Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky K. K., zastoupené JUDr. Vítem Hrnčiříkem, LL.M., Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Šrobárova 2002/40, Praha 10, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 2025 č. j. 19 Co 327/2025-618, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a 1) V. K. a nezletilých 2) E. a 3) E. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení
1.Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 10 odst. 1, odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ve spojení s čl. 3 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o právech dítěte. 2.Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, Okresní soud v Náchodě ("okresní soud") uložil usnesením ze dne 20. 10. 2025 č. j. 0 Nc 4958/2025-467 stěžovatelce pokutu za zmařenou schůzku předcházející styku s nezletilými dne 8. 10. a 9. 10. v Nomii, z. ú., Hradec Králové a za neuskutečněný nepřímý kontakt otce s nezletilými, který stěžovatelka bezdůvodně neumožnila dne 7. 10. 2025, a to ve výši 50 000 Kč (výrok I). Stěžovatelce uložil povinnost tuto pokutu zaplatit na účet okresního soudu do tří dnů od právní moci tohoto usnesení a současně uvedl údaje potřebné pro specifikaci platby (výrok II).
3.K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové ("krajský soud"), který napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že soud ukládá stěžovatelce pokutu za neuskutečněný nepřímý kontakt otce s nezletilými dětmi, který stěžovatelka bezdůvodně neumožnila dne 7. 10. 2025, a to ve výši 10 000 Kč.
4.Krajský soud vyšel ze zjištění okresního soudu, že stěžovatelka otci dlouhodobě odmítá umožnit byť i nepřímý styk s dětmi. Zohlednil, že v řízení nevyšly najevo žádné vážné a konkrétní skutečnosti, které by otce ze styku s nezletilými dcerami vylučovaly. Krajský soud konstatoval, že okresní soud nepochybil, nevyzval-li (pro nadbytečnost) stěžovatelku před nařízením výkonu rozhodnutí uložením pokuty ke splnění povinnosti, přičemž zejména zohlednil, že stěžovatelka byla v usnesení o nařízení vykonávaného předběžného opatření řádně poučena o možnosti vedení výkonu. Přisvědčil odvolací námitce stěžovatelky, že jí nelze uložit pokutu za neposkytnutí součinnosti k dojednání podmínek asistovaných předávání nezletilých dětí mezi rodiči, neboť tato povinnost jí nebyla soudně uložena. Krajský soud proto uložil pokutu pouze za neuskutečněný nepřímý kontakt otce s dětmi s tím, že pokutu snížil na 10 000 Kč.
II. Argumentace stěžovatelky
5.Stěžovatelka s rozhodnutím krajského soudu nesouhlasí a navrhuje jeho zrušení, přičemž se dovolává porušení svých shora uvedených základních práv a ústavních principů. Předně namítá, že ji soudy nepoučily o možnosti výkonu rozhodnutí. Má za to, že "další zcela jistě protiústavní vadou je i úplná rezignace soudu na umožnění účastníkům (OSPOD i stěžovatelce) jakkoli se vyjádřit k návrhu otce. Stejně tak soud rezignoval na konání jednání, jak ostatně předpokládala tehdy platná právní úprava". V závěrečné části návrhu upozorňuje na to, že soudy ignorovaly důvody, pro které se stěžovatelka obává kontaktu nezletilých dětí s otcem, tj. jeho agresivní a násilné chování vůči stěžovatelce, dětem i dalším osobám. Stěžovatelka vyjadřuje přesvědčení, že v její věci nebyly splněny podmínky pro výkon rozhodnutí uložením pokuty.
III. Splnění podmínek řízení
6.Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatelka je zastoupena advokátem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky ochrany svých práv.
IV. Věcné posouzení
7.Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. 8.Ústavní soud námitkám stěžovatelky nepřisvědčil. Co se týká tvrzeného nedostatku poučení o možnosti výkonu rozhodnutí, předběžného opatření o styku nezletilých s otcem, postačí zopakovat argumentaci okresního i krajského soudu a odkázat na vykonávané rozhodnutí, v němž okresní soud účastníky řízení výslovně poučil, že nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze podat návrh na výkon rozhodnutí (usnesení krajského soudu, bod 6). Okresní soud nadto stěžovatelce vysvětlil, proč nepovažoval s ohledem na § 501 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních ("ZZŘS"), za nezbytné stěžovatelku před nařízením výkonu rozhodnutí vyzvat k dobrovolnému plnění stanovené povinnosti (srov. usnesení okresního soudu, bod 11). 9.Ve vztahu k neposkytnutí možnosti vyjádření se k návrhu otce na výkon rozhodnutí, resp. k rozhodnutí věci bez nařízeného jednání Ústavní soud po vyžádání spisu předně uvádí a zdůrazňuje, že tato námitka zaznívá poprvé až v ústavní stížnosti. Stěžovatelka tento argument nevznesla v odvolání (srov. spis, č. l. 585-588). Taková námitka je proto materiálně nepřípustná. Stěžovatelka totiž musí vyčerpat veškerou ústavně významnou argumentaci již v řízení před orgány, které vydaly napadená rozhodnutí; svoji argumentační liknavost nemůže dohánět až v řízení před Ústavním soudem (srov. např. nález ze dne 29. 1. 2025 sp. zn. III. ÚS 2387/24 , bod 36 a tam uvedená judikatura).
10.Nad rámec shora uvedeného Ústavní soud dodává, že soudní řízení hodnotí jako celek. V nyní posuzované věci je tudíž podstatné, že se stěžovatelka předchozího řízení aktivně zúčastnila a měla prostor předložit soudu své návrhy a stanoviska, o čemž - jak vyplývá ze shora provedené rekapitulace - svědčí zejména skutečnost, že prvostupňové rozhodnutí okresního soudu napadla odvoláním. V průběhu řízení tedy stěžovatelka měla možnost vyjádřit se k otázkám spjatým s výkonem rozhodnutí.
11.Ústavní soud ze spisu dále ověřil, že okresní i krajský soud v nyní posuzované věci rozhodly bez jednání, byť procesní úprava použitelná do 31. 12. 2025 jednání vyžadovala (srov. § 19 ZZŘS). Tento závěr ostatně potvrzuje rovněž judikatura samotného krajského soudu (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 7. 2020 sp. zn. 20 Co 154/2020, z něhož se podává, že rozhodnutí soudu o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokuty dle § 502 ZZŘS je rozhodnutím ve věci samé, k jejímuž projednání je třeba zásadně nařídit jednání v souladu s § 19 ZZŘS). Stěžovatelce je nutno dát zapravdu v tom, že možnost rozhodnout o výkonu rozhodnutí bez nařízení jednání byla do právního řádu zavedena až zákonem č. 268/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a to s účinností od 1. 1. 2026 - srov. část XIII, čl. XVII, bod 34, novelizující § 502 ZZŘS). Důvodová zpráva k tomuto zákonu, odkazující mj. na shora citované usnesení krajského soudu, k této změně uvádí, že přístup obecně vyžadující jednání je na újmu rychlosti postupu soudu při nařízení výkonu rozhodnutí, který by naopak měl umožňovat včas zasáhnout. S přihlédnutím k tomu ZZŘS nově stanoví, že o nařízení výkonu rozhodnutí rozhoduje soud bezodkladně. Z důvodové zprávy se dále podává, že časovým standardem, který by v této souvislosti měl být zpravidla uplatňován, by měla být pořádková lhůta v délce dvou měsíců. Možnost nařízení jednání by nicméně měla zůstat ponechána především pro případy, v nichž je třeba ve věci provádět dokazování k zjištění příčin, pro které není rozhodnutí plněno. 12.Ústavní soud zohlednil, že i kdyby snad přistoupil k uplatnění své kasační pravomoci a napadené rozhodnutí zrušil právě jen z důvodu, že soudy rozhodly o výkonu rozhodnutí bez nařízeného jednání, vzhledem k nové právní úpravě by to v konečném důsledku vedlo jen k vydání identického rozhodnutí, a to opětovně bez nařízeného jednání. Pro Ústavní soud je - vedle shora zmíněné okolnosti aktivní účasti stěžovatelky v nyní posuzovaném řízení - podstatné, že z napadených rozhodnutí lze dovodit, že o návrhu otce, resp. o odvolání stěžovatelky bylo možno rozhodnout i bez jednání, resp. bez dokazování ve smyslu nově účinné právní úpravy.
13.Soudy totiž měly postaveno najisto, že stěžovatelka zamezuje styku otce s nezletilými dcerami. Navzdory odlišnému názoru stěžovatelky soudy vzaly v potaz (tj. neignorovaly) i okolnosti, kterými stěžovatelka odůvodňovala neplnění povinností plynoucích z vykonávaného rozhodnutí. Co se týká tvrzeného nebezpečí hrozícího ze strany otce, dospěly k závěru, že v řízení nevyšly najevo žádné vážné a konkrétní skutečnosti, které by otce vylučovaly ze styku s jeho nezletilými dcerami a eliminovaly výkon jeho ústavně garantovaných rodičovských práv. Krajský soud vysvětlil, proč považuje důkazy předložené stěžovatelkou poukazující na otcovo agresivní chování za nevěrohodné (srov. usnesení krajského soudu, bod 6). Lze doplnit, že ke stejnému závěru dospěl krajský soud rovněž při odvolacím přezkumu v nynějším řízení vykonávaného předběžného opatření - srov. usnesení ze dne 30. 10. 2025 č. j. 25 Co 309/2025-578, bod 25). Z vyžádaného spisu současně vyplývá, že obě dcery mají otce rády, na kontakt s ním se těší a samy neuvádějí žádné anomálie, které by měly avizovat potíže při vzájemných kontaktech (srov. spis, č. l. 582 - cit. usnesení krajského soudu ze dne 30. 10. 2025 č. j. 25 Co 309/2025-578, bod 26). Ústavní soud současně nepřehlédl, že v nyní posuzované věci uložil krajský soud pokutu toliko za maření nepřímého styku s nezletilými. Je proto případný závěr krajského soudu (srov. napadené usnesení, bod 6), že "i za situace, kdy by snad matka byla opravdu přesvědčena o existenci nebezpečí hrozícího dětem při styku s otcem (čemuž ani odvolací soud neuvěřil), neexistuje žádný rozumný důvod, pro který by otci měla odmítat nepřímý styk s dětmi uskutečňovaný 1x týdně na půl hodiny formou videohovorů přes platformu WhatsApp."
14.Ze shora uvedených důvodů proto Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí krajského soudu obstojí a neporušuje základní práva stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu