Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
25 Cdo 131/2026
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 26. 3. 2026
Spisová značka : 25 Cdo 131/2026
ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:25.CDO.131.2026.1
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Promlčení
Zneužívání výkonu práv a povinností
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí: D
Zveřejněno na webu: 11. 5. 2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz .
25 Cdo 131/2026-184
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Tomáše Novosada a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: SIGNUM spol. s r. o. , IČO 18200061, se sídlem Nádražní 32/41, 693 01 Hustopeče, zastoupená advokátem Mgr. et Bc. Peterem Mrázikem, se sídlem Pražákova 1008/69, 639 00 Brno, proti žalované: Generali Česká pojišťovna, a. s. , IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, 110 00 Praha 1, zastoupená advokátem Mgr. Michalem Dlabolou, se sídlem U Studánky 250/3, 170 00 Praha 7, o 1 990 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 77 C 235/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2025, č. j. 29 Co 121/2025-154, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 16 710 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. et Bc. Petera Mrázika.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29. 10. 2024, č. j. 77 C 235/2022-124, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit jí částku 1 990 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Ve sporu o poskytnutí pojistného plnění v souvislosti s pojistnou událostí - úmrtím agenturního zaměstnance pana N . K. při práci v provozu žalobkyně vyšel soud prvního stupně z těchto zjištění: V dubnu roku 2018 žalobkyně (pojistník) a žalovaná (pojistitel) smlouvou upravily vzájemné postupy při sjednávání, trvání, změnách a ukončování pojištění vozidel, stanovení způsobu identifikace pojištění vozidel a stanovení celkové roční výše pojistného za všechna pojištěná vozidla, předjímán byl vznik podsmluv – dokumentů definujících, případně rozšiřujících předmět pojištění o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem specifikovaného vozidla. Pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vysokozdvižného vozíku bylo ujednáno s účinností od 1. 6. 2018. V červenci roku 2018 žalobkyně (pojistník) a žalovaná (pojistitel) ujednaly pojištění odpovědnosti žalobkyně pro případ právním předpisem stanovené povinnosti žalobkyně nahradit škodu či újmu při ublížení na zdraví nebo při usmrcení vzniklou jinému v souvislosti s činnostmi galvanizérství a smaltérství, sjednaly limit pojistného plnění 2 000 000 Kč a spoluúčast 10 000 Kč. Odkázaly přitom na pojistné podmínky, podle kterých se pojištění nevztahuje na povinnost nahradit škodu či újmu při ublížení na zdraví nebo usmrcení v rozsahu, v jakém vzniklo právo na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (čl. 24 bod 1 písm. h/). Dne 15. 10. 2018 (na některých místech soud v rozsudku uvádí datum 15. 9. 2018, jde ovšem zjevně o chybu v psaní vzhledem ke kontextu a obsahu spisu; poznámka dovolacího soudu) ve výrobní hale žalobkyně její zaměstnanec při převážení prázdného ocelového závěsného ramene prudce zabrzdil vysokozdvižný vozík, aby zabránil střetu s jiným (couvajícím) vysokozdvižným vozíkem, v důsledku čehož se vysokozdvižný vozík převážil na přední část, čímž došlo k sesmeknutí přepravovaného a řádně nezajištěného ocelového závěsného ramene a k jeho pádu na galvanizéra N . K. , agenturního zaměstnance, který utrpěl polytrauma a tomuto zranění téhož dne podlehl. V září roku 2021 byla žalobkyně v trestním řízení uznána vinnou, že jinému z nedbalosti způsobila smrt proto, že porušila důležitou povinnost uloženou jí podle zákona, čímž spáchala přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 trestního zákoníku účinného do 30. 9. 2020 za použití § 7 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Žalobkyně byla zavázána nahradit poškozeným (pozůstalým po N . K.) škodu, a to V. K. 747 925 Kč na náhradě nemajetkové újmy a 167 950 Kč na náhradě škody spojené s náklady pohřbu a repatriací, S . K. 747 925 Kč na náhradě nemajetkové újmy a 1 563 Kč na náhradě škody spojené s náklady pohřbu, B . K. 448 755 Kč na náhradě nemajetkové újmy a Všeobecné zdravotní pojišťovně 146 841 Kč. Žalobkyně žalované nahlásila pojistnou událost písemností ze dne 20. 8. 2019. V prosinci roku 2021 žalobkyně zaplatila Všeobecné zdravotní pojišťovně náhradu škody 146 841 Kč, žalovaná ještě v prosinci roku 2021 žalobkyni poskytla pojistné plnění 136 841 Kč. V květnu roku 2022 žalobkyně zaplatila pozůstalým trestním rozsudkem přisouzené náhrady. Žalobkyně nároky vůči žalované uplatňovala prostřednictvím pojišťovacího makléře. V období od 6. 6. 2022 do 8. 6. 2022 probíhala e-mailová komunikace mezi žalobkyní a pojišťovacím makléřem. V období od 10. 6. 2022 do 16. 6. 2022 probíhala e-mailová komunikace mezi právně nezastoupenou žalobkyní a žalovanou. Dne 7. 6. 2022 žalobkyně, po obdržení negativního stanoviska žalované k poskytnutí pojistného plnění, upozornila pojišťovacího makléře na to, že v rámci nahlášené škodní události žalovaná již pojistné plnění zčásti poskytla, když refundovala žalobkyni to, co žalobkyně vynaložila na náhradu škody vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně. Téhož dne, tj. 7. 6. 2022, sdělila žalovaná (dle informace postoupené pojišťovacím makléřem), že zbylé nároky poškozených (pozůstalých) lze uplatnit z povinného pojištění pracovních úrazů. Dne 8. 6. 2022 žalobkyně sdělila pojišťovacímu makléři nesouhlas se stanoviskem žalované. Žalovaná ve sdělení ze dne 23. 6. 2022 odmítla své stanovisko revidovat, tehdy (stále) odkazovala na plnění z pojištění pracovního úrazu. Dne 5. 9. 2022 se na žalovanou s výzvou k poskytnutí pojistného plnění obrátil právní zástupce žalobkyně, dne 29. 9. 2022 se mu dostalo od žalované odpovědi. Nově žalovaná poukázala na to, že vysokozdvižné vozíky byly v době škodní události pojištěny pojištěním odpovědnosti z provozu vozidla, současně instruovala žalobkyni k dalšímu postupu a řešení věci s pojišťovnou, u níž bylo sjednáno povinné ručení, příp. nahlášením nové pojistné události u žalované. Takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil po stránce právní a uzavřel, že žaloba není důvodná. Ke dni škodní události (15. 10. 2018) existoval mezi žalobkyní a žalovanou pojistný vztah z pojistné smlouvy č. 20836758-38 o pojištění odpovědnosti žalobkyně pro případ právním předpisem stanovené povinnosti nahradit škodu či újmu při ublížení na zdraví nebo při usmrcení vzniklou jinému v souvislosti s činnostmi galvanizérství a smaltérství a pojistný vztah z pojistné smlouvy č. 40809992-74 (podsmlouvy č. 40829251-01) o pojištění odpovědnosti žalobkyně za újmu způsobenou provozem vozidla – vysokozdvižného vozíku. Újma příbuzných N . K. , k jejíž náhradě byla žalobkyně zavázána rozsudkem vydaným v trestním řízení, byla vyvolána zvláštní povahou provozu vysokozdvižného vozíku. Žalobkyně jako provozovatelka tohoto vozidla odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla podle § 2927 odst. 1 o. z. Pro tento případ byla žalobkyně u žalované pojištěna na základě pojistné smlouvy č. 40809992-74 (podsmlouvy č. 40829251-01), žalobkyně poskytla poškozeným pozůstalým náhradu škody a nemajetkové újmy podle adhezního výroku odsuzujícího rozsudku, a proto má vůči žalované právo na pojistné plnění. Naopak toto právo žalobkyni nevzniklo na základě pojistné smlouvy č. 20836758-38 z důvodu výluky z pojištění. Dále soud prvního stupně shledal, že žalovaná vznesla námitku promlčení a že je tato námitka důvodná . K pojistné události (úmrtí pana K. ) došlo dne 15. 10. 2018, dne 15. 10. 2019 počala plynout dle § 629 odst. 1 o. z. tříletá promlčecí lhůta a uplynula dnem 15. 10. 2022. Žalobkyně uplatnila nárok na pojistné plnění žalobou dne 14. 10. 2022. Takto ovšem uplatnila jen nárok na pojistné plnění z titulu pojistné smlouvy č. 2083836758-38 (škoda z galvanizérství a smaltérství). Až změnou žaloby při jednání soudu konaném dne 30. 7. 2024 žalobkyně uplatnila nárok na pojistné plnění také (alternativně) z pojistné smlouvy č. 40809992-74 (podsmlouvy č. 40829251-01). Až tímto dnem žalobkyně uplatila nárok na pojistné plnění ze smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, ovšem stalo se tak po marném uplynutí promlčecí lhůty. Soud prvního stupně dále na základě námitky žalobkyně shledal, že námitka promlčení vznesená žalovanou neodporuje dobrým mravům, respektive nepředstavuje zneužití práva na úkor žalobkyně. Samotné vznesení námitky promlčení dobrým mravům zásadně neodporuje, přičemž okolnosti posuzované věci výjimečné odepření možnosti vznést námitku promlčení neodůvodňují. Soud uznal, že žalobkyně byla do určité míry závislou na poskytování relevantních informací ze strany žalované, která je profesionálem v pojišťovnictví. Žalobkyně mohla důvodně očekávat, že ji žalovaná provede procesem likvidace pojistné události a povede k možnosti uplatnit právo na pojistné plnění. Žalobkyně v průběhu likvidace pojistné události nijak nepochybila, potřebné informace žalované vždy včas poskytla, vystupovala aktivně a zajímala se o proces likvidace pojistné události. Žalovaná naopak poskytovala informace nekoncentrovaně a důvody zamítavého stanoviska měnila. Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku. Žalobkyně nahlásila pojistnou událost dne 20. 8. 2019, přičemž s tímto nahlášením měla žalovaná pracovat také z hlediska pojistného vztahu ze smlouvy o odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Zásadní ovšem je, že dne 29. 9. 2022 byla žalobkyně (v té době již zastoupená právním zástupcem) žalovanou zpravena o tom, že vzniklo právo na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Tedy žalobkyně byla od toho data (16 dnů před uplynutím promlčecí lhůty) informována o tom, jak žalovaná na věc nahlíží. Přesto dne 14. 10. 2022 (předposlední den promlčecí lhůty) žalobkyně doručila soudu žalobu, v níž uvedla, že právní názor žalované je nesprávný a účelový. Právně zastoupená žalobkyně vymezila v žalobě skutkový základ jednoznačně tak, že její nárok plyne z pojistné smlouvy týkající se pojištění škod způsobených galvanizérstvím a smaltérstvím, nikoli šířeji, byť již v žalobě mohla označit také alternativně nárok z pojistné smlouvy týkající se pojištění škod způsobených provozem vozidla, jak to učinila při soudním jednání dne 30. 7. 2024. Nelze tak dospět k závěru, že žalobkyně marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinila. Soud prvního stupně tedy přihlédl k námitce promlčení vznesené žalovanou a žalobu v celém rozsahu zamítl. 2. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 5. 6. 2025, č. j. 29 Co 121/2025-154, změnil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalované zaplatit žalobkyni 1 990 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně a shledal, že žaloba je důvodná. Přisvědčil žalobkyni, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně nedošlo ke změně žaloby. Žalobkyně již v žalobě hovořila také o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem motorového vozidla, a proto bylo jen právním posouzením soudu, zda nárok žalobkyni vznikl na základě smluvního vztahu založeného touto pojistnou smlouvou, nebo smlouvou o pojištění škod způsobených galvanizérstvím a smaltérstvím. Protože nejde o nové uplatnění nároku, zůstala promlčecí lhůta dle § 629 o. z. zachována a námitka promlčení není důvodná. Dále odvolací soud konstatoval, že pro případ důvodnosti námitky promlčení by ji posoudil jako rozpornou s dobrými mravy. Připomněl, že žalobkyně uplatnila nárok z pojistné události již dne 20. 8. 2019 a že toto uplatnění posoudila žalovaná jako řádné a pojistné plnění částečně poskytla. Pak tedy sdělení žalované ze dne 29. 9. 2024, že má žalobkyně uplatnit nový nárok z jiné pojistné smlouvy, nemohl žalobkyni naplnit jistotou, že tento postup povede k plnému uspokojení nároku vzhledem ke značnému časovému odstupu od škodní události, pro který je pojišťovna oprávněna krátit plnění. Žalovaná měla povinnost poskytovat žalobkyni relevantní informace o smluvních vztazích a jednat poctivě. Tomu neodpovídá, pokud přijala oznámení škodní události ve vztahu k určité pojistné smlouvě, částečně z této smlouvy plnila, ale zamlčela, že se na ni vztahuje jiné pojištění, které s ní klient uzavřel, a posléze odmítla splnit další nároky s argumentem, že žalobkyně uplatnila nárok z pojištění, které se na předmětnou událost nevztahuje. Uvedla tak žalobkyni v pochybnost, ze které smlouvy má svůj nárok uplatnit. Omyl v určení pojistné smlouvy byla vada, na niž měla žalovaná žalobkyni upozornit. Okolnosti průběhu jednání o nárocích žalobkyně jsou mimořádné, žalobkyni nelze žádné vážné pochybení vytýkat, a proto by nebylo spravedlivé námitce promlčení vyhovět, neboť po celou promlčecí dobu žalovaná odmítala z různých důvodů nárok uspokojit. Žalobkyně nárok uplatnila včas, byť jej nesprávně právně definovala. 3. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I napadla žalovaná (dále i dovolatelka) dovoláním, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. shledává v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka nesouhlasí s tím, jak odvolací soud posoudil otázku změny žaloby. Zjišťování smluvního vztahu účastníků řízení je součástí skutkového stavu. Je třeba zodpovědět otázku, zda změna smluvního vztahu ze smlouvy původně tvrzené v žalobě na smlouvu tvrzenou později představuje změnu žaloby. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3236/2008, v němž dovolací soud shledal změnu žaloby v tom, že v průběhu řízení žalobce uplatnil nárok ze smlouvy uzavřené jindy a s odlišnými ujednáními, než bylo tvrzeno v žalobě. Součástí skutkového základu věci je vymezení konkrétní smlouvy včetně jejích základních markantů. Zamění-li účastník v průběhu řízení jednu smlouvu označenou v žalobě za zcela jinou smlouvu, kterou v žalobě netvrdil, jde o změnu žaloby. Stejně rozhodl Nejvyšší soud ve vztahu k různým leasingovým smlouvám rozhodnutím ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1868/2009, přičemž dovolatelka odkázala také na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2852/2012, a ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3644/2013. Dále dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně rozhodl, že vznesená námitka promlčení odporuje dobrým mravům, přestože jí předcházela předžalobní komunikace sice „nejednoznačná“, ale ještě včas „napravená“. Dovolatelka cituje z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3294/2023, ze dne 14. 6. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3464/2019, ze dne 2. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2287/2014, ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2366/2013, a ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 25 Cdo 3109/2023, a v poměrech projednávané věci dovozuje, že žalobkyně nejenom že měla možnost žalobu včas podat, ale že ji také včas podala, avšak chybně. Sama žalobkyně tím zavinila promlčení práva, a to nikoli proto, že by ji dovolatelka k nesprávné žalobě navedla (naopak jí zaslala dopis ze dne 29. 9. 2022), ale proto, že spoléhala na správnost svého názoru. Pochybení v právním posouzení však není okolností opodstatňující užití korektivu dobrých mravů. Žalobkyně nebyla před podáním žaloby v právní nouzi, s dovolatelkou komunikoval právní zástupce žalobkyně. Žalobkyně však odmítla doporučení dovolatelky, a to v žalobě a také později, byť již v žalobě mohla požadovat plnění na základě obou pojistných smluv. Dovolatelka před žalobkyní nic nezatajila, sice ji původně nesprávně odkázala na zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu, ale nikdy ji nenavedla, aby svůj nárok uplatňovala jen z jedné (nesprávné) pojistné smlouvy, naopak ji jasně poučila, že má nárok uplatňovat z pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla, a byť se tak stalo nedlouho před uplynutím promlčecí lhůty, přesto měla žalobkyně dost prostoru na tyto informace včas reagovat. Žalobkyně „otálela“ s reakcí na námitku žalované ohledně zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu. A ještě i v první fázi soudního řízení žalobkyně tvrdošíjně trvala na pojistném plnění z nesprávné smlouvy. Žalobkyně je podnikatelkou, byla právně zastoupena a v případě nejistoty měla z opatrnosti postupovat tak, aby vyhověla i přísnější z možných variant. Chyba dovolatelky nesouvisela s výkladem pojistných smluv, ale s výkladem § 2927 odst. 1 o. z., při němž právně zastoupená žalobkyně ve slabším postavení nebyla. Jestliže se žalobkyně rozhodla nerespektovat ještě včasné poučení dovolatelky, pak je nutno negativní následky přičítat žalobkyni. Tedy nárok žalobkyně je promlčen a námitka promlčení dovolatelkou vznesená byla uplatněna řádně v souladu se zákonem a neodporuje dobrým mravům. 4. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl. Uvedla, že zjevně již žaloba obsahuje tvrzení o tom, že žalobkyně měla vysokozdvižný vozík pojištěný tzv. povinným ručením a je zde odkaz na všeobecné pojistné podmínky vztahující se k pojistné smlouvě na povinné ručení za škody způsobené vysokozdvižným vozíkem. Tedy již v žalobě uvedla žalobkyně tvrzení týkající se těchto listin, čímž splnila svoji procesní povinnost. O daném pojištění tak žalobkyně hovořila již v žalobě, byť vyslovila právní názor, že pojistná událost má být posuzována z hlediska odpovědnosti podnikatele. Chybný právní názor nemůže jít k tíži žalobkyně, neboť právní kvalifikace je na rozhodnutí soudu. Rovněž otázku, zda vznesená námitka promlčení odporuje dobrým mravům, posoudil odvolací soud správně. Dovolatelka jednala účelově s cílem využít své převahy v daném oboru v kombinaci se složitými smluvními ujednáními a výlukami z pojištění. Žalobkyně nebyla liknavá a v průběhu likvidace se chovala aktivně. Zásadní pak je, že dovolatelka ani ve svém stanovisku ze dne 29. 9. 2022 nesdělila, že je ochotna plnit, pokud u ní žalobkyně uplatní nárok ze sjednaného povinného ručení, ale pouze doporučila žalobkyni obrátit se na pojišťovnu, u které mají její vozidla sjednané povinné ručení, a nahlásit věc jak novou škodní událost, to vše po cca čtyřech letech od této škodní události. Přitom pojistné plnění poskytnuté žalobkyni za plnění VZP si dovolatelka sama přiřadila k pojistné smlouvě, takže si byla vědoma, že žalobkyně má vysokozdvižný vozík pojištěný u ní.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání není přípustné. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Odvolací soud založil své rozhodnutí o důvodnosti žaloby také na závěru, že námitka promlčení vznesená žalovanou odporuje dobrým mravům.
8. Podle § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“) výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. 9. Podle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. 10. Nejvyšší soud již ve své judikatuře dovodil, že zásada výkonu práv v souladu s dobrými mravy dříve upravená v § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) je s účinností od 1. 1. 2014 zakotvena v § 2 odst. 3 a § 8 o. z., Judikaturu přijatou k výkladu rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. lze přiměřeně aplikovat také pro výklad otázky rozporu s dobrými mravy a zjevného zneužití práva podle zákona č. 89/2012 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššíh o soudu ze dne 27. 5. 2025, sp. zn. 22 Cdo 3491/2024). 11. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014 , uveřejněném pod číslem 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, (dále jen „Sb. rozh. obč.“) uvedl, že zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Dále Nejvyšší soud opakovaně konstatoval, že otázku aplikace § 8 o. z. učiní předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2025, sp. zn. 22 Cdo 3491/2024). Z judikatury Nejvyššího soudu též vyplývá, že odepření ochrany subjektivnímu právu účastníka je výjimečným postupem, jenž musí být podložen mimořádně závažnými okolnostmi konkrétního případu, které svou intenzitou převáží nad ochranou subjektivního práva jiného (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4490/2018). Judikatura dovolacího soudu je ustálena na východisku, že vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje. Mohou však nastat situace, kdy její uplatnění je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí lhůty nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. 25 Cdo 240/2023, uveřejněný pod číslem 41/2025 Sb. rozh. obč.). 12. Odvolací soud odůvodnil svůj závěr o tom, že námitka promlčení vznesená žalovanou je zjevným zneužitím práva ve smyslu § 8 o. z., úvahami majícími podklad v konkrétních skutkových okolnostech dané věci (o nichž v zásadě nebylo mezi účastníky řízení sporu a nejsou zpochybňovány ani dovoláním). Žalované bylo známo, že s žalobkyní uzavřela dvě odlišné pojistné smlouvy vedoucí k pojištění odlišného rizika. Žalobkyně včas oznámila pojistnou událost, žalovaná v průběhu její likvidace poskytla částečné pojistné plnění, avšak následně již odmítla zbylé pojistné plnění vyplatit a nesprávně žalobkyni informovala (což sama uznává). Takto žalovaná likvidovala pojistnou událost téměř čtyři roky a teprve těsně před uplynutím promlčecí lhůty žalobkyni vyzvala, aby znovu uplatnila svůj nárok novým oznámením pojistné události u pojišťovny, u níž má sjednáno pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Přitom právě i daný typ pojištění měla žalobkyně sjednaný u žalované. Jestliže žalobkyně uplatnila z důvodu hrozícího promlčení n árok žalobou u soudu a nepostupovala podle doporučení žalované (poskytnutému po čtyřech letech těsně před koncem promlčecí doby) nahlásit novou pojistnou událost, nelze takové jednání žalobkyně hodnotit jako svévolné. Žalobkyně sice v žalobě nesprávně odkázala na pojistnou smlouvu, z níž jí nárok nevznikl, avšak žalovaná věděla po dobu několika let, o jakou pojistnou událost jde (skutkově jde o stále stejnou událost), a rovněž věděla (vědět měla), že pro tuto pojistnou událost má žalobkyně u ní sjednané pojištění. Pokud dovolatelka v dovolání argumentuje, že žalobkyně měla dostatek času (16 dnů) k podání správné žaloby před uplynutím promlčecí lhůty, pak je třeba konstatovat, že ani v onom posledním, konečně správném, poučení se žalovaná ke svému pojistnému závazku nepřihlásila, nesdělila, že hodlá plnit na základě konkrétní pojistné smlouvy. Všechny tyto okolnosti ve svém celku převažují nad chybou žalobkyně (byť právně zastoupenou), která v žalobě argumentovala jen jednou pojistnou smlouvou, přestože nárok jí vznikl z jiné pojistné smlouvy. Z celého jednání žalobkyně je ovšem zřejmé, že se o svá práva od začátku aktivně brala a se žalovanou spolupracovala. Naopak žalovaná v pozici pojistitele, jenž je povinen poskytovat své služby na náležité odborné úrovni, nárok žalobkyně nedůvodně odmítla a nesprávně ji informovala. Jestliže tedy odvolací soud shledal skutkové okolnosti projednávané věci za natolik mimořádně závažné, že výjimečně odůvodňují odepření práva žalované vznést účinně námitku promlčení z důvodu aplikace § 8 o. z., pak nelze shledat, že by tyto jeho úvahy byly zjevně nepřiměřené. 13. Rozsudek odvolacího soudu se ohledně posouzení otázky zjevného zneužití námitky promlčení neodklání ani od dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, která dovolatelka zmínila v dovolání. Dovolatelka z předestřených rozhodnutí cituje závěr, že jestliže poškozený měl možnost bez obtíží svůj nárok uplatnit u soudu, pak opodstatněně uplatněná námitka promlčení zpravidla úspěšně zabrání vyhovění žalobě. V projednávané věci ovšem žalobkyně naopak měla, a to pro chování dovolatelky, nepřehlédnutelné obtíže při uplatňování nároku, jak bylo shora popsáno. Ve světle toho, jakým problematickým způsobem a jak dlouho žalovaná řádně nahlášenou škodní událost likvidovala, lze uznat, že žalobkyně opožděné uplatnění nároku ze správné pojistné smlouvy nezavinila. Žalobkyně nebyla nečinná (nejednala v rozporu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt , kterou zdůrazňuje dovolatelka), pojistnou událost řádně oznámila a také u soudu právo uplatnila v běhu promlčecí lhůty, byť z jiné smlouvy, než měla. To ovšem za situace, kdy žalovaná věděla, o jakou pojistnou událost jde (neboť ji čtyři roky likvidovala) a jaký pojistný vztah mezi ní a žalobkyní se na danou pojistnou událost vztahuje. Zjevně tak nelze žalobkyni vytýkat, že svá práva nehájila. Žalobkyně nespoléhala v dané věci na správnost svého mylného názoru o délce promlčecí doby a počátku jejího běhu, jak tomu bylo v případě jednoho z dovolatelkou zmíněných rozhodnutí Nejvyššího soudu.
14. Pro řešení otázky, zda námitka promlčení vznesená žalovanou představuje zjevné zneužití práva, není tedy dovolání přípustné, neboť se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
15. Za tohoto stavu pak není dovolání přípustné ani pro řešení druhé dovolatelkou vznesené otázky týkající se změny žaloby. Vyřešení této otázky (zda žaloba byla v průběhu řízení změněna) totiž již nic nezmění na výsledku sporu, jde o otázku čistě akademickou. V úvahu přicházejí jen dvě varianty. Buď odvolací soud posoudil tuto otázku správně, pak by se o změnu žaloby nejednalo, právo by bylo tudíž uplatněno včas, námitka promlčení by nebyla důvodná a žalobě by bylo vyhověno. Nebo odvolací soud tuto otázku posoudil nesprávně, pak by došlo ke změně žaloby, předmětné právo by bylo uplatněno po marném uplynutí promlčecí lhůty, ovšem námitka promlčení je zjevným zneužitím práva, které nepožívá právní ochrany, což opět vede k vyhovění žalobě.
16. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. 17. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 3. 2026
JUDr. Martina Vršanská
předsedkyně senátu