Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Krejsy, zastoupeného Mgr. Michaelou Novákovou, advokátkou, sídlem Žerotínova 1051/19, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1082/2025-665 ze dne 5. listopadu 2025, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 22 Co 82/2024-608 ze dne 31. října 2024 a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách č. j. 6 C 297/2019-506 ze dne 18. prosince 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu ve Svitavách, jako účastníků řízení a obchodní korporace Flídr plast s. r. o., sídlem Široký Důl 200, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1.Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
2.Stěžovatel se žalobou domáhal po vedlejší účastnici zaplacení 105 316,40 eur s příslušenstvím. Vedlejší účastnice jako objednatelka a stěžovatel jako zhotovitel uzavřeli jedenáct smluv o dílo, jejichž předmětem byla vždy konstrukce a následné zhotovení formy pro lisování dílů pro automobilový průmysl. Žalobní požadavek se týkal smluv č. 5, 6 a 7. Stěžovatel tvrdil, že mu vedlejší účastnice na základě těchto tří smluv dluží části cen.
3.Okresní soud ve Svitavách napadeným rozsudkem stěžovatelovu žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a vůči státu. Ve vztahu k žalobním požadavkům odvozovaných od smluv č. 5 a 6 dovodil, že stěžovatel nemá právo na zaplacení doplatku (třetí části) ceny díla vždy ve výši 40 %, protože ve smyslu těchto smluv nebyla díla provedena, alternativně odůvodnil zamítnutí požadavku na doplatek rozporem s dobrými mravy. Ve vztahu k žalobnímu požadavku odvozovanému ze smlouvy č. 7 žalobě nevyhověl, neboť bylo prokázáno, že vedlejší účastnice od smlouvy odstoupila a odstoupení považoval za řádné a oprávněné.
4.Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích souhlasil se skutkovými zjištěními i právními závěry okresního soudu, jeho rozsudek považoval za věcně správný a napadeným rozsudkem ho potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
5.Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud poukázal na to, že stěžovatel svou argumentací napadá zejména skutková zjištění obecných soudů, avšak Nejvyšší soud se může zabývat pouze právními závěry krajského soudu. Ty měl za souladné se svou judikaturou, ve vztahu k závěrům ke smlouvám č. 5 a 6 navíc stěžovatel nezpochybnil alternativní důvod zamítnutí. I pokud by bylo opodstatněné dovolání v primární argumentaci, správnost rozhodnutí by tím nemohla být ohrožena, neboť by obstál druhý - nezpochybněný - důvod.
6.Stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí okresního i krajského soudu, neboť není zřejmé, z jakých důvodů došly ke svým závěrům. Odůvodnění jejich rozhodnutí popírá výsledky provedeného dokazování a nereaguje na skutečnosti, které v řízení vyšly najevo. Soudy se také řádně nevypořádaly s důkazními návrhy stěžovatele a dokazováním zjištěné informace vybíraly pouze účelově. Žalobní tvrzení bez jakéhokoliv odůvodnění ignorovaly, čímž dospěly k závěrům výlučně v neprospěch stěžovatele. Nedoplacení ceny díla ze smlouvy č. 5 a 6 vedlejší účastnice poprvé zdůvodnila nedokončením a vadami díla až v průběhu soudního řízení, aniž tyto vady u stěžovatele předtím uplatnila. U smlouvy č. 7 byly splněny podmínky pro vystavení faktury za poslední část díla, neboť již v dubnu 2018 forma zhotovovala výlisky, které splňovaly požadavky koncového zákazníka. Okresní soud pochybil, když k ověření této skutečnosti neprovedl stěžovatelem navržený důkaz vyjádřením koncových zákazníků, a nerespektoval výpověď svědka Kopečka. Další pochybení soudu, který je neznalý procesu výroby, spočívá v nepřibrání znalce za účelem zjištění funkčnosti formy, která sama o sobě nebyla důvodem, proč výlisky vykazovaly vady.
7.Ústavní stížnost je s dále uvedenou výhradou přípustná a jsou splněny i ostatní procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem. Ve vztahu k žalobním požadavkům týkajícím se doplatku cen ze smluv č. 5 a 6 je ústavní stížnost materiálně nepřípustná vůči rozsudkům nižších soudů. Napadl-li totiž stěžovatel dovoláním pouze jeden ze dvou samostatných důvodů, na nichž bylo rozhodnutí okresního soudu postaveno, jak uvádí Nejvyšší soud v bodu 12 napadeného rozhodnutí, a což stěžovatel v ústavní stížnosti ani nesporuje, sám stěžovatel Nejvyššímu soudu znemožnil v tomto rozsahu dovolání vyhovět. Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání bez dalšího (tj. bez možnosti uvážení ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) odmítnout. Na takové dovolání je pak nezbytné nahlížet, jako by vůbec nebylo podáno (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 412/23 ze dne 7. března 2023, bod 12, nebo sp. zn. II. ÚS 1763/24 ze dne 4. září 2024, bod 4). Proti usnesení Nejvyššího soudu je ústavní stížnost i v tomto rozsahu přípustná, je však zjevně neopodstatněná. 8.Z obsahu ústavní stížnosti je především zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení skutkových zjištění a právních závěrů, k nimž soudy dospěly při řešení otázky, zda byly splněny podmínky pro zaplacení části cen děl objednaných vedlejší účastnicí smlouvami č. 5, 6 a 7. Ústavní stížnost však nepřináší žádné nové argumenty a je toliko pokračující polemikou se závěry obecných soudů, vedenou toliko v rovině práva podústavního.
9.Stěžovatel tak staví Ústavní soud čistě do role další soudní instance, která mu však nepřísluší. Nesprávnou interpretaci podústavního práva nelze bez dalšího podřadit pod ta pochybení, na která se vztahuje ochrana čl. 36 odst. 1 Listiny. Takováto interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci Ústavním soudem pouze tehdy, je-li jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv (viz nález sp. zn. III. ÚS 31/97 ze dne 29. května 1997). Z hlediska ústavněprávního může přitom být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů z nich vyvozené nejsou s nimi v extrémním rozporu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. 10.Taková pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou ústavně konformní a srozumitelná, a úvahy soudů založené na rozsáhlém dokazování provedeném okresním soudem nejsou nikterak nepřiměřené či extrémní. Stěžovatelovy námitky jsou v odůvodnění napadených rozhodnutí vypořádány způsobem, který netrpí ústavně právním deficitem.
11.Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy České republiky) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění; to znamená, že soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba. Neplatí pak, že je procesní povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu; oproti tomu je zcela regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak. 12.Jde-li pak o smlouvu č. 7 (k smlouvám č. 5 a 6 viz stěžejní závěr v bodu 6 výše), u níž měli svědci potvrdit, že šlo o odstranitelnou vadu díla, z provedeného dokazování vyplynulo, že vedlejší účastnice dopisem z 10. října 2018 poskytla stěžovateli lhůtu k nápravě této vady do 14. října 2018. Okresní soud připustil (bod 68), že je možné, že tato lhůta nebyla pro stěžovatele splnitelná, neboť vada konstrukce zřejmě nešla odstranit v tak krátké době, dospěl však k závěru, že již v době této výzvy byly splněny podmínky pro odstoupení od smlouvy z důvodu velkého časového zpoždění zakázky (vzorkování mělo v říjnu 2018 zpoždění již pět měsíců). Okresní soud přihlédl také k tomu, že stěžovateli nebyl umožněn přístup k formě do 10. října 2018, po tomto datu si však stěžovatel mohl podle názoru soudu formu vyzvednout a pracovat na ní. Námitce stěžovatele, že okresní soud nepřihlížel k výpovědi svědka, proto nelze přisvědčit. I zde platí, že námitky uplatňoval stěžovatel již v odvolání a krajský soud je vypořádal (bod 26 rozsudku krajského soudu).
13.Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal také porušení práva na zákonného soudce, k němuž mělo dojít tím, že soudy stranily v řízení vedlejší účastnici, když přihlížely pouze k jejím tvrzením a jí předloženým důkazům a stěžovateli neumožnily prostor prokázat jeho tvrzení a neprovedly jím navržené důkazy. Výhrady proti postupu soudce v řízení, ani námitky obsahově se týkající soudcovy rozhodovací činnosti, však nejsou podle výslovné dikce § 14 odst. 4 občanského soudního řádu důvodem k vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci. Navíc námitka, že v řízení rozhodoval vyloučený soudce, je námitkou zmatečnostní a je tak materiálně nepřípustná, pokud stěžovatel nevyužil možnost nápravy žalobou pro zmatečnost. Náprava vad řízení či samotného soudcovského rozhodování je zajišťována dalšími zákonnými opravnými prostředky. Ty stěžovatel využil. Postupovaly-li soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a svůj postup řádně odůvodnily, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. 14.To platí i pro napadené usnesení Nejvyššího soudu, jehož odůvodnění obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné. Nejvyšší soud v souladu se svojí judikaturou vyložil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že ve vztahu k rozhodnutí krajského soudu neshledal ani jednu z okolností, pro kterou by mělo být dovolání shledáno přípustným. Vypořádal se přitom podrobně se stěžovatelem uplatněnými dovolacími námitkami i jím uváděnou judikaturou Nejvyššího soudu.
15.Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl z části podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost a ve zbytku podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 5. března 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu