Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 28.05.2026
Typ rozhodnutí: ROZSUDEK
Heslo: Předběžné uplatnění nároku na náhradu škody
Dotčené předpisy: § 6 předpisu č. 82/1998 Sb.
Kategorie rozhodnutí: B EU
Zveřejněno na webu: 01.07.2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.11.2001, sp. zn. nsoud/21_Cdo_123_2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz . ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce Enfant terrible Saint Point , pobočného spolku, IČO 08217076, se sídlem v Náchodě – Bělovsi, Pod Můstkem ev. č. 80, zastoupeného Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem v Praze 3, Boleslavská 2178/13, proti žalované České republice – Úřadu pro ochranu osobních údajů , se sídlem v Praze 7, Pplk. Sochora 727/27, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Vinařského fondu, se sídlem v Brně, Žerotínovo náměstí 449/3, zastoupeného JUDr. Janem Streličkou, advokátem se sídlem v Brně, Veselá 163/12, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. okresni/26_C_5_2023, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19.06.2025, č. j. krajsky/20_Co_174_2025-200, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19.06.2025, č. j. krajsky/20_Co_174_2025-200, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 06.11.2024, č. j. okresni/26_C_5_2023-168, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 06.11.2024, č. j. okresni/26_C_5_2023-168, uložil žalované povinnost doručit žalobci omluvu ve znění: „Vinařský fond neposkytl žadateli požadovanou závěrečnou zprávu společnosti Deloitte k exportní politice našich vín v zákonné nejvýše 15denní lhůtě, ale až po 259 dnech, a za tento nesprávný úřední postup Vinařského fondu se vám žalovaná omlouvá“ (výrok I). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). 2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19.06.2025, č. j. krajsky/20_Co_174_2025-200, k odvolání účastníků řízení změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, „že soud konstatuje porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení o poskytnutí závěrečné zprávy společnosti Deloitte k exportní politice našich vín a žaloba o doručení omluvy ve znění, uvedeném ve výroku I rozsudku soudu I. stupně, se zamítá“ (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále rozhodl o povinnosti žalované a vedlejšího účastníka zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 3. Takto soudy rozhodly o žalobě na uložení povinnosti žalované (původně jednající Ministerstvem zemědělství) doručit žalobci omluvu uvedenou v bodu 1 odůvodnění tohoto rozsudku. Svou žalobu žalobce odůvodnil tím, že dne 12.10.2021 požádal Vinařský fond (dále také jen „Fond“) dle zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „InfZ“ či „informační zákon“), o poskytnutí „Závěrečné zprávy společnosti Delloite k exportní politice našich vín“. Přestože měl Fond dle § 14 odst. 5 písm. d) zák. č. 106/1999 Sb. poskytnout tuto informaci nejpozději do 15 dnů ode dne přijetí žádosti, tedy nejpozději do 27.10.2021, odmítl ji poskytnout nezákonným rozhodnutím ze dne 26.10.2021, potvrzeným nezákonným rozhodnutím předsedy Rady Fondu ze dne 01.12.2021, následně zrušeným rozhodnutím Úřadu pro ochranu osobních údajů (dále též jen „Úřad“) ze dne 28.02.2022. Poskytl ji až dne 28.06.2022, tedy po 259 dnech. Tím se dopustil nesprávného úředního postupu dle § 13 odst. 1 věty druhé zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Žalobci tak vznikla nemajetková újma. 4. Nejednalo se o první meritorní rozhodnutí soudů v projednávané věci. Soudem prvního stupně byl již dne 04.12.2023 pod č. j. okresni/26_C_5_2023-44 vydán rozsudek, kterým byla žalované uložena povinnost doručit žalobci požadovanou omluvu. K odvolání žalované a vedlejšího účastníka na straně žalované byl tento rozsudek usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20.06.2024, č. j. krajsky/20_Co_174_2024-131, ve vyhovujícím výroku a ve výroku o nákladech řízení zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení. Dle odvolacího soudu byla žalovaná Česká republika pasivně legitimovaná, žalobce však nesprávně označil organizační složku, která za ni v této věci jedná. Dle odvolacího soudu je v projednávané věci ústředním správním úřadem působícím v oblasti poskytování informací podle InfZ Úřad pro ochranu osobních údajů, který v posuzovaném řízení vystupoval jako přezkumný orgán. Dle odvolacího soudu bylo dále posouzení (ne)přiměřenosti délky posuzovaného řízení nedostatečné, neboť nebylo patrno, které z rozhodných okolností se projevily v hodnocení délky řízení jako nepřiměřené. Z tohoto důvodu byl předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 04.12.2023 odvolacím soudem zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. 5. V rozsudcích ze dne 06.11.2024 a ze dne 19.06.2025 vyšly soudy obou stupňů ze skutkového zjištění, že žalobce požádal dne 12.10.2021 vedlejšího účastníka podle InfZ o poskytnutí výše uvedené zprávy, zhotovené společností Deloitte Advisory s.r.o. na základě smlouvy ze dne 25.06.2020. Vedlejší účastník tuto žádost rozhodnutím ze dne 26.10.2021, č. j. 2431/2021, ve spojení s rozhodnutím předsedy Rady Vinařského fondu ze dne 01.12.2021, č. j. 2557/2021, odmítl. Úřad pro ochranu osobních údajů v přezkumném řízení z podnětu žalobce rozhodnutím ze dne 28.02.2022, č. j. UOOU-05231/21-5, rozhodnutí předsedy Rady Vinařského fondu ze dne 01.12.2021, č. j. 2557/2021 zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. Dne 14.06.2022 předseda Rady Vinařského fondu rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 26.10.2021, č. j. 2431/2021, zrušil a přikázal mu rozhodnout o žádosti žadatele o poskytnutí informace, jež byla žadateli poskytnuta dne 28.06.2022. V průběhu řízení podal žalobce podnět k opatření proti nečinnosti. Žalobce nárok dne 09.08.2022 uplatnil u žalované (tehdy u Ministerstva zemědělství), která ho dopisem ze dne 12.08.2022 odmítla.
6. Odvolací soud se opětovně (k odvolací námitce žalované) zabýval otázkou, která organizační složka má jednat za žalovaný stát. Opět dospěl k závěru, že Úřad je ústředním správním úřadem, působícím v odvětví státní správy (poskytování informací podle InfZ), v němž měla vzniknout žalobci újma z nesprávného úředního postupu, a je tak ve smyslu citovaného § 6 odst. 2 a 3 OdpŠk příslušný k jednání ve věci za stát.
7. Dále se odvolací soud zabýval otázkou přiměřenosti délky posuzovaného řízení a formy zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Vyšel z ustanovení § 14 odst. 5 písm. d) a § 15 zák. č. 106/1999 Sb., podle kterých je pro poskytnutí informace nebo pro odmítnutí žádosti stanovena lhůta 15 dnů. Zjevně je tak předpokládáno poměrně krátké trvání tohoto druhu řízení. Žalobce o informace požádal dne 12.10.2021 a řízení bylo skončeno po více než 8 měsících dne 28.06.2022. Trvalo tedy dobu několikanásobně delší, než odpovídá charakteru posuzovaného řízení. Dle odvolacího soudu tak v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, jenž měl za následek jeho nepřiměřenou délku a v této situaci se uplatní presumpce vzniku nemajetkové újmy žalobci, kterou se žalované a vedlejšímu účastníku vyvrátit nepodařilo. Ačkoli dle odvolacího soudu význam předmětu řízení pro žalobce nebyl vysoký, dospěly soudy obou stupňů k závěru, že žalobci přísluší zadostiučinění podle § 31a OdpŠk za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, a to v nepeněžní formě. Odvolací soud změnou napadeného rozsudku vyslovil konstatování porušení práva žalobce na přiměřenou délku posuzovaného řízení coby odpovídající satisfakci vzniklé nemajetkové újmy a návrh na doručení omluvy současně zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu ze dne 19.06.2025 napadla žalovaná včas podaným dovoláním, a to v rozsahu části výroku I „soud konstatuje porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení o poskytnutí závěrečné zprávy společnosti Deloitte k exportní politice našich vín (a)“ a ohledně navazujícího výroku II napadeného rozsudku. Se zamítnutím žaloby ohledně doručení omluvy žalovaná souhlasí, proti příslušné části výroku I proto dovolání nepodala. Dle žalované je přípustnost dovolání „dána ve dvou rovinách“.
9. Jako první předkládá žalovaná otázku, kdo je ústředním správním úřadem příslušným jednat za stát ve věci nároku na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o žádosti o informace podle InfZ. Tato otázka nebyla dle žalované v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud vyřešena. Od počátku, kdy odvolací soud začal jednat s Úřadem, tento Úřad nesouhlasí s tím, že je oním ústředním správním úřadem a předkládá k tomu podrobnou argumentaci. Úřad je orgánem nečinnostním a přezkumným, a to ve vztahu ke všem věcně příslušným nadřízeným orgánům v režimu InfZ. Další kompetence typické pro ústřední orgán státní správy mu však zákonodárce nesvěřil. Úřad tudíž fakticky ani nepřímo úkoly ústředního správního úřadu nevykonává. Žalovaná poukazuje na skutečnost, že k vydání prováděcího předpisu k informačnímu zákonu je zmocněno Ministerstvo vnitra. To ostatně vydalo i metodický pokyn k aplikaci některých ustanovení InfZ.
10. Dle žalované se „druhá rovina přípustnosti dovolání“ týká samotného nároku. Namítá, že odvolací soud konstatoval porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení, ačkoliv nebylo prokázáno, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Nebylo prokázáno, že řízení bylo nepřiměřeně dlouhé. V tomto směru má žalovaná za to, že odvolací soud rozhodl v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Aniž by žalovaná právě zmíněnou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu upřesnila, vznáší proti rozhodnutí odvolacího soudu tyto námitky:
a) Žalobce vůbec nedoložil, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Nesplnil povinnost tvrzení, když ani neoznačil, ve kterých fázích řízení mělo docházet k průtahům. Odvolací soud se měl zabývat také důvody prodlení na straně předsedy Fondu. Odvolací soud nezohlednil, že Úřad pro ochranu osobních údajů v předmětné době vykonával svou přezkumnou a nečinnostní pravomoc v oblasti svobodného přístupu k informacím teprve velmi krátce.
b) Žalobcova žádost byla opakovanou žádostí o stejnou informaci, o kterou požádala společnost personálně natolik spjatá se žalobcem, že je lze označit za jediný subjekt. Rozhodnutí vedlejšího účastníka o odmítnutí této žádosti bylo v době podání žádosti žalobce předmětem soudního přezkumu. Dle žalované musí být i právnímu laikovi zřejmé, že pokud se o poskytnutí určité informace vede soudní řízení (za účasti vedlejšího účastníka), tak nedává smysl, aby vedlejší účastník jako povinný subjekt ve smyslu InfZ totožnou informaci jinému žadateli k jeho žádosti poskytl.
c) Dle žalované odvolací soud pominul zohlednit motivaci žalobce při podání jeho (opětovné) žádosti o stejnou informaci, o jejíž poskytnutí se již vedlo soudní řízení (krátce se mu věnuje až v rámci posuzování druhu satisfakce, když v zásadě konstatoval, že motivace žadatele není relevantní; s čímž žalovaná nesouhlasí). Dle žalované bylo skutečnou motivací žalobce k podání žádosti umělé generování nedůvodných nároků na náhradu újmy způsobené údajnou nepřiměřenou délku řízení. V uplatněném nároku na náhradu újmy lze spatřovat zneužití práva žalobcem, které by nemělo požívat soudní ochrany. Navíc v řízení před soudem nebylo ani postaveno najisto, zda měla být informace žalobci vůbec poskytnuta, pak tím spíše ani nelze hodnotit, jaká byla přiměřená doba projednávání žalobcovy žádosti. Dle žalované to činí napadený rozsudek nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů.
11. K dovolání žalované se vyjádřil vedlejší účastník. Ztotožnil se s otázkou žalované, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, i s otázkami, kterém byly dle žalované posouzeny nesprávně. Nadto vedlejší účastník uvedl, že je samostatnou právnickou osobou a že za jeho činnost stát neodpovídá. Namítal tedy nedostatek pasivní legitimace státu.
12. Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 01.01.2022 (viz čl. II a XII zák. č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 14. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 OSŘ a až na výjimku uvedenou v bodu 19 tohoto rozsudku obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 OSŘ Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání. 15. Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 16. Podle § 237 OSŘ není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 17. Podle § 241a OSŘ v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). 18. V rozsahu, v němž podané dovolání směřuje proti výroku II napadeného rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není dovolání objektivně přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. To však v případě přípustnosti a důvodnosti dovolání ve zbývajícím rozsahu nebrání dovolacímu soudu, aby zrušil i nákladový výrok jako výrok závislý na výroku o věci samé.
19. Námitky vznesené v bodu 10 tohoto rozsudku neuvádějí, od jaké konkrétní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se měl odvolací soud odchýlit. Posuzované dovolání tak v této části neobsahuje náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 OSŘ, neboť žalovaná řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 OSŘ, aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud v rozhodnutí odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.07.2013, sp. zn. nsoud/25_Cdo_1559_2013, nebo ze dne 29.08.2013, sp. zn. nsoud/29_Cdo_2488_2013). K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28.11.2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16. Dovolání proto v této části trpí vadami, pro něž nelze v řízení pokračovat a dovolání v tomto rozsahu projednat (§ 243c odst. 1 OSŘ). 20. Dovolání je podle § 237 OSŘ přípustné ohledně otázky, který úřad je příslušný jednat za stát ve věci nároku na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o žádosti o informace podle InfZ. Tato otázka dosud v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu vyřešena nebyla. IV. Důvodnost dovolání
21. Dovolání je důvodné.
22. Podle § 6 odst. 1 OdpŠk ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady. Podle odst. 2 téhož ustanovení je takovým úřadem Ministerstvo spravedlnosti, došlo-li ke škodě v občanském soudním řízení nebo v trestním řízení, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí územního celku v samostatné působnosti, a v případech, kdy škoda byla způsobena notářem nebo soudním exekutorem (písm. a), nebo příslušný úřad, došlo-li ke škodě v odvětví státní správy, jež náleží do jeho působnosti, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí vydanému v odvětví státní správy, jež náleží do působnosti tohoto úřadu (písm. b). Došlo-li ke škodě nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí a posuzují-li se pro účely náhrady této škody navazující správní a soudní řízení jako jeden celek, jedná za stát příslušný úřad, do jehož působnosti náleží odvětví státní správy, v němž probíhalo správní řízení (odst. 3). Není-li možno příslušný úřad určit podle odstavce 2 nebo 3, jedná za stát Ministerstvo financí (odst. 4).
23. Pro posouzení, zda lze Úřad považovat za ústřední správní úřad působící v odvětví státní správy (poskytování informací podle informačního zákona), jak dovodil odvolací soud, a pro určení příslušného ústředního správního úřadu pro toto řízení je nezbytné se zabývat obsahem pojmu ústřední správní úřad a legislativním vývojem v daném odvětví státní správy.
24. Úřadu jsou v informačním zákonu svěřeny kompetence ve dvou ustanoveních. Podle § 16b rozhodnutí nadřízeného orgánu lze přezkoumat v přezkumném řízení, pro jehož vedení podle zvláštního právního předpisu je příslušný Úřad (odst. 1). Podle odst. 3 právě citovaného ustanovení je Úřad příslušný k opatřením proti nečinnosti nadřízeného orgánu podle zvláštního právního předpisu. Podle § 20 odst. 5 zák. č. 106/1999 Sb. rozhoduje Úřad v odvolacím řízení a v řízení o stížnosti, nelze-li podle § 178 SŘ nadřízený orgán určit. 25. Úřad pro ochranu osobních údajů byl zřízen zák. č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, s účinností od 01.06.2000. Ustanovení § 2 odst. 1 tohoto zákona jej definovalo jako ústřední správní úřad pro oblast ochrany osobních údajů v rozsahu stanoveném tímto zákonem, zvláštními právními předpisy, mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu, a přímo použitelnými předpisy Evropské unie. Stejně je definován i v § 50 odst. 1 zák. č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů, který s účinností od 24.04.2019 zák. č. 101/2000 Sb. nahradil. S účinností od 01.01.2015 je Úřad uveden v § 2 zák. č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „kompetenční zákon“), a to mezi dalšími ústředními orgány státní správy. 26. Pravomoci svěřené Úřadu v § 16b a § 20 odst. 5 zák. č. 106/1999 Sb. byly do informačního zákona doplněny novelou provedenou zák. č. 111/2019 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zpracování osobních údajů, a to s účinností od 24.04.2019. Jednalo se o vládní návrh zákona, který však v původní (vládní verzi) v části patnácté novelizující InfZ Úřad vůbec nezmiňoval. Ustanovení § 16b a pravomoc Úřadu zakotvená v § 20 odst. 5 zák. č. 106/1999 Sb. byly do zmíněné novely doplněny na základě pozměňovacího zákona poslance Jakuba Michálka. Ten zdůvodnil navrženou změnu takto: „Návrh zachovává současnou strukturu povinných subjektů a jejich nadřízených orgánů, ale zavádí specifickou úlohu Úřadu pro ochranu osobních údajů, který by nově mohl provádět přezkum na základě podnětu a také zajištovat ochranu proti nečinnosti nadřízených orgánů. Těmito body se zajištuje propojení se zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, který se nově použije v rozsahu § 16b v případě přezkumného řízení a také pro vykonatelnost nově zaváděného informačního příkazu. Vedle toho se Úřadu pro ochranu osobních údajů svěřuje pravomoc rozhodovat v odvolacím řízení a v řízení o stížnosti, pokud podle § 178 SŘ nadřízený orgán nelze určit.“ Viz průběh projednávání zák. č. 111/2019 Sb. v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR (Sněmovní tisk 139, Poslanecká sněmovna, 8. volební období, 2017 −2021). Jak dále vyplývá z právě citované důvodové zprávy, tato úprava měla být alternativou k soudnímu přezkumu. 27. Vedle Úřadu je v InfZ svěřena pravomoc dalšímu ústřednímu správnímu úřadu. V § 21 odst. 3 je Ministerstvo vnitra zmocněno k vydání vyhlášky. Toto zmocnění k vydání prováděcího předpisu – vyhlášky obsahuje InfZ od 23.03.2006. Původně bylo k vydání vyhlášky zmocněno Ministerstvo informatiky. Mělo v ní stanovit strukturu informací zveřejňovaných o povinném subjektu způsobem umožňujícím dálkový přístup, osnovu popisu postupů, a také formu a datový formát údajů pro zpřístupnění nebo předání informací. Úřad (a ani žádný jiný ústřední správní úřad) v té době nebyl v InfZ vůbec zmíněn a neměl ohledně svobodného přístupu k informacím žádné kompetence.
28. zák. č. 110/2007 Sb., o některých opatřeních v soustavě ústředních orgánů státní správy, souvisejících se zrušením Ministerstva informatiky a o změně některých zákonů, bylo s účinností od 01.06.2007 Ministerstvo informatiky zrušeno (§ 1). Dle § 2 tohoto zákona (kterým byl novelizován kompetenční zákon) působnost Ministerstva informatiky stanovená zvláštními zákony přešla na Ministerstvo vnitra, včetně působnosti správce kapitoly podle rozpočtových pravidel, s výjimkou působnosti ve věcech elektronických komunikací a poštovních služeb, která přešla na Ministerstvo průmyslu a obchodu, a působnosti ve věcech veřejných dražeb, která přešla na Ministerstvo pro místní rozvoj. Ustanovení § 21 odst. 3 zák. č. 106/1999 Sb. bylo tímto zákonem změněno tak, že se slovo „informatiky“ nahradilo slovem „vnitra“ (§ 7). Ačkoli byl § 21 zák. č. 106/1999 Sb. několikrát novelizován, zmocnění k vydání vyhlášky pro Ministerstvo vnitra v něm zůstalo zachováno. S účinností od 01.01.2024 je Ministerstvo vnitra správcem nově zřízeného centrálního registru sloužícího ke zveřejňování výročních zpráv (§ 18a odst. 1 zák. č. 106/1999 Sb.). 29. Od 24.04.2019 dosud je v informačním zákonu svěřena určitá pravomoc dvěma ústředním správním úřadům, a to Ministerstvu vnitra a Úřadu. Ministerstvo vnitra je zákonem zmocněno k vydání vyhlášky a k vedení centrálního registru. Úřadu jsou svěřeny pravomoci k přezkumu rozhodnutí jiných orgánů a k rozhodnutí o opatření proti nečinnosti.
30. Působnost ministerstev a ostatních orgánů státní správy (dle aktuální terminologie ústředních správních úřadů) je obecně zakotvena v § 20 až 27 kompetenčního zákona. V § 24 je zakotvena legislativní činnost. Přezkumná činnost a poskytování ochrany proti nečinnosti nejsou vůbec zmíněny.
31. Dle doktríny je pravomoc vydávat na základě výslovného zákonného zmocnění prováděcí právní předpisy jednou z obvyklých složek pravomoci ústředního správního úřadu (srov. SLÁDEČEK, V. Obecné správní právo. 4., aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 280, nebo POUPEROVÁ O. Ústřední správní úřady – formální, nebo materiální pojetí?, Právník 1/2013, s. 67-77). Vyplývá to i z § 79 odst. 3 Ústava. Přezkumná činnost a opatření proti nečinnosti mezi obvyklými složkami pravomocí ústředního správního úřadu zařazovány nejsou. 32. Hierarchické uspořádání státní správy a její věcné (resortní) členění vyžadují, aby ministerstva, popř. i další ústřední správní úřady, měly z titulu svého postavení uvnitř systému státní správy právo zavazovat v jejich činnosti nižší správní úřady a subjekty, na které byl výkon státní správy přenesen, vnitřními předpisy (instrukcemi) nebo služebními příkazy. Interní směrnice ministerstev jsou uveřejňovány buď ve Věstníku vlády pro orgány krajů a orgány obcí, nebo ve věstnících jednotlivých resortních ministerstev. Tyto předpisy ani příkazy nepůsobí externě, tj. vně státní správy (HENDRYCH, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 9. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 81, marg. č. 142).
33. S ohledem na výše uvedené nelze učinit závěr, že Úřad je ústředním správním úřadem pro odvětví poskytování informací podle InfZ. Úřad byl zřízen, a i do kompetenčního zákona doplněn, jako ústřední správní úřad pro oblast ochrany osobních údajů. Zakotvení určitých pravomocí Úřadu v oblasti poskytování informací v InfZ dle předkladatele výslovně nemělo narušit „současnou strukturu povinných subjektů a jejich nadřízených orgánů“, ale mělo toliko zavést „specifickou úlohu Úřadu pro ochranu osobních údajů, který by nově mohl provádět přezkum na základě podnětu a také zajištovat ochranu proti nečinnosti nadřízených orgánů“. A dále mělo svěřit „pravomoc rozhodovat v odvolacím řízení a v řízení o stížnosti, pokud podle § 178 SŘ nadřízený orgán nelze určit“. Právní posouzení této otázky odvolacím soudem je tak nesprávné. 34. Z pouhého zmocnění k vydání vyhlášky a k vedení centrálního rejstříku však dle Nejvyššího soudu nelze dovodit, že ústředním správním úřadem pro odvětví poskytování informací podle InfZ je Ministerstvo vnitra. Tak jako u Úřadu i u Ministerstva vnitra schází jakékoli kompetence ve vztahu ke všem poskytovatelům informací podle InfZ.
35. Podle § 2 zák. č. 106/1999 Sb. jsou povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce (odst. 1). Dále ty subjekty, kterým zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy, a to pouze v rozsahu této jejich rozhodovací činnosti (odst. 2). Rovněž i profesní samosprávné komory ohledně informací vztahujících se k výkonu veřejné správy, který jim byl svěřen zákonem (odst. 5). 36. Již samotné nesmírně široké vymezení povinných subjektů ukazuje, že povinnost poskytovat informace podle InfZ zasahuje do všech odvětví veřejné správy. Smyslem InfZ je naplnění § 17 odst. 5 Listina základních práv a svobod, podle kterého jsou státní orgány a orgány územní samosprávy povinny přiměřeným způsobem informovat o své činnosti. Poskytování informací tak není stricto sensu zákonem (kompetenčním ani jiným) předpokládaným „odvětvím“ veřejné správy, ale povinností výkonu veřejné správy jako takové. Nelze tedy uzavřít, že lze obecně určit jeden ústřední správní úřad, v jehož působnosti je poskytování informací podle InfZ, a který tak má jednat jménem státu ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem v souvislosti s poskytováním informací podle InfZ. 37. Jak již bylo uvedeno výše, v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, kdo je ústředním správním úřadem příslušným jednat za stát ve věci nároku na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o žádosti o informace podle InfZ. Dosavadní (nikým nezpochybněná) praxe byla taková, že za stát jednal ústřední správní úřad, zpravidla ministerstvo, který byl povinným subjektem podle § 14 zák. č. 106/1999 Sb. nebo který podle § 16 zák. č. 106/1999 Sb. rozhodoval o odvolání jako nadřízený orgán (srov. usnesení ze dne 10.06.2025, sp. zn. nsoud/30_Cdo_1435_2025, ze dne 17.06.2025, sp. zn. nsoud/30_Cdo_856_2025, nebo ze dne 09.12.2025, sp. zn. nsoud/30_Cdo_2884_2025). Nejvyšší soud nemá důvod se od této ustálené praxe odchýlit a žalovaná to ostatně ani nenavrhuje. Ne vždy se však jedná o shora popsané případy (tak jako v projednávané věci) a pro ně je nutno nalézt řešení. 38. Úřad pro ochranu osobních údajů v nyní projednávané věci podle shora uvedených skutkových zjištění rozhodoval v přezkumném řízení, tj. podle § 16b odst. 1 zák. č. 106/1999 Sb.. Úřad sám je ovšem nejen nositelem kompetencí, které mu svěřuje InfZ, ale je i ústředním správním úřadem pro oblast ochrany osobních údajů (srov. § 50 odst. 1 zák. č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů), tudíž pokud by řízení probíhalo pouze před ním (např. pokud by sám byl adresátem žádosti o poskytnutí informace podle InfZ), nebylo by důvod pochybovat, že je podle § 6 odst. 2 písm. b) OdpŠk i příslušným jednat za stát ve věci nároku na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení. Stejně tak by nebyl důvod pochybovat o jeho příslušnosti podle § 6 odst. 2 písm. b) OdpŠk v případě, kdy by nesprávný úřední postup výlučně samotného Úřadu pro ochranu osobních údajů spočíval v něčem jiném než v nepřiměřené délce řízení, byť v rámci přezkumného řízení podle § 16b odst. 1 zák. č. 106/1999 Sb.. Jak však bylo shora uvedeno, poskytování informací podle InfZ samostatné odvětví státní správy s jedním ústředním správním úřadem ve smyslu § 6 odst. 2 písm. b) OdpŠk nepředstavuje, tudíž není důvod, aby Úřad pro ochranu osobních údajů byl příslušný jednat podle tohoto ustanovení i ve vztahu k činnosti všech povinných subjektů podle § 14 zák. č. 106/1999 Sb. jenom proto, že v rámci své kompetence podle § 16b odst. 1 zák. č. 106/1999 Sb. rozhodoval v přezkumném řízení, nejedná-li se o oblast ochrany osobních údajů. 39. V nyní posuzovaném správním řízení o žádosti o poskytnutí informace jednal a rozhodoval Vinařský fond a následně předseda Rady Vinařského fondu, přičemž projednávaná žádost se ochrany osobních údajů netýkala. Je proto se třeba zabývat i otázkou, který úřad je příslušný podle § 6 OdpŠk ve vztahu k úřednímu postupu Vinařského fondu a předsedy jeho Rady.
40. Podle § 31 zák. č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o vinohradnictví a vinařství), ve znění účinném od 01.07.2017, se zřizuje Vinařský fond (dále jen „Fond“) se sídlem v Brně (odst. 1). Fond je právnickou osobou, která hospodaří s vlastním majetkem. Při rozhodování o povinnosti zaplatit odvod a podporu státu podle tohoto zákona o žádostech o poskytnutí podpor z prostředků Fondu nebo při rozhodování o povinnosti vrátit návratnou část poskytnuté podpory na výsadbu vinice a obnovu vinic, má Fond postavení orgánu veřejné moci (odst. 2). Fond se nesmí účastnit na podnikání jiných osob (odst. 3). Fond a) podporuje marketing vína, prodej produktů a ochranu označování vína podle zeměpisného původu, b) informuje veřejnost o vinohradnictví a vinařství a o dalších významných skutečnostech souvisejících s vinohradnictvím a vinařstvím, c) podporuje uchovávání a rozvoj vinohradnictví a vinařství jako významné součásti evropského kulturního dědictví, dále podporuje rozvoj turistiky v oblasti vinohradnictví a vinařství (odst. 4). Fond poskytuje podpory na činnosti uvedené v odstavci 4 fyzickým a právnickým osobám žádajícím o podporu (dále jen „žadatel“) (odst. 5). 41. Ústředním správní úřadem pro zemědělství je Ministerstvo zemědělství (§ 15 odst. 1 zákona České národní rady č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky), přičemž i podle zákona o vinohradnictví a vinařství ministr zemědělství jmenuje členy Rady Fondu jako nejvyššího orgánu Fondu (§ 32 odst. 1 a 2) a současně Ministerstvo zemědělství řídí a kontroluje výkon státní správy vykonávaný orgány dozoru (§ 37 odst. 7).
42. Na základě citovaných zákonných ustanovení nemůže být pochyb, že působnost Vinařského fondu jako povinného subjektu podle InfZ spadá do odvětví státní správy Ministerstva zemědělství, které by tak v případě, že by nepřiměřeně dlouhé řízení o žádosti o poskytnutí informace probíhalo pouze před Vinařským fondem a předsedou jeho Rady (a nebylo zde i přezkumné řízení vedené podle § 16b odst. 1 zák. č. 106/1999 Sb. Úřadem pro ochranu osobních údajů), nepochybně bylo ústředním správním úřadem ve smyslu § 6 odst. 2 písm. b) OdpŠk pro jednání o nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. 43. Podle závěrů ustálené judikatury však za stát může před soudem jednat v téže věci (tj. ve věci týkající se i jednoho nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení) jen jedna jeho organizační složka (srov. ustanovení § 21 odst. 5 věty druhé o. s. ř. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.07.2015, sp. zn. nsoud/30_Cdo_1382_2014, jakož i prejudikaturu tam uvedenou), přičemž podle § 6 odst. 4 OdpŠk, není-li možno příslušný úřad určit podle odstavce 2 nebo 3, jedná za stát Ministerstvo financí. K takovým situacím lze přiřadit i tu, v níž by skutkové okolnosti dané věci vedly k určení příslušnosti různých organizačních složek státu. Na stálé platnosti těchto závěrů vyjádřených v rozsudku sp. zn. nsoud/30_Cdo_1382_2014 nic nemění ani skutečnost, že v poměrech tehdy projednávané věci (nepřiměřená délka řízení vedená před správními úřady i soudy) byly tam učiněné závěry dotčeny novelizací ustanovení § 6 OdpŠk v odstavcích 3 a 4, neboť v poměrech nyní projednávané věci, kdy se o souběh správního a soudního řízení nejedná, zůstaly tehdy učiněné závěry novelizací zákona nedotčeny.
44. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že v případě, kdy podle § 16b zák. č. 106/1999 Sb. jednal v přezkumném řízení Úřad pro ochranu osobních údajů, přičemž samotné řízení o žádosti o poskytnutí informace vedené před jiným správním úřadem jako povinným subjektem (§ 14 zák. č. 106/1999 Sb.) se ochrany osobních údajů netýkalo, je ve věci nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení (posuzovaného jako jeden celek) podle § 6 odst. 4 a 7 OdpŠk a § 21 odst. 5 OSŘ ústředním správním úřadem příslušným jednat za stát Ministerstvo financí. 45. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 OSŘ zabýval i existencí vad uvedených v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., případně jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadou je, že soudy obou stupňů jednaly s nesprávnou organizační složkou státu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.04.2004, sp. zn. nsoud/33_Odo_67_2004). Další takovou vadu Nejvyšší soud nezjistil. 46. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 OSŘ zrušil. Způsob vypořádání poměrů mezi účastníky vyplývá z právního předpisu, proto Nejvyšší soud zrušil i dovoláním nenapadenou část výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byla zamítnuta žaloba o doručení omluvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.11.2014, sp. zn. nsoud/30_Cdo_3850_2014). Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 OSŘ). 47. V dalším řízení jsou soudy vázány vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, ve spojení s § 226 OSŘ). 48. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 OSŘ). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28.05.2026
L. S.
JUDr. Pavel Simon v. r.
předseda senátu