Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Mgr. Bc. Jana Galla, zastoupeného Mgr. Jakubem Beránkem, advokátem, sídlem Děčínská 361/7, Česká Lípa, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. krajsky/39_Co_203_2024-198 ze dne 20.08.2025, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Generali Česká pojišťovna, a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1.Stěžovatel navrhuje zrušit usnesení Městského soudu v Praze, který změnil rozhodnutí obvodního soudu tak, že Generali Česká pojišťovna nemá stěžovateli nahradit náklady prvostupňového řízení ve výši 63 tisíc Kč, a rozhodl, že nikdo nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
2.Městský soud o nákladech řízení rozhodoval už podruhé, neboť jeho předchozí výrok o nákladech řízení zrušil Ústavní soud nálezem sp. zn. usoud/III.__S_3495_24 . Ústavní soud tak rozhodl proto, že městský soud nevytvořil procesní prostor k tomu, aby se stěžovatel mohl vyjádřit k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 OSŘ (o. s. ř.). Ústavní soud však uvedl, že sám neposuzuje okolnosti umožňující aplikaci § 150 OSŘ Věc proto vrátil městskému soudu, který podle Ústavního soudu "v případě, že shledá důvody zvláštního zřetele hodné pro využití moderačního práva podle § 150 OSŘ, vytvoří procesní prostor k vyjádření se k jeho eventuální aplikaci. Teprve následně zváží, zda § 150 OSŘ v souzené věci bude aplikovat či ne" (bod 14 nálezu). 3.Stěžovatel namítá, že ačkoliv již na výzvu městského soudu měl možnost se k možnému postupu podle § 150 OSŘ vyjádřit, městský soud nakonec rozhodl znovu stejně a náhradu nákladů řízení mu nepřiznal. Podle stěžovatele tak učinil v rozporu s provedeným dokazováním a argumentaci městského soudu považuje za nepřezkoumatelnou a nesouhlasí s ní. Stěžovatel má za to, že městský soud svévolně a nepředvídatelně vybočil z aplikačního standardu zásady úspěchu ve sporu, nesprávně a nedůvodně aplikoval § 150 OSŘ, čímž zatížil své rozhodnutí zjevnou libovůlí i nezákonností, a zasáhl tak do ústavně zaručených práv stěžovatele, zejména do jeho práva na spravedlivý proces podle § 36 odst. 1 Listina základních práv a svobod (Listina), práva na právní pomoc podle § 37 odst. 2 Listina a ve svém důsledku i do práva vlastnického podle § 11 odst. 1 Listina. 4.Ústavní soud posoudil ústavní stížnost i napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jde-li o návrh zjevně neopodstatněný, Ústavní soud ho mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne. Usnesení o odmítnutí návrhu musí být stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 2 a 3 zákona o Ústavním soudu).
5.Ústavní soud se problematikou nákladů řízení zabýval ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, kde v bodě 34 uvedl:
"Ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou (srov. bod 11 výše). O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti; pokud zákon podmíní přípustnost opravných prostředků určitou minimální výší předmětu sporu, účelem zákona jistě není, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti. Je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil; stejně jako pro závěr o porušení § 36 odst. 1 Listina nepostačí toliko tvrzené porušení zákona." 6.Tyto závěry Ústavní soud aplikoval např. i v nálezu sp. zn. usoud/I.__S_2552_24 , body 21 až 37, na jehož odůvodnění zde Ústavní soud plně odkazuje. 7.Z judikatury Ústavního soudu a zejména z citovaného stanoviska pléna jinými slovy plyne, že ústavní stížnosti proti rozhodnutím o nákladech řízení jsou zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. Ústavní soud by totiž jinak působil jako nejvyšší nákladový soud, který by opakovaně přezkoumával výklad podústavního práva v oblasti, kde není přípustné dovolání a která je z hlediska ústavnosti podružná - to mu však nepřísluší (srov. nález sp. zn. usoud/I.__S_2552_24 , bod 37 a např. usnesení sp. zn. usoud/I.__S_3227_24 , bod 6; či usoud/I.__S_689_25 , body 2 až 5; či usoud/IV.__S_2528_21 , bod 11). 8.Ústavní soud ve stěžovatelově případě nálezem sp. zn. usoud/III.__S_3495_24 zasáhl z procesních důvodů - městský soud nedal stěžovateli možnost se vyjádřit k použití moderačního práva podle § 150 OSŘ, čímž porušil právo stěžovatele vyjádřit se k věci a mít rovnocenný prostor k přednesení svých stanovisek, chráněné § 38 odst. 2 Listina a v obecné rovině i § 36 odst. 1 Listina. Ústavní soud však ve shodě se svou předchozí judikaturou také zdůraznil, že posouzení podmínek použití § 150 OSŘ je záležitostí obecného soudu a Ústavní soud sám přítomnost důvodů hodných zvláštního zřetele nehodnotí (viz bod 14 nálezu sp. zn. usoud/III.__S_3495_24 ; a srov. také nález sp. zn. usoud/I.__S_72_22 , bod 17). 9.Stěžovatel netvrdí, že by městský soud nenaplnil procesní požadavky vyžadované v kasačním nálezu Ústavního soudu. Sám uvádí, že se k věci měl možnost vyjádřit a následně polemizuje s tím, jak městský soud použití § 150 OSŘ zdůvodnil. Jeho polemika je však v rovině skutkových zjištění, jejich hodnocení a výkladu podústavního práva. Nevysvětluje, jaké mimořádné okolnosti jeho věc provází, a nezdůvodňuje tak, jak je jeho ústavní stížnost v nákladové věci výjimečná oproti všem ostatním nákladovým věcem, které jsou, jak bylo uvedeno výše, zpravidla zjevně neopodstatněné.
10.Ústavní soud proto stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2026
Dita Řepková, v. r.
předsedkyně senátu