Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Kohoutkem ve věci
žalobce: [anonymizováno], IČO [anonymizováno] sídlem [anonymizováno]
proti
žalovanému: [anonymizováno], IČO [anonymizováno] sídlem [anonymizováno]
o zaplacení 17 456 Kč s příslušenstvím
--- VÝROK ---
I. Zamítá se žaloba, podle které by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 17.456 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 20.05.2025 do zaplacení ve výši 12 % p.a. .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku ve výši 2 700 Kč.
--- ODŮVODNĚNÍ ---
1.Žalobce v řízení uplatňuje nárok na náhradu škody, která mu vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu žalovaného jako nadřízeného správního orgánu při vyřizování stížnosti dle § 16a zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Žalobce musel následně na základě usnesení Krajského soudu v [anonymizováno] uhradit náklady řízení v částce 17 456 Kč v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti, vedeném pod sp. zn. [anonymizováno], a právě tato částka představuje škodu způsobenou nesprávným úředním postupem žalovaného. 2.Žadatel o informace, pan [anonymizováno], podal dne 3. července 2024 žádost o poskytnutí informací (příloha P01). Žalobce jej poté vyzval k úhradě nákladů dle § 17 zák. č. 106/1999 Sb. v částce 1 392 Kč. Proti této výzvě žadatel podal dne 14. července 2024 stížnost, kterou žalobce dne 22. července 2024 předložil žalovanému k vyřízení coby nadřízenému orgánu. 3.Žalovaný byl povinen o této stížnosti rozhodnout do 15 dnů od jejího předložení, tedy nejpozději do 6. srpna 2024. Svou povinnost však nesplnil a rozhodnutí vydal až dne 27. září 2024, a to až po urgenci žalobce ze dne 20. září 2024. V mezidobí však žadatel podal dne 3. září 2024 proti žalobci žalobu na ochranu proti nečinnosti.
4.Po pozdním vydání rozhodnutí žalovaného žalobce žádost žadatele vyřídil, načež žadatel vzal svou žalobu zpět. Soud řízení zastavil, avšak podle § 60 odst. 3 SŘ s. uložil žalobci nahradit náklady řízení žadateli, neboť k zastavení došlo pro jeho pozdější procesní chování, které však bylo výlučně důsledkem nečinnosti žalovaného. Žalobce tuto částku uhradil dne 24. října 2024. Tato povinnost plnit je podle žalobce přímým následkem toho, že žalovaný nedodržel zákonnou lhůtu k rozhodnutí o stížnosti. Jedná se o škodu vzniklou v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem žalovaného. 5.Žalobce doplnil, že uplatnil nárok na náhradu škody dne 19. listopadu 2024), avšak žalovaný jej svým vyjádřením z 15. května 2025 odmítl. Od 20. května 2025 je tak žalovaný v prodlení a žalobci náleží i úrok z prodlení.
6.Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že ji v celém rozsahu neuznává. Žalovaný má za to, že žalobě nelze vyhovět, neboť tvrzená škoda není v příčinné souvislosti s pochybením, které žalobce žalovanému přičítá, a nadto bylo možné tvrzené škodě ze strany Krajského úřadu [anonymizováno] zabránit.
7.Žalovaný připouští, že v projednávané věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nečinnosti, kdy Ministerstvo [anonymizováno], rozhodlo o stížnosti žadatele o informace [anonymizováno], předložené dne 22.07.2024, až dne 27.09.2024, tedy po uplynutí zákonné 15denní lhůty stanovené § 16a zák. č. 106/1999 Sb. 8.Podle ustálené judikatury správních soudů se uplynutím lhůty pro rozhodnutí o stížnosti stal nečinným nejen nadřízený orgán – Ministerstvo [anonymizováno], ale současně i Krajský úřad [anonymizováno], který již po marném uplynutí lhůty nemohl podmínit poskytnutí informací žadateli úhradou nákladů.
9.Krajský úřad [anonymizováno] měl na svou nečinnost, do níž se dostal (byť ji sám nezavinil), náležitě reagovat v souladu s prevenční povinností dle § 2903 OZ a neprohlubovat ji. Žalovaný je přesvědčen, že žalobce měl odstranit stav nečinnosti tím, že by požadované informace žadateli poskytl bez úhrady nákladů na jejich vyhledání, a tím zabránil vzniku hrozící škody v podobě nákladů soudního řízení o žalobě na nečinnost. Škoda spočívající v nezaplacených nákladech na vyhledání informací ve výši 1 392 Kč by byla ve zjevném nepoměru k nákladům řízení, které žalobce posléze uhradil (17 456 Kč). 10.Právě tato částka představující potenciálně neuhrazené náklady na vyhledání informací by mohla být – při dodržení správného postupu ze strany žalobce – škodou v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem žalovaného. Takovou náhradu však žalobce v tomto řízení nepožaduje. Z uvedeného podle žalovaného plyne, že pokud by žalobce postupoval s ohledem na svou prevenční povinnost správně a adekvátně reagoval na stav, v němž se ocitl (byť nezaviněně), nevznikla by mu povinnost hradit náklady řízení o žalobě na nečinnost.
11.Pro úplnost žalovaný uvádí, že okolnosti případu zapadají do širšího rámce činnosti organizované skupiny osob, do níž je podle dostupných informací zapojen i žadatel o informace [anonymizováno]. Tato skupina soustavně zatěžuje orgány veřejné správy velkým množstvím žádostí dle zák. č. 106/1999 Sb., jejichž charakter svědčí o šikanózním výkonu práva. Typickým rysem je rovněž nehrazení nákladů na poskytnutí informací a následné podávání účelových žalob na nečinnost s jediným cílem – domoci se náhrady nákladů soudního řízení. Podle zjištění žalovaného existují indicie o napojení těchto aktivit na subjekty dříve působící jako nelegální „pojišťovny proti pokutám“, zejména na [anonymizováno] a osoby s ní spojené. Podání těchto žadatelů mají obdobné znaky: žádosti jsou koncipovány téměř identicky, směřují na přestupkovou agendu, požadují nahodilé písemnosti z přestupkových spisů bez věcné souvislosti či relevantního právního zájmu a účelem je vyvolání situace, kdy správní orgán nebude schopen rozhodnout ve lhůtě a následně bude čelit žalobě na nečinnost. Žalovaný má za to, že právě tato systematická činnost je skutečnou příčinou sporu, nikoli nesprávný úřední postup, jehož následky žalobce mohl sám účinně eliminovat. 12.Na základě provedeného dokazování a shodných tvrzení účastníků, která vzal soud za svá skutková zjištění podle § 120 odst. 3 OSŘ, má za prokázané, že žadatel pan [anonymizováno], trvale bytem [anonymizováno], podal u Krajského úřadu [anonymizováno] žádost o poskytnutí informace dne 3. července 2024 podle zákona o svobodném přístupu k informacím ohledně správních rozhodnutí, jimiž byl obviněný správním orgánem uznán vinným z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zák. č. 361/2000 Sb. Žalobce (resp. Krajský úřad [anonymizováno]) následně vyzval žadatele dopisem ze dne 12.07.2024 k úhradě nákladů spojených s vyřízením žádosti ve výši 1 392 Kč. Proti této výzvě podal žadatel dne 14. července 2024 stížnost dle § 16a odst. 1 písm. d) zák. č. 106/1999 Sb.. (viz důkaz žádost [anonymizováno] o poskytnutí informací, výzva k úhradě nákladů na poskytnutí informace, stížnost [anonymizováno] proti stanoveným nákladům na poskytnutí informace) 13.Soud má dále za prokázané, že stížnost žadatele ze dne 14. července 2024 předal žalobce průvodním dopisem ze dne 19.07.2024 žalovanému k vyřízení dne 22.07.2024. Následně žalobce urgoval vyřízení stížnosti dopisem ze dne 20.09.2024. Žalovaný jako nadřízený věcně příslušný orgán rozhodl dne 27.09.2024 ve věci stížnosti, kterou podal pan [anonymizováno] proti výši úhrady sdělené podle § 17 zák. č. 106/1999 Sb. při vyřizování žádosti o informace ze dne 03.07.2024 přípisem Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 12.07.2024 tak, že podle ustanovení § 16 odst. 7 písm. a) zák. č. 106/1999 Sb. se požadovaná úhrada za poskytnutí informace potvrzuje ve výši 1 392 Kč. Následně žalobce dne 09.10.2024 žadateli sdělil: Jelikož ve lhůtě dle § 17 odst. 5, aplikované podle Vašeho vlastního výkladu, nebyla částka ve výši 1 392 Kč na účet KÚ [anonymizováno] uhrazena, byla Vaše žádost o informace v souladu s ust. § 17 odst. 5 zák. č. 106/1999 Sb. odložena. (viz důkaz odložení žádosti, urgence žalobce ze dne 20.09.2024, předložení stížnosti, doručenka předložení stížnosti, rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 27.09.2024) 14.Soud má dále za prokázané, že stěžovatel (pan [anonymizováno]) podal dne 03.09.2024 u Krajského soudu v [anonymizováno] žalobu proti nečinnosti Krajského úřadu [anonymizováno] v řízení o poskytnutí informace dle zákona o svobodném přístupu k informacím podané dne 03.07.2024 pod spisovou značkou [anonymizováno]. V řízení byl stěžovatel zastoupen advokátem. Řízení bylo vedeno pod sp. zn. [anonymizováno]. Toto řízení bylo zastaveno usnesením č. j. [anonymizováno] ze dne 16.10.2024, kdy ve výroku ad II. byla uložena žalobci (v řízení [anonymizováno] žalovanému) povinnost zaplatit k rukám právního zástupce žalobce náklady řízení ve výši 17 456 Kč. Z odůvodnění se podává, že soud takto rozhodl dle § 47 odst. 1 písm. a) SŘ s., neboť navrhovatel vzal svůj návrh zpět, protože žalovaný (Krajský úřad [anonymizováno]) dne 09.10.2024 jeho žádost o poskytnutí informace odložil. Soud pak o nákladech rozhodl dle § 60 odst. 3 věta druhá s. ř. s., neboť žaloba byla vzata zpět pro pozdější chování žalovaného. Toto usnesení nabylo právní moci dne 22.10.2024. (viz důkaz žaloba [anonymizováno] na nečinnost Krajského úřadu [anonymizováno], usnesení Krajského soudu v [anonymizováno] č. j. [anonymizováno] ze dne 16.10.2024, soudní spis Krajského soudu v [anonymizováno] sp. zn. [anonymizováno]) 15.Soud má dále za prokázané, že žalobce uhradil stěžovateli přisouzené náklady řízení dle usnesení Krajského soudu v [anonymizováno] č. j. [anonymizováno] ze dne 16.10.2024 dne 24.10.2024. (viz důkaz doklad úhrada, výpis – printscreen AK [anonymizováno])
16.Žalobce uplatnil u žalovaného nárok na náhradu škody ve smyslu § 14 zákona o odpovědnosti za škodu dne 19.11.2024 ve výši 17 456 Kč. Žalovaný potvrdil vyrozuměním ze dne 02.12.2024 přijetí žádosti žalobce dne 19.11.2024. Tento nárok žalovaný odmítl ve vyjádření ze dne 15.05.2025. (viz důkaz žádost o náhradu škody ze dne 19.11.2024, vyrozumění o přijetí žádosti, vyjádření k žádosti ze dne 15.05.2025)
17.Soud v řízení provedl i další důkazy, z nichž však pro posouzení věci nevyplynula nad rámec výše uvedeného žádná další skutková zjištění významná pro posouzení věci, a to e-mail [anonymizováno] [anonymizováno] ze dne 27.11.2024. V řízení bylo také provedeno k důkazu stanovisko advokáta Prof. [anonymizováno] [anonymizováno], [anonymizováno], ze dne 1. července 2025, které soud hodnotil pouze jako názor advokáta na právní otázku a nikoli jako skutkové zjištění či relevantní doktrinální výklad.
18.Soud hodnotil provedené důkazy každý jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že získal dostatek skutkových zjištění významných pro rozhodnutí ve věci a další dokazování by tak bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Zamítnuté důkazy se vztahují k jiné osobě žadatele (pana [anonymizováno]) a k další části řízení o žádosti o informace žadatele pana [anonymizováno] po rozhodnutí žalobce, tedy skutečnosti bez relevance ke vzniku tvrzené škody. Soud tak zamítl:, usnesení [anonymizováno], dotaz na stav konkrétních řízení o odvolání či stížnosti ze dne 07.10.2024, doručenka datové zprávy k dotazu na stav řízení, předložení stížnosti pana [anonymizováno] ze dne 16.07.2024 nadřízenému orgánu k rozhodnutí, doručenka datové zprávy k předložení stížnosti pana [anonymizováno], předložení odvolání pana [anonymizováno] ze dne 11.10.2024 nadřízenému orgánu k rozhodnutí, doručenka datové zprávy k předložení odvolání pana [anonymizováno], předložení odvolání pana [anonymizováno] ze dne 06.12.2025 nadřízenému orgánu k rozhodnutí, doručenka datové zprávy k předložení odvolání pana [anonymizováno], předložení odvolání pana [anonymizováno] ze dne 03.02.2025 nadřízenému orgánu k rozhodnutí, doručenka datové zprávy k předložení odvolání pana [anonymizováno], usnesení Ministerstva [anonymizováno] č. j. [anonymizováno] ze dne 23.09.2025, usnesení Ministerstva [anonymizováno] č. j. [anonymizováno] ze [anonymizováno] 23.09.2025, informaci ze systému Infosoud.
Podle § 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném v rozhodném období (dále jen: „OdpŠk“) (1)Stát odpovídá za škodu, kterou způsobily
a)státní orgány,
b)právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby"),1)
c)orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen "územní celky v přenesené působnosti").
(2)Pro účely tohoto zákona se za úřední osobu považuje též úřední osoba jiného členského státu Evropské unie, která splňuje podmínky uvedené v § 127 TZ, po dobu, po kterou tato osoba působí ve společném vyšetřovacím týmu na území České republiky nebo provádí úkon právní pomoci na území České republiky na základě evropského vyšetřovacího příkazu anebo je přítomna při jeho provádění. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené) lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
Podle § 23 OdpŠk nahradil-li územní celek v samostatné působnosti škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, při jehož vydání se řídil nesprávným právním názorem příslušného orgánu, který zrušil v řízení původní zákonné rozhodnutí územního celku v samostatné působnosti, nebo poskytl-li ze stejného důvodu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, může požadovat regresní úhradu na kraji, je-li příslušným orgánem orgán kraje, nebo na státu, je-li příslušným orgánem orgán státu.
Podle § 24 OdpŠk nahradil-li územní celek v samostatné působnosti škodu, poskytl-li zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu nebo zaplatil-li regresní úhradu, může požadovat regresní úhradu od těch, kdo se podíleli na vydání nezákonného rozhodnutí nebo na nesprávném úředním postupu.
19.Při posouzení oprávněnosti uplatněného nároku soud nejprve konstatuje, že žalobce uplatnil nárok na skutečnou škodu, která mu vznikla v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem žalovaného spočívající v nerozhodnutí o námitkách pana [anonymizováno] (dále jen: „Žadatele“) v zákonné lhůtě, čímž došlo ke vzniku škody, sestávající z uhrazených nákladů soudního řízení o žalobě proti nečinnosti žalobce. Z hlediska základních východisek pro přiznání takového nároku je pro odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem nutné kumulativní splnění tří základních předpokladů, a to existence nesprávného úředního postupu, vznik škody a příčinná souvislost mezi postupem a škodou. Přitom platí, že odpovědnost státu je objektivní.
20.Soud shrnuje, že na základě provedeného dokazování bylo zjištěno, že Žadatel požádal dne 3. července 2024 dle zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen: „zákon o svobodném přístupu k informacím“), o poskytnutí informací, přičemž vzhledem k rozsahu požadovaných informací Krajský úřad Libereckého kraje (žalobce) požadoval po Žadateli úhradu nákladů na jejich rozsáhlé vyhledávání ve výši 1 392 Kč. Žadatel podal dne 14. července 2024 stížnost, která byla žalovanému předložena dne 22.07.2024. Žalovaný měl o stížnosti rozhodnout do 06.08.2024, nicméně učinil tak až (po urgenci) dne 27.09.2024. V průběhu vyřizování žádosti o informace Žadatel, zastoupený advokátem, podal dne 03.09.2024 proti Krajskému úřadu Libereckého kraje žalobu na nečinnost, kterou poté, co bylo o žádosti žalovaným rozhodnuto, vzal zpět, přičemž soud usnesením ze dne 16.10.2024 řízení zastavil k návrhu Žadatele a uložil žalovanému povinnost uhradit Žadateli náklady soudního řízení ve výši 17 456 Kč, které žalovaný zaplatil. 21.Soud konstatuje, že žalobce uplatnil u žalovaného postupem dle § 14 OdpŠk nárok na náhradu škody, kdy žalovaný jej jako nedůvodný odmítl uhradit.
22.Při posouzení naplnění předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu soud uvádí, že podle § 13 OdpŠk nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný nerozhodl v zákonem stanovené lhůtě 15 dnů (§ 16a odst. 8 zák. č. 106/1999 Sb.), lze konstatovat, že žalovaný se uvedeným postupem dopustil nesprávného úředního postupu. 23.Ohledně druhého předpokladu – podmínky, tj. vzniku škody, má soud za prokázané, že tím, že žalobce uhradil náklady soudního řízení (o žalobě proti nečinnosti) ve výši 17 456 Kč, došlo ke zmenšení jeho majetkového stavu, a lze tak tento stav označit jako majetkovou újmu, která nastala v majetkové sféře žalobce.
24.Jak již bylo výše uvedeno, podmínkou pro přiznání nároku na náhradu škody je příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a nesprávným úředním postupem. Otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je zpravidla otázkou skutkovou, nikoli právní. Právní posouzení příčinné souvislosti však může spočívat ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit. O vztah příčinné souvislosti se přitom jedná, vznikla-li škoda následkem nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, tedy je-li nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž je-li doloženo, že nebýt nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, ke škodě by nedošlo. Kauzálního děje se účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody. Mezi takovými skutečnostmi je však třeba identifikovat právně relevantní příčinu vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kauzálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou[anonymizováno]událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. nsoud/30_Cdo_840_2014 ze dne 03.03.2015). 25.Ve vztahu k posouzení příčinné souvislosti soud shrnuje, že je zřejmé, že pokud by žalovaný postupoval v souladu s právní úpravou a o stížnosti rozhodl v zákonné lhůtě, nemohlo by dojít ke vzniku škody (spočívající v uložení povinnosti nahradit náklady řízení), a to jednak proto, že by Žadatel pravděpodobně vůbec žalobu proti nečinnosti nepodal, a pokud by ji podal, nemohla by být úspěšná, a tedy nebyl by dán důvod pro přiznání nákladů řízení Žadateli. Dle názoru soudu také nelze mít za to, že žalobce mohl předejít vzniku škody tím, že by o žádosti Žadatele rozhodl i bez rozhodnutí nadřízeného orgánu v rámci prevence škod. Žalobci nelze vyčítat postup dle pořadu práva, současně je třeba připomenout, že to byl žalobce, který se aktivně snažil minimalizovat škodu tím, že urgoval nadřízený orgán. Soud je tak názoru, že činností/nečinností žalobce nedošlo k přetržení příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou.
26.Ačkoliv z výše uvedeného vyplývá naplnění obecných předpokladů odpovědnosti, soud v projednávané věci považuje za zásadní, že žalobce se domáhá odpovědnosti státu za škodu za nesprávný úřední postup v řízení, ve kterém vystupoval jako povinný subjekt (dle ustanovení § 2 odst. 1 zák. č. 106/1999 Sb.) a žalovaný jako nadřízený orgán. Současně je třeba zdůraznit, že Žadatel se domáhal postupem dle zákona o svobodném přístupu k informacím sdělení dat ohledně rozhodovací praxe žalobce v oblasti dopravních přestupků. Uvedené je významné pro posouzení, v jaké působnosti (přenesené či samostatné) jsou informace poskytovány. Platí totiž, že v případě územních samosprávných celků (obcí a krajů) je pro určení, kdo je povinným subjektem (a jeho nadřízeným orgánem) a v jaké působnosti jsou informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím poskytovány, respektive žádosti o informace vyřizovány, klíčové rozlišení, zda se informace týkají samostatné působnosti územního samosprávného celku, nebo působnosti přenesené (tj. výkonu státní správy v přenesené působnosti). Samostatné působnosti se týkají například informace o nakládání s majetkem obce, zřizování a rušení příspěvkových organizací a organizačních složek obce, poskytování dotací aj. Přenesené působnosti se týkají informace o přeneseném výkonu státní správy, například na úseku stavebního a územního rozhodování, živnostenském, ochrany životního prostředí atd. Ve vztahu k samostatné působnosti je přitom jediným povinným subjektem územní samosprávný celek, nikoli jeho jednotlivé orgány (pro srovnání např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. nsoud/30_Cdo_1646_2019 ze dne 27.01.2021). 27.V posuzované věci pak poskytované informace byly poskytovány z činnosti žalobce v přenesené působnosti, kdy podle § 103 odst. 1 zák. č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění účinném v rozhodném období, působnost stanovená orgánům obce a kraje je výslovně výkonem přenesené působnosti. 28.Lze tak dílčím způsobem uzavřít, že činnost žalobce při poskytování informací dle zákona o svobodném přístupu k informacím byla výkonem přenesené působnosti, a nikoli působnosti samostatné. S ohledem na právě uvedený závěr je na místě odkázat na ustanovení § 23 OdpŠk, podle kterého, nahradil-li územní celek v samostatné působnosti škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, při jehož vydání se řídil nesprávným právním názorem příslušného orgánu, který zrušil v řízení původní zákonné rozhodnutí územního celku v samostatné působnosti, nebo poskytl-li ze stejného důvodu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, může požadovat regresní úhradu na kraji, je-li příslušným orgánem orgán kraje, nebo na státu, je-li příslušným orgánem orgán státu. Z právě uvedeného tak vyplývá, že právní úprava odpovědnosti státu za škodu umožňuje domáhat se regresní náhrady po státu v případech, kdy se jedná o činnost výslovně v samostatné působnosti. A contrario sensu v případě, že se jedná o činnost v přenesené působnosti, nelze se takové regresní náhrady úspěšně domáhat. Vzhledem k tomu, jako bylo výše shledáno, že žalobce v posuzované věci postupoval v režimu přenesené působnosti, nelze než uzavřít, že nárok na náhradu škody vůči žalovanému není po právu. Soud tak s ohledem na uvedené žalobu v celém rozsahu ve výroku shora ad I. zamítl.
29.O nároku na náhradu nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto, jak ve výroku II. uvedeno, když plně úspěšné žalovanému byla přiznána plná náhrada nákladů řízení podle ust. § 142 odst. 1 OSŘ, podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, a podle ust. § 151 odst. 1 a 3 o.s.ř., když podle ust. § 151 odst. 3 OSŘ účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce; nezahrnuje však náhradu soudního poplatku. Zvláštním předpisem uvedeným v ust. § 151 odst. 3 věty první o.s.ř. je vyhláška č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 OSŘ a podle § 89a ExŘ [viz zejména ust. § 1 odst. 1, 2 a 3 písm. a), b) a c)]. Soud však zdůrazňuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.11.2025 č.j. nsoud/28_Cdo_2638_2025-615, podle kterého nelze ovšem přehlédnout, že vzpomínanou paušální náhradu hotových výdajů nezastoupeného účastníka zákonodárce zavedl, aby bylo odstraněno – Ústavním soudem kritizované (srovnej nález pléna Ústavního soudu ze dne 07.10.2014, sp. zn. usoud/Pl.__S_39_13) – nerovné zacházení s účastníky zastoupenými zástupcem dle § 137 odst. 2 OSŘ a účastníky takovým zástupcem nezastoupenými [viz důvodová zpráva k zákonu č. 139/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon)]. Paušální náhrada hotových výdajů nezastoupeného účastníka byla přitom stanovena ve výši 300 Kč proto, že právě takovou náhradu za hotové výdaje dříve přiznával § 151 odst. 2 OSŘ ve spojení s § 13 odst. 3 advokátního tarifu (ve znění účinném do 30.06.2018), respektive § 13 odst. 4 advokátního tarifu (ve znění účinném od 01.07.2018 do 31.12.2024), účastníku zastoupenému advokátem. 23. Jestliže § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 01.01.2025 stanoví, že náhrada za vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné přísluší ve výši 450 Kč, představovalo by přiznávání náhrady týchž výdajů nezastoupenému účastníku toliko ve výši 300 Kč návrat k bezdůvodnému rozlišování mezi stranami civilního sporu podle toho, zda jsou, či nejsou zastoupeny zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 OSŘ Nejvyšší soud, jenž se v souladu s § 89 odst. 2 Ústava cítí nadále vázán nosnými důvody plenárního nálezu usoud/Pl.__S_39_13, proto pokládá § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. jakožto podzákonného předpisu za neaplikovatelný pro rozpor s § 37 odst. 3 Listina základních práv a svobod (k postupu obecného soudu při zjištění nesouladu podzákonného právního předpisu s ústavním pořádkem srovnej např. nález ústavního soudu ze dne 15.11.2021, sp. zn. usoud/II.__S_2925_20, bod 55). Takto vzniklou mezeru v právu je pak zapotřebí vyplnit analogickou aplikací předpisu svou povahou a účelem nejbližšího, tj. § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a nezastoupenému účastníku přiznat v situacích, na něž by jinak dopadal § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., srovnatelnou náhradu, jaká by za shodných okolností náležela straně zastoupené advokátem (shodně viz Jäger, M. Zapomenutá vyhláška? Soudní rozhledy, 2025, č. 7–8, s. 229). Tyto úvahy vedly Nejvyšší soud k závěru, že je žalobkyni za vyjádření k dovolání podané po 01.01.2025 nutno přiznat na základě § 151 odst. 3 OSŘ paušální náhradu hotových výdajů ve výši 450 Kč. Žalovanému tak soud přiznal 6 paušálních náhrad po 450 Kč (odpor proti platebnímu příkazu, vyjádření ze dne 30.06.2025, účast na jednání dne 25.11.2025, vyjádření ze dne 15.12.2025, účast na jednání dne 16.01.2026, účast na vyhlášení rozsudku dne 20.01.2026), celkem tedy částku ve výši 2 700 Kč. --- POUČENÍ ---
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 1. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.