Okresní soud Plzeň-sever rozhodl samosoudkyní JUDr. Janou Srpovou ve věci
žalobkyně: [anonymizováno]
proti
žalovanému: [anonymizováno]
o zaplacení 21 744 Kč s příslušenstvím
--- VÝROK ---
I. Řízení se do částky 6 744 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 6 300,16 Kč od 21.12.2024 do zaplacení částečně zastavuje.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 15 000 Kč od 27.01.2026 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Zamítá se žaloba o zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 15 000 Kč od 21.12.2024 do 26.01.2026.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu Plzeň-sever doplatek soudního poplatku ve výši 130 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 068,57 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně.
--- ODŮVODNĚNÍ ---
1.Žalobou podanou dne [anonymizováno] k soudu se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 21 744 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně společností [anonymizováno] IČO [anonymizováno], dne [anonymizováno] smlouvu o úvěru [anonymizováno], a to prostřednictvím webové adresy [anonymizováno] na které se žalovaný nejprve zaregistroval zadáním osobních údajů. Po dokončení registrace na webových stránkách zaslal žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Po prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet byl žalovanému v rámci webového rozhraní zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy ve znění odpovídajícím dokumentu – smlouva o úvěru. Právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému následně zaslala na jím uvedené telefonní číslo [anonymizováno], kterým žalovaný odsouhlasil uzavření smlouvy. Na základě takto uzavřené smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které byly žalovanému zaslány dne [anonymizováno] na žalovaným uvedený účet č. [anonymizováno]. Žalovaný se zavázal právní předchůdkyni žalobkyně uhradit jistinu, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 6 300,16 Kč a úrok ve výši 443,84 Kč, a to nejpozději do [anonymizováno]. Žalobkyně se stala věřitelem na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [anonymizováno] mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [anonymizováno] [anonymizováno], jako postupitelem a žalobkyní jako nabyvatelem. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena. Žalovaný na dluh ničeho neuhradil, a to ani na základě předžalobní upomínky ze dne [anonymizováno]. Podáním ze dne [anonymizováno] pak vzala žalobkyně žalobní návrh částečně zpět co do částky 6 744 Kč se zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 6 300,16 Kč od [anonymizováno] do zaplacení.
2.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a v řízení zůstal pasivní.
3.Zdejší soud postupoval podle § 115a OSŘ, občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a k projednání věci nenařídil ústní jednání, neboť věc bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů, žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila a žalovaný se k výzvě soudu nevyjádřil, čímž se jeho souhlas předpokládá (§ 101 odst. 4 OSŘ). 4.Žalobkyně následně podáním ze dne [anonymizováno] vzala žalobu částečně zpět co do částky 6 744 Kč se zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 6 300,16 Kč od [anonymizováno] do zaplacení. Soud proto výrokem I. tohoto rozsudku řízení ve smyslu § 96 odst. 1, 2 o. s. ř. částečně zastavil, přičemž v této fázi řízení nebyl k rozhodnutí nutný souhlas žalovaného, neboť žalobkyně vzala žalobu v tomto rozsahu zpět ještě před zahájením jednání (čtením žaloby).
5.Na základě předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za prokázané následující skutečnosti. Žalovaný podepsal dne [anonymizováno] s právní předchůdkyní žalobkyně společností [anonymizováno] IČO [anonymizováno], smlouvu o úvěru [anonymizováno] na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 15 000 Kč zaslaná bezhotovostně na účet žalovaného č. [anonymizováno] a žalovaný se zavázal zaplatit nejpozději do [anonymizováno] jistinu, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 6 300,16 Kč a úrok ve výši 443,84 Kč, celkem tedy 21 744 Kč. RPSN je ve smlouvě uvedena ve výši 1 946,3 %. Pohledávka za žalovaným byla původním věřitelem postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek, jak vyplývá ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [anonymizováno] a přílohy k postupní smlouvě. Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno dopisem označeným jako oznámení o postoupení pohledávky ze dne [anonymizováno], kterým byl žalovaný vyzván k vrácení dlužné částky. Z podacího lístku je patrné, že oznámení o postoupení pohledávek bylo podáno k poštovní přepravě dne [anonymizováno]. Z tvrzení žalobkyně vyplynulo, že žalovaný neuhradil ničeho.
6.Podle § 580 odst. 1 OZ, občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 7.Podle § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 8.Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9.Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že nebylo prokázáno platné uzavření smlouvy mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovaným, a nebyl tak prokázán ani vznik závazkového vztahu v podobě úročné zápůjčky či úvěru podle § 2390 nebo § 2395 OZ ve spojení se zákonem o spotřebitelském úvěru. Nad rámec těchto závěrů soud musí uvést, že nebylo ani prokázáno, že by došlo ze strany žalobkyně ke splnění žalobkyní tvrzené povinnosti poskytovatele úvěru prověřit schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr či zápůjčku podle zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26.02.2019, sp. zn. usoud/III.__S_4129_18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.07.2018, sp. zn. nsoud/33_Cdo_2178_2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.03.2019, sp. zn. nsoud/33_Cdo_201_2018, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 01.04.2018, sp. zn. nssoud/1_As_30_2015, nebo rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 05.11.2018, sp. zn. C-679/18). 10.Ze zákonných ustanovení a citovaných rozhodnutí plyne, že obecně je povinností poskytovatele úvěru při prověřování schopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr prověření, zda tento úvěr v budoucnu bude žadatel schopen splácet. Při tom musí vycházet především z porovnání příjmů žadatele o úvěr a jeho výdajů, ale také z plnění dosavadních dluhů žadatelem. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k požadavku na doložení těchto tvrzení žadatelem. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů z jemu dostupných zdrojů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení žadatelem (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Pokud pak některé informace není poskytovatel úvěru schopen zjistit (prověřit) jinak než z tvrzení spotřebitele, lze považovat za vhodné, aby byl spotřebitel v zájmu pravdivosti zjišťovaných údajů a v zájmu předcházení jejich zkreslení poskytovatelem alespoň přiměřeně poučen též o možných trestně právních následcích, tj. o tom, že pokud by uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, mohl by se tím spotřebitel dopustit úvěrového podvodu. Je sice pravdou, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů, a tedy nelze od něj očekávat nějaké hlubší systematické až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti všech spotřebitelem poskytnutých informací. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel normy, a alespoň elementární míra požadovaného odborného přístupu ze strany poskytovatele, nelze uvažovat o tom, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, pokud proběhlo bez zjištění (prověření či doložení) spotřebitelem poskytnutých tvrzení. Mělo by tedy dojít k porovnání příjmů a výdajů spotřebitele poskytovatelem úvěru a způsobu plnění dosavadních dluhů na základě konkrétních a v daném případě určitých skutečností plynoucích ze žadatelem uvedených údajů a předložených listin či jiných důkazů.
11.V prvé řadě by pozornost věřitele měla směřovat ke zjištění reálných příjmů spotřebitele na jedné straně (např. z výplatních pásek či mzdových listů za delší časový úsek v závislosti na výši úvěru a délce jeho splácení) a současně jeho výdajů na straně druhé. S výdaji pak souvisí i druhá návazná oblast, a to zkoumání způsobu plnění dosavadních dluhů zahrnující jak zjištění dosavadního zatížení spotřebitele dalšími závazky, jejich rozsahem, výší a délkou dalšího předpokládaného splácení, tak dosavadní historií jejich plnění, zejména pokud se jedná o závazky již ve fázi vymáhání či exekuce. K žalobě byl sice předložen dokument označený jako úvěruschopnost klienta, z něhož plyne, že si žalobkyně informace od žalovaného vyžadovala, nakolik však byla pravdivost informací ověřována, doloženo není. Smlouva o úvěru, o kterou opírá v rámci svých žalobních tvrzení žalobkyně svůj nárok, by byla, pokud by vůbec byla platně uzavřena, což není prokázáno, absolutně neplatná pro rozpor s § 87 zák. č. 257/2016 Sb. (srov. např. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 05.03.2020, sp. zn. C-679/18). 12.I kdyby však bylo uzavření smluvního vztahu prokázáno, jednalo by se o absolutně neplatnou smlouvu o úvěru, což soud dovozuje z ujednání o výši úroků, které měl žalovaný ze zapůjčených peněz žalobkyni uhradit. V žalobkyní předložené listině je obsaženo ustanovení obsahující závazek dlužníka původnímu věřiteli zaplatit částku sestávají z jistiny, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 6 300,16 Kč a úroku ve výši 443,84 Kč.
13.Soud dospěl k závěru, že částka ve výši 6 744 Kč, kterou měl žalovaný vedle jistiny ve výši 15 000 Kč zaplatit navíc, byť je ve smlouvě rozčleněna, by v případě platné smlouvy nemohla představovat nic jiného než zmíněné úroky ve smyslu § 2395 OZ, tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček a spotřebitelských úvěrů, a zmíněné částky, bez ohledu na skutečnost, jak jsou ve formulářových smlouvách nazvány, by za předpokladu platnosti závazku nemohly být z hlediska právní kvalifikace tohoto ujednání ničím jiným než zmíněným úrokem. Na tomto závěru nemůže bez dalšího nic změnit ani fakt, že jednotlivé částky byly ve smlouvě o úvěru rozděleny na další části. Je tomu tak proto, že podle názoru soudu se jedná pouze o formální rozčlenění tak, aby vypadal příznivěji, aniž by však toto rozdělení reflektovalo skutečné rozdělení žalobkyní poskytovaných služeb. Je zřejmé, že za zjištěného skutkového stavu nebylo možno učinit jakýkoli jiný závěr, než že celé rozčlenění částek je ryze formální a že celá částka nemůže představovat nic jiného než právě úroky, tedy úplatu za poskytnutí peněz. Takto požadovaný nárok tedy zastírá další úročení peněz vedle sjednaných úroků, slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zcela zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. Roční úroková sazba činila 547 %, RPSN pak 9 059 %. Na této skutečnosti zároveň nic nemění fakt, že, mimo jiné, pro částku 6 744 Kč vzala žalobkyně následně žalobu zpět. 14.V tomto kontextu soud dodává, že vedle úroků lze nepochybně sjednat i poplatky, které kryjí různé služby související s poskytnutím finančních prostředků, nicméně soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti považuje celý nárok z titulu poplatku a úroku jako ujednání o úrocích, které ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok ve výši 547 % ročně, což je tedy ujednáním neplatným podle § 588 občanského zákopníku pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004, sp. zn. nsoud/21_Cdo_1484_2004, v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu § 658 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (podle současné úpravy § 2392 OZ) v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejího sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami. Tato sazba v dané době nepřekračovala v průměru 9 % ročně (www.cnb.cz, systém časových řad ARAD). Soud v daném případě nezjistil ani žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat. Naopak z dostupných zjištění vyplývá, že se jednalo o standardní nabídku spotřebitelského úvěru. 15.Soud se dále zabýval tím, zda lze obsah ujednání o úrocích oddělit od ostatního obsahu smlouvy o úvěru a s ohledem na skutečnost, že úrok je pojmovým znakem daného typu smlouvu, dospěl k závěru, že toto oddělit nelze.
16.Žalovanému tudíž nevznikla jiná povinnost, než žalobkyni vrátit poskytnutou částku – jistinu ve výši 15 000 Kč. Právním důvodem vzniku pohledávky s ohledem na neprokázání tvrzení o uzavření smlouvy a absolutní neplatnost smlouvy jako celku, není závazkový vztah ze smlouvy o úvěru, ale plnění žalobkyně z neexistujícího či neplatného právního jednání, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil. Z hlediska právního posouzení se tedy jedná o bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 OZ. Podle § 2991 odst. 1 OZ přitom platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, uložil mu soud povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s § 1970 OZ, jehož výše požadovaná žalobkyní neodporuje § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky. 17.Pokud jde o počátek prodlení žalované s vrácením bezdůvodného obohacení, pak k tomuto soud uvádí, že první doložená výzva žalobkyně ze dne [anonymizováno], spojená s oznámením o postoupení pohledávky, stanovila žalovanému třídenní lhůtu pro zaplacení. Žalobkyně předložila podací lístek, ze kterého bylo zjištěno, že upomínka byla předána poštovnímu úřadu k přepravě dne [anonymizováno]. Dne [anonymizováno] se již upomínka mohla dostat do sféry dispozice žalovaného. Žalovaný byl povinen plnit do tří dnů, tj. do [anonymizováno]. Soud má tak za prokázané, že žalovaný je v prodlení až ode dne [anonymizováno], od kterého žalobkyni přiznal úroky z prodlení v zákonné výši.
18.Ve zbývající části, tedy co do zákonného úroku z prodlení z částky 15 000 Kč od 21.12.2024 do 26.01.2026, soud žalobu zamítl z důvodů výše uvedených.
19.V dané věci nebyl vydán platební rozkaz, soud pokračoval v řízení, a proto podle Položky 2, bodu 2. Sazebníku poplatků k zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, doměřil soud soudní poplatek částkou ve výši 130 Kč do celkové částky 1 000 Kč podle Položky 1 bodu 1. písm. a) Sazebníku, a uložil jej žalobkyni doplatit na účet Okresního soudu [anonymizováno]-sever do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Soud při doměření soudního poplatku rovněž zohlednil, že po částečném zastavení řízení činí předmět řízení 15 000 Kč. 20.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 a § 146 odst. 2 OSŘ tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 068,57 Kč, přičemž tato částka představuje 37,96 % z jejich celkové výše 2 815 Kč (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 68,98 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 31,02 %). Tyto náklady sestávají ze soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 15 000 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci, včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t., a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč. 21.O lhůtách k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 OSŘ tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší. --- POUČENÍ ---
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu Plzeň-sever. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.
Nebude-li částka uvedená ve výroku IV. tohoto rozsudku zaplacena ve stanovené lhůtě, bude po marném uplynutí lhůty 30 dní od splatnosti vymáhána celním úřadem.