Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Tomáše Langáška o ústavní stížnosti D. T., t. č. ve Věznici Břeclav, P.O.BOX 74, Břeclav, zastoupeného advokátem JUDr. Michalem Novákem, sídlem Tyršova 231, Litomyšl, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 537/2025-917 ze dne 18. 9. 2025, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 13 To 338/2024-821 ze dne 7. 1. 2025 a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách č. j. 2 T 128/2024-696 ze dne 27. 9. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu ve Svitavách jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství ve Svitavách, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1.Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, podle čl. 38 odst. 2 Listiny a presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. K tomu mělo dojít vadami v procesu dokazování v trestním řízení vedeném proti stěžovateli. 2.Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách shledán vinným přečinem výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 odst. 1 trestního zákoníku a zločinu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců a k trestu propadnutí věci. Dané trestné činnosti se podle soudu stěžovatel dopustil ve zkratce tím, že 1) jiné osobě předal přesně nezjištěné množství tablet obsahujících prekursor k výrobě metamfetaminu a 2) ze zahraniční dovezl a poté přechovával tablety obsahující prekursor k výrobě metamfetaminu. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a nově stěžovatele odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání. 3.V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že byl odsouzen primárně na základě výpovědi svědka P. N., který byl původně stíhán spolu se stěžovatelem, nakonec s ním ale byla uzavřena dohoda o vině a trestu, přičemž podle stěžovatele jde o obdobnou situaci, kterou řešil Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 8 Tdo 1602/2010 ze dne 16. 2. 2011; podle tohoto usnesení nelze za svědka ve smyslu § 235 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku považovat osobu, která je jako svědek sice vyslýchána, avšak o skutku, k němuž má hmotně právně postavení spolupachatele a z původně společného trestního řízení byla její trestní věc vyloučena k samostatnému řízení. 4.Podle stěžovatele je navíc výpověď svědka P. N. podporována jen svědkem M. C., který navíc nevypovídal o časovém období, za které byl stěžovatel odsouzen. Soudy neshodu v časovém vymezení přičítaly drogové závislosti svědka, což stěžovatel vnímá tak, že soudy výpověď svědka M. C. ohýbaly k souladnosti s výpovědí svědka P. N. Reálně dle stěžovatele šlo o situaci tvrzení proti tvrzení a soudy měly být při hodnocení výpovědí daleko obezřetnější. K tomu stěžovatel dodává, že žádný v řízení provedený důkaz neprokazuje, že by dovážel tablety ze Srbska nebo že by se nacházely v autě, kterým ze Srbska přijel.
5.Stěžovatel dále namítá porušení zásady bezprostřednosti a ústnosti, neboť svědkovi P. N. bylo umožněno jen odkázat na výpověď z přípravného řízení, která následně byla v hlavním líčení čtena. Díky tomu svědek věděl, co soud očekává slyšet a byl při odpovídání na otázky ovlivněn. Ke čtení výpovědi z přípravného řízení podle stěžovatele nebyly splněny podmínky, a nebylo tak možno k ní přihlížet. Stěžovatel konečně namítá i to, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy.
6.Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7.Ústavní soud úvodem konstatuje, že trestní věc P. N. byla vyloučena proto, že za tehdejší důkazní situace nebylo prokázáno, že trestné činnosti obviněných spolu souvisejí (viz bod 29 usnesení Nejvyššího soudu). I kdyby nicméně P. N. byl nadále spoluobviněný, neznamenalo by to, že by jeho výpověď, a to případně včetně výpovědi z přípravného řízení, nemohla sloužit jako podklad pro rozhodnutí o vině stěžovatele [viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 297/04 ze dne 18. 4. 2006 (N 84/41 SbNU 97)]. Stěžovatelem zmiňované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1602/2010 na tom nic nemění, neboť v něm šlo o to, kdo byl svědkem ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání podle tehdejšího trestního zákona.
8.Z hlediska výpovědi P. N. pak považuje Ústavní soud za podstatné, že svědek sám vypověděl, že zcela odkazuje na svou výpověď z přípravného řízení (učiněnou za přítomnosti stěžovatelova obhájce, který již tehdy pokládal svědkovi dotazy), ke které nemá nic nového, a po následném přečtení odpovídajícího protokolu odpovídal na jednotlivé dotazy předsedkyně senátu, státního zástupce i obhajoby (bod 23 rozsudku krajského soudu). Ústavní soud přitom nepovažuje za ústavně problematický výklad Nejvyššího soudu, že nastalou situaci lze zařadit pod § 211 odst. 3 trestního řádu. Zejména podle Ústavního soudu zvoleným postupem nedochází ke znevěrohodnění toho, co svědek v hlavním líčení uvedl. Stěžovatel v této souvislosti tvrdí, že pokud soud přečetl svědkovu výpověď z přípravného řízení, svědek díky tomu věděl, co soud očekává slyšet. Proč by ale přečtení předchozí výpovědi, na kterou svědek sám odkázal, mělo značit, co soud "očekává slyšet", natožpak proč by vůbec soud měl něco v tomto smyslu očekávat, není z ústavní stížnosti zřejmé. 9.Lze dodat, že výpovědím svědka P. N. soudy věnovaly náležitou pozornost, zabývaly se tím, zda je podporována dalšími důkazy, a řešily i dílčí rozpory, které v ní, resp. mezi ní a výpovědí svědka M. C. vyvstaly (viz např. body 27 a násl. rozsudku krajského soudu). Ty přitom nebyly vypořádány jen povšechným vysvětlením, že svědek M. C. je osobou drogově závislou; stěžovatel zde mimo jiné pomíjí, že sám svědek M. C. připustil, že časové období nedokáže blíže časově určit.
10.Celkově lze říci, že se soudy důkazní situací podrobně zabývaly, a to i z procesního hlediska, provedly dostatečné množství důkazů, na jejichž základě dospěly k závěrům, které nelze vnímat jako extrémní, a řádně se také vypořádaly s těmi důkazními návrhy, kterým se rozhodly nevyhovět (viz zejména bod 39 a násl. usnesení Nejvyššího soudu).
11.Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu