Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky 4 better living s.r.o., sídlem K Pivovaru 50, Lukov, zastoupené Mgr. Karlem Klimešem, advokátem, sídlem Macharova 302/13, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2026 č. j. 21 Cdo 3203/2025-208, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Mgr. Piotra Migase, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení
1.Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva a ústavní principy zakotvené v čl. 1 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). 2.Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že Krajský soud v Ostravě ("krajský soud") rozsudkem ze dne 2. 9. 2025 č. j. 11 Co 84/2025-163 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ("okresní soud") ze dne 28. 1. 2025 č. j. 23 C 271/2023-133, jímž okresní soud zamítl žalobu, aby z exekuce prodejem nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelky (správně ve vlastnictví společnosti PMR Invest Slezsko, s.r.o.) ve věci oprávněného vedlejšího účastníka proti povinné, společnosti PMG Invest Slezsko, s.r.o. (správně PMR Invest Slezsko, s.r.o.), byly vyloučeny nemovité věci ve vlastnictví povinné.
3.Krajský soud uvedl, že stěžovatelka obsahem žalobních tvrzení zpochybňovala existenci pohledávky vedlejšího účastníka zajištěné soudcovským zástavním právem, její zařazení do skupiny, resp. její pořadí a rovněž existenci soudcovského zástavního práva. Namítala, že jediným zástavním věřitelem je právě stěžovatelka, a to na základě zástavní smlouvy uzavřené jejím právním předchůdcem s předchozím vlastníkem exekucí dotčených nemovitostí (srov. body 7-9 rozsudku krajského soudu). Stěžovatelka uváděla, že v době zahájení řízení o nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva k předmětným nemovitostem již vázlo na těchto nemovitostech zástavní právo smluvní. Krajský soud ve shodě s okresním soudem dospěl k závěru, že stěžovatelka není dle § 267 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ("o. s. ř."), k žalobě o vyloučení nemovitostí z exekuce aktivně legitimována, neboť z hlediska žaloby o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí či z exekuce je rozhodující pouze tvrzení, že žalobce má právo, které nepřipouští výkon rozhodnutí/exekuci. Zástavní právo, jehož se stěžovatelka dovolává, však takovým právem není, neboť existence zástavního práva provedení výkonu rozhodnutí či exekuce nebrání. 4.Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, neboť stěžovatelka v dovolání vymezila otázku, na níž rozhodnutí krajského soudu nezávisí. Stěžovatelka spatřovala přípustnost dovolání v otázce, kterou dovolací soud dle jejího názoru doposud neřešil, tj. zda je smluvní zástavní věřitel aktivně legitimován k podání žaloby na vyloučení předmětu jeho smluvní zástavy z exekuce vedené oprávněným (žalovaným) z titulu soudcovského zástavního práva zřízeného soudním rozhodnutím na stejnou nemovitou věc z důvodu, že soudcovské zástavní právo v době vzniku zástavního práva smluvního neexistovalo. Nejvyšší soud stěžovatelce vysvětlil, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že zástavní právo smluvní není právem, které by nepřipouštělo provedení výkonu rozhodnutí, vůči němuž však v dovolání ničeho nenamítala.
II. Argumentace stěžovatelky
5.Stěžovatelka s tímto rozhodnutím nesouhlasí a navrhuje jeho zrušení. Po shrnutí průběhu předchozího řízení stěžovatelka namítá, že právní názor dovolacího soudu, který vedl k odmítnutí dovolání, je přepjatě formalistický. Soudům opětovně vytýká, že rozhodly o přednosti soudcovského zástavního práva vedlejšího účastníka před smluvním zástavním právem stěžovatelky. V tomto závěru spatřuje porušení § 338d odst. 1 o. s. ř. a přeneseně též čl. 36 odst. 1 Listiny. III. Splnění podmínek řízení
6.Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatelka je zastoupena advokátem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky ochrany svých práv.
IV. Věcné posouzení
7.Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 8.Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod. Zřetelně tak zdůrazňuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud svým rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nezasáhly do ústavně zaručených práv. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi současně vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod (srov. např. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 ). Jedním z těchto případů je interpretace, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění. O takový případ se však v této věci nejedná. 9.Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s výkladem podústavního práva, který provedly obecné soudy a který v napadeném rozhodnutí aproboval rovněž Nejvyšší soud. Z tohoto rozhodnutí je ovšem zřejmé, které skutečnosti vzaly soudy za prokázané a jaké právní závěry na jejich základě učinily. Rovněž v napadeném usnesení Nejvyššího soudu neshledal Ústavní soud žádné vady, které by jej opravňovaly k jeho zrušení. V nyní posuzované věci je podstatné, že se stěžovatelka domáhala excindanční žalobou vyloučení nemovitostí z exekuce z titulu zástavního práva k těmto nemovitostem. Soudy ovšem stěžovatelce vysvětlily, že zástavní právo (na rozdíl od práva vlastnického) není překážkou, jež by činila exekuci nepřípustnou, a tedy zakládala aktivní legitimaci stěžovatelky k podání této žaloby. Zjednodušeně řečeno totiž platí, že zastavená věc zůstává stále v majetkové sféře dlužníka, a proto může být postižena exekucí. Proti tomuto závěru stěžovatelka nic nenamítala v dovolání a nečiní tak ani v ústavní stížnosti, v níž opětovně zdůrazňuje toliko aspekt vzájemného vztahu soudcovského a smluvního zástavního práva, který však nebyl pro zamítnutí její žaloby, resp. odmítnutí jejího dovolání významný.
10.Ústavní soud doplňuje, že čl. 36 odst. 1 Listiny (ani ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny) nezaručuje jednotlivci právo na úspěch ve věci či na výrok soudu podle vlastních představ; zaručuje mu nestranné a nezávislé posouzení věci, rovné postavení vůči ostatním účastníkům řízení, možnost jednat před soudem a vyjádřit se k věci. Těmto požadavkům soudy ve stěžovatelčině věci dostály. 11.Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadená rozhodnutí porušila základní práva stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu