22 Azs 211/2025- 40 - html 22 Azs 211/2025-40
U S N E S E N Í
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Jana Kratochvíla a Tomáše Foltase, v právní věci žalobkyně: N. O. D., zastoupená Mgr. Petrem Dvořákem, advokátem se sídlem Vyšehradská 415/9, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 4. 2025, čj. OAM‑50/ZA‑ZA11‑HA13‑2025, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 10. 9. 2025, čj. 36 Az 2/2025‑28,
takto:
Kasační stížnost s e odmítá pro nepřijatelnost.
Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný neudělil žalobkyni mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Neshledal, že by osobní a rodinná situace žalobkyně představovala důvod hodný zvláštního zřetele, pro který by jí bylo možné udělit humanitární azyl nebo doplňkovou ochranu. Žalobkyně sice má na území České republiky rodinné a sociální vazby. Pozbyla nicméně pobytové oprávnění, a to z důvodu odsouzení pro spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) a odst. 4 písm. c) trestního zákonu. Za jeho spáchání jí byl uložen trest odnětí svobody v délce deseti let. Jelikož jí po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nebylo pobytové oprávnění uděleno, snažila se pobyt na území České republiky legalizovat právě prostřednictvím žádosti o udělení mezinárodní ochrany. [2] Krajský soud žalobu zamítl. Žalovaný podle něj shromáždil dostatečné podklady pro rozhodnutí a řádně zjistil skutkový stav. V rozhodnutí žalovaný jasně, srozumitelně a logicky vyložil, proč žádosti nevyhověl, resp. proč žalobkyní tvrzená osobní a rodinná situace není důvodem hodným zvláštního zřetele. Dále krajský soud ve shodě s žalovaným dodal, že se žalobkyně prostřednictvím žádosti o mezinárodní ochranu pouze snažila zlegalizovat svůj pobyt na území České republiky. K tomu ale institut mezinárodní ochrany neslouží.
[3] Žalobkyně (stěžovatelka) se proti rozsudku krajského soudu bránila kasační stížností. Namítala, že krajský soud nedostatečně posoudil její osobní, zdravotní a rodinnou situaci. Pouze bez dalšího nekriticky převzal závěry žalovaného. Pominul ale, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav. Nevyvinul totiž žádnou aktivitu směřující k jeho objasnění. Rozsudek krajského soudu je proto ve svém celku nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Za nesprávné považovala i posouzení možnosti udělení doplňkové ochrany podle zákona o azylu. Skutečnost, že došlo ke zrušení § 14 odst. 1 písm. d) zákona o azylu totiž neznamená, že žalovaný nemusí zohlednit mezinárodní závazky České republiky. [4] Žalovaný ve vyjádření setrval na svých závěrech obsažených v napadeném rozhodnutí, které považuje za správné.
[5] Jelikož v nyní projednávané věci rozhodoval specializovaný samosoudce, zabýval se Nejvyšší správní soud tím, zda je kasační stížnost přijatelná.
[6] Podle § 104a odst. 1 soudního řádu správního platí, že rozhodoval‑li před krajským soudem o věci specializovaný samosoudce a kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud jako nepřijatelnou. Nejvyšší správní soud přijme kasační stížnost k věcnému přezkumu pouze v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního pochybení krajského soudu (usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006‑39, č. 933/2006 Sb. Nejvyšší správní soud, Ostapenko). Žádný z těchto důvodů není v posuzovaném případě dán. [7] Stěžovatelka namítala, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný. Podle ustálené judikatury platí, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o zásadních a pro danou věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje pro věc zásadní argumentaci účastníků řízení za mylnou (nálezy ÚS ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, nebo rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Azs 47/2003-130, č. 244/2004 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004, čj. 4 As 5/2003-52, či ze dne 1. 6. 2005, čj. 2 Azs 391/2004-62).
[8] Vymezeným požadavkům krajský soud dostál. Z odůvodnění rozsudku je zřejmé, z jakého skutkového stavu vyšel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Podle krajského soudu jde při rozhodování o udělení humanitárního azylu o posouzení, zda se v konkrétním případě jedná o „případ hodný zvláštního zřetele“. Ustanovení § 14 zákona o azylu přitom nestanoví kritéria, která by měla splňovat životní situace žadatele. Stěžovatelka svou žádost odůvodnila existencí rodinných vazeb. Krajský soud přezkoumal, zda žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav a ztotožnil se s jeho závěry. Případně přitom odkázal na judikaturu Nejvyššího správní soudu, ze které se podává, že rodinné vazby cizince v České republice nejsou samy o sobě důvodem pro udělení humanitárního azylu (rozsudek NSS ze dne 17. 9. 2003, čj. 4 Azs 6/2003-55). Dále vyložil, že žádost o mezinárodní ochranu neslouží k legalizaci pobytu cizince na území České republiky. Z rozsudku krajského soudu tak jednoznačně vyplývají důvody, pro které krajský soud přitakal správním orgánům, že nebyly splněny podmínky pro udělení mezinárodní ochrany. Nic mu přitom nebránilo, aby si závěry žalovaného osvojil souhlasnou poznámkou a odkázal na ně, pokud i s ohledem na žalobní argumentaci obstojí (rozsudek NSS ze dne 27. 7. 2017, čj. 3 Azs 288/2016-16, bod 12). [9] Stěžovatelka namítala, že se krajský soud dopustil zásadního pochybení, neboť nedostatečně zjistil skutkový stav. V posuzované věci však postupoval krajský soud v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu. V řízení o udělení mezinárodní ochrany je to právě žadatel, kdo je primárním zdrojem informací podstatných pro udělení mezinárodní ochrany (usnesení NSS ze dne 20. 6. 2013, čj. 9 Azs 1/2013‑38, či ze dne 11. 12. 2015, čj. 5 Azs 134/2014‑48). Rozsah a obsah informací, které správní orgán o zemi původu zjišťuje, se tak odvíjí od sdělení žadatele o mezinárodní ochranu (usnesení NSS ze dne 16. 12. 2021, čj. 3 Azs 118/2021‑39, bod 11).
[10] Stěžovatelka v žádosti o mezinárodní ochranu uvedla, že na území České republiky pobývá od roku 1998. Má zde manžela, zletilou dceru (druhá zletilá dcera žije se svými dcerami v Německu) a vnučku. Trpí zdravotními obtížemi (revmatoidní artritidou). Po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody několikrát neúspěšně žádala o udělení povolení k přechodnému pobytu. Žalovaný zjistil informace na základě uvedených informací. Zdravotní stav stěžovatelky ověřil z doložených lékařských zpráv. Shledal, že uváděné onemocnění je běžnou civilizační chorobou. Ani rodinné vazby vytvořené stěžovatelkou nespadají pod důvody hodné zvláštního zřetele. K tomu žalovaný odkázal na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu. Ze spisového materiálu se podává, že žalovaný komunikoval i s manželem stěžovatelky. Žalovaný se zabýval i tím, zda by stěžovatelka v případě návratu do země původu čelila pronásledování kvůli své kriminální minulosti. Dospěl přitom k závěru, že nikoliv. Vietnam dodržuje zásadu „ne bis in idem“ a své občany nepronásleduje pro trestné činy, za které byli odsouzeni na území jiného státu. Takové zjištění skutkového stavu považuje Nejvyšší správní soud s ohledem na obsah tvrzení přednesených stěžovatelkou za dostačující.
[11] K námitce nezohlednění mezinárodních závazků České republiky při posuzování žádosti o udělení doplňkové ochrany Nejvyšší správní soud odkazuje na usnesení svého rozšířeného senátu ze dne 15. 2. 2024, čj. 7 Azs 186/2022-48. Z něj vyplývá, že při posuzování žádosti o doplňkovou ochranu je důležité posoudit, zda by byl cizinec ohrožený na soukromém a rodinném životě v zemi jeho původu (bod 59). Ochrana právem chráněných zájmů cizince v podobě vazeb na území České republiky je poskytována až v řízeních o uložení povinnosti vycestovat a v řízeních o vyhoštění. V řízení o vyhoštění je Česká republika povinna, v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, zkoumat, zda by vyhoštění nebylo v rozporu s některými ze základních práv zaručených Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (tamtéž, bod 58).
[12] Lze uzavřít, že kasační stížnost nevyvolává otázky, které by dosud nebyly v judikatuře řešeny nebo byly řešeny rozdílně či vyžadovaly učinit judikaturní odklon. V daném případě nedošlo ani k zásadnímu pochybení krajského soudu.
[13] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky podle § 104a odst. 1 soudního řádu správního odmítl pro nepřijatelnost. [14] O nároku na náhradu nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 soudního řádu správního ve spojení s § 120 soudního řádu správního. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch a náhradu nákladů jí proto nelze přiznat. Žalovanému, kterému by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 18. prosince 2025
Jitka Zavřelová
předsedkyně senátu