Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Truchlého, zastoupeného JUDr. Janem Machem, advokátem, sídlem Vodičkova 699/28, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2026 č. j. 22 Cdo 3235/2025-377 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2025 č. j. 53 Co 233/2025-228, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a městské části Praha-Běchovice, sídlem Českobrodská 3, Praha-Běchovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1.Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv na soudní ochranu a ochranu vlastnictví. Též navrhuje odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2.Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že vedlejší účastnice se po stěžovateli žalobou domáhala vyklizení pozemků ve svém vlastnictví, včetně zbourání čtyř na nich umístěných garáží, a to na náklady stěžovatele. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 27. 3. 2025 č. j. 60 C 100/2024-165 žalobu zamítl. Shledal, že žaloba je sice po právu, protože po výpovědi nájemní smlouvy již stěžovateli k užívání pozemků nesvědčí právní titul. Vedlejší účastnice ovšem podle obvodního soudu zneužívá své právo. Vůči různým vlastníkům jiných obdobných staveb postupuje rozdílně, odstranění čtyř garáží by jí nepřineslo žádný užitek, a to ani k tvrzenému záměru na tomto místě vybudovat nové centrum. Její užitek a náklady stěžovatele jsou ve zjevném nepoměru.
3.Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání vedlejší účastnice rozsudek obvodního soudu změnil tak, že je stěžovatel povinen garáže zbourat a pozemky vyklidit a předat vedlejší účastnici na svoje náklady do roka od právní moci rozhodnutí. Městský soud neshledal, že výkon práva vedlejší účastnice odporuje dobrým mravům. U stěžovatele neshledal žádné výjimečné okolnosti, které by měly převážit nad ochranou vlastnictví vedlejší účastnice. Náklady na demolici garáží na cizím pozemku nejsou nic výjimečného. Za 50 let existence garáží z nich měl stěžovatel nemalý prospěch. Že k jiným vlastníkům jiných garáží na témže místě vedlejší účastnice přistupovala jinak, dává smysl. Nynější soudní řízení lze chápat jako "pilotní". Někde se musí začít a někteří přistoupili k dohodě. Vedlejší účastnice ani nemusí dokládat, k čemu pozemky využije. Že je nebude pronajímat, je projev jejího práva disponovat se svým vlastnictvím. Z fotografií již provedených prací u jiných garáží rovněž vyplývá, že garáže lze zbourat, aniž by došlo k poškození okolních garáží.
4.Nejvyšší soud konečně napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele, neboť je neshledal přípustným. Hodnocení rozporu dobrých mravů městským soudem Nejvyšší soud neshledal nepřiměřeným. Námitku, že mělo být jednáno i s manželkou stěžovatele z titulu společného jmění manželů, stěžovatel uplatnil poprvé až v dovolání, a proto k ní Nejvyšší soud nepřihlížel (§ 241a odst. 6 občanského soudního řádu). Že lze garáže zbourat bez poškození garáží jiných, vyplývá z provedeného dokazování v odvolacím řízení, které Nejvyšší soud v dovolacím řízení přezkoumávat nemůže. II.
Argumentace stěžovatele
5.Stěžovatel vysvětluje, že dvě garáže postavil v 70. letech se svým bratrem. Později byla uzavřena nájemní smlouva. Sice na dobu určitou, ale podle smlouvy se poté měla uzavřít smlouva nová. Další dvě garáže stěžovatel koupil v letech 2014 a 2015. Stěžovatel nepochyboval, že tyto garáže bude moci doživotně užívat. Stěžovatel je starobní důchodce, v garážích má uložené věci ze svého dřívějšího bytu, ze kterého se musel vystěhovat. Na pozemcích se nachází desítky dalších garáží, ale vedlejší účastnice podala žalobu jen proti stěžovateli. V jednom případě dokonce vlastníka po likvidaci garáže na své náklady odškodnila. Jí zmiňovaný účel vyklizení pozemků, tedy výstavba nového centra městské části, nemá oporu ani v územním plánu. Izolovaná demolice čtyř garáží pro vedlejší účastnici nemůže mít žádný význam. Důvodem žaloby jsou spory stěžovatele a starosty. Je evidentní, že vedlejší účastnice stěžovatele jen šikanuje. Žaloba je účelová a je projevem osobní pomsty.
6.Dále stěžovatel namítá, že dvě garáže jako trvalé stavby "kupoval sám, ale jako součást společného jmění manželů". Manželství nadále trvá. Mělo se tedy jednat i s manželkou stěžovatele. Stěžovatel nenamítal, že jeho manželka měla být účastnicí řízení, protože ji nechtěl touto záležitostí zatěžovat a počítal s opačným výsledkem řízení. Porušení práva na ochranu vlastnictví je natolik závažný zásah do práv, že námitku nelze vypořádat jako opožděnou. Nadto stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí odporují nálezu ze dne 6. 3. 2025 sp. zn. I. ÚS 244/24 , protože městský soud předložil nečekaně a bez předchozího sdělení fotografie k možnosti odstranit stavby bez poškození jiných garáží. Dříve provedené svědecké výpovědi a odborné vyjádření Ondřeje Daňka, které je součástí spisu, městský soud v odvolacím řízení znovu neprovedl. Stěžovateli ani neposkytl prostor k vyjádření k opačnému názoru na tuto otázku. Konečně stěžovatel navrhuje odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, aby zde rozhodnutí Ústavního soudu mohlo mít nějaký význam. Uloženou povinnost musí stěžovatel splnit již v září 2026.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7.Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
IV.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
8.Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 9.Stěžovatel v nynější ústavní stížnosti především zpochybňuje závěry obecných soudů, že žalobu vedlejší účastnice nelze zamítnout jen na základě uplatnění tzv. korektivu dobrých mravů. Zdali je nárok vedlejší účastnice po právu, stěžovatel nezpochybňuje. Obecné soudy se podle Ústavního soudu vypořádaly při hodnocení oprávněnosti nároku z hlediska zákazu zneužití práva (§ 8 občanského zákoníku) se vším podstatným. Jejich rozhodnutí není neústavní exces. 10.Úvahy městského soudu jsou rozumné a opírají se o legitimní úvahy a zjištění. Odůvodnění napadeného rozsudku je věcné, podrobné, zaměřené na konkrétní okolnosti věci a postavené na přesvědčivém vypořádání protiargumentů obvodního soudu a stěžovatele. Ani Ústavní soud v nynější věci nespatřuje natolik výjimečné okolnosti, aby se cítil nucen výsledek řízení z hlediska ústavnosti korigovat. Vyšlo najevo, že postup vedlejší účastnice nelze označit za šikanózní. Je jejím legitimním rozhodnutím, na co použije pozemky ve svém vlastnictví. Sám stěžovatel připouští, že s jinými vlastníky či nájemníky garáží se vedlejší účastnice snaží dohodnout či se dokonce již dohodla. Rovněž v nynější věci při pokusu o smír vedlejší účastnice navrhla stěžovateli, že pozemky vyklidí na své náklady. V ostatním lze v podrobnostech odkázat především na bod 20 napadeného rozsudku. Závěry obecných soudů, které opřely svoje závěry o to, že vedlejší účastnice nezneužívá svá práva, považuje Ústavní soud za ústavně obhajitelné.
11.Nejvyšší soud se pak věcně a v souladu se svou úlohou jako soudu dovolacího vypořádal s argumentací stěžovatele a neshledal v závěrech městského soudu exces, a to ani v porovnání se stěžovatelem namítanými rozhodnutími Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Proto i na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu lze odkázat.
12.Námitku opomenutí jednat v řízení s manželkou stěžovatele Nejvyšší soud vypořádal v souladu s § 241a odst. 6 občanského soudního řádu a tam stanoveným zákazem tzv. novot v dovolacím řízení. Takto nastavené zákonné omezení dovolacího přezkumu Ústavní soud ve své praxi ustáleně respektuje (viz bod 10 usnesení ze dne 8. 11. 2023 sp. zn. I. ÚS 2807/23 , bod 11 usnesení ze dne 14. 5. 2024 sp. zn. III. ÚS 47/24 či bod 22 a 23 usnesení ze dne 23. 10. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2061/24 ). Stěžovatel sám tvrdí, že tuto námitku uplatnil poprvé až v dovolacím řízení. Rovněž nejde o skutečnost, ke které by měly soudy přihlížet z úřední povinnosti. Bylo tedy na stěžovateli, aby tuto námitku uplatnil včas. Sám také tvrdí, že o této skutečnosti po celou dobu řízení věděl. Ústavní soud nespatřuje důvod, proč by za jeho pasivitu měly být odpovědné obecné soudy, nebo dokonce vedlejší účastnice. 13.Namítá-li konečně stěžovatel zakázanou tzv. překvapivost napadeného rozsudku městského soudu, je třeba připomenout, že z ústavního pořádku nevyplývá právo účastníků řízení vědět předem, jak soud věc posoudí, a to ani v řízení odvolacím (bod 21 nálezu ze dne 7. 11. 2024 sp. zn. I. ÚS 2003/24 či bod 27 nálezu ze dne 22. 7. 2025 sp. zn. II. ÚS 798/25 ). Povinností soudů je postupovat předvídatelně a dát v odvolacím řízení účastníkům řízení přiměřený prostor argumentovat k odlišnému hodnocení věci oproti soudu prvního stupně.
14.Ve stěžovatelem odkazovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 244/24 Ústavní soud shledal neústavním postup, kdy odvolací soud oproti soudu prvního stupně jinak hodnotil důkazy, aniž je znovu provedl (viz především bod 31 uvedeného nálezu). Tím také tehdy odvolací soud bez předchozího poučení nepřípustně přenesl odpovědnost za nedostatek důkazů na protistranu (viz zejména bod 39 uvedeného nálezu). V nynější věci ovšem městský soud některé důkazy znovu prováděl a dokazování doplnil. Nadto se obvodní soud ani proveditelností demolice v prvostupňovém řízení nezabýval (viz bod 83 rozsudku obvodního soudu). Důsledkem postupu městského soudu nevznikl ani stav důkazní nouze. Tím vším se nynější věc od stěžovatelem odkazovaného případu podstatně odlišuje.
15.Městský soud se přitom zabýval možnými způsoby odstranění garáží na podkladu odvolání vedlejší účastnice, na což také stěžovatel v replice reagoval (bod 9 nyní napadeného rozsudku). Jak je dále patrné z bodu 13 napadeného rozsudku, městský soud zopakoval důkaz odborným vyjádřením a nově na jednání provedl fotografie demolice u jiné garáže. Městský soud výslovně uvádí, že tyto fotografie dal k nahlédnutí právním zástupcům na jednání. Stěžovatel tedy mohl očekávat k odvolání vedlejší účastnice, že se v odvolacím řízení bude tato otázka řešit, a neboť městský soud k těmto skutečnostem na jednání dokazování prováděl a v důsledku jeho postupu nemohl být stěžovateli jakkoli upřen procesní prostor se k těmto okolnostem věci vyjádřit. Postup městského soudu byl předvídatelný a vedlejší účastnici jím nedal žádnou neoprávněnou procesní výhodu. Protože se obvodní soud nezabýval proveditelností demolice garáží, nebylo povinností městského soudu zopakovat všechny provedené důkazy ani podle § 213 odst. 2 a 3 občanského soudního řádu. Žádné ústavně relevantní pochybení proto Ústavní soud k námitkám stěžovatele v napadených rozhodnutích neshledal. 16.Z těchto důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu samostatně nerozhodoval, jelikož o samotné ústavní stížnosti rozhodl v krátké lhůtě od jejího podání. Tento návrh pak jako návrh akcesorický sdílí osud ústavní stížnosti. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu