Okresní soud v Trutnově rozhodl samosoudcem JUDr. Tomášem Suchánkem ve věci
žalobce: [anonymizováno]., IČO [anonymizováno] sídlem [anonymizováno] zastoupený advokátem [anonymizováno] sídlem [anonymizováno]
proti
žalované: [anonymizováno], narozená [anonymizováno] bytem [anonymizováno]
pro 37 318,95 Kč s příslušenstvím - úvěr
--- VÝROK ---
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 18 711 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
II. Co do částky 18 607,95 Kč, kapitalizovaného úroku 6 472,63 Kč, úroku ve výši 11,5 % p. a. z částky 34 519,80 Kč za dobu od 17.03.2026 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení 952,39 Kč a úroku z prodlení ve výši 11,5 % p. a. z částky 37 318,95 Kč za dobu od 17.03.2026 do zaplacení se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobce je povinen doplatit České republice na účet Okresního soudu v Trutnově soudní poplatek 373 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
--- ODŮVODNĚNÍ ---
1.Žalobou podanou dne 01.03.2026 se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 37 318,95 Kč, kapitalizovaného úroku 6 472,63 Kč, úroku ve výši 11,5 % p. a. z částky 34 519,80 Kč za dobu od 17.03.2026 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení 952,39 Kč a úroku z prodlení ve výši 11,5 % p. a. z částky 37 318,95 Kč za dobu od 17.03.2026 do zaplacení. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaná v souladu s ustanovením § 2395 a násl. zákona č. 89/2012, občanského zákoníku, uzavřela dne 27.01.2024 se žalobcem úvěrovou smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru č. 7401283672. Podpisem smlouvy se staly její nedílnou součástí úvěrové podmínky. Uzavřením smlouvy žalovaná mimo jiné stvrdila, že se s úvěrovými podmínkami seznámila, všechna jejich ustanovení jsou jí srozumitelná, považuje je za dostatečně určitá a souhlasí s nimi. Před uzavřením smlouvy byla věřitelem řádně prověřena úvěruschopnost žalované. Žalovaná byla v souladu se smlouvou a podmínkami oprávněna čerpat revolvingový úvěr prostřednictvím kreditní karty, vždy maximálně ve výši nevyčerpaného zůstatku sjednaného úvěrového rámce. Žalobce se tedy zavázal za podmínek stanovených v úvěrových podmínkách poskytnout ve prospěch žalované peněžní prostředky, a to opakovaně, do výše nevyčerpaného zůstatku úvěrového rámce, a žalovaná se zavázala takto poskytnutý úvěr žalobci vrátit a zaplatit za poskytnutý úvěr úroky. V průběhu trvání úvěrového vztahu bylo možné změnit výši sjednaného úvěrového rámce. Sjednaný úvěrový rámec činil 35 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr řádně a včas splácet v pravidelných měsíčních splátkách. Výše splátky byla stanovena na 3,18 % z výše sjednaného úvěrového rámce. V jednotlivých splátkách byly zahrnuty sjednané úroky, příslušná část čerpaného úvěru a pravidelné poplatky (např. poplatek za výpis), příp. nepravidelné poplatky, jako např. poplatek za výběr z automatu, za blokaci karty apod., a smluvní sankce. Splatnost pravidelné měsíční splátky byla dohodnuta vždy na 20. den v kalendářním měsíci. V průběhu trvání úvěrového vztahu žalovaná celkem načerpala částku ve výši 59 981 Kč. Žalovaná celkem na poskytnutý úvěr uhradila částku 41 270 Kč. Úhrady byly započítány na úrok, poplatky a jistinu, jak je patrné z přiloženého splátkového kalendáře. Jelikož žalovaná porušila závazek hradit poskytnutý úvěr řádně a včas, využil žalobce svého oprávnění sjednaného v odst. 6.1. podmínek, tedy možnost zesplatnit úvěr a požadovat okamžité zaplacení celé dlužné částky, v případě, že se žalovaná dostala do prodlení se splacením alespoň dvou splátek nebo do prodlení se splacením jedné splátky po dobu delší než tři měsíce. Žalobce úvěr zesplatnil ke dni 11.12.2025. Žalovaná po zesplatnění nic neuhradila. Žalobce eviduje za žalovanou pohledávku 37 318,95 Kč (jistina ve výši 34 519,80 Kč, poplatky za pojištění 99,15 Kč, náklady na vymáhání ve výši 1 200 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 500 Kč). Příslušenství pak představuje úrok kapitalizovaný ke dni sepsání žaloby ve výši 6 472,63 Kč, úrok ve výši 25,9 % p. a. po dobu prvních 90 dnů prodlení a úrok ve výši repo sazby stanovené ČNB pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, počínaje 91. dnem prodlení do zaplacení, úrok z prodlení v zákonné výši kapitalizovaný ke dni sepsání žaloby ve výši 952,39 Kč a úrok z prodlení v zákonné výši od 17.03.2026 (tj. ode dne následujícího po dni sepsání žalobního návrhu) do zaplacení z částky 37 318,95 Kč.
2.Žalobce současně v žalobě popsal, jak byla ověřena úvěruschopnost žalované. Věřitel naplňuje svoji zákonnou povinnost posuzování úvěruschopnosti spotřebitele několika způsoby, a to zejména: 1) kontrolou v několika registrech nebo dostupných databázích (viz karta klienta), 2) výpočtem tzv. MLS tedy částky, která klientovi po odečtení všech mandatorních výdajů zbývá a do její výše je tak možno maximálně zatížit klienta splátkou úvěru (viz listina „ověřování bonity MLS“), 3) důsledným zjišťováním kreditního skóre klienta. Z registrů a databází jsou shromažďovány klientské informace, jako je např. existence závazků, jejich výše, historická platební morálka klienta. Hodnotu informací z těchto registrů je přitom potřeba považovat za význačnou s ohledem na skutečnost, že poskytují obraz o stavu závazků u velkého počtu věřitelů (dle dat u naprosté většiny relevantních institucionálních věřitelů působících na trhu). zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve svém novelizovaném znění od 01.01.2024 dává věřiteli výslovně možnost ověřovat tvrzení klienta a jejich pravdivost mimo jiné i pomocí tzv. automatizovaných modelů. Tuto možnost využívá i věřitel, kdy pomocí výpočtu tzv. credit scoringu dokáže velmi přesně určit pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta. Věřitel tak mimo jiné využívá statistické modely, kterými posuzuje a verifikuje spotřebitelovu příjmovou a výdajovou stránku. Ve statistických modelech jsou využívány a přezkoumávány klientské informace o proměnných jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení apod. Statistický model také umožňuje identifikovat pravděpodobnou výši příjmu, které je spotřebitel schopen dlouhodobě dosahovat. Pouhá skutečnost, že má klient v době poskytnutí úvěru určité příjmy a výdaje, ho tak nedeterminuje k tomu, zda bude schopen po dobu trvání celého úvěrového vztahu úvěr splácet. Takovou informaci dá věřiteli pouze statistický model, který zohledňuje mimo jiné i statistická data a empirickou a odbornou zkušenost věřitele. Věřitel jakožto profesionál ve svém oboru disponuje odbornými znalostmi, které vycházejí z velkého množství dat, na základě kterých jsou vytvářeny výše popsané statistické modely, pomocí nichž lze poměrně spolehlivě vyhodnotit schopnost konkrétního žadatele úspěšně doplatit požadovaný úvěr, a to v příslušných splátkách. O tom, že jsou statistické modely funkční a efektivní, svědčí skutečnost, že do procesu soudního vymáhání se v praxi věřitele dostane pouze pod 2 % všech schválených a uzavřených úvěrových smluv. Výše nastíněný postup a jeho nutnost se ve své podstatě ničím neliší např. od situace v pojišťovnictví, kdy pojišťovny obdobným způsobem při kontraktaci vyhodnocují pomocí podobných matematických (statistických) operací pojistná rizika svých pojištěnců a jejich finanční krytí. Taktéž z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. nsoud/33_Cdo_2178_2018 ze dne 25.07.2018 se podává, že „při absenci dostatečně ověřených zjištění o výdajích spotřebitele má věřitel využívat veřejně dostupné informace, například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze ČSÚ).“ Žalobce poukázal na dikci soukromoprávní zásady, kdy na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné (§ 574 OZ). Zejména v případě dlouhodobého plnění závazku ze strany klienta je následné rozporování kvality zkoumání úvěruschopnosti přehnaným formalistickým přístupem bez přihlédnutí ke smyslu zákona. V neposlední řadě věřitele označil judikaturu soudů, a to například rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26.03.2020, sp. zn. krajsky/17_Co_152_2019, kde se uvádí, že „soud nemůže vzít za jediný přípustný pouze vlastní model posouzení úvěruschopnosti účastníka, vytvořený pouze na základě jím vybraných statistických dat, když zákon konkrétní metodiku posuzování úvěruschopnosti spotřebitele nestanoví“. Ani z judikatury evropských a potažmo českých soudů nevyplývá žádný nejlepší způsob posuzování úvěruschopnosti. Naopak je shodně jako ve výkladových stanoviscích k právní úpravě plně reflektován princip přiměřenosti a uvážení poskytovatele úvěru, odvisle od jeho odbornosti a konkrétních okolností případu. 3.K výzvě soudu žalobce sdělil, že tzv. úrok za hotovostní transakce je výsledkem interního dělení společnosti [anonymizováno], avšak stále se jedná o součást smluvního úroku, jenž byl sjednán v sazbě 25,90 % p. a.
4.Žalobce na podané žalobě setrval i po provedeném dokazování. Poukázal na skutečnost, že žalovaná byla schopna po delší dobu úvěr řádně splácet.
5.Žalovaná se k nařízenému jednání soudu nedostavila, i když předvolání k jednání jí bylo doručeno na adresu uvedenou v záhlaví rozsudku postupem dle § 49 odst. 4 OSŘ dne 30.04.2026. Neúčast při jednání žalovaná neomluvila, o odročení jednání nepožádala. Soud proto postupoval dle § 101 odst. 3 OSŘ a věc projednal v nepřítomnosti žalované. 6.Soud vzal na základě provedených důkazů za prokázané, že žalovaná uzavřela se žalobcem dne 27.01.2024 smlouvu [anonymizováno] – revolvingový úvěr č. [anonymizováno]. Žalované byl poskytnut úvěrový rámec 15 000 Kč. Byl sjednán úrok z úvěru 25,90 % p. a. Výše minimální splátky měla činit 3,182 % z úvěrového rámce, tj. 477 Kč. Žalovaná ve smlouvě uvedla, že dosahuje příjmu 9 500 Kč (mateřská dovolená). Příjem ostatních členů domácnosti měl činit 25 000 Kč. Výdaje na bydlení měly činit 1 000 Kč, splátky všech úvěrů 3 000 Kč a ostatní výdaje 2 500 Kč. Dále bylo v kartě klienta uvedeno, že žalovaná je svobodná, má 1 dítě, bydlí ve vlastním bytě/domě. Po uzavření smlouvy došlo k navýšení úvěrového rámce na 35 000 Kč. Žalovaná za trvání smluvního vztahu celkem čerpala 59 981 Kč, celkem splatila 41 270 Kč. Dle transakční historie byl žalované předepsán úrok za hotovostní transakce 16 150,84 Kč (uhrazeno 11 956,93 Kč), úrok 798,46 Kč (plně uhrazen) a obchodní úrok 2 258,92 Kč (neuhrazeno nic). Dopisem ze dne 11.12.2025 žalobce vyzval žalovanou k úhradě celého úvěru, tj. částky 41 532,66 Kč. Tyto skutečnosti soud zjistil ze smlouvy o úvěru, z úvěrových podmínek, z karty klienta, z úvěrové zprávy, ze zesplatňujícího dopisu s dokladem o odeslání a z transakční historie.
7.Dle § 2395 OZ smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8.Dle § 2399 odst. 1 OZ úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. 9.Dle § 86 odst. 1, 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 10.Dle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 11.Dle § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
12.Na základě shora uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že žalobce řádně neposoudil úvěruschopnost žalované. Žalobce v souvislosti s uzavřením smlouvy zjistil, že žalovaná měla dosahovat příjmu 9 500 Kč měsíčně, členové její domácnosti 25 000 Kč. Příjmy žalované ani dalších členů domácnosti však nebyly nijak ověřeny. Výdaje domácnosti pak byly vyčísleny na 6 500 Kč. Přitom bylo uvedeno, že žalovaná je svobodná, má 1 dítě, bydlí ve vlastním bytě/domě.
13.V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 09.02.2023 sp. zn. nsoud/33_Cdo_2981_2022, se uvádí: „Nejvyšší soud se k otázce výkladu § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 25.07.2018, sp. zn. nsoud/33_Cdo_2178_2018, v němž uvedl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [anonymizováno]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 01.04.2015, sp. zn. nssoud/1_As_30_2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace odvolací soud v napadeném rozhodnutí. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26.02.2019, sp. zn. usoud/III.__S_4129_18, zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 01.04.2015, sp. zn. nssoud/1_As_30_2015, který při výkladu § 9 zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18.12.2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. Ústavní soud uzavřel, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. V rozsudku ze dne 20.03.2019, sp. zn. nsoud/33_Cdo_201_2018, Nejvyšší soud dovodil, že bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.“ 14.Soud je povinen zkoumat prověřování úvěruschopnosti a jeho vliv na platnost úvěrové smlouvy z úřední povinnosti. To jednoznačně vyplývá z aktuálního znění ustanovení § 87 zák. č. 257/2016 Sb. (znění účinné od 29.05.2022). Dle soudu žalobce neopatřil od žalované doklady osvědčující její skutečné finanční poměry. Při deklarovaném příjmu žalované 9 500 Kč, po zohlednění dalších závazků žalované, jakož i nákladů na bydlení, nebylo dostatečně osvědčeno, že žalovaná bude schopna své závazky z úvěrové smlouvy plnit, a to zvlášť se zřetelem k tomu, že po uzavření smlouvy došlo k navýšení úvěrového rámce, tedy i ke zvýšení zatížení žalované v souvislosti s touto konkrétní smlouvou. Zatímco ve smlouvě byly předpokládány splátky 477 Kč měsíčně, po navýšení úvěrového rámce na 35 000 Kč měla výše splátky činit 1 113,70 Kč (3,182 % z úvěrového rámce). Vypočtený MLS žalované přitom činil 1 144 Kč při zohlednění původní splátky 477 Kč. Poměry členů domácnosti žalované nebyly ověřeny vůbec. Údaj o MLS domácnosti 13 387 Kč tak není ničím podložen. Za tohoto stavu nelze než dovodit, že smlouva ze dne 27.01.2024, které se týká tento spor, je dle § 87 zák. č. 257/2016 Sb. neplatná a soud je povinen k této neplatnosti přihlédnout z úřední povinnosti. Žalobce se proto nemůže úspěšně domáhat plnění sjednaných ve smlouvě. Žalobce vyplatil žalované celkem částku 59 981 Kč, žalovaná zaplatila částku 41 270 Kč. Žalovaná netvrdila ani neprokázala, že žalobci poskytla jakékoliv další plnění. Na základě neplatné smlouvy došlo k plnění bez právního důvodu, na straně žalované vzniklo bezdůvodné obohacení, které je povinna vydat. Výše bezdůvodného obohacení je dána rozdílem mezi žalované vyplacenou a jí vrácenou částkou, tedy činí 18 711 Kč. Tuto částku soud žalobci přiznal. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 OSŘ 15.Ve zbývajícím rozsahu pak byla žaloba zamítnuta (výrok II.).
16.Nelze přehlédnout ani výši úroků, které žalobce po žalované požadoval, zejména tzv. úroku za hotovostní transakce. Celková výše žalobcem požadovaných úroků činila 19 208,22 Kč (úrok za hotovostní transakce, úrok a obchodní úrok). Výše vyčíslených úroků tak představuje v porovnání s celkovou čerpanou částku 32 %, což je více, než ve smlouvě uvedených 25,9 %. Lze tedy mít pochybnosti rovněž o přiměřenosti sjednaného příslušenství pohledávky.
17.Soud při svém rozhodování dále postupoval dle závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu 20.04.2022, sp. zn. nsoud/33_Cdo_3675_2021, v němž se uvádí: „Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zák. č. 257/2016 Sb. lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 OZ mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 zák. č. 257/2016 Sb..“ 18.V souladu s uvedenými závěry soud uložil žalované zaplatit dlužnou jistinu ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalovaná netvrdila ani neprokázala, že jsou zde okolnosti, pro které by lhůta k plnění měla být stanovena jiným způsobem. V souladu s výše citovanými závěry vyjádřenými v rozhodnutí Nejvyššího soudu pak soud žalobci nepřiznal úrok z prodlení ve výši odpovídající vyhlášce č. 351/2013 Sb., protože žalovaná se ocitne v prodlení až v případě, že dluh neuhradí ve lhůtě určené ve výroku I. tohoto rozsudku. Soud z uvedených důvodů žalobu částečně zamítl (výrok II.).
19.Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. § 142 odst. 2 OSŘ Oba účastníci měli ve věci pouze částečný úspěch, žalovaná byla úspěšnější účastnicí řízení. Proto soud o nákladech řízení rozhodl, jak je ve výroku III. uvedeno. 20.Žalobce uhradil za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu soudní poplatek ve výši 1 493 Kč. Vzhledem k tomu, že soud ve věci nevydal elektronický platební rozkaz, postupoval podle položky 2 bodu 2 sazebníku soudních poplatků a soudní poplatek doměřil v tomto konečném rozhodnutí. Podle položky 1 písm. a) činí soudní poplatek ze žalované částky 37 318,95 Kč celkem 1 866 Kč. K doplacení tedy zbývá částka 373 Kč. Soud proto žalobci uložil povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Trutnově doplatek soudního poplatku ve výši 373 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).
--- POUČENÍ ---
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení dvojmo ke zdejšímu soudu. O odvolání rozhoduje Krajský soud v Hradci Králové.
Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou tímto rozsudkem, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci.