Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Rozehnalovou ve věci
žalobkyně: [anonymizováno]., IČO [anonymizováno] sídlem [anonymizováno]
proti
žalované: [anonymizováno], narozená [anonymizováno] bytem [anonymizováno]
pro zaplacení 16 470 Kč s příslušenstvím
--- VÝROK ---
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 4 200 Kč od 30.07.2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 12 270 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 16 470 Kč od 29.11.2022 do 29.07.2024, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 270 Kč od 30.07.2024 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 2,25 % ročně z částky 4 200 Kč od 30.07.2024 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
--- ODŮVODNĚNÍ ---
1.Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení dlužné částky ve výši 16 470 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že se žalovanou dne [anonymizováno] uzavřela smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalované poskytla částku 15 000 Kč. Celkovou dlužnou částku se žalovaná zavázala splatit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 12 270 Kč do 28.11.2022. K prověření schopnosti žalované splácet úvěr žalobkyně uvedla, že vycházela z lustrací osoby žalované v externích registrech (databáze neplatných dokladů Ministerstva vnitra ČR, ISIR), dále provedla telefonickou kontrolu zaměstnavatele žalované, zkontrolovala platební historii žalované ve vztahu k závazkům vůči žalobkyni. Aktuální finanční situaci žalované pak žalobkyně posoudila dle podkladů vyplněných žalovanou (čestné prohlášení) a dle lokality žalované, kdy žalobkyně uplatnila znalosti „z terénu“ získané obchodního zástupce, který žije v dané oblasti, a konečně zkontrolovala předložené dokumenty zaškrtnuté v kartě klienta. Žalovaná uhradila na pohledávku žalobkyně pouze částku 10 800 Kč a žalobkyně proto požadovala rovněž úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z dlužné částky 16 470 Kč od 29.11.2022 do zaplacení.
2.Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a OSŘ, občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání. 3.Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dne [anonymizováno] smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [anonymizováno], v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 15 000 Kč, jehož převzetí v hotovosti potvrdila žalovaná podpisem smlouvy. Žalovaná se zavázala uvedenou částku vrátit ve lhůtě 60 týdnů spolu s úrokem ve výši 2 970 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru ve výši 4 500 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč. Úroková sazba byla sjednána ve výši 70,89 % ročně. Nedílnou součástí smlouvy byly Smluvní podmínky ke Smlouvě o spotřebitelském úvěru, které žalobkyně taktéž soudu předložila. Ve Formuláři pro standardní informace o spotřebitelském úvěru byly shrnuty všechny podmínky, za nichž byl úvěr poskytnut.
4.V evidenční kartě klienta je ohledně osoby žalované uvedeno, že ke dni uzavírání smlouvy o úvěru byla svobodná, bez vyživovacích povinností, s učňovským vzděláním, zaměstnaná na plný úvazek na dobu neurčitou s čistým měsíčním příjmem 12 143 Kč. Dále zde bylo uvedeno, že žalovaná bydlí v nájmu, nevlastní žádné nemovité věci ani osobní vůz a dosud neměla u žalobkyně sjednán žádný úvěr. Výdaje žalované na bydlení byly vyčísleny částkou 4 872 Kč a celkové měsíční výdaje domácnosti pak částkou 9 232 Kč. Disponibilní zůstatek žalované tak činil 2 911 Kč. V kartě klienta je uvedeno, že žalobkyně si vyžádala občanský průkaz žalované, nájemní smlouvu, výplatní pásky za měsíce červenec a srpen 2021 a pracovní smlouvu. Z platební historie plynou platby učiněné žalovanou v souhrnné výši 10 800 Kč.
5.Předžalobní výzvou ze dne 17.07.2024, která byla odeslána dle podacího archu téhož dne, byla žalovaná vyzvána k zaplacení dlužné částky do 7 dnů od doručení výzvy.
6.Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 OZ, občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ 7.Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru (tj. ke dni [anonymizováno]), neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila. 8.Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ 9.Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
10.Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zák. č. 257/2016 Sb., který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“ 11.Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.04.2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18.12.2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
12.I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. nsoud/33_Cdo_2178_2018 ze dne 25.07.2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků). 13.Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“ 14.Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces „posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.
15.Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalované zkoumala na základě jí poskytnutých informací, lustrací v externích systémech, dále telefonickou kontrolou zaměstnavatele žalované, kontrolou platební historie žalované ve vztahu k závazkům vůči žalobkyni. Aktuální finanční situaci žalované pak žalobkyně posoudila dle podkladů vyplněných žalovanou (čestné prohlášení) a dle lokality žalované, kdy žalobkyně uplatnila znalosti „z terénu“ získané obchodního zástupce, který žije v dané oblasti, a konečně zkontrolovala předložené dokumenty zaškrtnuté v kartě klienta.
16.Ke zkoumání příjmů žalované nedoložila žalobkyně ničeho. Pokud je v zákaznické kartě uvedeno, že příjem žalované byl posuzován na základě pracovní smlouvy a výplatní pásky, pak tyto dokumenty nebyly soudu předloženy. Zde soud připomíná povinnost poskytovatele úvěru stanovenou § 78 odst. 1 a odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, a to uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, tak, aby byl poskytovatel úvěru schopen doložit, že splnil zákonnou povinnost řádně posuzovat úvěruschopnost žadatele o úvěr. Žalobkyně však soudu žádné doklady, na základě nichž ověřovala příjem žalované, nepředložila. Co se potom týče výdajové stránky, výdaje na bydlení měly dle zákaznické karty být ověřeny nájemní smlouvou, ohledně dalších výdajů žalované se žalobkyně spokojila dílem s údaji od žalované a dílem s údaji „z terénu“, které jí poskytl její obchodní zástupce a tyto další výdaje již nijak neověřovala. K tomuto soud podotýká, že nájemní smlouva žalované nebyla soudu předložena (srov. povinnost poskytovatele úvěru uchovávat dokumenty týkající se posuzování úvěruschopnosti popsaná výše). Prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Je obecně známým faktem, že klienti jsou motivováni snahou úvěr získat, a tak často své výdaje zkreslují a často nesdělí poskytovateli úvěru všechny své faktické závazky a pravidelné výdaje. Je to proto poskytovatel úvěru, kdo má jednoznačnou povinnost prověřit a objektivně podložit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a nemůže se jí zprostit prohlášením dlužníka o pravdivosti jejího tvrzení. Statistický model (nebo znalost místních poměrů) pak může zajisté sloužit jako pomůcka k porovnání, zda úvěrovaným uváděné údaje odpovídají skutečnosti, a to zejména u výdajů, které lze přesně doložit pouze obtížně (náklady na ošacení, na obživu). Avšak statistický model (ani znalost místních poměrů) nemůže nahradit povinnost žalobkyně ověřovat relevantními doklady výdaje žalované, které objektivně zjistit lze, zejména náklady na bydlení, neboť tyto náklady zpravidla tvoří podstatnou část výdajů úvěrovaných. Pokud jde o výdaje žalované, žalobkyně neprokázala, že by tyto byly z její strany řádně prověřovány. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně řádně nedostála své povinnosti před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované.
17.Dle § 87 zák. č. 257/2016 Sb. (ve znění účinném do 28.05.2022) je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.04.2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15.06.1964, Costa versus Enel (C-6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. usoud/Pl.__S_1_10 ze dne 09.02.2011). 18.S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zák. č. 257/2016 Sb. (ve znění účinném do 28.05.2022) není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.04.2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako „Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně: „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení „členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako „Sankce“ stanoví následující: „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou „účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že „Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C240/98 až C244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. 19.Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zák. č. 257/2016 Sb. (ve znění účinném do 28.05.2022) se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 05.03.2020, OPR-Finance (C-679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
20.Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zák. č. 257/2016 Sb. (ve znění účinném do 28.05.2022) je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 15 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 OZ: „Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ 21.Jelikož žalovaná na svůj dluh již žalobkyni uhradila částku 10 800 Kč, soud žalobkyni přiznal jistinu ve zbývající výši 4 200 Kč včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 07.04.2010, sp. zn. nsoud/28_Cdo_4260_2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslanou předžalobní upomínku, jejíž odeslání dne 17.07.2024 žalobkyně prokázala podacím archem. V této výzvě byla žalované pro úhradu určena lhůta 7 dnů od doručení výzvy. Podle § 570 odst. 1 OZ platí, že „Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, [anonymizováno] jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Zákonná domněnka zakotvená v § 573 OZ stanoví, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou byla žalované předžalobní upomínka doručena dne 22.07.2024. Vzhledem k tomu, že byla žalované pro úhradu určena lhůta sedmi dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byla žalovaná povinna provést úhradu do 29.07.2024 a ode dne následujícího, tj. ode dne 30.07.2024, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 OZ: „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Soud tedy přiznal žalobkyni úrok z prodlení v zákonné výši 12,75 % ročně z částky 4 200 Kč od 30.07.2024 do zaplacení. 22.Soud žalobu zamítl co do zbytku požadované částky ve výši 12 270 Kč, neboť smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou a žalobkyni tak na tuto položku nevznikl nárok. Stran požadovaného úroku z prodlení soud připomíná, že žalovaná se dostala do prodlení až dne 30.07.2024, a to pouze s částkou 4 200 Kč, tudíž na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 16 470 Kč od 29.11.2022 do 29.07.2024, na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 270 Kč od 30.07.2024 do zaplacení a na úrok z prodlení ve výši 2,25 % ročně z částky 4 200 Kč od 30.07.2024 do zaplacení žalobkyni taktéž nárok nevznikl a soud žalobu v této části také zamítl.
23.O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 OSŘ, podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Právo na náhradu nákladů řízení by měla žalovaná, která byla ve věci převážně úspěšná. Jelikož však žalované v řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. --- POUČENÍ ---
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně, sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 01 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu nebo nařízení exekuce.