Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Romana Flanderky a soudců Mgr. Petry Vogelové a Mgr. Jana Věženského ve věci
žalobkyně: [anonymizováno], narozená [anonymizováno] bytem [anonymizováno] zastoupená advokátem [anonymizováno] sídlem [anonymizováno]
proti
žalovanému: [anonymizováno], IČO [anonymizováno] sídlem [anonymizováno] zastoupený advokátem [anonymizováno] sídlem [anonymizováno]
o určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě č. j. okresni/51_C_404_2024-100 ze dne 09.12.2025 --- VÝROK ---
I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I potvrzuje.
II. Ve výroku II se rozsudek okresního soudu mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před okresním soudem ve výši 13 750 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta [anonymizováno].
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 4 168 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta [anonymizováno].
--- ODŮVODNĚNÍ ---
1.Napadeným rozsudkem okresní soud výrokem I zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že výpověď z nájmu bytu č. [anonymizováno] o velikosti [anonymizováno], s příslušenstvím nacházejícím se v [anonymizováno]. nadzemním podlaží domu čp.[anonymizováno][anonymizováno] v [anonymizováno] (dále jen „byt“), daná žalobkyni, není oprávněná a výrokem II uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému na nákladech řízení částku 20 750 Kč, k rukám [anonymizováno], advokáta, do tří dnů od právní moci rozsudku.
2.Okresní soud rozhodoval o žalobě, jíž se žalobkyně domáhá určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu. Uplatněný nárok opírá o tvrzení, že mezi účastníky byla uzavřena nájemní smlouva, na základě které byl žalobkyni přenechán do užívání byt ve vlastnictví žalovaného. Nejpozději dne 28.09.2024 byla žalobkyni doručena výpověď z nájmu bytu odůvodněná tím, že žalobkyně nehradila nájemné řádně a včas. Podle žalobkyně jsou jednotlivé termíny ve výpovědi nepřesně specifikovány, připouští, že v minulosti byla v prodlení s úhradou nájemného, ale nikoli celé jeho výše za dobu ve výpovědi uvedenou. Svůj dluh však vždy uhradila a ke dni podání žaloby ničeho nedluží. Prodlení s úhradou nájemného nedosahuje intenzity předpokládané v § 2288 odst. 1 písm. a) OZ, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“). Nadto je žalobkyně přesvědčena, že jí byly vyměřeny nepřiměřené vysoké zálohy na služby spojené s užíváním bytu, pročež jí vznikal při vyúčtování v roce 2023 i 2024 přeplatek, tyto vysoké zálohy mohly ovlivnit schopnost žalobkyně hradit nájemné řádně a včas. Výpověď vnímá jako snahu žalovaného mít se všemi nájemci uzavřeny nájemní smlouvy na dobu určitou a jako příslušnice romského etnika považuje přístup žalovaného za nerovnoprávný. Žalovaný s žalobou nesouhlasí, neboť žalobkyně opakované prodlení s úhradou předepsaných plateb bagatelizuje, neplnění základní povinnosti nájemce je u žalobkyně soustavné, mnohokrát byla upomínána k úhradě dluhu, nájemné přitom nehradí řádně a včas po dobu několika let. Od počátku nájmu nebyl rok, kdy by žalobkyně hradila nájemné řádně a včas, soustavně je udržován dluh na nájemném, opakovaně dosahoval několikaměsíční výše. Dne 10.05.2024 byla žalobkyni zaslána výzva k zaplacení dluhu před podáním výpovědi dle § 2288 odst. 1 OZ, ačkoliv dluh v té době převyšoval trojnásobek nájemného a žalovaný mohl nájem vypovědět bez výpovědní doby. I přes tuto výzvu neuhradila žalobkyně ani nájemné za měsíce červenec a srpen 2024. Ke dni 27.09.2024 proto žalovaný přistoupil k výpovědi, kterou považuje za oprávněnou. 3.Okresní soud po provedeném dokazování uzavřel, že žalovaný přenechal žalobkyni do užívání byt na základě nájemní smlouvy, mezi účastníky byly nejprve uzavřeny nájemní smlouvy na dobu určitou, a s účinností od [anonymizováno] byla uzavřena nájemní smlouva na dobu neurčitou. Žalobkyně se zavázala hradit nájemné a zálohy na služby vždy do 25. dne v měsíci, přičemž výše nájemného a záloh plynula z výpočtových listů. Přinejmenším od roku 2017 nehradila žalobkyně nájemné řádně a včas, pravidelně hradila zpětně platby za více měsíců najednou, byť byla ujednána měsíční splatnost nájemného. Na vzniklý dluh byla opakovaně ze strany žalovaného během let 2017 až 2024 upozorňována, a to mnohdy i s upozorněním na možnost výpovědi. Dne 27.09.2024 byla dána žalobkyni výpověď z nájmu bytu pro opakované porušování povinností vyplývajících z nájemní smlouvy, nehrazení nájemného a záloh na služby. Ve výpovědi byly mimo jiné specifikovány jednotlivé měsíce od roku 2017, kdy nedošlo k řádné a včasné úhradě plateb. Teprve následně žalobkyně vyrovnala svůj dluh a ke dni 11.11.2024 ničeho nedlužila. Po právní stránce okresní soud uzavřel, že žaloba byla podána včas (ve lhůtě stanovené v § 2290 OZ), mezi účastníky byla uzavřena platná nájemní smlouva, výpověď byla dána v souladu s § 2289 odst. 1 písemně a v souladu s § 2286 odst. 2 OZ v ní byla žalobkyně poučena o právu podat proti ní námitky a navrhnout přezkoumání výpovědi soudem. Výpovědní důvod byl specifikován dostatečně určitě a je možné jej podřadit pod § 2288 odst. 1 písm. a) OZ, nehledě na odkaz na § 2291 OZ Uzavřel proto okresní soud, že výpověď splňuje veškeré formální náležitosti. Pokud jde o její oprávněnost, poukázal okresní soud na to, že základní povinností nájemce je platit nájemné a zálohy na plnění spojená s užíváním bytu, v daném případě byla sjednána měsíční splatnost nájemného vždy do 25. dne v měsíci. Tuto povinnost žalovaná přinejmenším od roku 2017 pravidelně porušovala a ke konci jednotlivých let byla vždy v prodlení s úhradou sjednaných plateb. Jedná se tak o opakované a dlouhodobé, nikoli sporadické prodlení. Přitom byla žalobkyně na vznikající dluh opětovně upozorňována. Proto se jedná o hrubé porušení povinnosti žalobkyně vyplývající z nájmu. Je sice pravdou, že zálohy na služby byly vysoké a v roce 2023 vznikl žalobkyni přeplatek, avšak výše záloh v době odráží skutečnost, že v domácnosti žije 6 osob, pročež není možné tuto výši považovat za nepřiměřenou či diskriminační. Na oprávněnost výpovědi nemá vliv ani to, že po doručení výpovědi žalobkyně svůj dluh vyrovnala. Takové vyrovnání by bylo možné posoudit z hlediska dobrých mravů, avšak v daném případě nebylo prodlení žalobkyně sporadické, naopak se jednalo o běžnou situaci na její straně. Žalobu jako nedůvodnou proto okresní soud zamítl a plně úspěšnému žalovanému pak přiznal ve smyslu § 142 odst. 1 OSŘ, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), právo na náhradu nákladů řízení v celkové výši 20 750 Kč. 4.Proti uvedenému rozsudku se včas odvolala žalobkyně, která navrhuje jeho změnu tak, že žalobě bude vyhověno. Je sice pravdou, že v minulosti se dostala do prodlení s úhradou předepsaných plateb a porušila tak nájemní smlouvu, avšak vliv na to měla nepřiměřená výše záloh na plnění spojená s užíváním bytu, přeplatky byly žalobkyni každoročně vraceny. Žalobkyně je proto přesvědčena, že na porušení povinností nájemce nelze nahlížet jako na hrubé, natožpak jako na zvlášť závažné. Okresní soud postupoval přepjatě formalisticky, pokud chování žalobkyně po doručení výpovědi, tedy řádné plnění povinností plynoucích z nájemní smlouvy, nepodřadil pod korektiv dobrých mravů a žalobu z toho důvodu nezamítl.
5.Žalovaný považuje napadený rozsudek za věcně správný, navrhuje proto jeho potvrzení. Podané odvolání vnímá jako snahu žalobkyně o prodloužení doby k vystěhování. Pro věc je podstatné, že k porušení povinnosti žalobkyně hradit nájemné řádně a včas docházelo dlouhodobě, i přes opakované upomínky, a takové soustavné porušování dosahuje intenzity předpokládané v § 2288 odst. 1 písm. a) OZ, neboť žalobkyně nehradí nájemné řádně a včas po dobu několika let. Žalovaný mohl dokonce přistoupit k podání výpovědi i bez výpovědní doby, neboť mnohdy dluh žalobkyně přesáhl trojnásobek měsíčního nájmu. Nadto žalobkyně nehradí nájemné řádně a včas ani v současné době, za měsíc březen 2026 totiž eviduje žalovaný znovu dluh na nájmu. 6.Odvolací soud dle § 214 odst. 1 OSŘ přezkoumal napadený rozsudek a jemu předcházející řízení před okresním soudem při jednání, při kterém zopakoval podle § 213 odst. 2 OSŘ dokazování „vývojem plateb“, poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně důvodné není. 7.Z vývoje plateb je patrné, jaká byla výše předepsaných plateb, které měla žalobkyně platit v souvislosti s užíváním bytu, jakož i údaj o tom, kdy byly jednotlivé měsíční předpisy uhrazeny ze strany žalobkyně a jaký byla výše dluhu v tom kterém období, je zřejmé, že žalobkyně nehradila nájemné a zálohy na plnění spojená s užíváním bytu řádně a včas od roku 2017 až do okamžiku, kdy žalovaný přistoupil k výpovědi z nájmu bytu. Naopak dlužné částky, mnohdy za několik měsíců vyrovnávala žalobkyně až následně učiněnými platbami. V roce 2024 žalobkyně mimo jiné nezaplatila řádně a včas předepsané platby za měsíce duben a květen 2024, dluh byl vyrovnán až v červnu 2024, následně za měsíc červenec, kdy teprve 08.08.2024 uhradila žalobkyně na dluh částku 25 000 Kč, poté nebyly řádně a včas uhrazeny předepsané platby za měsíce srpen a září 2024, kdy teprve v říjnu 2024 provedla žalobkyně další úhrady, a to platbami ve výši 37 000 Kč a 14 000 Kč.
8.Podle § 2201 OZ nájemní smlouvou se pronajímatel zavazuje přenechat nájemci věc k dočasnému užívání a nájemce se zavazuje platit za to pronajímateli nájemné. 9.Podle § 2286 odst. 1 OZ výpověď nájmu vyžaduje písemnou formu a musí dojít druhé straně. Výpovědní doba běží od prvního dne kalendářního měsíce následujícího poté, co výpověď došla druhé straně. 10.Podle § 2286 odst. 2 OZ vypoví-li nájem pronajímatel, poučí nájemce o jeho právu vznést proti výpovědi námitky a navrhnout přezkoumání oprávněnosti výpovědi soudem, jinak je výpověď neplatná. 11.Podle § 2288 odst. 1 písm. a) OZ pronajímatel může vypovědět nájem na dobu určitou nebo neurčitou v tříměsíční výpovědní době, poruší-li nájemce hrubě svou povinnost vyplývající z nájmu. 12.Podle § 2288 odst. 3 OZ vypoví-li pronajímatel nájem z důvodů uvedených v odstavcích 1 a 2, uvede výpovědní důvod ve výpovědi. 13.Podle § 2290 OZ nájemce má právo podat návrh soudu, aby přezkoumal, zda je výpověď oprávněná, do dvou měsíců ode dne, kdy mu výpověď došla. 14.Podle konstantní judikatury v řízení podle § 2290 OZ soud rozhoduje o oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, tedy zejména o tom, zda byl naplněn uplatněný výpovědní důvod; neoprávněná je však i výpověď, která je neplatná či zdánlivá (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.01.2017, sp. zn. nsoud/26_Cdo_4249_2016, uveřejněný pod č. 75/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V rámci úvahy o neplatnosti (§ 580 OZ) výpovědi z nájmu bytu soud posuzuje také otázku rozporu výpovědi s dobrými mravy a přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání (výpovědi), které se zjevně příčí dobrým mravům (§ 588 OZ). Závěr o (ne)platnosti pro rozpor výpovědi s dobrými mravy je přitom třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody na straně nájemce, tak pronajímatele. Právně významné budou pouze skutečnosti, které byly objektivně dány v době, kdy pronajímatel uvedený právní úkon (výpověď z nájmu bytu) doručil nájemci; okolnosti nastalé po tomto okamžiku nelze při tomto právním posouzení zohledňovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.01.2026, sp. zn. nsoud/26_Cdo_3198_2025). 15.Ze skutkových zjištění okresního soudu, která mají oporu v provedeném dokazování a s nimiž se odvolací soud ztotožňuje, vyplynulo, že žalobkyni byla žalovanou dána výpověď z nájmu bytu podle § 2288 odst. 1 písm. a) OZ z důvodu hrubého porušení povinností nájemce spočívajícího v opakovaném neplacení nájemného a záloh na služby řádně a včas. Řádně okresní soud objasnil, že žalobkyně po dobu několika let pravidelně nehradila nájemné a zálohy na plnění spojená s užíváním bytu ve smluveném termínu, jímž byl 25. den příslušného měsíce, a dlužné částky doplácela až opožděně, mnohdy po několika měsících. Současně bylo zjištěno, že žalovaný žalobkyni opakovaně zasílal výzvy k zaplacení dluhu a upomínky na nedoplatky, přičemž ve výzvách žalobkyni současně mnohdy upozorňoval i na možnost skončení nájmu výpovědí. V roce 2024 činil ke dni 10.05.2024 dluh žalobkyně na nájemném a zálohách na služby částku 49 277,82 Kč, pročež jí byla zaslána výzva k úhradě. 16.Z dokazování provedeného odvolacím soudem plyne dále, že i přes výše uvedenou výzvu žalobkyně dále neplnila řádně své platební povinnosti, neboť předepsané platby za červenec 2024 uhradila až v srpnu 2024, avšak bezprostředně následně neuhradila řádně ani platby za srpen 2024. Z přehledu plateb vyplynulo, že ke dni doručení výpovědi existoval aktuální dluh alespoň za srpen 2024, jenž byl vyrovnán až v říjnu 2024. Celý dluh žalobkyně byl vyrovnán až před podáním žaloby.
17.Správně se okresní soud nejprve zabýval otázkou, zda žaloba byla podána včas a zda výpověď splňuje zákonné požadavky po formální stránce. Lze přitakat okresnímu soudu, který dospěl k závěru, že tomu tak je. Žaloba byla podána ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy žalobkyni výpověď došla. Výpověď byla učiněna písemně, byla žalobkyni doručena a obsahovala vymezení výpovědního důvodu tak, aby byl skutkově individualizován a nezaměnitelný. Žalovaný ve výpovědi neodkázal pouze obecně na zákonné ustanovení § 2288 odst. 1 písm. a) OZ, nýbrž vylíčil i konkrétní skutkové okolnosti, v nichž spatřoval hrubé porušení povinností žalobkyně, kdy uvedl jednotlivé měsíce, ve kterých nebylo nájemné uhrazeno řádně a včas, včetně plateb za červenec a srpen 2024, odkázal i na předchozí výzvy k úhradě dluhu. Výpověď tedy byla určitá a srozumitelná a bylo z ní zřejmé, jaké jednání nájemce je jí vytýkáno a z jakého důvodu má nájem skončit. Protože výpověď současně obsahovala poučení nájemce o právu vznést proti výpovědi námitky a navrhnout přezkoumání její oprávněnosti soudem, byly splněny i požadavky § 2286 odst. 2 OZ Odvolací soud proto uzavírá, že výpověď byla po formální stránce bezvadná. 18.Pokud jde o oprávněnost výpovědi, správně poukázal okresní soud na to, že placení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu náleží mezi základní povinnosti nájemce.
19.Na rozdíl od § 2291 OZ, jenž pro výpověď bez výpovědní doby pracuje se zvlášť závažným porušením povinnosti a v § 2291 odst. 2 demonstrativně uvádí neplacení nájemného a služeb alespoň za tři měsíce, nestanoví § 2288 odst. 1 písm. a) OZ pro hrubé porušení povinnosti žádnou pevně vyjádřenou kvantitativní hranici. Posouzení, zda již jde o hrubé porušení povinnosti, proto závisí na konkrétních okolnostech případu, zejména na intenzitě, délce, opakovanosti a následcích porušování povinnosti nájemce. Neplacením je třeba rozumět nejen stav, kdy není placeno nic, ale i stav, kdy nájemce neplatí v plné výši. 20.Z těchto východisek odvolací soud vychází i v projednávané věci. Nejde zde o ojedinělé krátkodobé prodlení či o bagatelní jednorázový nedoplatek. Zjištěný skutkový stav prokazuje dlouhodobý vzorec jednání žalobkyně, spočívající v tom, že po několik let nehradila nájemné a zálohy za plnění poskytovaná s užíváním bytu ve sjednaném termínu, dlužné částky doplácela až s výrazným časovým odstupem a v takovém jednání pokračovala i přes opakované výzvy a upomínky. Ke dni 10.05.2024 činil její dluh téměř 50 000 Kč, ani tato skutečnost však nevedla k nastolení řádné platební kázně. Naopak po opožděné úhradě červencových plateb v srpnu 2024 žalobkyně bezprostředně opět nehradila předepsané platby za měsíc srpen 2024, které vyrovnala až po doručení výpovědi.
21.Právě v souhrnu těchto okolností je dán závěr o hrubém porušení povinností žalobkyně vyplývajících z nájmu ve smyslu § 2288 odst. 1 písm. a) OZ Dluh za měsíc srpen 2024, který byl uhrazen až v říjnu 2024, tedy po doručení výpovědi, nelze současně izolovat a posuzovat jej odděleně od předchozí dlouhodobé platební nekázně. Tento aktuální dluh byl toliko dalším, bezprostředně navazujícím projevem pokračujícího porušování platebních povinností, na které byla žalobkyně opakovaně upozorňována. Za této situace již žalovaný nepochybně nebyl povinen další pokračování nájemního vztahu trpět. 22.Není ani právně významné, že žalobkyně dluh následně uhradila, a to ještě před podáním žaloby. Se zřetelem k povaze daného výpovědního důvodu, nelze jeho uplatnění podmiňovat tím, že protiprávní jednání nájemce trvá i ke dni doručení výpovědi; rozhodné je to, že k uvedenému dni nájemce hrubě porušil své povinnosti vyplývající z nájmu bytu. Okolnost, že výpovědní důvod netrval i v den dání (doručení) výpovědi může být rozhodná toliko pro posouzení věci z hlediska dobrých mravů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.05.2010, sp. zn. nsoud/26_Cdo_28_2009). Protiprávní stav spočívající v nezaplacení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu nemusí trvat v okamžiku doručení (dojití) výpovědi z nájmu bytu nájemci, postačí, že existoval v době před doručením (dojitím) výpovědi nájemci bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.05.2011, sp. zn. nsoud/26_Cdo_5156_2009). 23.Pokud žalobkyně namítá, že dluh zahrnoval i zálohy na služby, jejichž výši považovala za nepřiměřenou, odvolací soud této obraně nemůže přisvědčit. Platí totiž, že okolnosti, pro které nájemce neplatil nájemné, nejsou právně rozhodné pro posouzení, zda je naplněna skutková podstata daného výpovědního důvodu; význam mohou mít toliko při úvaze o dobrých mravech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.07.2002, sp. zn. nsoud/26_Cdo_513_2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.04.2006, sp. zn. nsoud/26_Cdo_2025_2005). Nadto lze souhlasit s okresním soudem, že výše předepsaných záloh není, s ohledem na počet šesti osob žijících v domácnosti žalobkyně, nepřiměřená. 24.Odvolací soud ve shodě s okresním soudem neshledal, že by výpověď byla v rozporu s dobrými mravy. Žalovaný nejednal překvapivě ani svévolně. Žalobkyni naopak před podáním výpovědi opakovaně vyzýval k úhradě dluhů a upozorňoval ji na nedoplatky. Žalobkyně však ani přes tyto výzvy neobnovila řádnou platební kázeň a nadále pokračovala v opožděných platbách. Za tohoto stavu nelze po žalovaném spravedlivě požadovat, aby nájemní vztah dále zachovával.
25.Odvolací soud uzavírá, že výpověď z nájmu bytu daná žalobkyni dne 27.09.2024 byla formálně bezvadná a věcně oprávněná. Žalobkyně hrubě porušovala svou povinnost řádně a včas hradit nájemné a zálohy na služby, přičemž toto porušování bylo dlouhodobé, opakované, přes upozornění pokračující a ke dni doručení výpovědi mělo podobu aktuálního neuhrazeného dluhu. Okresní soud proto nepochybil, jestliže žalobu o určení neoprávněnosti výpovědi zamítl.
26.Napadený rozsudek je ve výroku I s s ohledem na výše uvedené věcně správný, a odvolací soud jej proto podle § 219 OSŘ potvrdil. 27.Správně také okresní soud uzavřel, že zcela neúspěšná žalobkyně je povinna podle § 142 odst. 1 nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady řízení. Nesprávně však při jejich výpočtu vyšel okresní soud z tarifní hodnoty dle § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „a. t.”). Výši odměny je třeba naopak určit podle § 6 odst. 1 a § 9 odst. 1 a. t. V řízení o neoprávněnost výpovědi totiž nejde o určení její neplatnosti jako právního jednání, ale o přezkoumání, zda je výpověď oprávněná, tedy „zkontrolování oprávněnosti (správnosti) výpovědi“, kdy se soud zabývá naplněností uplatněného výpovědního důvodu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.04.2021, sp. zn. nsoud/26_Cdo_345_2021). Za tarifní hodnotu se proto považuje částka 30 000 Kč a odměna advokáta za jeden úkon právní služby proto činí 2 300 Kč. Za pět úkonů právní služby uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření ze dne 30.06.2025, vyjádření ze dne 24.11.2025, účast na jednání před okresním soudem dne 30.09.2025 a dne 09.12.2025) proto žalovanému náleží náhrada za zastoupení advokátem ve výši 5 x 2 300 Kč a dále k těmto úkonům pět paušálních náhrad po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., celkem se jedná o částku 13 750 Kč. 28.Ve výroku II proto odvolací soud napadený rozsudek podle § 220 odst. 1 OSŘ změnil tak, že uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před okresním soudem ve výši 13 750 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 OSŘ) k rukám advokáta [anonymizováno] (§ 149 odst. 1 OSŘ). 29.O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 OSŘ za použití § 224 odst. 1 OSŘ V odvolacím řízení úspěšnému žalovanému bylo vůči neúspěšné žalované přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 4 168 Kč. Jde o náhradu za zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1, § 7 a § 9 odst. 1 a. t., z tarifní hodnoty ve výši 30 000 Kč sestávající z částky 2 300 Kč za účast při jednání před odvolacím soudem, dále k tomuto úkonu jedna paušální náhrada ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., dále cestovní náhrada v souvislosti s cestou realizovanou automobilem k jednání dne [anonymizováno] ve výši 818 Kč za 110 ujetých km (34,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 573/2025 Sb. při průměrné spotřebě 4,5 l/100 km a 5,90 Kč/km za amortizaci vozidla) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 600 Kč podle § 14 odst. 4 a. t. 30.Náhradu nákladů odvolacího řízení bylo žalobkyni dle § 211 a § 149 odst. 1 OSŘ uloženo zaplatit k rukám zástupce žalovaného, a to v souladu s § 160 odst. 1 OSŘ do 3 dnů od právní moci rozsudku. 31.Pro úplnost odvolací soud uvádí, že vyjádření k odvolání ze dne 22.04.2026 není možné považovat za účelně vynaložený náklad. Za účelně vynaložené náklady ve smyslu § 142 odst. 1 OSŘ lze totiž považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu. Soud nemůže rezignovat na zkoumání účelnosti jednotlivých úkonů provedených advokátem, odvíjí-li se výše odměny a hotových výdajů takového zástupce právě od počtu provedených úkonů. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nelze omezit na prosté konstatování, že takové náklady jsou vždy účelné jen proto, že účastníka zastupuje advokát. Pouhé uvedení některého úkonu právní služby v § 11 a. t. tedy nutně neznamená povinnost soudu vždy přiznat odměnu za takový úkon vykonaný advokátem procesně úspěšného účastníka řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25.07.2012, sp. zn. usoud/I.__S_988_12, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.11.2017, sp. zn. nsoud/32_Cdo_3521_2017). Strana, která ve sporu podlehla, tedy nehradí úspěšné procesní straně veškeré její náklady, ale jedině takové, jež lze považovat za potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Rovněž platí, že odměna za vyjádření, které účastník podává v průběhu řízení, a vyjadřuje se jím k rozhodným skutečnostem, náleží tam, kde písemné vyjádření obsahovalo nové argumenty, nová skutková tvrzení nebo důkazní návrhy, a nebylo možné stejného výsledku dosáhnout přednesem při jednání. Obecným kritériem, jímž soud hodnotí všechny náklady řízení, a tedy i odměnu za úkony právní služby advokáta, je účelnost jejich vynaložení posuzovaná jak ve smyslu § 142 odst. 1 OSŘ Odvolání žalobkyně bylo žalovanému doručeno již dne 26.01.2026 s výzvou, aby se k němu vyjádřil ve lhůtě 20 dnů. Žalovaný však této možnosti nevyužil a své vyjádření předložil odvolacímu soudu teprve jeden den před nařízeným jednáním ve věci samé. Za této procesní situace již nebylo reálně možné toto vyjádření včas zaslat žalobkyni na vědomí, a jeho obsah tak musel být reprodukován až při jednání. Takto zvolený procesní postup žalovaného nelze hodnotit jako potřebné a hospodárné bránění práva, nýbrž jako postup vedoucí toliko k neúčelnému navyšování nákladů řízení. Jestliže měl žalovaný k dispozici dostatečný časový prostor k podání vyjádření již dříve, avšak bez rozumného důvodu vyčkával až na poslední chvíli, nelze náklady s tímto úkonem spojené přenášet na žalobkyni. --- POUČENÍ ---
Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 OSŘ). Dovolání rovněž nelze podat pouze v části týkající se výroku o nákladech řízení. Účastník může podat dovolání k Nejvyššímu soudu do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, a to u soudu, který rozhodoval v prvním stupni (§ 240 odst. 1 OSŘ).