Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Viktora Součka, zastoupeného Mgr. Vítem Tokarským, advokátem, se sídlem Masarykovo nábřeží 246/12, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2024, č. j. 25 Cdo 1241/2024-729, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2023, č. j. 25 Co 172/2023-635, ve znění opravného usnesení ze dne 7. února 2024, č. j. 25 Co 172/2023-679, a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 30. ledna 2023, č. j. 35 C 269/2021-441, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ jako účastníků řízení a Daniela Richtera a Kooperativa pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1.Vedlejší účastník zakoupil dne 22. 6. 2020 roušky za cenu 17 955 000 Kč bez DPH (21 725 550 Kč včetně DPH). Při jejich přepravě došlo k nehodě. Před vozidlo vedlejšího účastníka vběhla srna, vedlejší účastník začal intenzivně brzdit a následně do jeho vozidla narazil svým vozidlem stěžovatel. Vozidlo vedlejšího účastníka bylo tímto nárazem odmrštěno do přilehlé vodní nádrže.
2.Městský úřad uznal stěžovatele vinným z nedbalostního spáchání přestupku podle zákona o provozu na pozemních komunikacích. Stěžovatel před nehodou nedodržel bezpečnou vzdálenost za vozidlem vedlejšího účastníka (§ 19 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích). 3.Vedlejší účastník následně podal žalobu proti stěžovateli a vedlejší účastnici. U vedlejší účastnice měl stěžovatel pojištěné vozidlo pro případ odpovědnosti za škodu. Touto žalobou se vedlejší účastník domáhal zaplacení částky 21 725 550 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody za zničené roušky.
4.Okresní soud uložil stěžovateli a vedlejší účastnici povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 17 955 000 Kč s příslušenstvím (I. výrok). Vedlejší účastnici vyplývá povinnost k plnění z pojistné smlouvy, kterou uzavřela se stěžovatelem. Stěžovatel je povinen k plnění, neboť podle rozhodnutí o přestupku porušil svou zákonnou povinnost vyplývající z pravidel silničního provozu. V důsledku tohoto jednání způsobil vedlejšímu účastníkovi škodu na jeho rouškách. Ze zákona nevyplývá solidarita účastníků, takže plněním jednoho z nich zaniká povinnost toho druhého.
5.Krajský soud potvrdil I. výrok rozhodnutí okresního soudu - s výjimkou části přiznaného příslušenství, ohledně které změnil toto rozhodnutí tak, že žalobu zamítl (I. výrok). Krajský soud se ztotožnil s podstatnými body skutkového stavu zjištěného okresním soudem a souhlasil i s většinou jeho právních závěrů.
6.Nejvyšší soud následně rozhodoval o dovolání stěžovatele a vedlejší účastnice. Dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné (II. výrok). Dovolání vedlejší účastnice naopak označil za přípustné a zrušil na základě něj I. výrok a akcesorické výroky rozhodnutí krajského soudu ve vztahu mezi vedlejším účastníkem a vedlejší účastnicí (I. výrok).
II. Argumentace stěžovatele
7.Stěžovatel podal ústavní stížnost proti všem třem rozhodnutím obecných soudů. Tato rozhodnutí podle něj porušují jeho právo vlastnit majetek, právo na soudní ochranu, právo na právní pomoc a právo vyjádřit se ke všem důkazům (čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). 8.Proti výrokům o věci samé stěžovatel uvedl tyto námitky:
a)Stěžovatel v dovolání namítal, že vedlejší účastník nenabyl vlastnictví roušek, a proto nebyl k podání žaloby aktivně věcně legitimovaný. Nejvyšší soud však chybně rozhodl, že tato dovolací otázka nezakládá přípustnost dovolání, protože jí stěžovatel brojí pouze proti skutkovým zjištěním nižších soudů.
b)Soudy chybně posoudily hodnotu zničených roušek. Roušky nesplňovaly podmínky unijního nařízení a nebylo je u nás možné legálně a beztrestně prodávat. Hodnota roušek tedy musela být nulová nebo podstatně nižší než u bezvadných výrobků.
c)Soudy určily obvyklou cenu roušek podle znaleckého posudku a výslechu znalce. Ten však neměl k dispozici vzorek zničených roušek a porovnával jiný vzor roušek zakoupený dlouho po nehodě. Podle odborného vyjádření navíc zničené roušky neobsahovaly předepsané označení, neměly náležité filtrační schopnosti.
d)Soudy nezohlednily, že vedlejší účastník přispěl k rozsahu škody, protože nezabalil roušky v souladu s čl. 11 odst. 3 unijního nařízení o osobních ochranných prostředcích (nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 2016/425). Kdyby byly roušky zabaleny do uzavřených obalů v souladu s požadavky nařízení, voda by do nich nepronikla. Soudy proto měly snížit stěžovatelovu povinnost k náhradě škody.
e)Soudy chybně označily některé stěžovatelovy námitky za opožděné. Soudy totiž nezohlednily, že byly uvedeny při prvním úkonu stěžovatelova zástupce (odůvodnění odvolání) a že byl zástupce ustanoven okresním soudem kvůli ochraně zájmů stěžovatele (§ 30 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu). Zástupce přirozeně nemohl uplatnit námitky dřív než při svém prvním úkonu. Okresní soud navíc poučil stěžovatele o právu požádat o ustanovení zástupce až po podání odvolání. f)Stěžovatel namítal, že se kvůli nehodě nezničily všechny roušky, a dále, že je výrobce vyrobil po skončení svého licenčního oprávnění. Krajský soud však označil tyto námitky za nepřípustné novoty a Nejvyšší soud tento závěr potvrdil.
g)Rozhodnutí Nejvyššího soudu má absurdní důsledky. Vůči stěžovateli je rozsudek krajského soudu pravomocný, zatímco proti vedlejší účastnici řízení pokračuje. Vedlejší účastnice tedy může s námitkami stěžovatele nakonec uspět, zatímco vůči stěžovateli bude mít vedlejší účastník pravomocné a vykonatelné rozhodnutí.
9.Proti výrokům o náhradě nákladů řízení stěžovatel neuvedl žádnou námitku.
III. Procesní předpoklady řízení
10.Ústavní soud není příslušný k projednání ústavní stížnosti proti změněné části rozhodnutí okresního soudu a zrušené části rozhodnutí krajského soudu. Ústavní soud totiž nemůže přezkoumat rozhodnutí, které je v době jeho rozhodování již zrušeno nebo změněno [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3377/23 , bod 11; IV. ÚS 222/23, bod 13; III. ÚS 2160/25, bod 13; III. ÚS 1718/24, bod 6]. 11.Stěžovatel je zjevně neoprávněný k podání ústavní stížnosti proti I. výroku rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tímto výrokem totiž bylo částečně zrušeno rozhodnutí krajského soudu pouze ve vztahu mezi vedlejší účastnicí a vedlejším účastníkem. Tento výrok se totiž stěžovatele bezprostředně nedotýká a nemůže zasáhnout do jeho ústavně zaručených práv [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu a např. nálezy sp. zn. I. ÚS 931/25 , bod 10; II. ÚS 2100/08, bod 15; IV. ÚS 581/06, bod 27]. IV. Posouzení ústavní stížnosti
12.Ústavní soud je v tomto řízení oprávněn posuzovat pouze to, zda obecný soud svým rozhodnutím nebo postupem neporušil stěžovatelova ústavně zaručená práva a svobody [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. 13.Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelovy námitky a dospěl k závěru, že jeho ústavně zaručená práva a svobody nebyly porušeny.
14.Obecné soudy v napadených rozhodnutích uvedly, jakými východisky se při posuzování případu řídily, z jakých skutkových okolností vycházely a proč stěžovateli nevyhověly. Většinou námitek, které stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, se obecné soudy již zabývaly a řádně na ně reagovaly. Jejich závěry přitom Ústavní soud nepovažuje za protiústavní. Ústavní soud se proto k opětovně vzneseným námitkám vyjádří jen stručně.
15.Ústavní soud nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že stěžovatel napadl právní závěr krajského soudu o převodu vlastnictví na podkladě vlastní verze skutku [námitka a)]. Stěžovatel v tomto ohledu podle Ústavního soudu vycházel ze skutkových zjištění obecných soudů, která nezpochybnil ani nedotvářel. Stěžovatel v dovolání pouze argumentoval pro závěr, že skutková zjištění obecných soudů naopak nasvědčují tomu, že vlastnictví roušek zůstalo jejich výrobci a škoda byla způsobena jemu (část 7.1 dovolání a bod 10 rozhodnutí Nejvyššího soudu). Jinými slovy, stěžovatel svou dovolací argumentací přípustným způsobem zpochybňoval právní posouzení již zjištěného skutkového stavu.
16.Ústavní soud i přes tuto vadu napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu nezrušil. Ústavní soud totiž neposuzuje vady napadených rozhodnutí izolovaně, ale z hlediska řízení jako celku (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 2456/24 , bod 42; III. ÚS 2383/19, bod 24; usnesení sp. zn. III. ÚS 1149/24 , bod 22; III. ÚS 2235/16, bod 9).
17.Během něj se nižší soudy otázkou vlastnictví zabývaly a jejich závěr o převodu vlastnictví na vedlejšího účastníka Ústavní soud považuje za udržitelný. Námitky stěžovatele přitom přímo nevyvrací skutečnosti, na základě nichž soudy dospěly k závěru o převodu vlastnictví, a které k tomuto závěru z ústavního hlediska postačují (bod 10 rozhodnutí krajského soudu a bod 5 rozhodnutí okresního soudu, které se opírají zejména o vystavenou fakturu a dvě svědecké výpovědi). Ústavní soud proto dospěl k závěru, že není na místě rozhodnutí Nejvyššího soudu i navzdory jeho pochybení zrušit (podobně jako k tomuto závěru dospěl za obdobných okolností např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 2456/24 , body 39 až 42).
18.Ústavní soud nepovažuje za protiústavní ani závěry obecných soudů ohledně výše škody a významu porušení veřejnoprávních předpisů [námitka b)]. Soudy vyšly z toho, že uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného. Možný rozpor zničené věci s veřejnoprávními předpisy podle nich sám o sobě nutně nesnižuje její hodnotu a způsobenou škodu. Nelze proto uzavřít, že by závěry obecných soudů o prodejnosti roušek a výši škody byly v extrémním rozporu s provedenými důkazy nebo představovaly kvalifikovanou vadu právního posouzení. Dopravní nehoda se přitom odehrála v období prvních měsíců pandemie covid-19, kdy vzhledem k nedostatku ochranných prostředků byly žádaným zbožím i neoznačené roušky. Nelze proto uzavřít, že by byly roušky před zničením neprodejné. Nejvyšší soud navíc uvedl, že právní úprava umožňuje, aby byly roušky uvedeny do souladu s předpisy dodatečně (bod 14 rozhodnutí Nejvyššího soudu, bod 53 rozhodnutí krajského soudu a bod 32 rozhodnutí okresního soudu). Ústavní soud tedy konstatuje, že se podle něj obecné soudy ústavně souladným způsobem zabývaly i možným rozporem zničených roušek s veřejnoprávními předpisy.
19.Ústavní soud nepovažuje za protiústavní, že soudy určily hodnotu zničených roušek podle jiného modelu roušek [námitka c)]. Soudy v tomto ohledu vycházely ze znaleckého posudku. Znalec ve svém posudku i při výslechu uvedl, že zničené a zkoumané roušky jsou totožné výrobky ze stejných materiálů. Jejich výrobce v řízení potvrdil, že jde o stejný produkt s totožnými vlastnostmi. Nejvyšší soud navíc uvedl, že pokud byl znalecký posudek vypracován více než tři roky po nehodě, je pochopitelné, že vedlejší účastník nemusel mít k dispozici roušky s původním označením. Vzorky sesbírané na místě nehody s více než měsíčním odstupem přitom byly vystaveny povětrnostním vlivům a vodě, což jejich kvalitu muselo nezvratně ovlivnit. Tvrzení o jejich nedostatečných filtračních schopnostech proto okresní soud odmítl jako neopodstatněné (bod 15 rozhodnutí Nejvyššího soudu, body 21 a 34 rozhodnutí krajského soudu a bod 33 rozhodnutí okresního soudu). Ústavní soud uvádí, že se obecné soudy stěžovatelovými námitkami řádně zabývaly a jejich vypořádání neporušilo jeho ústavně zaručená práva a svobody.
20.Obecné soudy opakovaně vysvětlily, proč není námitka o spoluzavinění škody vedlejším účastníkem důvodná [námitka d)]. Po vedlejším účastníkovi podle nich nelze na základě zákonné prevenční povinnosti rozumně požadovat, aby roušky převážel tak, aby byly chráněny před ponořením vozidla do vodní nádrže. Způsob zabalení zničených roušek byl podle znalce běžný. To, že mohou být roušky baleny v PVC obalech bez hermetického utěsnění, potvrdil i Státní ústav pro kontrolu léčiv (bod 13 rozhodnutí Nejvyššího soudu a body 54 až 56 rozhodnutí krajského soudu). Ústavní soud uvádí, že považuje takto odůvodněný závěr o absenci spoluzavinění za ústavně souladný.
21.Ústavní soud se nemohl zabývat argumentací, podle které nižší soudy chybně označily některé stěžovatelovy námitky za opožděné a okresní soud jej včas nepoučil o právu požádat o ustanovení zástupce [námitka e)]. Námitky porušení ústavně zaručených základních práv a svobod jsou uplatnitelné i v dovolání, protože i Nejvyššímu soudu je uložena povinnost tato práva a svobody chránit (čl. 4 Ústavy a stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, body 59 až 61). Stěžovatel však tuto argumentaci ve svém dovolání žádným způsobem neuplatnil. Za těchto okolností je tato argumentace v řízení o ústavní stížnosti materiálně nepřípustná (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1280/25 , bod 15; III. ÚS 2386/18, body 14 a 17 až 18; III. ÚS 1826/14, bod 10). Požadavek na vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva se totiž nevztahuje jen na posuzování přípustnosti ústavní stížnosti jako celku, ale i na posuzování každé jednotlivé námitky, kterou v ní stěžovatel uplatní (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2179/23 , bod 14; I. ÚS 1645/19, bod 8; III. ÚS 1757/16, bod 13). 22.Obecné soudy stěžovateli vysvětlily, proč se nemohly zabývat jeho argumentací, podle níž se nezničily všechny roušky a navíc byly vyrobeny po skončení licenčního oprávnění [námitka f)]. Stěžovatel uvedl tato skutková tvrzení a související důkazní návrhy až v odvolacím řízení. Skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny v prvostupňovém řízení, jsou však v odvolacím řízení až na výjimky nepřípustné. Žádná ze stanovených výjimek v této situaci nenastala (§ 205a občanského soudního řádu, body 11 až 12 rozhodnutí Nejvyššího soudu a body 25, 33 a 50 rozhodnutí krajského soudu). Ústavní soud přitom neměl v tomto řízení podmínky k tomu, aby mohl tento závěr přezkoumat (bod 19 tohoto usnesení). Soudy opřely svůj závěr o zničení všech roušek o výslovně označené důkazy (bod 19 rozhodnutí krajského soudu a bod 7 rozhodnutí okresního soudu). Ve svých rozhodnutích zároveň i přes opožděnost námitky porušení práv průmyslového vlastnictví vysvětlily, proč ji nepovažují za důvodnou (bod 12 rozhodnutí Nejvyššího soudu a body 49 až 50 rozhodnutí krajského soudu). 23.Nejvyšší soud nerozhodl protiústavně kvůli tomu, že stěžovatelovo dovolání odmítl, zatímco dovolání vedlejší účastnice vyhověl [námitka g)]. Žalované nároky vedlejšího účastníka vůči stěžovateli (tedy tomu, kdo způsobil škodu) a vedlejší účastnici (tedy stěžovatelově pojistiteli) jsou právně odlišné a posuzují se samostatně (bod 27 rozhodnutí Nejvyššího soudu). Důvod, proč Nejvyšší soud vyhověl jejímu dovolání, se navíc váže pouze k vedlejší účastnici. Nejvyšší soud vyhověl jejímu dovolání proto, že krajský soud vůči ní chybně vycházel z vázanosti civilního soudu rozhodnutím o přestupku, ačkoli vedlejší účastnice nebyla účastníkem tohoto správního řízení a nemohla v něm uplatnit své námitky (body 24 až 25 rozhodnutí Nejvyššího soudu). Ke všem námitkám, které stěžovatel v řízení uplatnil a které by vedlejší účastnice mohla potenciálně vznést znovu, se Nejvyšší soud již vyjádřil.
V. Závěr
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu