Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti W. T.-A., zastoupené advokátkou JUDr. Markétou Allnutt, sídlem náměstí I. P. Pavlova 1789/5, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 8/2025-1362 ze dne 10. 9. 2025, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a D. Č. a nezletilého K. Č., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1.V nynější věci obecné soudy rozhodovaly o neshodách rodičů o významných věcech v rámci rodičovské odpovědnosti. Podstatnou otázkou v řízení před Ústavním soudem je, zda z ústavněprávního pohledu obstojí následující povinnosti, které městský soud napadeným rozsudkem stěžovatelce uložil:
* povinnost zdržet se vycestování s nezletilým synem mimo území České republiky bez předchozího písemného souhlasu otce opatřeného jeho úředně ověřeným podpisem, a to do doby uznání vykonatelnosti rozsudků obvodního a městského soudu; a
* povinnost zdržet se jakýchkoliv úkonů směřujících k tomu, aby nezletilý syn sám (nebo v doprovodu třetí osoby, s výjimkou otce) vycestoval z České republiky bez písemného souhlasu otce opatřeného jeho úředně ověřeným podpisem.
2.Obecné soudy v červnu 2018 rozhodly o úpravě výchovy a výživy pro dobu před rozvodem i po rozvodu manželství stěžovatelky (matky) a otce. Soudy svěřily nezletilého do střídavé péče obou rodičů v rovnoměrném časovém rozložení dle výroků I. až III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 0 Nc 30003/2017-875, 17 P a Nc 53/2017, 17 P a Nc 76/2017, 17 P a Nc 188/2017 a 17 P a Nc 191/2017 ze dne 20. 6. 2018.
3.V srpnu 2024 otec nezletilého obvodnímu soudu navrhl, aby určil jméno nezletilého, obvyklé bydliště nezletilého, že otcem nezletilého je D. Č. a uložil matce další povinnosti. Tento návrh v časové souslednosti navazoval na vycestování stěžovatelky s nezletilým do Thajského království v červenci 2024, kde bez vědomí a souhlasu otce nezletilému změnila v thajské evidenci obyvatel jeho jméno a příjmení a vyřídila mu thajské doklady (viz body 33 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 0 P 27/2019-1240, sp. zn. 44 P a Nc 119/2024, 44 P a Nc 204/2024 a 44 P a Nc 205/2024 ze dne 5. 11. 2024).
4.Obvodní soud určil, že nezletilý se jmenuje K. Č. (výrok I.), deklaroval, že otcem nezletilého je D. Č. (výrok II.), jako obvyklé bydliště nezletilého určil adresu X (výrok III.) a uložil matce povinnost zaregistrovat nezletilého do evidence obyvatel v Thajském království se jménem a adresou obvyklého bydliště nezletilého, jak je uvedeno ve výrocích I. a III. (výrok IV.). Dále zakázal matce provádět jakékoli změny v evidenci obyvatel Thajského království týkající se nezletilého (mimo povinností stanovených rozsudkem) bez písemného souhlasu otce (výrok V.). Matce obvodní soud uložil také povinnost písemně sdělit otci, o jaké osobní nebo cestovní doklady nezletilého v Thajském království požádala, jaké doklady byly v Thajském království vydány včetně jejich čísla, data vydání a názvu i sídla úřadu, jenž doklady vydal (výrok VII.). Matce byla také uložena povinnost informovat otce nezletilého alespoň 3 týdny předem o jakékoli cestě s nezletilým mimo území ČR, kdy otci sdělí cíl cesty, způsob cestování a předloží mu potvrzení o způsobu dopravy (např. letenky) a doklady o ubytování; a to do doby, než splní povinnost registrovat nezletilého v thajské evidenci obyvatel pod českým jménem a s českým bydlištěm (výrok VIII.).
5.Otec nezletilého navrhoval obvodnímu soudu rovněž uložit povinnost matce zdržet se vycestování s nezletilým mimo území České republiky do uznání vykonatelnosti tohoto rozhodnutí v Thajském království. Tento návrh však obvodní soud výrokem VI. zamítl.
6.Stěžovatelka (matka) se proti rozsudku obvodního soudu odvolala, její odvolání však bylo opožděné. Proti zamítavému výroku VI. se odvolal i otec. Městský soud mu vyhověl a výrok VI. obvodního soudu změnil tak, že uložil matce povinnost zdržet se vycestování s nezletilým mimo území České republiky bez předchozího písemného souhlasu otce opatřeného úředně ověřeným podpisem do doby uznání vykonatelnosti změněného rozsudku obvodního soudu v Thajském království. Dále uložil povinnost matce zdržet se jakýchkoli úkonů směřujících k tomu, aby nezletilý sám či v doprovodu třetí osoby (s výjimkou otce) vycestoval z České republiky.
7.Stěžovatelka proti rozsudku městského soudu podala ústavní stížnost, v níž navrhuje rozsudek městského soudu zrušit. Městský soud podle ní porušil její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobody (Listina), svobodu pohybu podle čl. 14 Listiny a právo na respektování rodinného života podle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 Listiny. II. Posouzení Ústavním soudem
8.Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9.Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že není součástí soustavy obecných soudů, do rozhodování obecných soudů zasahuje pouze při porušení základních práv a k přezkumu rodinněprávních věcí přistupuje obecně velmi zdrženlivě. Jsou to totiž právě obecné soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení. Na základě toho vynášejí relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy (popř. i judikaturu) přezkoumatelné odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování a vypořádá se s relevantními argumenty, není jejich rozhodnutí protiústavní jen proto, že se podle názoru stěžovatelky měl s relevantními argumenty vypořádat jinak (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1815/25 , zejm. bod 31 a tam citovanou judikaturu).
10.Ve vztahu k porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelka namítá, že obecné soudy nezjistily obsah thajského práva podle § 23 a § 24 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ačkoli je soud povinen jej zjišťovat z úřední povinnosti. Dále tvrdí, že městský soud svým rozhodnutím založil objektivně nesplnitelnou podmínku postrádající právní rámec, neboť Thajské království neuznává ani nevykonává cizozemská rozhodnutí. Podle stěžovatelky městský soud také nesprávně zjistil skutkový stav, uvádí-li, že podle thajského práva otec není uveden v rodném listu nezletilého. 11.Ústavní soud opakuje, že jeho rolí není přehodnocovat důkazy, ani korigovat procesní nedostatky v řízení před obecnými soudy, neporušují-li základní práva stěžovatelky. Z ničeho neplyne, že by Thajské království vůbec neuznávalo ani nevykonávalo soudní rozhodnutí jiných států. Z právního stanoviska thajské právní kanceláře, které stěžovatelka předložila, plyne jen, že Thajsko neuznává a nevykonává rozhodnutí cizích států automaticky, ale že je třeba zahájit nové řízení a splnit určité podmínky. Z podání stěžovatelky ani z jiných okolností tedy nevyplývá, že by městský soud svým rozhodnutím stanovil objektivně nesplnitelnou povinnost.
12.Stěžovatelka dále namítá porušení své svobody pohybu a práva na respektování rodinného života. Povinnost stanovená městským soudem není časově omezena, vycestování je závislé na vůli otce, a vycestování tak činí prakticky nemožným. Stěžovatelka má za to, že se soud nezabýval mírnějšími opatřeními a rovnou se uchýlil k nejtvrdšímu opatření, aniž by vysvětlil, proč mírnější opatření nejsou dostatečná. Porušení práva na rodinný život spatřuje stěžovatelka v tom, že soud zanevřel na thajskou část rodiny a uložením zákazu vycestování brání kontaktu se širší rodinou a poznání kulturní identity. Soudy tak dle stěžovatelky kriminalizují vycestování s nezletilým do Thajského království, ačkoli neexistuje jediná indicie k tomu, že by chtěla dítě unést.
13.Ústavní soud upozorňuje, že napadené rozhodnutí stěžovatelce nezakazuje vycestovat mimo Českou republiku obecně. Ukládá jí, aby se zdržela vycestování společně s nezletilým bez souhlasu otce. Stěžovatelka může i nadále opustit území České republiky. Omezení se tedy netýká svobody pohybu stěžovatelky jako takové, nýbrž jejího práva libovolně disponovat s místem pobytu nezletilého dítěte, které je samostatným subjektem práv, nikoliv pouhým objektem rozhodnutí rodiče.
14.Obvodní soud navíc prvně zvolil i mírnější opatření - stěžovatelce nejdříve uložil povinnost informovat otce o jakékoli cestě s nezletilým mimo území České republiky s dostatečným předstihem a dalšími náležitostmi plánované cesty (srov. výrok VIII. rozsudku obvodního soudu). Po rozhodnutí obvodního soudu probíhala mezi rodiči jednání a stěžovatelka projevila ochotu pomoci s uznáním rozsudku. Městský soud ale zjistil, že stěžovatelka později popřela dohodu o podání žádosti o uznání rozhodnutí českých soudů o svěření nezletilého do jejich střídavé péče a vyzvala otce, ať se případně na thajské úřady obrátí sám (viz bod 18 napadeného rozsudku). Stěžovatelka navíc dosud nesplnila ani jinou povinnost, kterou jí obvodní soud uložil: povinnost, aby v thajské evidenci obyvatel změnila registraci nezletilého zpět na české jméno a bydliště, a to do tří měsíců od nabytí právní moci rozsudku obvodního soudu (srov. výrok IV. obvodního soudu). Tato lhůta však uplynula marně a k nápravě nedošlo ani do doby rozhodnutí městského soudu (viz bod 22 rozsudku městského soudu).
15.Pro Ústavní soud je klíčové, že městský soud dostatečně zdůvodnil, proč považuje uložení takového opatření za legitimní prostředek k dosažení sledovaného cíle. Městský soud vysvětlil, že intenzita opatření spočívajícího v povinnosti zdržet se vycestování s nezletilým mimo území České republiky bez souhlasu otce vyvažuje reálně hrozící riziko mezinárodního únosu dítěte s potenciálně komplikovaným návratovým řízením. Opatření cílí na zabránění narušení stability nezletilého. Rozhodnutí městského soudu tak reflektuje jednání stěžovatelky, která nejdříve bez souhlasu a vědomí otce nezletilého v thajské evidenci změnila identifikační údaje nezletilého a poté nesplnila povinnost registrovat tyto identifikační informace nezletilého nazpět, jak jí uložil obvodní soud. Stěžovatelkou navrhovaná mírnější opatření nejsou ze své povahy stejně účinná. Opatření stanovené městským soudem tedy ani nepředstavuje nepřípustnou libovůli, jíž argumentuje stěžovatelka (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1578/23 , bod 15; nález sp. zn. II. ÚS 2471/10 , bod 18; dále srov. také usnesení sp. zn. III. ÚS 926/24 , zejm. bod 12; a usnesení sp. zn. III. ÚS 2442/25 , zejm. bod 25).
16.K námitce stěžovatelky ohledně trvalosti a nezvratnosti uložené povinnosti zdržet se vycestování s nezletilým bez předchozího souhlasu otce Ústavní soud uvádí, že časové trvání tohoto omezení je do značné míry odvislé právě od jejích postojů a jednání. Uložená povinnost totiž trvá, dokud trvají důvody, pro které byla povinnost stanovena. Jak uvedl městský soud, otec činí kroky k uznání rozsudku o péči o nezletilého v Thajsku, avšak stěžovatelčina součinnost může celý proces výrazně zjednodušit, neboť v současné chvíli je v Thajsku jedinou zákonnou zástupkyní nezletilého (bod 22 rozsudku městského soudu). Je tedy na stěžovatelce, aby v budoucnu prokázala takovou změnu poměrů, která by odůvodnila zrušení uložené povinnosti. Uloženou povinnost nelze vnímat jako nástroj k trvalému zákazu vycestování stěžovatelky s nezletilým mimo území České republiky, nýbrž jako opatření reagující na současnou situaci, jehož revize je v budoucnu možná. Ústavní soud připomíná, že k tomu podústavní právo poskytuje náležité procesní prostředky a revize změny takových poměrů náleží obecným soudům.
17.Ústavní soud tak uzavírá, že k porušení základních práv stěžovatelky nedošlo. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2026
Dita Řepková, v. r.
předsedkyně senátu