Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti L. S., zastoupeného advokátem Mgr. Radkem Hladinou, sídlem Vinohradská 35/25, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 880/2025 ze dne 30. prosince 2025 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 0 Nt 18242/2025 ze dne 12. listopadu 2025, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1.Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na bezplatnou obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. 2.Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatel je stíhán pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Jde o případ nutné obhajoby, stěžovatel si zvolil obhájce na plnou moc a požádal o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, který soudy zamítly. Stěžovatel následně podal novou žádost s tím, že se zásadně zhoršil jeho zdravotní stav. 3.Obvodní soud pro Prahu 4 napadeným usnesením rozhodl, že stěžovatel nárok na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu nemá. Podle soudu stěžovatel neosvědčil, že nemá prostředky na úhradu vzniklých nákladů - stěžovatel doložil dohodu o ukončení pracovního poměru, kterou coby zaměstnanec a jednatel společnosti X, uzavřel sám se sebou, nyní je zaměstnán u společnosti Y, přičemž jako jednatel i této společnosti si výši vlastní mzdy určil opět sám. Stěžovatel je zároveň jednatelem či společníkem v celé řadě dalších společností, ačkoli dle svých tvrzení nemá bankovní účet a je otázkou, z čeho žije, když tvrdí, že nemá žádné úspory, žádný majetek, naopak má dluhy a pobírá velice nízkou mzdu. Nadto obvodní soud poukázal na to, že stěžovatel má dobré rodinné zázemí - žije v nemovitosti svého syna a jeho sestřenice mu přispívala na nadstandardní léčbu v lázních. Proti rozhodnutí obvodního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou městský soud napadeným usnesením zamítl.
4.V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že má vážné zdravotní problémy, pobírá mzdu ve výši necelých 10 000 Kč, příjem má omezen na nemocenské dávky a je exekučně zatížen v řádu milionů korun. Těmito skutečnostmi se soudy podle stěžovatele dostatečně nezabývaly, nesprávně zhodnotily i možnost využití institutu rodinné pomoci a celkově nereagovaly na stěžovatelovy argumenty. V rozporu s judikaturou Ústavního soudu tak soudy údajně nerozhodovaly podle aktuálních majetkových poměrů, přidávaly podmínky nad rámec § 33 odst. 2 trestního řádu, nepřípustně presumovaly pomoc blízkých a přičítaly stěžovateli k tíži volbu obhájce. Rozhodnutí městského soudu je pak podle stěžovatele nepřezkoumatelné, když zcela ignoroval nové listinné důkazy i detailní argumentaci obsaženou ve stížnosti. 5.Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6.Ústavní soud k otázce nároku na bezplatnou obhajobu přistupuje velmi zdrženlivě, neboť její posouzení do značné míry závisí na uvážení trestních soudů. Úkolem Ústavního soudu není jejich činnost v tomto směru nahrazovat. Důvod k jeho zásahu nastane teprve v situaci, kdy jsou závěry trestních soudů v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, zatíženy zjevným logickým rozporem, případně svévolné. Samo o sobě nestačí, že by Ústavní soud hodnotil relevantní skutečnosti odlišně (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2653/24 ze dne 3. 12. 2024, bod 8).
7.V posuzované věci je rozhodnutí soudů založeno primárně na závěru, že stěžovatel neosvědčil, že nemá dostatek prostředků k uhrazení nákladů obhajoby, jak vyžaduje § 33 odst. 2 trestního řádu. Ze zákona nevyplývá povinnost soudů vykonávat jakoukoliv vyšetřovací činnost k majetkovým poměrům žadatele; soudům přísluší pouze hodnocení předložených dokladů. Předložil-li stěžovatel takové důkazy, ze kterých se jeho nemajetnost podle trestních soudů nepodává, pak soudy rozhodly ústavně konformním způsobem a dostály povinnosti vycházet primárně z majetkového stavu stěžovatele v době rozhodování (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1736/25 ze dne 25. 7. 2025). 8.Lze dodat, že závěr soudů Ústavní soud nepovažuje za "extrémní", pakliže stěžovatel sám rozhodoval o ukončení svého předchozího pracovního poměru, sám rozhodoval o výši současné mzdy a navzdory tvrzeným zdravotním problémům vystupuje jako jednatel hned několika obchodních společností. Stěžovatel tyto obvodním soudem zdůrazněné okolnosti nevysvětluje ani v ústavní stížnosti. Z obsahu napadeného usnesení městského soudu by se mohlo zdát, že některé ze společností dle tvrzení stěžovatele nevykonávají žádnou činnost, nikoliv ovšem všechny; z ústavní stížnosti pak není jasné, zda je stěžovatel za své jednatelství nějak odměňován, a pokud ne, proč ve funkcích pokračuje a nesoustředí se na výdělečné aktivity, když dle svých slov pro zdravotní nezpůsobilost může pracovat pouze v omezené míře. Ústavní soud nemůže za stěžovatele tyto argumenty domýšlet.
9.Na těchto závěrech nic nemění stěžovatelem zmíněné zdravotní potíže, z jejichž velmi stručného popisu v ústavní stížnosti ostatně nelze dovodit pochybení soudů v úvaze, že jde o problémy - z hlediska pracovní nezpůsobilosti - dočasné. Dluhy stěžovatele jistě relevantní být mohou, neplatí však, že vysoká zadluženost automaticky zaručuje nárok na bezplatnou obhajobu. Přiznání nároku na bezplatnou obhajobu či obhajobu za sníženou odměnu není automatické ani při probíhající exekuci či insolvenčním řízení (usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3456/25 ze dne 18. 12. 2025, bod 10). Vždy závisí na konkrétních okolnostech a na tom, zda obviněný prokáže, že se závazků nedokáže zbavit ani ve střednědobém horizontu a ocitá se v neřešitelné dluhové pasti. To v této věci s ohledem na vše výše uvedené prokázáno nebylo.
10.Vzhledem k řečenému nelze souhlasit, že by soudy nerozhodovaly dle aktuálních poměrů či že by pro stěžovatele vytvářely nové, v zákoně neuvedené podmínky. Není ani pravda, že by napadená rozhodnutí stála na tom, že si stěžovatel sám zvolil obhájce. Jde-li o možnou pomoc rodiny, šlo o čistě doplňující argument, založený nadto na konkrétním jednání stěžovatelových rodinných příslušníků. Jakkoliv pak patrně nelze jednorázový dar od sestřenice přeceňovat, má-li stěžovatel zajištěno bydlení u svého syna, jistě to může být jedna z řady relevantních okolností.
11.Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu