Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
30 Cdo 546/2026
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 31. 3. 2026
Spisová značka : 30 Cdo 546/2026
ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:30.CDO.546.2026.1
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Dovolání (vady)
Kategorie rozhodnutí: D
Zveřejněno na webu: 17. 4. 2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz .
30 Cdo 546/2026-63
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce M. S. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Kašparem, advokátem se sídlem v Liberci, Na Poříčí 116/5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 10 182 140 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 132/2025, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2025, č. j. 30 Co 319/2025-31, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 14. 7. 2025, č. j. 37 C 132/2025-6, nepřipustil zastoupení žalobce L. L., narozeným XY, bytem XY.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 22. 10. 2025, č. j. 30 Co 319/2025-31, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasně podaným dovoláním (č. l. 54), které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Z dovolání je zřejmé, že žalobce nesouhlasí s napadeným usnesením odvolacího soudu. Neobsahuje však náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání pouze parafrázoval obsah § 236, § 237 a § 239 o. s. ř., aniž by konkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani jediná trochu srozumitelně formulovaná námitka, že Ústavní soud ani Nejvyšší soud nikdy nerozhodovaly o možné diskriminaci dle § 27 odst. 2 o. s. ř. v porovnání s § 21 o. s. ř. Na řešení této otázky dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu není založeno a být ani nemůže, neboť žalobce podal proti rozhodnutí soudu prvního stupně blanketní odvolání bez odůvodnění. Uvedená námitka žalobce se tedy míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), což zároveň neumožňuje Nejvyššímu soudu posoudit ústavnost dovolatelem odkazované právní úpravy a případně podat i návrh na její zrušení Ústavním soudem, jak se dovolatel domáhá, neboť by k tomu nebyly splněny podmínky čl. 95 odst. 2 Ústavy (Nejvyšší soud by danou právní úpravu v této věci nemohl aplikovat). Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné dovolací lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Žalobce v dovolání navrhoval odklad vykonatelnosti napadeného usnesení, aby nebylo o věci samé rozhodnuto dříve, než bude rozhodnuto o podaném dovolání. Spis s dovoláním však byl Nejvyššímu soudu předložen dne 27. 2. 2026, přičemž rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé byl vyhlášen dne 11. 12. 2025. Návrh na odklad vykonatelnosti je tak již bezpředmětný a Nejvyšší soud o něm nerozhodoval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2026
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu