Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Antonína Stanislava a Mgr. Antonína Stanislava, zastoupených JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2025 č. j. 29 Cdo 2089/2024-812, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. února 2024 č. j. 2 Cmo 155/2023-741 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. května 2023 č. j. 38 Cm 23/2019-690, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Miroslava Bráta, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1.Vedlejší účastník se po stěžovatelích u Krajského soudu v Hradci Králové domáhal zaplacení směnečné pohledávky ve výši 1 mil. Kč s příslušenstvím. Krajský soud následně napadeným rozsudkem rozhodl, že se směnečný platební rozkaz vůči druhému stěžovateli ponechává v platnosti (výrok I), uložil prvnímu stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi směnečný peníz ve výši 1 mil. Kč s 6% úrokem ročně z této částky (výrok II), rozhodl o nákladech řízení (výroky III, V a VI) a stanovil, že povinnosti uložené prvnímu stěžovateli ve výrocích II a III je první stěžovatel povinen zaplatit společně a nerozdílně s druhým stěžovatelem s povinnostmi uloženými druhému stěžovateli ve směnečném platebním rozkazu (výrok IV).
2.Krajský soud uvedl, že vedlejší účastník prokázal, že je věřitelem směnečné pohledávky. První stěžovatel byl směnečným dlužníkem a druhý stěžovatel byl směnečným rukojmím. Námitky stěžovatelů, že směnka a ani podpisy na ní nejsou pravé, byly vyvráceny znaleckým dokazováním. Stěžovatelé směnečný dluh ani částečně neuhradili. Nedůvodné jsou i kauzální námitky stěžovatelů. Stěžovatelé jednali za obchodní společnost, to ale nevylučuje, aby se směnečně zavázali jako fyzické osoby. Jejich námitky, proč tak učinili, si protiřečí. Na jednu stranu tvrdí, že je u zajišťovacích institutů běžné, že fyzické osoby vystupují namísto obchodní společnosti, a že částka 1 mil. Kč nebyla zohledněna v následné smluvní kontraktaci. Na stranu druhou ale argumentují, že je vyloučené, aby si jako fyzické osoby za obchodní společnost brali částku 1 mil. Kč či touto směnkou zajišťovali koupi nemovitých věcí (části dotčeného areálu) v hodnotě 100 tis. Kč. V rozporu s tvrzením, že směnka v hodnotě 100 tis. Kč sloužila jako zajištění zálohy, je tvrzení, že sloužila k zajištění budoucí kupní smlouvy. Argument, že stěžovatelům byla při podpisu podstrčena jiná směnka, je účelový. Námitky stěžovatelů směřují vůči směnce v hodnotě 100 tis. Kč, v této věci ale vedlejší účastník předložil směnku na částku 1 mil. Kč. Tato směnka v místě částky nebyla upravena či pozměněna. Většina kauzálních námitek tak směřuje vůči jiné směnce, kauzální námitky jsou proto nedůvodné. Nedůvodné jsou i námitky týkající se protestace směnky, neboť při protestaci nedošlo k jakýmkoli vadám.
3.K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Praze rozsudek krajského soudu potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Vedlejší účastník unesl důkazní břemeno týkající se pravosti směnky. Většina kauzálních námitek stěžovatelů směřovala ke směnce na částku 100 tis. Kč vzniklé v souvislosti s jednáním o koupi nemovitých věcí (části dotčeného areálu), předmětem této věci je ale směnka znějící na částku 1 mil. Kč, u které nejsou žádné známky pozměnění nebo padělání. Uplatnění nároku ze směnky nelze považovat za zneužití práva a vedlejší účastník směnku prezentoval řádně.
4.Proti rozsudku vrchního soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud odmítl. Argumentace stěžovatelů se vztahuje k jiné směnce, než která je předmětem tohoto řízení. Civilní soudy proto nezaložily svá rozhodnutí na závěru o neunesení důkazního břemene a břemene tvrzení ze strany stěžovatelů. Stěžovatelé v dovolání napadají též skutkový stav, ten ale Nejvyšší soud nemůže přezkoumávat. Může jen konstatovat, že závěry civilních soudů nejsou zjevně nepřiměřené. Co se týče právního posouzení, vrchní soud se při posuzování otázek týkajících se funkce směnky ve spojitosti s důkazním břemenem, otázek ohledně nepředložení a protestace směnky a ani otázek o nepoužitelnosti znaleckého posudku neodchýlil od judikatury.
5.Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že soudy porušily jejich základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Soudy se nevypořádaly s jejich argumenty a napadená rozhodnutí jsou proto nepřezkoumatelná. Soudy nepřihlédly k důkazům k okolnostem vyjednávání o koupi nemovitých věcí a ani nevysvětlily, proč tak neučinily. Směnka byla zajišťovací, protože na ní byla uvedena jména stěžovatelů jako fyzických osob, vedlejší účastník byl proto povinen dokázat, že šlo o směnku platební. Závěry soudů jsou v extrémním rozporu s obsahem důkazů, argumenty stěžovatelů si ve skutečnosti neodporují. Soudy bez předchozího upozornění a možnosti se vyjádřit dospěly k závěru, že existují minimálně dvě směnky. Z dokazování ale vyplynulo, že existuje pouze jediná směnka. Směnka tak byla pozměněna nebo jsou podpisy na ní falešné. Zjištění soudů neodpovídají časové ose událostí. Soudy pominuly obranu, že podpisy na směnce nejsou pravé. Závěry znalkyně z oboru písmoznalectví jsou chybné, protože užila vadnou metodologii a neměla relevantní podklady. Tyto pochyby nerozptýlil ani výslech, soudy proto měly nařídit revizní znalecký posudek. To ale neudělaly a z posudku slepě vyšly, což je v rozporu s judikaturou. 6.Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7.Ústavní soud nejprve připomíná, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, neposuzuje proto v zásadě ani výklad zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by jejich postup byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 ). O takovou situaci však v posuzované věci nejde. Civilní soudy se v souladu s ústavními požadavky vypořádaly s argumenty stěžovatelů, které se z větší části míjí s průběhem řízení.
8.Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim postaví vlastní ucelený argumentační systém (srov. nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 , bod 68).
9.V této věci soudy takový ucelený argumentační systém vyložily, srozumitelně a přesvědčivě vysvětlily, proč námitky stěžovatelů neobstály. Tyto závěry nejsou v extrémním rozporu s obsahem důkazů. Civilní soudy vysvětlily, že nárok ze směnky je závazkem abstraktním, který představuje nárok na zaplacení směnečné sumy na směnce uvedené. Povinností vedlejšího účastníka bylo předložit prvopis směnky a prokázat jeho pravost a stěžovatelé byli povinni podat proti směnce námitky. Důkazní břemeno k prokázání takových námitek bylo výlučně na straně stěžovatelů a vedlejší účastník neměl povinnost prokazovat, zda směnka plnila funkci zajišťovací či platební, anebo objasnit okolnosti uzavření směnečného vztahu. Stěžovatelé proti směnce znějící na částku 1 mil. Kč neunesli důkazní břemeno, neboť jejich vnitřně rozporné námitky nedokázaly zpochybnit znalecky zjištěnou pravost této směnky, neobjasnily rozsah či případné porušení směnečné smlouvy nebo směřovaly proti směnce jiné znějící na částku 100 tis. Kč (s. 3 a 4 usnesení Nejvyššího soudu, body 19 až 27 rozsudku vrchního soudu a body 47 až 56 rozsudku krajského soudu).
10.Co se týče námitky ohledně nepoučení o neunesení důkazního břemene, civilní soudy nezaložily své závěry na tom, že existují minimálně dvě směnky, ale na tom, že většina kauzálních námitek stěžovatelů míří vůči jiné směnce (vystavené na částku 100 tis. Kč) než té, která byla předmětem tohoto řízení (tj. směnce vystavené na částku 1 mil. Kč). Je tomu tak proto, že dle znaleckého zkoumání nedošlo k žádným úpravám či pozměněním částky uvedené na směnce (1 mil. Kč). Zároveň je vzhledem ke skutkovým okolnostem vyloučené, že stěžovatelům byla podstrčena směnka znějící na částku 1 mil. Kč namísto směnky znějící na částku 100 tis. Kč. Civilní soudy poukázaly zejména na vnitřně rozporné námitky stěžovatelů i na skutečnost, že druhý stěžovatel má právní vzdělání. Civilní soudy se proto nedopustily neústavní vady, nepoučily-li stěžovatele podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu o neunesení důkazního břemene ohledně okolností vystavení směnky znějící na částku 100 tis. Kč (srov. s. 3 usnesení Nejvyššího soudu). 11.Není pravda, že civilní soudy nekriticky převzaly závěry znaleckého zkoumání a nehodnotily jej jako každý jiný důkaz. Krajský soud naopak znalkyni v oboru písmoznalectví vyslechl a konfrontoval správnost jejích závěrů. Při výslechu zjišťoval, jaké měla při vypracování posudku k dispozici materiály, zda se seznámila s originálem směnky a jakou užila metodologii. Z výslechu vyplynulo, že disponovala dostatečným množstvím srovnávacích materiálů s podpisy stěžovatelů, že se detailně seznámila s originálem směnky, ozřejmila, jak ke svým závěrům došla, a vysvětlila, že na směnce nebyly nalezeny žádné stopy technického padělání. Výslech znalkyně proto vyvrátil pochybnosti o správnosti znaleckých závěrů. Znalecké zkoumání tak potvrdilo, že podpis prvního stěžovatele na směnce je jeho pravým podpisem a podpis druhého stěžovatele na směnce je velmi pravděpodobně jeho pravým podpisem (srov. s. 4 usnesení Nejvyššího soudu a body 21 až 23 rozsudku vrchního soudu a body 11 a 12 rozsudku krajského soudu).
12.Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu