Okresní soud v Děčíně rozhodl soudcem Mgr. Jiřím Glocem ve věci
žalobkyně: [anonymizováno]., IČO [anonymizováno] sídlem [anonymizováno] zastoupená advokátem [anonymizováno]. [anonymizováno] [anonymizováno] sídlem [anonymizováno].[anonymizováno] [anonymizováno]/[anonymizováno], [anonymizováno] [anonymizováno] [anonymizováno]
proti
žalované: [anonymizováno], narozená [anonymizováno] [anonymizováno] sídlem [anonymizováno]
o 13 600 Kč s příslušenstvím
--- VÝROK ---
I. Žaloba, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 13 600 Kč a zákonný roční úrok z prodlení z částky 10 000 Kč od 27.10.2025 do zaplacení ve výši 11,5 %, se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna uhradit žalované náhradu nákladů řízení 23 817,5 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované.
--- ODŮVODNĚNÍ ---
Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku. Uvedla, že dne 26.09.2025 uzavřela se žalovanou úvěrovou smlouvu č. [anonymizováno], na základě, které poskytla žalované úvěr ve výši 10 000 Kč, který měl být splacen nejpozději do 26.10.2025. Žalovaná úvěr čerpala, ale do uvedeného data peněžní prostředky nevrátila.
Žalovaná dle potvrzení banky o odchozí úhradě z 18.11.2025 a 29.06.2026 zaplatila žalobkyni 1 100 Kč a 8 900 Kč.
Na termín soudního jednání se žalobkyně ani žalovaná nedostavily, soud proto jednal v její nepřítomnosti, vycházeje přitom z obsahu spisu a provedených důkazů (§ 101 odst. 3 OSŘ). Soud ve věci provedl dokazování listinnými důkazy.
Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, proti kterému si žalovaná podala odpor zejména s odůvodněním, že spotřebitelská smlouva je neplatná, neboť nebyla řádné zkoumána úvěruschopnost žalované před poskytnutím úvěru, stanovený úrok je nemravný, rovněž výši RPSN.
Z potvrzení o provedené platbě z 26.09.2025 soud zjistil, že žalované na účet č. [anonymizováno] byly poskytnuty finanční prostředky z účtu žalobkyně 10 000 Kč, a to 26.09.2025.
Ve smlouvě o úvěru č. [anonymizováno] bylo zjištěno, že mezi účastníky byla uzavřena tato dne 26.09.2025 na částku 10 000 Kč s datem splatnosti 26.10.2025 a celkovou splatnou částkou 13 600 Kč, RPSN představuje 4 114 % a denní úroková sazba 1,20 %.
Z předžalobní výzvy ze dne 21.02.2026 bylo zjištěno, že žalovaná byla vyzvána k zaplacení dluhu vůči žalobkyni a dle potvrzení o zaslání doporučené zásilky vyplývá, že písemnost byla žalované zaslána 24.02.2026.
Z přehledu transakcí na účtu č. [anonymizováno] vyplývá, že žalované bylo zasláno 10 000 Kč dne 26.09.2025.
Z potvrzení banky o odchozí úhradě z 18.11.2025 a 29.06.2026 soud zjistil, že žalovaná zaplatila žalobkyni částku 1 100 Kč a částku 8 900 Kč.
Na základě shora zjištěných a prokázaných skutečností učinil soud následující závěr o skutkovém a právním stavu věci.
Žalobkyně uzavřela s žalovanou dne 26.09.2025 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalované úvěr ve výši 10 000 Kč se splatností do 26.10.2025, žalovaná úvěr čerpala a do data splatnosti peněžní prostředky nevrátila. Peněžní prostředky byly ze strany žalobkyně žalované poskytnuty ve výši 10 000 Kč. Žalovaná tyto finanční prostředky do jednání soudu žalobkyni vrátila, a to nejdříve částkou 1 100 Kč a následně částkou 8 900 Kč. V rámci zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně soudu ničeho nepředložila, ani netvrdila, že by úvěruschopnost žalované zkoumala. Při soudním jednání, kterého se žalobkyně neúčastnila, tak promarnila možnost být poučena dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o tom tvrdit, jakým konkrétním způsobem zkoumala úvěruschopnost žalované před poskytnutím úvěru a stran tohoto tvrzení navrhnout příslušné důkazy. Soud tuto skutečnost dává k tíži žalobkyně.
Uzavřená smlouva jeví znaky smlouvy o úvěru podle § 2395 OZ, neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Podle § 2399 odst. 1 OZ úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Jelikož shora uvedenou smlouvu žalovaná neuzavřela v rámci své podnikatelské činnosti, uzavřela ji jakožto spotřebitel dle § 419 OZ, proto se na věc vztahuje i zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú“). Dle § 86 zák. č. 257/2016 Sb. je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. třeba považovat i peněžitou zápůjčku) před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., ve znění ke dni uzavření smlouvy, neplatná, přičemž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Ústavní soud v nálezu ze dne 26.02.2019 sp. zn. usoud/III.__S_4129_18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle § 36 odst. 1 Listina základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s ú., ale i dle § 580 odst. 1 OZ Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., kdy s účinností od 29.05.2022 je soud povinen k neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu. V dané věci soud zjistil, že žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalované žádným způsobem.
Soud uzavírá, že žalobkyně vzhledem k tomu, že nezkoumala úvěruschopnost žádným způsobem, tak porušila § 86 zák. č. 257/2016 Sb., proto je shora uvedená smlouva neplatná. S ohledem na neplatnost smlouvy je tak namístě uzavřít, že předmětnou částku vyplatila žalobkyně žalované bez právního důvodu, čímž se žalovaná bezdůvodně obohatila, a byla by proto povinna tuto částku vrátit za situace, pokud by jí dosud nevrátila dle § 2991 OZ Vzhledem k tomu, že žalovaná částku 10 000 Kč (která jí byla poskytnuta žalobkyní) již vrátila, byla žaloba jako nedůvodná v celém rozsahu zamítnuta. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 OSŘ tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 23 817,5 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 13 600 Kč sestávající z částky 1 660 Kč za každý z pěti úkonů právní služby a z částky 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. za pět režijních paušálů, cestovné [anonymizováno] – [anonymizováno] a zpět osobním automobilem celkem [anonymizováno] km při spotřebě 5,7 l/100 km, vyhláškové ceny nafty 34,10 Kč/l a sazby základní náhrady 5,90 Kč/km a náhrady ztráty času dle § 14 odst. 3 a. t. dvacet půl hodin po 150 Kč a 21 % daň z přidané hodnoty. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto dle § 160 odst. 1 OSŘ --- POUČENÍ ---
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Děčíně. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.