I.ÚS 3287/25

Předmět řízení

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Martinem Bílým, advokátem se sídlem Veleslavínova 252/5, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 8. 2025 č. j. 4 To 192/2025-455, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatelka se jako poškozená úča

Citované předpisy

2/1993 čl.37

Plný text rozhodnutí

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1.Stěžovatelka se jako poškozená účastnila trestního řízení, v němž byly dvě obžalované osoby uznány vinnými ze spáchání trestných činů dle § 178 odst. 1, resp. § 146 odst. 1 a § 178 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, kterých se vůči stěžovatelce dopustily. Stěžovatelka byla se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

2.V řízení, z něhož vzešlo rozhodnutí napadené ústavní stížností, se následně stěžovatelka prostřednictvím svého zmocněnce domáhala, aby jí soud přiznal náklady právního zastoupení. Tvrdila, že je zvlášť zranitelnou obětí podle zákona o obětech trestných činů, a proto má nárok na bezplatnou právní pomoc poskytovanou zmocněncem (§ 51a odst. 2 trestního řádu).

3.Okresní soud ve Frýdku-Místku návrh stěžovatelky zamítl. Uvedl, že by stěžovatelka mohla být zvlášť zranitelnou obětí pouze podle § 2 odst. 4 písm. d) zákona o obětech trestných činů. Ani tyto podmínky však nesplňuje. Okresní soud se zabýval důsledky spáchané trestné činnosti a uvedl, že posttraumatická stresová porucha nezpůsobila stěžovatelce závažné následky. Ani okolnost, že byla stěžovatelka napadena ve vlastním bytě za přítomnosti dětí, nezakládá zvýšené nebezpečí způsobení druhotné újmy, jak má na mysli § 2 odst. 4, 5 zákona o obětech trestných činů. Během celého trestního řízení nebylo navíc nijak deklarováno, že by poškozená byla zvlášť zranitelnou obětí.

4.Krajský soud v Ostravě zamítl stížnost proti usnesení okresního soudu. Se závěry okresního soudu se v zásadě ztotožnil, považoval však za nutné je doplnit. Okresní soud totiž chybně zaměřil svou pozornost na zkoumání závažnosti posttraumatické stresové poruchy; ta však vznikla v důsledku spáchaného trestného činu jako primární újma. Krajský soud proto podrobněji vysvětlil, co se myslí druhotnou újmou, a odlišil ji od újmy primární. Vznik posttraumatické stresové poruchy je tedy irelevantní pro posouzení, zda stěžovatelce hrozí druhotná újma. Druhotná újma je důsledkem nešetrného přístupu k poškozené ze strany různých orgánů a osob. V daném případě nic takového zjištěno nebylo, trestní řízení proběhlo standardně a korektně. Stěžovatelka nespadá mezi osoby ohrožené druhotnou újmou pro skutečnosti zmíněné v § 2 odst. 4 písm. d) zákona o obětech trestných činů.

5.Stěžovatelka podává ústavní stížnosti proti usnesení krajského soudu. Soud podle ní nepřípustně klade rovnítko mezi zvýšené nebezpečí následku (druhotné újmy) a následek samotný. Jinak řečeno, soud údajně zkoumal pouze, zda k druhotné újmě v řízení došlo, a nikoli, zda k ní dojít mohlo. Takto však zákon není koncipován. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s tím, že napadení v jejím obydlí a před dětmi není způsobilé vyvolat druhotnou újmu, jelikož obydlí jednotlivce dotváří jeho osobnostní sféru. Závěr, že přítomnost dětí při spáchání trestného činu nezakládá zvýšené nebezpečí druhotné újmy, je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Krajský soud tak údajně porušil základní práva stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

6.Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je nesouhlas stěžovatelky s tím, že nebyla po skončení trestního řízení zpětně označena za zvlášť zranitelnou oběť, a to pro účely přiznání náhrady nákladů. Až na naprosté výjimky však není rolí Ústavního soudu, aby přehodnocoval, zda byla naplněna kritéria podle § 2 odst. 4 písm. d) zákona o obětech trestných činů. Pro ústavnost napadeného rozhodnutí je důležité, že je řádně a logicky odůvodněno.

7.Krajský soud podrobně vysvětlil, že v posuzované věci nehrají okolnosti spáchání trestného činu, ani posttraumatická stresová porucha roli při posouzení, zda stěžovatelce hrozí druhotná újma. Posttraumatická stresová porucha je primární, nikoli druhotnou újmou, a proto je její existence v zásadě irelevantní při posouzení toho, zda poškozené hrozí nebezpečí druhotné újmy. Krajský soud naopak řádně odůvodnil, že v posuzované věci nebyla naplněna žádná z okolností podle § 2 odst. 4 písm. d) zákona o obětech trestných činů, které jsou indikátorem rizika druhotné újmy (např. věk, sexuální orientace či rozumová vyspělost poškozené). Je tak zcela správný (a řádně odůvodněný) závěr krajského soudu, že psychická újma poškozené sice byla doložena, ale pro vyhovění návrhu by musela být současně prokázána její souvislost s jednáním orgánů, jak to vyžaduje § 2 odst. 4, 5 zákona o obětech trestných činů (srov. bod 19 usnesení krajského soudu).

8.V této souvislosti nelze přisvědčit argumentaci stěžovatelky ani v tom, že soudy nepřípustně kladly rovnítko mezi "zvýšené nebezpečí způsobení újmy" a "způsobení újmy". Krajský soud odůvodnil, že zákonné podmínky pro zařazení stěžovatelky mezi zvlášť zranitelné oběti nebyly od počátku splněny. Krajský soud se tedy správně věnoval tomu, zda stěžovatelka v počátku řízení naplňovala některé z kritérií uvedených v § 2 zákona o obětech trestných činů. Navíc, pokud trestní řízení již proběhlo, je logické, že se krajský soud nevyhnul i zkoumání, zda nějaká druhotná újma stěžovatelce v proběhlém řízení skutečně vznikla. Bylo by formalistické a v konečném důsledku i nesmyslné požadovat po trestním soudu, aby se zabýval postavením zvlášť zranitelné oběti po skončení trestního řízení, aniž by mohl jakkoli přihlédnout k tomu, jakým způsobem ono trestní řízení skutečně proběhlo.

9.Konečně, stěžovatelkou citovaná judikatura na posuzovaný případ nedopadá. Stěžovatelka např. cituje judikaturu Nejvyššího soudu, který dovodil, že "pokud je dítě přítomno domácímu násilí, není vyloučeno jednání pachatele posoudit jako jednočinný souběh trestného činu podle §199 tr. zákoníku a podle § 201 tr. zákoníku, když obviněný tím, že týral svoji manželku za přítomnosti nezletilých dětí, tímto jednáním zároveň ohrožoval citový a mravní vývoj svých nezletilých dětí." Tato citace, ani další stěžovatelkou odkazované judikáty, však nemají žádnou zjevnou souvislost s posuzovanou věcí. Fakt, že dítě, které je přítomno spáchání trestného činu vůči jeho matce, může prožívat zvýšené psychické útrapy, nijak nehovoří o tom, zda poškozené hrozí druhotná újma tím, jak k ní budou přistupovat orgány v trestním řízení. Obdobně nepřiléhavá je rovněž stěžovatelkou citovaná judikatura Ústavního soudu.

10.Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. února 2026

Dita Řepková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj: originální text →Databáze Ústavní soud →

⚖CZ Rozhodnutív0.1.0