Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelů J. M., L. B. a M. M., všech zastoupených JUDr. Tomášem Jírou, advokátem, sídlem Vinohradská 3330/220a, Praha 10 - Strašnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2025 č. j. 25 Cdo 213/2025-839, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2024 č. j. 36 Co 153/2024-745 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. února 2024 č. j. 16 C 16/2016-672, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Institutu klinické a experimentální medicíny, sídlem Vídeňská 1958/9, Praha 4 - Krč, a obchodní společnosti Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/23, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
2.Stěžovatelé se spolu s dalším žalobcem (dále jen "pacient") domáhali po vedlejším účastníkovi náhrady újmy v podobě bolestného, ztížení společenského uplatnění a ztráty šancí v celkové výši 10 000 000 Kč vzniklé v souvislosti s nezdařeným lékařským zákrokem [ucpání (embolizace) přívodu pravého jaterního laloku], který u vedlejšího účastníka pacient podstoupil v roce 2015. Záměna levého a pravého laloku vedla k nesprávné a neodstranitelné embolizaci obou jaterních laloků a u pacienta, který se dlouhodobě léčil s onkologickým onemocněním, nemohla být provedena plánovaná resekce jater. Pacient v průběhu soudního řízení (8. 2. 2022) zemřel a stěžovatelé v řízení dále pokračovali jako jeho právní nástupci.
3.Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelů zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Obvodní soud dovodil, že vedlejší účastník se nedopustil žádného pochybení, za které by měl nést odpovědnost. Jediným pochybením bylo, že lékař provádějící operaci nevěděl, že játra pacienta již byla v minulosti vícekrát resekována. Operatér vycházel z toho, že resekce byla provedena pouze jednou, přičemž se spoléhal pouze na vyšetření prostřednictvím počítačové tomografie (CT) a magnetické rezonance. To však podle obvodního soudu nebylo zásadní pro zhodnocení, zda šlo při lékařském zákroku celkově o postup de lege artis. Jiného pochybení se vedlejší účastník nedopustil. Pro své závěry o postupu vedlejšího účastníka de lege artis vyšel mimo jiné ze znaleckých posudků a výslechů znalců, lékařských zpráv, výslechu operatéra a dalších lékařů jako svědků. Obvodní soud dále konstatoval, že pacient byl dostatečně poučen a poučení vnímal. Pacient nemusel obdržet informaci o všech možných raritních komplikacích a následcích v situaci, kdy se operatérovi obdobná věc nikdy nestala.
4.K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Ve shodě s obvodním soudem dospěl k závěru, že uplatněný nárok na náhradu újmy na zdraví nevznikl. Lékařský zákrok posoudil jako postup de lege artis, tedy provedený na náležité odborné úrovni, podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta a s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti [§ 4 odst. 5 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách)]. Ačkoliv se operatér při lékařském výkonu dopustil chyby a zaměnil levý jaterní lalok za pravý, bylo podle dvou znaleckých posudků doplněných o výslechy znalců možné toto pochybení přičíst obtížnosti zákroku a specifickým anatomickým podmínkám a změnám v oblasti prováděného zákroku u pacienta. Ošetřující lékař, který pacienta k zákroku u vedlejšího účastníka odeslal, totiž operatéra neinformoval, že pacient se v minulosti podrobil již třem resekcím jater. Jeho játra byla rotována (nenacházela se ve standardní pozici) a pacient měl raritní variabilní cévní řečiště, které lékař nemohl předvídat. Zákrok, který pacient podstoupil, je vždy nejistý, neboť anatomie cév se u pacientů může lišit a její přesná struktura není zjistitelná ani předoperačními vyšetřeními. 5.Následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Námitky stěžovatelů proti závěru městského soudu o tom, že lékařský zákrok vedlejšího účastníka byl de lege artis, přípustnost dovolání nezaložily, neboť městský soud se při posouzení této otázky od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil. Nejvyšší soud zdůraznil, že soudy nižších stupňů nepřevzaly mechanicky závěry ze znaleckých posudků, nýbrž je zhodnotily ve vzájemné souvislosti s ostatními provedenými důkazy. Městský soud rovněž vyložil, které skutečnosti a z jakých důkazů vzal za prokázané. Nešlo tedy o nepřípustné přenesení odpovědnosti za řešení právní otázky na znalce bez odlišení skutkových (odborných) a právních závěrů. Zbývajícími námitkami stěžovatelé uplatnili nezpůsobilý dovolací důvod, neboť polemizovali se skutkovými závěry, procesem hodnocení důkazů a zpochybňovali závěry znaleckých posudků. Námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu pak představovala vadu řízení, k níž by Nejvyšší soud mohl přihlédnout pouze u přípustného dovolání. Nejvyšší soud nad rámec uvedeného doplnil, že městský soud se vypořádal s odvolacími námitkami proti hodnocení věrohodnosti znaleckých posudků i nepodjatosti znalců a rovněž vysvětlil, že otázka obsahu informovaného souhlasu pacienta byla vzhledem k povaze uplatněného nároku (náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění) bez významu a v odvolacím řízení již nebylo možno nově uplatnit specifický osobnostní nárok, který by snad mohl být porušením práva na poskytnutí informovaného souhlasu založen.
II.
Argumentace stěžovatelů
6.Stěžovatelé předně namítají, že pacient nebyl vedlejším účastníkem náležitě (písemně a ústně) poučen o možných rizicích plánovaného lékařského zákroku spočívajících v možné embolizaci obou jaterních port. Obecné soudy pominuly a nevypořádaly se s důkazy svědčícími o jeho nedostatečném poučení. Stěžovatelé dále polemizují se znaleckými posudky, resp. namítají, že tyto posudky vycházejí ze špatného skutkového základu. Hlavní příčinou nepovedeného zákroku byla neznalost anatomického prostředí jaterní oblasti pacienta (pacient prodělal před zákrokem tři resekce jater, o nichž vedlejší účastník, resp. lékař provádějící operaci, měl vědět). Seznámil-li by se operatér dostatečně s chorobopisem pacienta, mohl být jeho postup jiný a nedošlo by k fatálnímu poškození zdraví pacienta. Závěry obecných soudů jsou podle stěžovatelů v rozporu s provedeným dokazováním.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7.Jelikož stěžovatelé nepřiložili k ústavní stížnosti napadená rozhodnutí, vyžádal si Ústavní soud podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu od obvodního soudu příslušný spis sp. zn. 16 C 16/2016. 8.Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 9.Stěžovatelé nesouhlasí s rozhodnutími obecných soudů, přičemž namítají porušení ústavně zaručených práv. Jejich argumentace se nicméně nachází v rovině pouhé polemiky se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích, aniž by byla vybavena relevantní ústavněprávní argumentací. V podstatě pouze zpochybňují skutkové a právní závěry, k nimž dospěly obecné soudy. Takto pojatá ústavní stížnost ovšem staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
10.Co se týče námitky nedostatečného poučení, resp. informovanosti pacienta ohledně lékařského zákroku, obvodní soud zaujal po podrobně provedeném dokazování jednoznačné stanovisko se závěrem (viz bod 75 napadeného rozsudku), že pacient se na operaci dlouhodobě připravoval a byl již dostatečně poučen ošetřujícím lékařem z jiného zdravotnického zařízení, v jehož péči byl a který operaci doporučil a fakticky zajistil její realizaci u vedlejšího účastníka. O operaci byl pacient informován i samotným operatérem a u vedlejšího účastníka podepsal informovaný souhlas, přičemž nebylo prokázáno tvrzení stěžovatelů, že by jej pacient podepsal pod vlivem anestetik či jiných obluzujících látek. Byly tak splněny požadavky na poučení pacienta ve smyslu § 31 odst. 2 písm. b) zákona o zdravotních službách. Ústavní soud proto nepovažuje za neústavní závěr, že uvedené představovalo dostačující záruku zamezující tomu, aby nedošlo z pohledu pacienta k neakceptovatelnému lékařskému zákroku. 11.Dávali-li stěžovatelé absenci informovaného souhlasu a nedostatečnost poučení pacienta do příčinné souvislosti nikoliv s postupem non lege artis, nýbrž s (nově) uplatněným osobnostním nárokem, pak se k tomu vyjádřil městský soud (bod 34 rozsudku) i Nejvyšší soud (bod 14 usnesení). Oba soudy uvedly, že šlo po koncentraci řízení o nepřípustnou novotu a nepřípustné uplatnění nových žalobních tvrzení. Ani v tomto směru nelze mít proti závěrům obecných soudů žádné ústavně relevantní výhrady.
12.Byť obecné soudy připustily, že lékař provádějící samotnou operaci neměl úplné informace týkající se počtu předchozích resekcí jater pacienta, přesto byl dostatečně obeznámen s jeho zdravotním stavem a znal jeho anatomickou situaci (z dostupné lékařské dokumentace doplněné i vyšetřením na CT a magnetické rezonanci). Příčinou neúspěšného lékařského zákroku byla podle znaleckých posudků především specifická variabilita cévního řečiště pacienta. Na výsledném zdravotním stavu se dále podepsala i chronická nemoc pacienta a pokročilý věk. Tento závěr nevyvrátil ani důkaz svědeckou výpovědí ošetřujícího lékaře, který vyzníval proti znaleckým závěrům, neboť tento lékař působí v jiném medicínském oboru než soudem ustanovení znalci. I když tedy obecné soudy spatřovaly pochybení v tom, že operatér nebyl informován o počtu prodělaných resekcí jater, konstatovaly, že vědomost o počtu předchozích operací na játrech nebyla pro úspěšnost lékařského zákroku zásadní. Za zcela nepředvídatelného stavu vnitřní anatomie pacienta nebylo možno činit vedlejšího účastníka za provedený lékařský zákrok odpovědným. Podstatné pro nyní posuzovanou věc nicméně je, že oba v řízení vypracované znalecké posudky se shodly na tom, že i přes uvedené pochybení byl lékařský zákrok proveden de lege artis. V kontextu konkrétních skutkových okolností této věci, které byly řádně objasněny provedeným dokazováním, nepovažuje Ústavní soud závěry obecných soudů o absenci odpovědnosti vedlejšího účastníka za nepřiměřené.
13.Ústavní soud zdůrazňuje, že postup de lege artis může být dán, třebaže výsledkem poskytnuté zdravotní péče není kýžený zdravotní stav, ale dostaví se komplikace, které mohou zdravotní stav i zhoršit. Vznik komplikací se proto automaticky nerovná postupu non lege artis (srov. usnesení ze dne 4. 6. 2025 sp. zn. III. ÚS 1505/25 , bod 12). Jde totiž o odpovědnost za správný postup, nikoli za výsledek. To zjednodušeně řečeno znamená, že ač byla příčinou potíží operace, není odpovědnost vedlejšího účastníka dána, není-li prokázáno, že zvolené léčebné postupy a jejich provedení nebyly v rozporu s poznatky současné lékařské vědy.
14.Ústavní deficit neshledal Ústavní soud ani v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatelů odmítl. K tomu Ústavní soud podotýká, že posouzení podmínek přípustnosti dovolání nespadá do jeho přezkumné působnosti, ledaže by postup Nejvyššího soudu byl svévolný. Úkolem Ústavního soudu tedy není přezkoumávat zákonnost napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale posoudit, zda toto rozhodnutí, jež vyústilo v odmítnutí dovolání, bylo ústavně relevantně, tj. v souladu s požadavky spravedlivého procesu, odůvodněno. Ve stávajícím případě Nejvyšší soud dostatečně jasně a srozumitelně vysvětlil, že rozhodnutí městského soudu nebylo v rozporu s dosavadní judikaturou (bod 10 usnesení), proč část argumentace stěžovatelů nevnímá jako právní, ale jako skutkovou (bod 12 usnesení) a jaké námitky představují vady řízení (body 13 a 14 usnesení), k nimž nelze přihlížet. Proto Ústavní soud nepovažuje jeho rozhodnutí za svévolné a tím pádem porušující právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. 15.Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu