Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka ve věci
žalobce: [anonymizováno], narozený dne [anonymizováno] bytem [anonymizováno] zastoupený advokátem [anonymizováno] sídlem [anonymizováno]
proti
žalované: [anonymizováno], IČO [anonymizováno] sídlem [anonymizováno] zastoupená advokátkou [anonymizováno] sídlem [anonymizováno]
o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru
o žalobcově odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 12.12.2025, č. j. okresni/15_C_9_2025-34 --- VÝROK ---
I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 10 043 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám [anonymizováno], advokátky se sídlem [anonymizováno].
--- ODŮVODNĚNÍ ---
1.Dopisem ze dne 23.01.2025, doručeným žalobci jako zaměstnanci den poté (dále jen okamžitým zrušením), mu žalovaná jako zaměstnavatelka oznámila, že okamžitě ruší jeho pracovní poměr pro zvlášť hrubé porušení pracovněprávních povinností ve smyslu § 55 odst. 1 písm. b) ZP, zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákoníku práce), kterého se měl žalobce dopustit tím, že ačkoli byl dne 03.07.2024 v rámci adaptačního procesu seznámen s podmínkami užití firemního softwaru a svým podpisem se zavázal k jejich dodržování, načež dne 16.01.2025 absolvoval interní školení kybernetické bezpečnosti, kde byl důrazně upozorněn na nebezpečí plynoucí z instalace a spouštění počítačových programů mimo správu IT oddělení, bylo dne 21.01.2025 zjištěno, že si opakovaně a nedovoleně – přes výslovný zákaz a upozornění jeho nadřízené a správce počítačové sítě – na pracovním počítači stahoval a spouštěl program umožňující vzdálené připojení do počítačové sítě a vzdálenou správu počítače zaměstnavatelky, čímž porušil body 1. a 2. podepsaného Souhlasu zaměstnance s podmínkami použití firemního softwaru (dále jen Souhlasu) a přímo tak ohrozil osobní data pacientů a kybernetickou bezpečnost nemocnice. 2.Žalobou podanou dne 10.03.2025 se žalobce proti žalované domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušení se zdůvodněním, že u žalované od 01.07.2024 působil v pracovním poměru lékaře se specializovanou působností na 0,6 úvazku. Vytýkaný skutek nedosahuje intenzity zvlášť hrubého porušení pracovněprávních povinností. Je sice pravdou, že žalobce podepsal Souhlas, absolvoval zmíněné školení a od prosince 2024 se vzdáleně připojoval ze svého soukromého počítače na počítač pracovní, avšak pouze aby dokončil administrativní práci, kterou nestihl zastat na samotném pracovišti, a to v době, kdy mu jeho druhá zaměstnavatelka – [anonymizováno] – vzdálené připojení běžně umožňovala. Nestahoval žádná data. Není pravdou, že by mu nadřízený toto připojení výslovně zakázal. Žalovaná ani netvrdila, že by jí vytýkaným skutkem způsobil škodu a k okamžitému zrušení přistoupila bez sebemenšího varování.
3.Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s poukazem na to, že žalobce již na počátku svého pracovního poměru oslovil vedení žalované žádostí o povolení vzdáleného připojení. To mu žalovaná neudělila a naopak jej upozornila na bezpečnostní rizika. Přesto žalobce tutéž žádost adresoval své nadřízené, [anonymizováno] [anonymizováno] (dále jen primářce), která se vzdáleným připojením nesouhlasila a opět jej informovala o rizicích. Poté se žalobce obrátil na správce počítačové sítě žalované, [anonymizováno], který mu vzdálené připojení také odepřel a za přítomnosti [anonymizováno] a [anonymizováno] mu vysvětlil bezpečnostní rizika. Žalobce si tedy počínal úmyslně v situaci, kdy jsou nemocnice častým cílem kybernetických útoků, jež mohou vést ke ztrátě dat pacientů, nefunkčnosti IT systémů, odkladu plánovaných operací, nefunkčnosti laboratorní techniky a k újmě na zdraví a životech pacientů, kdy škoda může narůst až na stovky milionů Kč. Těmto útokům již byly vystaveny Fakultní nemocnice [anonymizováno], Psychiatrická nemocnice [anonymizováno] a nemocnice v [anonymizováno]. Žalobce od počátku řádně neplnil své povinnosti, dělal chyby a především opožděně zpracovával lékařské posudky o způsobilosti práci. Navzdory upozornění žalované tyto nedostatky neodstranil.
4.Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I) a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 27 380 Kč (výrok II). Dospěl přitom mimo jiné k těmto skutkovým zjištěním. Žalobce pracoval též jako lékař na kardiocentru v [anonymizováno], kde měl poloviční úvazek. U žalované působil od 01.07.2024 ve zkráceném pracovním úvazku 0,6 jako lékař se specializovanou působností. Dne 04.07.2024 podepsal souhlas s podmínkami užití firemního softwaru, kde bylo kromě jiného uvedeno, že zaměstnanci žalované nebudou instalovat ani spouštět nepovolené kopie jakýchkoli počítačových programů ani nebudou stahovat a poskytovat žádné počítačové programy, soukromá či firemní data přes internet. Žalobce zde byl upozorněn, že jakékoli pochybnosti týkající se toho, zda může zaměstnanec užívat daný počítačový program, je nutno před touto činností předložit odpovědnému vedoucímu. Dne 16.01.2025 absolvoval vstupní školení kyberbezpečnosti pro nové zaměstnance žalované. Nezvládal administrativní agendu řešit na pracovišti, a tak sem dojížděl mimo pracovní dobu, ve svém volném čase. Situace se mu jevila jako nadále neúnosná, pročež si začal počínat stejně jako v [anonymizováno] - administrativu vyřizoval pomocí vzdáleného připojení. V srpnu či v září 2024 se obrátil na primářku a požádal ji o možnost využívat vzdálený přístup. Primářka mu řekla, že to nejde a zkritizovala jej za plno nevyřízené administrativy – žalobce musel být z této příčiny soustavně kontrolován a urgován, přicházely stížnosti na nezpracované posudky. Žalobce o jedno a totéž požádal IT pracovníky žalované, kteří mu rovněž nevyhověli. Asi 14 dnů před doručením okamžitého zrušení primářka v žalobcově ordinaci viděla otevřený notebook a vyzvala jej, aby přístroj ihned schoval. Žalobce jí odmítl vyhovět s tím, že notebook potřebuje. Primářka se proto domluvila se zdravotními sestrami, aby ji informovaly, uvidí-li, že žalobce dělá něco, co nesouvisí s výkonem jeho práce. Následně ji sestry zpravily o tom, že žalobce něco dělá na počítači, co tam nepatří. Primářka proto požádala IT oddělení, aby situaci prověřilo. Vyšlo najevo, že je žalobce vzdáleně připojen do počítačové sítě žalované. U žalované ovšem není dovoleno používat žádná soukromá média, USB disky či stahovat programy do počítače, protože se zde pracuje s citlivými daty. Vzdálený přístup do počítačové sítě žalované má pouze několik osob (cca na pěti z tří set padesáti počítačů), které se dostanou do tzv. virtuálního serveru, a žalobce mezi ně nepatří. Tento server je zabezpečen jinak, než ostatní síť, a slouží výhradně pro vzdálené připojení. Žalobce používal opakovaně program [anonymizováno], který umožňuje vzdálené připojení, přestože ho pracovníci IT oddělení upozornili, že vzdálené připojení dovoleno není. Plošné zabezpečení počítačů před programem [anonymizováno] je vzásadě nemožné, protože je to velmi sofistikovaný program. Po odhalení opakovaných vzdálených přístupů z žalobcovy strany mu žalovaná dne 24.01.2025 doručila okamžité zrušení z výše popsaného důvodu.
5.Takto zjištěný skutkový stav okresní soud právně kvalifikoval především podle § § 55 odst. 1 písm. b), 301 písm. d) zákoníku práce a dospěl k závěru, že je okamžité zrušení platné, poněvadž hned několik nadřízených zaměstnanců žalobci nezávisle na sobě jasně vysvětlilo, že a proč mu vzdálené připojení nepovolí. Žalobce si je přesto sám úmyslně zjednal a opakovaně využíval, ačkoli nemocnice pracuje téměř výhradně s citlivými daty a může být vystavena ničivému kybernetickému útoku, což se v minulosti v jiných nemocnicích skutečně stalo. Žalobce nezachoval vysokou míru odpovědnosti, kterou lze očekávat od lékaře. Není podstatné, k čemu žalobce vzdálené připojení využíval. Byl povinen řešit své pracovní úkoly na pracovišti a pokud to časově nezvládal, měl přehodnotit míru svého pracovního zatížení, nikoli porušovat pravidla nastolená jednou ze svých zaměstnavatelek.
6.Proti rozsudku podal žalobce odvolání s návrhem na změnu rozsudku v podobě úplného vyhovění žalobě, které zdůvodnil tím, že u žalované pracoval na úvazek 0,6 a nezvládal zpracovávat administrativu; žalovaná mu navzdory jeho žádosti nepřidělila asistentku, takže musel práci dodělávat z domova. Takto se nicméně připojoval jen ke svému pracovnímu počítači. Do celé sítě nemocnice se nedostal a činil schváleným a řádně zakoupeným programem. K žádné ztrátě dat také nedošlo. Nikdo mu vzdálené připojení nezakázal. Na úvodním školení žádný takový zákaz nezazněl. To navíc proběhlo teprve dne 16.01.2025, třebaže žalobce pracovní smlouvu uzavřel dne 29.05.2024. To, co mu správce sítě a primářka řekli, bylo pouhé doporučení, nikoli zákaz. Skutečným důvodem okamžitého zrušení byla nespokojenost žalované s jeho prací, jak ve své výpovědi přiznala svědkyně Kusová. Navíc ředitel žalované předal žalobci okamžité zrušení před pacientem a vyzval jej k okamžitému opuštění pracoviště. Žalovaná věděla o žalobcově vzdáleném připojování nejpozději od počátku prosince 2024, ale nezasáhla, ač by to bylo záhodno, ohrožoval-li žalobce natolik data pacientů. V [anonymizováno] mu vzdálené připojení bez problému povolili. Žalovaná žalobci před okamžitým zrušením neudělila žádnou související výtku.
7.Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku s tím, že je žalobcovo tvrzení o zástupném důvodu nepřípustnou novotou. Tvrzení, že žalovaná program [anonymizováno] schválila, je lež. Ukázalo se, že žalobce poté, kdy svědek [anonymizováno] program z pracovního počítače odstranil, si jej žalobce znova nainstaloval a pokračoval ve vzdáleném připojování.
8.Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací [§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.)] po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a že je přípustné a projednatelné, přezkoumal na jednání napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že žalobcovo odvolání není důvodné.
9.Prvostupňový dospěl na základě provedených a správně vyhodnocených důkazů ke správným a úplným skutkovým zjištěním. Tato skutková zjištění proto odvolací soud přejímá a pro stručnost na ně v plné šíři odkazuje.
10.Při právní kvalifikaci případu ve světle odvolacích námitek a vyjádření k odvolání se odvolací soud řídil těmito úvahami. Okamžité zrušení bylo včasné, poněvadž k němu žalovaná přistoupila do 2 měsíců ode dne, kdy se o skutku představujícím zvlášť hrubé porušení žalobcových pracovněprávních povinností dozvěděla (§ 58 odst. 1 ZP). Vzhledem k soustavnému charakteru vzdáleného připojování, odpovídajícímu soustavnému charakteru takto odváděné práce, kdy byla dílčí vzdálená připojení vedena jednotným záměrem a spojena blízkou souvislostí místní, časovou, osobní i věcnou, lze vytýkaný skutek pokládat za jediný pokračující delikt. Nezáleží na tom, jak dlouho žalovaná o žalobcově skutku před okamžitým zrušením věděla, dodržela-li výše zmíněnou subjektivní propadnou lhůtu. Jde pouze o její organizační problém, který nemá vliv ani na platnost okamžitého zrušení, ani na intenzitu porušení pracovněprávních povinností. Navíc nebylo prokázáno, že by si byla vzdáleného připojování (ne tak žalobcových žádostí o ně) vědoma více než několik týdnů před okamžitým zrušením. Okamžité zrušení bylo písemné (§ 60 třetí věta zákoníku práce), žalovaná je doručila žalobci, jeho důvod v něm nezaměnitelně skutkově vymezila a dodatečně jej nezměnila (§ 60 první a druhá věta zákoníku práce). Žalobce podal žalobu v propadné dvouměsíční lhůtě od doručení okamžitého zrušení, tedy včas (§ 72 ZP). Odvolací soud plně souhlasí s právním hodnocením případu, které podal prvostupňový soud. Dodává k němu, že je zcela irelevantní, jestli jiný žalobcův zaměstnavatel vzdálené připojení toleroval. Žalovaná tím vázána nebyla a nastavila vlastní pravidla, která musel žalobce respektovat. Okamžitému zrušení nemusí podle zákona předcházet žádný vytýkací dopis ani jiné mírnější kázeňské opatření, což je přirozené již proto, že okamžité zrušení umožňuje zaměstnavateli reagovat s okamžitými právními účinky na nejzávažnější prohřešky zaměstnanců, jimž žádný další nemusí předcházet a i kdyby předcházel, samotná závažnost prohřešku opravňuje zaměstnavatele bez dalšího k tomu, aby pracovní poměr takového zaměstnance okamžitě rozvázal. Aby mohl žalobce vzdálené připojení realizovat, musel učinit několik kroků. Zaprvé nainstalovat nedovolenou, s žalovanou nekonzultovanou a v její síti nestaženou aplikaci na svůj pracovní počítač. Zadruhé tutéž aplikaci nainstalovat na svůj notebook, který mu žalovaná nepřidělila ani jej neprověřila co do kybernetické bezpečnosti. Zatřetí uskutečnit připojení. V tomto ohledu je třeba si uvědomit, že nešlo jen o jakýsi pomocný program; jednalo se o aplikaci, díky které mohl žalobce dálkově vykonávat svou práci jako celek, a to za pomoci spojení s jiným, žalovanou nezkontrolovatelným počítačem. Učinil tak poté, kdy byl proškolen co do kybernetické bezpečnosti a věděl, že nelze k práci užívat zaměstnavatelem neschválené aplikace. Ale nejen to. Učinil tak poté, kdy mu přinejmenším tři nadřízení zaměstnanci vzdálené připojení zakázali. Jejich reakce v něm nemohly vzbudit žádnou pochybnost o tom, že se vzdáleným připojením nesouhlasí, obzvlášť pokud nebylo povoleno prakticky žádnému dalšímu zaměstnanci. Představa, že šlo o pouhé doporučení, je absurdní, protože by pak nedávalo smysl, aby se žalobce snažil dosáhnout u jiného zaměstnance povolení něčeho, co mu jeho předchůdce „nedoporučil.“ Ostatně, odstranění aplikace z jeho pracovního počítače IT technikem je v tomto směru dostatečně výmluvné samo o sobě. Dále odvolací soud zohlednil okolnost, že žalobce jednom případě užíval soukromý notebook i v ordinaci. Vytýkaným skutkem žalobce ohrozil kybernetickou bezpečnost žalované, přičemž zákon u zvlášť hrubého porušení pracovněprávních povinností nevyžaduje způsobení škody. Šlo o ohrožovací delikt a lze říci, že čím větší škoda hrozí, tím závažnější delikt je. V případě žalované mohly být následky nedozírné a je obecně známo, že v současnosti nejde o hypotetické riziko, nýbrž o riziko zcela reálné, které se přitom může naplnit či znásobit příslovečným „jedním kliknutím.“ Kybernetická bezpečnost je přitom založena primárně na předcházení takovým škodám. Je tedy lhostejné, zda žalobce sám žádná data nestahoval nebo jestli neměl přístup do „celé sítě“ žalované. Ostatně, zde nešlo jen o porušení pravidel kybernetické bezpečnosti. Žalobce totiž také systematicky nerespektoval pokyn nadřízených zaměstnanců, jednou dokonce i v situaci, kdy byl přistižen při jeho porušení. Pokyn přestoupil již tím, že obešel minimálně dva nadřízené zaměstnance, kteří mu vzdálené připojení zakázali, tak, že posléze oslovil jiného s týmž požadavkem. Natož tím, že potom vzdálené připojení opakovaně realizoval. Tím porušil § 301 písm. a) zákoníku práce, podle nějž jsou „zaměstnanci povinni pracovat řádně podle svých sil, znalostí a schopností, plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy a spolupracovat s ostatními zaměstnanci.“ Žalobce se zkrátka a dobře rozhodl, že bude tímto způsobem běžně odvádět část své práce pro žalovanou. Nelze po ní tudíž spravedlivě požadovat, aby jej zaměstnávala ještě alespoň ve výpovědní době. Jen na okraj je třeba podotknout, že tvrzení o zástupném důvodu bylo skutečně novotou v odvolacím řízení a že především nedávalo smysl. Je-li totiž naplněno více zákonem uznaných důvodů rozvázání pracovního poměru, má zaměstnavatel z obecného hlediska právo uplatnit proti zaměstnanci kterýkoli z nich. Při hodnocení závažnosti porušení pracovněprávních povinností v řízení o žalobě na neplatnost okamžitého zrušení lze přihlédnout i k osobě zaměstnance a k jeho dosavadnímu postoji k pracovním povinnostem.[footnoteRef:1] Zde si přitom nekonkurovaly dva zákonné důvody rozvázání pracovního poměru, jež by směřovaly k odlišným právním následkům, např. co do povinnosti zaplatit zaměstnanci odstupné. Výše popsaný skutek se tedy stal, byl zvlášť hrubým porušením žalobcových pracovněprávních povinností a výše popsané okolnosti v souhrnu naplnily též zákonný požadavek výjimečnosti okamžitého zrušení (§ 55 odst. 1 ZP). [1: Viz např. rozsudek ze dne 17.10.2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, č. 25/2013 Sb. rozh. civ., usnesení ze dne 31.03.2015, sp. zn. 21 Cdo 1467/2014, č. 91/2015 Sb. rozh. civ., rozsudek ze dne 14.08.2018, sp. zn. 21 Cdo 1267/2018, č. 83/2019 Sb. rozh. civ., rozsudek ze dne 20.05.2022, sp. zn. 21 Cdo 424/2021, či rozsudek ze dne 11.09.2023, sp. zn. 21 Cdo 2697/2022, č. 71/2024 Sb. rozh. civ.] 11.Žaloba i odvolání tak byly neopodstatněné. Proto odvolací soud výrokem I napadený rozsudek ve výroku I potvrdil jako věcně správný (§ 219 OSŘ). To platí i pro výrok II, na jehož odůvodnění odvolací soud odkazuje a proti němuž nebyly vzneseny žádné odvolací námitky. 12.Výrok II odpovídá tomu, že byla žalovaná také v odvolacím řízení plně úspěšná, pročež má proti žalobci právo na náhradu jeho nákladů (§ 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 OSŘ). Náhrada sestává z mimosmluvní odměny za zastoupení při vyjádření k odvolání a na jednání ve výši 3 700 Kč za každý úkon [§ 11 odst. 1 písm. g), písm. k) ve spojení s § 9 odst. 3 písm. a) a s § 7 bodem 5. vyhlášky MSp č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif, dále jen a. t.)] a z paušální náhrady hotových výdajů á 450 Kč za úkon (§ 13 odst. 4 a. t.). Protože je advokátka žalované společnicí právnické osoby zřízené za účelem výkonu advokacie, která je plátkyní DPH, připočítal odvolací soud k nákladům též 1 743 Kč jako náhradu za DPH [§ 137 odst. 3 písm. b) ve spojení s § 151 odst. 2 druhou větou o. s. ř. a § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb.]. Celková náhrada tedy činí 10 043 Kč. Lhůtu k zaplacení odvolací soud ve výroku II stanovil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. vzhledem k času, který měl žalobce na to, aby se na možnou povinnost nahradit žalované procesní výlohy připravil. --- POUČENÍ ---
Proti tomuto rozsudku je možno podat dovolání, jestliže rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku účastníkovi, k Okresnímu soudu v Karviné. O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud České republiky.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozsudkem, bude ji možné na návrh vymáhat v exekučním nebo v soudním vykonávacím řízení.