Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudcem Mgr. Alešem Fikkerem ve věci
žalobkyně: [anonymizováno]., IČO [anonymizováno] sídlem [anonymizováno]
proti
žalovanému: [anonymizováno], narozený [anonymizováno] bytem [anonymizováno]
pro 14 303 Kč s přísl.
--- VÝROK ---
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 123 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku
II. Žaloba se zamítá co do částky 8 180 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 14 303 Kč od 19.07.2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč na účet Okresního soudu v Karlových Varech, č. 3703-226341/0710, VS: 1911010326 do tří dnů od právní moci rozsudku.
--- ODŮVODNĚNÍ ---
1.Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení 14 303 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru ze dne 24.05.2024, č. [anonymizováno]. Touto smlouvou žalobkyně poskytnula žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 10 000 Kč, žalovaný měl vrátit tento úvěr ve formě týdenních splátek po 303 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně smluvního úroku a smluvní pokuty. Žalovaný uhradil celkem částku 3 877 Kč.
2.Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal.
3.Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a OSŘ, občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. 4.Jelikož žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, provedl soud pouze důkazy předložené žalobkyní a podle § 157 odst. 4 OSŘ pokládá soud na základě důkazů (listin) předložených žalobkyní za skutkový závěr ve věci samé, následující skutečnosti: A) Smlouvou o úvěru ze dne 24.05.2024, č. [anonymizováno] má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně poskytnula žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč, žalovaný měl vrátit úvěr ve formě týdenních splátek 303 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně smluvního úroku a smluvní pokuty.
B) Předžalobní upomínkou má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovaného o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby.
C) Soud přihlédl k tvrzením žalobkyně, jež jsou v její neprospěch, s tím, že žalovaný uhradil celkem částku 3 877 Kč.
5.Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 OZ smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6.Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru.
Posouzení úvěruschopnosti
7.V daném případě žalobkyně neposuzovala řádně úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí dle § 75 zák. č. 257/2016 Sb. č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. usoud/III.__S_4129_18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. nssoud/1_As_30_2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. nsoud/33_Cdo_2178_2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). 8.Žalobkyně k výzvě soudu doplnila svá tvrzení týkající se úvěruschopnosti žalovaného s tím, že povedla kontrolu v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra, zkontrolovala rodné číslo a číslo občanského průkazu žalovaného, provedla kontrolu v Centrální evidenci exekucí a v insolvenčním rejstříku, kontrolu platební historie žalovaného u žalobkyně.
9.Dále žalobkyně měla k dispozici údaje z evidenční karty klienta, v níž je uvedeno, že žalovaný dosahuje příjmů ve výši 25 994 Kč, jako výdaje jsou uvedeny náklady na životní výdaje na bydlení ve výši 4 872 Kč, životní minimum na ověření ve výši 4 860 Kč a nebankovní závazky 4 333 Kč, přičemž žalobkyně si ověřila pouze příjmy v podobě výplatnic za březen a duben 2024, výdaje si žalobkyně nijak neověřila.
10.Ze shora uvedeného je zřejmé, že žalobkyně neposuzovala řádně úvěruschopnost žalovaného, neboť neprovedla porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele (žalovaného), získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, tedy podkladů vystavených třetími osobami, odlišnými od spotřebitele; lustrace veřejně dostupných databází je v tomto směru nedostatečná. Nelze proto uzavřít, že žalovaný neměl dostatek finančních prostředků k plnění smluvních povinností ve formě týdenních splátek 303 Kč (cca 1 200 Kč měsíčně). Proto je shora citovaná smlouva absolutně neplatná podle § 588 OZ, jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu. Neplatnost pro rozpor s dobrými mravy
11.Soud dále posuzoval spotřebitelskou smlouvu podle právní úpravy ochrany spotřebitele, představované ustanoveními § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady „smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným „principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. usoud/II.__S_996_18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel: „Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srv. nález ze dne 18.07.2013, sp. zn. usoud/IV.__S_457_10 (N 124/70 SbNU 133)]. Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (č. l. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srv. podrobně nález ze dne 23.11.2017, sp. zn. usoud/I.__S_2063_17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost usoud/II.__S_996_18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat nález ze dne 19.01.2017, sp. zn. usoud/I.__S_3308_16 (N 16/84 SbNU 181)]“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11.12.2014, sp. zn. usoud/III.__S_4084_12 a nález Ústavního soudu ze dne 26.01.2012, sp. zn. usoud/I.__S_199_11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. usoud/II.__S_3194_18, jenž přehledně uvádí judikaturu obecných soudů a Ústavního soudu. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. nsoud/33_Odo_234_2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. nsoud/21_Cdo_1484_2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. 12.Citovanými názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (nevyváženost vzájemných práv a povinností). RPSN dle smlouvy činí 212,77 %. Jednotlivá ujednání posuzované smlouvy přitom nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 OZ pouze nepřihlížet dle § 1815 OZ a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 OZ. Jedná se o smlouvu tzv. „take it or leave“, t.j. žalovaný vezme peníze oproti podpisu smlouvy, aniž by mezi stranami reálně proběhlo vyjednávání o obsahu jednotlivých práv a povinností. Z jednotlivých ujednání smlouvy je zřejmé, že jsou natolik provázaná, že není možné uvažovat o jejich oddělenosti. 13.Jelikož žalovaný nenamítal žádná jiná nepřiměřená ujednání (zneužívající klauzule), soud se jinými nepřiměřenými ujednáními nezabýval.
14.Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 OZ), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Splatnost dluhu
15.Jelikož soud dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná z důvodu, že poskytovatel úvěru neposuzoval řádně úvěruschopnost spotřebitele (žalovaného), je třeba podle § 87 zák. č. 257/2016 Sb. posoudit hmotněprávní splatnost smluvních povinností žalovaného, vrácení jistiny úvěru. Podle § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Uvedené ustanovení je zvláštním ustanovením ve vztahu k občanskému zákoníku o splatnosti bezdůvodného obohacení, které je splatné, není-li dohodnuto, na výzvu věřitele podle § 1958 odst. 2 OZ. Výklad § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. učinil Nejvyšší soud, a to v rozhodnutí sp. zn. nsoud/33_Cdo_3675_2021, v němž mimo jiné uzavřel, že „ustanovení § 87 zák. č. 257/2016 Sb. lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 OZ mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb.. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ 16.Z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Není možné uvažovat o dvou skutkových podstatách podle § 87 odst. 1 věty poslední a § 87 odst. 2 citovaného zákona, jak dospívá ve svém článku JUDr. Karel Svoboda, Ph.D., v Soudních rozhledech 7-8/2025, s. 221, podle něhož musí mezi účastníky nastat spor o splatnost, kterým je třeba rozumět zjevný a projevený nesoulad mezi vůlí dlužníka a věřitele o tom, jak má být jistina úvěru jako bezdůvodné obohacení splácena. Nelze akceptovat z toho rozporně vyplývající závěry (viz odst. IV. odst. 1 článku) o tom, že při pasivitě dlužníka soud rozhodne deklaratorním rozsudkem a přizná i odpovídající úrok z prodlení, jde-li o plnění, které se stalo splatným do vyhlášení rozsudku s tím, že ke splatnosti tohoto plnění došlo na základě výzvy poskytovatele úvěru (žalobkyně) k plnění podle § 1958 odst. 2 OZ. Uvedený názor nepočítá s možností počáteční pasivity dlužníka, který následně, třeba v průběhu soudního řízení o zaplacení úvěru, začne zpochybňovat splatnost dluhu, a vůbec se nevypořádá s argumentací Nejvyššího soudu, uvedenou v rozhodnutí sp. zn. nsoud/33_Cdo_3675_2021. 17.Soud se proto domnívá, že § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru upravuje dobu vrácení jistiny poskytnutého úvěru, a to v závislosti na možnostech spotřebitele (žalovaného). Pokud se proto účastníci na lhůtě k vrácení nedohodnou, nastupuje § 87 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. (i při pasivitě žalovaného) a soud určí tuto dobu, a to dobu hmotněprávní (jedná se o konstitutivní rozhodnutí). Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost v tomto rozhodnutí. „Skutková zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli bezdůvodné obohacení, které získal na úkor poskytovatele přijetím peněžních prostředků na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, jsou však ve prospěch spotřebitele, protože má vliv na splatnost pohledávky věřitele. Jde o skutečnosti, kterých se dlužník dovolává jako skutkové podstaty právní normy v jeho prospěch (dotyčné ustanovení slouží k jeho ochraně). Je to proto spotřebitel jako dlužník, kdo je nositelem procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky“, jak dovodil Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. nsoud/33_Cdo_1902_2025. Žalovaný netvrdil a neprokazoval žádné skutečnosti, ze kterých by mohl soud dovozovat nějakou jinou dobu pro vrácení poskytnuté jistiny úvěru. Protože podle občanského zákoníku (viz § 1958 odst. 2 OZ) je každé plnění splatné na výzvu věřitele, stane se plnění (povinnost vrátit jistinu úvěru) splatné na základě doručení rozsudku žalovanému, a proto určil soud hmotněprávní lhůtu k plnění odpovídající lhůtě bez zbytečného odkladu, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Z uvedeného rovněž vyplývá, že soud nemohl uvažovat ani o splátkách dluhu. 18.Na ostatní plnění, kromě vrácení jistiny úvěru, nemá žalobkyně právo, a proto v této části soud žalobu jako nedůvodně podanou zamítnul.
19.Protože žalovaný uhradil částku 3 877 Kč, ale byla mu poskytnuta částka 10 000 Kč, musel soud vypořádat účastníky poskytnutá plnění podle neplatné smlouvy. Protože výše žalobkyní poskytnutého plnění přesahuje plnění poskytnuté žalovaným (10 000 Kč - 3 877 Kč), soud žalobě v rozdílu poskytnutých plnění vyhověl.
20.Jelikož žalobkyně byla z větší části neúspěšná, ale žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich úhradu.
21.Jelikož soud ve věci nevydal navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil žalobkyni doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč dle položky č. 2, bodu 2., ve spojení s položkou 1, bodu 1. Sazebníku soudních poplatků.
--- POUČENÍ ---
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu v Karlových Varech. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.