele. Nejvyšší soud v tomto rozsahu odmítl dovolání jako nepřípustné. Ústavní soud nepovažuje toto posouzení za protiústavní.
16.Podle Nejvyššího soudu neexistují ve věci žádné skutkové závěry přijaté nižšími soudy, které by svědčily pro mimořádné zvýšení základní částky. Skutkové okolnosti, z nichž stěžovatel odvozuje vysoký význam předmětu posuzovaného řízení, přitom podle Nejvyššího soudu odporují skutkovým závěrům nižších soudů. Kritika jejich skutkových závěrů přitom nepředstavuje způsobilý dovolací důvod ani kvalifikovanou dovolací právní otázku (body 19 a 22 rozhodnutí Nejvyššího soudu). Nosný závěr, podle něhož stěžovatel odvozoval svou argumentaci od skutkových závěrů, které se lišily od skutkových závěrů nižších soudů, přitom stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nezpochybnil (bod 21 stížnosti).
17.Nejvyšší soud navíc uvedl, že pokud je předmětem řízení peněžitá částka, zpravidla by přiznané zadostiučinění nemělo tuto částku zásadně převyšovat - tím spíše několikanásobně jako v případě stěžovatele. I kdyby tedy městský soud neposoudil význam řízení zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, nebylo by to z hlediska výsledku řízení podstatné. K obdobnému či spíše ještě nižšímu zadostiučinění by totiž bylo možné dospět i při jeho výsledném snížení z důvodu jeho nepřiměřenosti vůči výši předmětu řízení (body 21 až 22 rozhodnutí Nejvyššího soudu).
18.Ústavní soud považuje stěžovatelovu stížnost v tomto ohledu za zjevně neopodstatněnou. Stěžovatel v ní nijak konkrétně nezpochybnil závěr, že svou argumentaci odvozoval od odlišných skutkových závěrů, než které učinily nižší soudy (bod 16 tohoto usnesení). Ústavní soud nepovažuje v této věci za protiústavní ani použití judikatury Nejvyššího soudu, podle níž by výše peněžitého zadostiučinění obecně neměla několikanásobně převyšovat výši předmětu posuzovaného řízení (bod 17 tohoto usnesení; obdobně již např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1444/24 , bod 9; IV. ÚS 1844/21, bod 14; I. ÚS 1/13).
III.2 K započtení úroku z neoprávněného jednání správce daně [námitky b), c) a d)]
19.Stěžovatelovy zbylé námitky se všechny odvíjí od toho, že soudy snížily výši přiměřeného zadostiučinění o dříve poskytnutý úrok z neoprávněného jednání správce daně ve výši 13 833 Kč. Stěžovatel tedy v tomto ohledu zpochybňuje posouzení ohledně částky, která je z hlediska své výše bagatelní (např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 331/24 , bod 20; III. ÚS 3725/13, body 29 až 33).
20.Tento závěr není zpochybněn ani nálezem sp. zn. IV. ÚS 2404/21 , na který stěžovatel v této souvislosti odkazuje a který byl dříve vydán v jeho věci. Ústavní soud se v tomto nálezu vymezil proti závěru, podle něhož omezení stěžovatele v dispozici s přeplatkem na dani nemohlo protiústavně zasáhnout do jeho ústavně zaručených práv, a proto by neměl mít nárok na náhradu újmy za nepřiměřenou délku daňového řízení. Podle Ústavního soudu naopak daňové řízení spadá do kategorie rozhodování o ústavně zaručených právech a svobodách, a proto se stěžovatel může za jeho nepřiměřenou délku domáhat náhrady újmy (zejména body 21 a 23 nálezu).
21.Nejvyšší soud ve svém vyjádření před vydáním tohoto nálezu namítal, že předmětem posuzovaného řízení nebylo ústavně zaručené právo nebo svoboda, ale požadavek na převedení bagatelního daňového přeplatku (bod 24 nálezu). Ústavní soud však reagoval, že bagatelnost přeplatku není relevantní - a to ze tří důvodů. Zaprvé, daňové právo nepoužívá majetkové censy známé z civilního řízení. Zadruhé, ve věci nejde o samotný přeplatek, ale o odškodnění za nesprávný úřední postup, jehož výše bagatelní není. Zatřetí, zákon spojuje s nesplněním daňové povinnosti sankce, které bagatelní být nemusí.
22.Toto hodnocení však bagatelnost stěžovatelových nynějších námitek ohledně započtení úroku nezpochybňuje. Ústavní soud v uvedeném nálezu kritizoval paušální vyloučení nároku na náhradu újmy za nepřiměřeně dlouhé daňové řízení o převedení přeplatku na dani. V tomto kontextu Ústavní soud dodal, že závěr o existenci tohoto nároku nelze zvrátit pouhým odkazem na bagatelní výši přeplatku.
23.V nyní posuzované věci je však situace odlišná. Soudy totiž stěžovatelův nárok na náhradu újmy z důvodu nepřiměřené délky daňového řízení uznaly. Spornou v tomto ohledu zůstala jen dílčí otázka, zda má být vypočtené zadostiučinění sníženo o dříve vyplacený úrok v bagatelní výši 13 833 Kč. Předmětem ústavního přezkumu ve vztahu ke zbylým námitkám tak již není existence nároku na odškodnění jako takového, ale bagatelní spor o jeho výši.
24.Nic na tom nemění ani argumenty, které Ústavní soud uvedl v souvislosti s bagatelností ve svém dřívějším nálezu. Zaprvé, neexistence majetkových censů v daňovém právu nyní nehraje roli, protože podstatou tohoto sporu již není význam a dopady posuzovaného daňového řízení, ale výše nároku na přiměřené zadostiučinění, u něhož se bagatelnost zkoumá vždy. Zadruhé, zatímco v dřívějším řízení před Ústavním soudem šlo potenciálně o náhradu újmy za celé řízení, v nynějším stádiu je ve vztahu k započtení úroků předmětem sporu již jen částka 13 833 Kč, která z hlediska své výše bagatelní je. Zatřetí, argumentace rizikem citelných daňových sankcí je v této fázi bezpředmětná. Stěžovatelovo právo na odškodnění totiž již bylo uznáno a otázka započtení úroku nemá na splnění jeho daňových povinností nebo hrozbu sankcí vliv.
25.Ústavní soud tedy shrnuje, že stěžovatelovy námitky, které souvisí se započtením úroku z neoprávněného jednání správce daně, se týkají posouzení částky, která je z hlediska své výše bagatelní. Tato skutečnost je pro posouzení ústavní stížnosti zásadní. Ústavní soud při hodnocení ústavnosti soudních rozhodnutí dlouhodobě a ustáleně zohledňuje to, jak intenzivně jejich případné vady zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 2062/18 , bod 16; I. ÚS 3906/17, body 6 až 7; IV. ÚS 2728/17, bod 30; usnesení sp. zn. III. ÚS 2412/23 , bod 9; I. ÚS 2055/21, bod 5; II. ÚS 1967/21, bod 6).
26.Tento závěr neznamená, že Ústavní soud považuje peněžní částky v bagatelní výši za zanedbatelné nebo bezvýznamné. Nevyhovění nároku na zaplacení bagatelní částky však zpravidla nedosahuje intenzity schopné porušit ústavně zaručená základní práva a svobody. Ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o bagatelních částkách proto Ústavní soud obvykle odmítá jako zjevně neopodstatněné (např. nálezy sp. zn. II. ÚS 65/20 , body 17 až 18; I. ÚS 1707/17, bod 15; IV. ÚS 2728/17, bod 30).
27.Při posouzení bagatelnosti výše sporné částky se nepřihlíží k výši souvisejících nákladů řízení a jiného příslušenství - podobně jako se k ní obecně nepřihlíží při posuzování přípustnosti odvolání a dovolání [např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3169/24 , bod 6; I. ÚS 315/25, bod 5; IV. ÚS 3917/18; § 202 odst. 2 a § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. 28.Vyloučení bagatelnosti případu je součástí ustálené judikatury Ústavního soudu. Ke stručnému odmítnutí ústavních stížností z důvodu bagatelnosti přitom Ústavní soud přistupuje poměrně běžně (např. již usnesení sp. zn. IV. ÚS 342/98 , IV. ÚS 185/98 , IV. ÚS 59/99 , IV. ÚS 126/01 či pozdější nálezy sp. zn. I. ÚS 3143/08 , bod 14, III. ÚS 137/08 , část III; II. ÚS 1612/09, body 11 až 12; z poslední doby např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1164/25 , II. ÚS 1550/25 , I. ÚS 1744/25 ).
29.Podle rozhodovací praxe Ústavního soudu je zejména na stěžovateli, aby vysvětlil, proč má jeho případ navzdory bagatelní výši předmětu sporu významný ústavněprávní rozměr. Ten může být dán například tím, že přesahuje jeho vlastní zájmy, že se soud dopustil zvlášť kvalifikovaného ústavněprávního pochybení nebo že je stěžovatel rozhodnutím podstatně dotčen kvůli svým osobním, sociálním, majetkovým či jiným poměrům (např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3502/20 , bod 25; III. ÚS 1866/23, bod 12; usnesení sp. zn. IV. ÚS 1050/24 , bod 6; I. ÚS 844/24, bod 7; IV. ÚS 322/24, bod 10; III. ÚS 1161/14, bod 6).
30.Ačkoli i spor o bagatelní částku může mít zcela výjimečně ústavní přesah, v této věci tomu tak není. Stěžovatel v ústavní stížnosti opomíjí bagatelnost předmětu sporu a neuvádí žádnou zvláštní okolnost, která by jeho případu dodávala potřebný ústavněprávní rozměr. Žádnou takovou okolnost neshledal ani Ústavní soud.
IV. Závěr
31.Ústavní soud shrnuje, že napadená rozhodnutí neporušila stěžovatelova ústavně zaručená základní práva a svobody. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. 32.Ústavní soud odmítl návrh na zrušení § 251d daňového řádu, aniž by se jím samostatně zabýval. Jde totiž o akcesorický návrh, který sdílí osud ústavní stížnosti [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu