Okresní soud v Břeclavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Radkou Konečnou ve věci
žalobce: [anonymizováno]., IČO [anonymizováno] sídlem [anonymizováno] zastoupený advokátem [anonymizováno] sídlem [anonymizováno]
proti
žalovanému: [anonymizováno], narozený [anonymizováno] bytem [anonymizováno]
o zaplacení částky 148.908,85 Kč s příslušenstvím
--- VÝROK ---
I. Zamítá se žaloba zčásti, jíž se žalobce domáhá zaplacení částky 139.200,85 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [anonymizováno] od [anonymizováno] do zaplacení, s úrokem ve výši 24,81 % ročně z částky [anonymizováno] od [anonymizováno] do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [anonymizováno] od [anonymizováno] do zaplacení a s úrokem ve výši 22,02 % ročně z částky [anonymizováno] od [anonymizováno] do zaplacení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 9.708 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
--- ODŮVODNĚNÍ ---
1.Žalobce se domáhal zaplacení částky [anonymizováno] se zákonným úrokem z prodlení z částky [anonymizováno] od [anonymizováno] do zaplacení ve výši 15 % a úrokem 24,81 % ročně z částky [anonymizováno] od [anonymizováno] do zaplacení a dále částky [anonymizováno] se zákonným úrokem z prodlení z částky [anonymizováno] od [anonymizováno] do zaplacení ve výši 15 % a úrokem 22,02 % ročně z částky [anonymizováno] od [anonymizováno] do zaplacení.
2.Žalobu odůvodnil tak, že jeho právní předchůdce, společnost [anonymizováno]., IČO: [anonymizováno] (dále jen „předchůdce žalobce“), poskytl žalovanému dva úvěry, které žalovaný řádně nesplatil. Konkrétně předchůdce žalobce dne [anonymizováno] uzavřel se žalovaným Smlouvu o úvěru č. [anonymizováno] (dále jen „Smlouva 2022“), na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr ve výši [anonymizováno], a dne [anonymizováno] Smlouvu o úvěru č. [anonymizováno] (dále jen „Smlouva 2021“), na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr ve výši [anonymizováno]. Žalovaný nehradil splátky úvěrů řádně a včas, na Smlouvu 2022 dosud uhradil pouze částku [anonymizováno] a na Smlouvu 2021 částku [anonymizováno]. Žalobce nabyl pohledávky za žalovaným postoupením. Žalovaný dluhy nevyrovnal ani poté, co mu žalobce zaslal předžalobní výzvu.
3.Žalobce uvedl, že jeho předchůdce před poskytnutím úvěrů s odbornou péčí posuzoval schopnost žalovaného úvěr získat a splácet. Žalovaný mu za tímto účelem předložil k prověření své osobní doklady a doklady ověřující příjmy a výdaje a právní předchůdce žalobce si dále také vyžádal informace z veřejných registrů, zejména SOLUS, NRKI, ISIR.
4.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. K jednání konanému dne [anonymizováno] se nedostavil, ačkoli předvolání mu bylo řádně doručeno, neomluvil se a nepožádal o odročení. Soud proto v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného. 5.Jelikož žalovaný uzavíral obě úvěrové smlouvy v postavení spotřebitele, soud se nejprve z úřední povinnosti zabýval otázkou, zda žalobce před poskytnutím úvěru řádně zkoumal schopnost žalovaného poskytovaný úvěr splácet, a to s ohledem na pravidla zakotvená v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“), ve znění účinném ke dni uzavření obou smluv. 6.Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 7.Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 8.Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9.Podle judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalovaného strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. 10.Věřitel přitom nedostojí této své povinnosti, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014 ve věci C 449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky. Stanoví-li věřitel výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedl k doložení konkrétních údajů, nezkoumal výdajovou stránku žadatele řádně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022).
11.Soud provedl žalobcem označené důkazy k otázce zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, konkrétně hodnocení klienta, výpisy z registru SOLUS a NRKI a potvrzení o příjmu žalovaného, vztahující se jak ke Smlouvě 2021, tak ke Smlouvě 2022. Zjistil přitom, že předchůdce žalobce v případě Smlouvy 2021 pracoval s měsíčním příjmem žalovaného ve výši [anonymizováno] a výdaji ve výši 6.510 Kč, z toho 3.860 Kč jako životní minimum a 2.650 Kč náklady na bydlení. V případě Smlouvy 2022 pak předchůdce žalobce pracoval se stejnými informacemi, výdaje žalovaného byly zvýšeny o splátky prvního úvěru (podle Smlouvy 2021). Informace o příjmu žalovaného předchůdce žalobce ověřil z výpisu z účtu.
12.Na podkladě těchto důkazů dospěl soud ke skutkovému závěru, že předchůdce žalobce sice prověřil příjem žalovaného, byť z potvrzení o jedné příchozí platbě od zaměstnavatele si lze stěží učinit ucelený obrázek o pravidelných příjmech žalovaného. Ohledně výdajů žalovaného se však žalobce v případě obou smluv spolehl pouze na ničím nepodložená tvrzení samotného žalovaného – žalovaný pouze obecně uvedl, že jeho předchůdce prověřil „doklady ověřující výdaje žalovaného“, ani na výzvu soudu však neuvedl, jakým konkrétním způsobem tak učinil, přičemž z provedených důkazů nevyplývá, že by skutečné výdaje žalovaného (kromě kontroly databází) jakkoli prověřoval. Vzhledem k výši příjmu, který se blížil minimální mzdě, a nestandardně nízké výši výdajů uvedené v hodnocení klienta přitom bylo na předchůdci žalobce, aby skutečné příjmy a výdaje žalovaného zkoumal o to pečlivěji.
13.Soud tak dospěl k závěru, že předchůdce žalobce jednoznačně nedostál svým povinnostem vyplývajícím z § 86 z. s. ú., když při posuzování úvěruschopnosti žalovaného prověřil příjmy žalovaného velmi laxně, a zejména vůbec neprověřil skutečné výdaje žalovaného. Předchůdce žalobce tak nesplnil svou zákonnou povinnost posoudit před uzavřením Smlouvy s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr a tento poskytnout jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Smlouva je z toho důvodu podle § 87 z. s. ú. neplatná. 14.Závěr o neplatnosti Smlouvy pro porušení povinnosti posoudit před uzavřením Smlouvy schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr se opírá o nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 a dále o rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci OPR-Finance s.r.o. proti GK (C-679/18). Nejvyšší soud pak v rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dospěl k závěru, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené). Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Z konstantní judikatury vyplývá, že soud při určení toho, kolik je případně dlužník povinen vrátit, přihlédne i k částce, která již byla dlužníkem na úvěr v průběhu trvání smluvního vztahu uhrazena. 15.Soud se tak dále žalobou zabýval pouze z toho pohledu, zda je žalovaný povinen žalobci vydat bezdůvodné obohacení, a to podle § 87 z. s. ú. 16.Doklady o vyplacení úvěru žalobce prokázal, že na účet č. 01065021018/2700 vyplatil dne [anonymizováno] částku 50.000 Kč a dne [anonymizováno] částku 100.000 Kč, celkem tedy [anonymizováno]. Ze sdělení [anonymizováno]. vyplynulo, že majitelem a jediným disponentem uvedeného účtu byl toho času žalovaný.
17.Z tvrzení žalobce a žalobcem předložené platební historie obou úvěrů vzal soud za prokázané, že žalovaný na Smlouvu 2022 dosud uhradil částku 81.872 Kč a na Smlouvu 2021 částku 58.420 Kč, celkem tedy 140.292 Kč.
18.Smlouvou o postoupení pohledávek a seznamem postoupených pohledávek žalobce prokázal, že mu předchůdce žalobce postoupil pohledávky za žalovaným vyplývající z obou úvěrových smluv. Oznámením o postoupení pohledávky, plnou mocí a podacím lístkem žalobce prokázal, že předchůdce žalobce žalovaného informoval o tom, že pohledávka byla postoupena.
19.Z ostatních provedených důkazů (návrh na uzavření smlouvy, smlouva o úvěru, oznámení o zesplatnění) soud neučinil žádná pro věc podstatná skutková zjištění.
20.Soud tedy dospěl ke skutkovému závěru, že žalobce poskytl žalovanému na základě dvou neplatných úvěrových smluv finanční prostředky ve výši celkem [anonymizováno], žalovaný dosud na dluh uhradil částku celkem [anonymizováno]. Pohledávka byla platně postoupena žalobci. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku [anonymizováno], která představuje bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobce (podle § 87 z. s. ú.). 21.Pokud jde o lhůtu ke splnění této povinnosti, bylo na žalovaném, aby případně tvrdil a prokázal, že není schopen bezdůvodné obohacení žalobci vrátit v „základní“ době do tří dnů od právní moci rozsudku, vyplývající z § 160 odst. 1 o. s. ř. Jelikož žalovaný námitky tohoto charakteru nevznesl, určil soud lhůtu k plnění právě na tři dny od právní moci rozsudku, a to i s ohledem na výši nároku. 22.Ve zbytku žalované částky a co do veškerého příslušenství soud žalobu zamítl, neboť z absolutně neplatné smlouvy nemohou žalobci plynout žádné nároky na zaplacení poplatků či smluvních úroků. Soud žalobu zamítl i co do požadovaných zákonných úroků z prodlení, jelikož žalovaný se dosud do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení žalobci nedostal, jak plyne z § 87 z. s. ú. a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. 23.náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce nebyl úspěšný ani v rozsahu 50 %, nárok na náhradu nákladů řízení tak nemá. Jelikož žalovaný zůstal v řízení pasivní a žádné náklady mu nevznikly, nárok na náhradu nákladů řízení nemá ani on. --- POUČENÍ ---
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Břeclavi.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobce domáhat po právní moci rozsudku výkonu rozhodnutí u soudu.