Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Martina Blaschke a 2) Kateřiny Málkové, zastoupených Mgr. Alešem Pišingerem, advokátem, sídlem Karolinská 654/2, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 1. 2026 č. j. 8 As 161/2025-41, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 1. 9. 2025 č. j. 59 A 21/2025- 103, rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje, odbor silničního hospodářství ze dne 23. 1. 2025 č. j. OSH 670/2023 KULK 5276/2025/280.9/Bu, rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje, odbor silničního hospodářství ze dne 10. 11. 2023 č. j. OSH 670/2023/280.9/Fr KULK 77860/2023, a rozhodnutí Magistrátu města Jablonec nad Nisou ze dne 28. 2. 2023 sp. zn. 6992/2022/ODS/PDS/Koš a č. j. 19474/2023, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, Krajského úřadu Libereckého kraje a Magistrátu města Jablonec nad Nisou, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení
1.Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Magistrát města Jablonec nad Nisou, odbor stavební a životního prostředí ("magistrát") napadeným rozhodnutím, vydaným na základě žádosti Státního pozemkového úřadu, povolil stavbu s názvem "Polní cesta HC1-R v k. ú. X" na pozemcích parc. č. X1 a parc. č. X2 v k. ú. X nebo jejich částech.
2.Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé odvolání, které Krajský úřad Libereckého kraje, Odbor silničního hospodářství ("krajský úřad") v záhlaví označeným rozhodnutím ze dne 23. 1. 2025 zamítl jako nepřípustné a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Krajský úřad přitom rozhodoval již podruhé, neboť jeho předchozí rozhodnutí z roku 2023, jež stěžovatelé rovněž napadají, Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ("krajský soud") rozsudkem ze dne 16. 7. 2024 č. j. 59 A 4/2024-97 zrušil a věc vrátil krajskému úřadu k dalšímu řízení.
3.Stěžovatelé následně podali dne 7. 4. 2025 žalobu ke krajskému soudu, kterou se domáhali zrušení rozhodnutí krajského úřadu. Krajský soud napadeným usnesením žalobu odmítl z důvodu její opožděnosti podle § 46 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního ("s. ř. s."). 4.Kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl. Ztotožnil se přitom s hodnocením krajského soudu o opožděnosti podání správní žaloby. Nejvyšší správní soud vycházel obdobně jako krajský soud z § 72 odst. 1 s. ř. s., jenž stanoví, že žalobu proti rozhodnutí správního orgánu lze podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. Tímto zvláštním zákonem byl ve věci stěžovatelů § 306 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon ("stavební zákon"), dle kterého lze žalobu proti rozhodnutí stavebního úřadu, s výjimkou rozhodnutí o přestupku, podat do 1 měsíce poté, kdy bylo rozhodnutí žalobci oznámeno. Soudy vycházeli se skutkového zjištění, že žaloba, kterou se stěžovatelé domáhali zrušení rozhodnutí krajského úřadu, byla doručena krajskému soudu dne 7. 4. 2025. Žalobou napadené rozhodnutí bylo oběma stěžovatelům doručeno dne 10. 2. 2025. V souladu s výše uvedeným § 306 odst. 1 stavebního zákona tedy připadl poslední den lhůty pro podání žaloby na pondělí 10. 3. 2025. Nejvyšší správní soud vedle toho odlišil případ stěžovatelů od věci, v níž rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 26. 3. 2025 sp. zn. I. ÚS 3241/24 . Současně se vypořádal s námitkou legitimního očekávání stěžovatelů, daného provedením procesních úkonů před vydáním samotného rozhodnutí o odmítnutí žaloby, jakož i námitkou tvrzeně nerovného postavení účastníka řízení a správního orgánu v otázce důsledků nedodržování lhůt. II. Argumentace stěžovatelů
5.Stěžovatelé namítají, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zasahuje do jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, do práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i do jejich ústavně zaručeného práva na ochranu před zneužitím vlastnického práva na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy dle čl. 11 Listiny. 6.Uvádějí, že je správní orgány opominuly coby účastníky řízení o vydání stavebního povolení. Namítají, že krajský soud svými úkony provedenými před vydáním napadeného rozhodnutí vyvolal u stěžovatelů důvodné přesvědčení, že jejich správní žaloba podaná proti rozhodnutí krajského úřadu splnila formální náležitosti a bude věcně projednána. Mají za to, že odmítnutím žaloby pro opožděnost se správní soudy dopustily přepjatého formalismu. V tomto ohledu připomínají, že zkrácená lhůta k podání správní žaloby začala běžet teprve v období bezprostředně následujícím po zásadní a komplexní rekodifikaci stavebního řízení, což ovšem soudy nezohlednily. Stěžovatelé zmiňují rovněž - z jejich pohledu - nespravedlivou asymetrii v hodnocení průtahů. Za "zásadní ústavní rovinou tohoto případu je skutečnost, že zpoždění [překročení lhůty k vydání rozhodnutí] na straně Krajského úřadu Libereckého kraje vedlo k tomu, že se rozhodnutí vydalo a doručilo až v době, kdy začala platit nová, pro stěžovatele podstatně přísnější úprava."
III. Splnění podmínek řízení
7.Ústavní soud nepřehlédl, že se stěžovatelé domáhají rovněž zrušení předchozího rozhodnutí krajského úřadu (z roku 2023), které již bylo zrušeno krajský soudem. V takovém případě ovšem platí, že není dána příslušnost Ústavního soudu k ústavnímu přezkumu, neboť - stručně řečeno - Ústavní soud nemůže zrušit to, co již bylo zrušeno v průběhu předchozího řízení. Jak ústavní soud vysvětlí dále, ústavní stížnost je nutné považovat za nepřípustnou ve vztahu k rozhodnutí magistrátu i rozhodnutí krajského úřadu (z roku 2025). Ve vztahu k rozhodnutí správních soudů jsou splněny všechny podmínky řízení před Ústavním soudem.
IV. Posouzení věci
8.Ke stížnostní argumentaci, jíž se stěžovatelé domáhají přehodnocení závěru soudů o opožděnosti jimi podané správní žaloby, lze souhrnně uvést, že v podstatě pouze opakuje námitky, které stěžovatelé uplatnili již před správními soudy, které je dostatečným způsobem vypořádaly. Ústavní soud přitom neshledal důvod, pro který by bylo namístě závěr těchto soudů o opožděnosti správní žaloby jakkoliv přehodnocovat, neboť jejich rozhodnutí považuje za řádně odůvodněná a přesvědčivá.
9.K tomu nutno doplnit, že ačkoliv Nejvyšší správní soud stěžovatelům vysvětlil, proč jejich (nyní opětovně vznášené) námitky nemohly uspět (srov. body 16-32 rozsudku, případně též shrnutí argumentace tohoto soudu v bodě 4 výše), stěžovatelé na nic z toho patřičně nereagují, nadále setrvávají na své dřívější argumentaci a odpovídajícím, tj. ústavněprávně relevantním způsobem závěry Nejvyššího správního soudu nezpochybňují. Za popsané situace Ústavní soud považuje za dostačující odkázat v podrobnostech na příslušné části napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, resp. na odůvodnění rozhodnutí krajského soudu.
10.V nyní posuzované věci je tedy podstatné, že stěžovatelé podali žalobu ke krajskému soudu proti rozhodnutí krajského úřadu opožděně. Jejím opožděným podáním se tak dopustili procesního pochybení, které krajskému soudu zabránilo, aby se správní žalobou věcně zabýval. Stěžovatelé tak vlastním jednáním tento opravný prostředek, který jim zákon k ochraně jejich práva poskytoval, nevyčerpali řádně. V takovém případě proto není možné na ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutím správních orgánů hledět jinak než jako na nepřípustnou s tím, že zároveň nebylo shledáno splnění podmínek pro postup podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu (k tomu stěžovatelé žádná tvrzení ani nepředložili). 11.Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu a usnesení krajského soudu odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti rozhodnutí magistrátu a krajského úřadu z roku 2025 podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a v části směřující proti rozhodnutí krajského úřadu z roku 2023 jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu