Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele T. M., zastoupeného Mgr. Josefem Chaloupeckým, advokátem, sídlem Štefánikova 203/23, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2025 č. j. 26 Cdo 2266/2025-534 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. května 2025 č. j. 26 Co 36/2025-489, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a V. H., zastoupené Mgr. Renatou Wachtlovou, LL.M., advokátkou, sídlem Pražská 346/33, Hořovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1.Stěžovatel a vedlejší účastnice jsou bývalí manželé, kteří žili se svými dvěma nezletilými dcerami v bytovém domě v malé obci. Nastaly mezi nimi neshody, které vygradovaly odstěhováním vedlejší účastnice a rozvodem. Vedlejší účastnice se po stěžovateli domáhala žalobou vyklizení jednotek, a to bytové jednotky a garáže nacházejících se v tomto domě. Na tuto žalobu reagoval stěžovatel protižalobou, kterou se domáhal zřízení práva odpovídajícího věcnému břemenu bydlení k těmto jednotkám do doby, než budou dcery schopné se samy živit. Okresní soud v Berouně žalobě vedlejší účastnice rozsudkem ze dne 27. 9. 2024 č. j. 3 C 139/2023-442 vyhověl a uložil stěžovateli povinnost vyklidit a ve lhůtě třiceti dnů od právní moci předat vedlejší účastnici bytovou jednotku a garáž. Zároveň zamítl protižalobu stěžovatele, na základě níž měl okresní soud zřídit k těmto jednotkám právo odpovídající věcnému břemenu bydlení a uložil mu též povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení.
2.Okresní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice je výlučnou vlastnicí jednotek a stěžovatel nemá k jednotkám žádný právní titul. V době trvání manželství měl právo užívat jednotky odvozené právě od vlastnického práva vedlejší účastnice. Nyní jednotky neoprávněně zadržuje a vedlejší účastnice má proto právo na jejich vyklizení. Stěžovatel má slabší právo k bytu nebo domu a může podle § 769 ve spojení s § 767 odst. 2 občanského zákoníku navrhnout, aby mu okresní soud zřídil právo odpovídající věcnému břemenu bydlení. Tento institut je nicméně výjimečný. Je splněna podmínka, že manželství zaniklo, že vedlejší účastnici svědčí silnější právo, a že dcery jsou svěřeny do střídavé péče, tj. i do péče stěžovatele. Stěžovatel je nicméně zdravý a výdělečně činný jedinec, který má nadstandardní příjem a vede život na vysoké úrovni. Je schopen si zajistit jiné vhodné bydlení pro rodinu. 3.K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudek okresního soudu potvrdil a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení. Okresní soud provedl dokazování v dostatečné míře a jeho závěry jsou správné. Vedlejší účastnice je výlučnou vlastnicí jednotek, po uzavření manželství vzniklo stěžovateli odvozené právo bydlení. Rodinná domácnost zanikla již před rozvodem, a proto se § 769 občanského zákoníku na věc neuplatní, místo toho se použije § 1040 odst. 1 občanského zákoníku na ochranu vlastnického práva před neoprávněným zadržováním věci. Vyklizení jednotek není v rozporu s dobrými mravy, ochrana vlastnického práva vedlejší účastnice má přednost před finančním vypořádáním investic. Případná nezávazná ujednání stěžovatele a vedlejší účastnice o jednotkách či jejich porozvodové jednání na tom nic nemění. Výkon střídavé péče v jiném obydlí není v rozporu se zájmy dcer. 4.Již jen proto, že tu nelze přímo aplikovat § 769 občanského zákoníku, není důvodná vzájemná žaloba stěžovatele na zřízení práva věcného břemene bydlení. "I pro případ možného analogického použití" zákonných ustanovení (§ 10 občanského zákoníku) neodůvodňují skutkové okolnosti věci užití tohoto institutu, protože stěžovatel nepotřebuje v těchto jednotkách uspokojovat svou bytovou potřebu. Jeho finanční poměry mu umožňují bydlet i jinde, a to například formou nájemního bydlení v téže obci. Rodiče stěžovatele tam mají dvojgenerační domek, byť stěžovatel tvrdil, že s ním bydlet nechtějí. Jednotky nepotřebují ostatně ani dcery, neboť je dokonce již nyní ve střídavé péči užívají jen v omezeném rozsahu. 5.Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl a uložil mu povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení. Podle Nejvyššího soudu na dvou vymezených dovolacích otázkách právní hodnocení krajského soudu nestálo. Krajský soud se ale odchýlil od ustálené judikatury při posuzování otázky "zda manželu se slabším právem k domu nebo bytu, v němž měli manželé rodinnou domácnost, zaniká právo navrhovat zřízení věcného břemene bydlení podle § 769 ve spojení s § 767 odst. 2 občanského zákoníku, opustí-li druhý manžel rodinnou domácnost před rozvodem manželství". Toto právo stěžovatele odstěhováním vedlejší účastnice skutečně nezaniklo. Krajský soud se ale i tak řádně vypořádal s otázkou, zda má založit stěžovateli k jednotkám právo odpovídající věcnému břemeni, a to i hledisky naznačenými v občanském zákoníku. Nic na tom nemění skutečnost, že tak učinil jen na základě uvažované analogické aplikace citovaných ustanovení, neboť hlediska pro zřízení věcného břemene bydlení budou stejná. To platí i při výkladu pojmu "přiměřené poměry manžela", byť krajský soud tuto možnost zvažoval "jen" analogicky. 6.Jde totiž o právní normu s relativně neurčitou hypotézou a je na soudu, aby ji v každém jednotlivém případě vymezil ze širokého, předem neomezeného okruhu možností. Krajský soud se zabýval okolnostmi svědčící ve prospěch (střídavá péče), tak i neprospěch stěžovatele (dobrý zdravotní stav, dobrý finanční a společenský status, možnost najít si jiné bydlení, větší zásluhy vedlejší účastnice na pořízení bydlení a péče o dcery ve stejném rozsahu). Úvahy krajského soudu nejsou zjevně nepřiměřené. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí v rozporu se zákonem jen proto, že krajský soud nevěnoval pozornost nepodstatným či nevýznamným informacím, které nejsou součástí hypotézy právní normy. Odůvodňuje-li stěžovatel svoji potřebu užívání bytu zájmem dcer na stabilitě výchovného prostředí, pak proti tomu stojí zájem vedlejší účastnice, aby mohla byt užívat.
II.
Argumentace stěžovatele
7.Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že krajský soud a Nejvyšší soud porušily jeho základní práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V ústavní stížnosti argumentuje, že napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná. Civilní soudy nevyložily, které okolnosti vzaly při aplikaci v úvahu a které považovaly za podstatné. Krajský soud se nezabýval ani jednou z okolností, o které stěžovatel opíral svůj návrh a opřel své rozhodnutí o závěry, které jsou v rozporu se zákonem. V rozporu s judikaturou uvedl, že stěžovatel nemá právo navrhovat zřízení práva odpovídající věcnému břemenu bydlení a dospěl k závěru, že právo na stabilitu výchovného prostředí nesvědčí těm dětem, které bydlí u rodiče se slabším právem k bytu či domu nebo které jsou pouze ve střídavé péči. Kromě toho nastal i extrémní rozpor mezi zjištěními a obsahem navržených a provedených důkazů. 8.Neústavních pochybení se dopustil i Nejvyšší soud, který stěžovateli sice přisvědčil, že rozhodnutí krajského soudu je v rozporu s judikaturou, zároveň ale neústavně dovodil, že dovolání stěžovatele není přípustné, protože krajský soud správně aplikoval hypotézu právní normy. Opominul přitom, že se krajský soud nevypořádal ani s jednou ze skutečností, o které stěžovatel opíral svůj nárok. Některé tyto okolnosti se snažil Nejvyšší soud vyložit sám v rozporu s výsledky řízení. Závěrem stěžovatel argumentuje, že se dostal do situace, kdy je nucen vystěhovat se z jednotek, což má nepříznivý dopad do jeho rodinné a osobní sféry. Snažil se zajistit si jiné bydlení v obci, ale vlivem okolností nezávislých na jeho vůli se mu to nepodařilo. Napadená rozhodnutí představují nepřiměřený zásah do jeho práva na ochranu rodinného života a majetku, mají nepřímý dopad i na opatrovnické řízení a na jeho střídavou péči. Hrozí mu vážná újma, navrhl proto odložit vykonatelnost rozsudku krajského soudu.
III.
Průběh řízení před Ústavním soudem
9.Ústavní soud usnesením ze dne 10. 12. 2025 odložil vykonatelnost rozsudku krajského soudu, a to do rozhodnutí o ústavní stížnosti v této věci.
10.Ústavní soud si vyžádal soudní spis. Zároveň požádal účastníky a vedlejší účastnici, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
11.Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého usnesení a zopakoval, že byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem proto, že nebyly objasněny okolnosti další nebo že krajský soud nepřihlédl k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, z níž soud při právním posouzení vychází. Nejvyšší soud v usnesení vyložil, že to platilo i pro okolnosti zdůrazňované v dovolání, a tento závěr také odůvodnil. Nejvyšší soud neporušil základní práva stěžovatele.
12.Krajský soud uvedl, že se zabýval všemi podstatnými odvolacími námitkami, vysvětlil svůj náhled na věc, shrnul skutková zjištění, uvedl, jak věc posoudil po právní stránce a své závěry vysvětlil. Jeho rozsudek proto neporušil žádná ústavně zaručená práva stěžovatele.
13.Vedlejší účastnice uvedla, že civilní soudy se řádně zabývaly tvrzeními a navrhovanými důkazy, které stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti. Napadená rozhodnutí nejsou ani překvapivá, ani nesrozumitelná. Zejména okresní soud byl velmi pečlivý a jednotlivými stěžovatelem navrženými okolnostmi se zevrubně zabýval, hodnotil je v jejich vzájemné souvislosti a vyvodil z toho racionální závěry, které vtělil do svého rozhodnutí. Krajský soud v souladu se zásadou neúplné apelace toto rozhodnutí přezkoumal a ztotožnil se s ním. Není zde patrná žádná svévole, nesrozumitelnost či vnitřní rozpornost. Nejsou opominuty žádné důkazy a nenastala ani žádná jiná vada dokazování, například extrémní rozpor mezi obsahem důkazů a zjištěními soudu. Civilní soudy se zabývaly též poměřováním újmy tvrzené stěžovatelem a prokázané vedlejší účastnicí, a konstatovaly, že je třeba chránit vlastnické právo vedlejší účastnice před neoprávněnými zásahy stěžovatele.
14.Stěžovatel na tato vyjádření reagoval replikou. Krajský soud jeho nároku nevyhověl primárně proto, že dotčená ustanovení nelze na tuto věc aplikovat. S jeho argumenty se proto nevypořádal. Napadená rozhodnutí jsou v rozporu se zákonem a též s nejlepším zájmem dcer, které si přejí v bytě žít. Rozhodujícím kritériem mělo být poměřování újmy, která vznikne nezletilým dcerám s újmou, kterou utrpí vedlejší účastnice tím, že nebude užívat byt, ale bude inkasovat úplatu srovnatelnou s nájemným v místě obvyklým. Toto srovnání soudy neprovedly, tvrzení vedlejší účastnice nadto nejsou pravdivá.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15.Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16.Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, neposuzuje proto v zásadě ani výklad zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 ). Taková situace nicméně v posuzované věci nenastala.
17.Krajský soud založil závěr o nedůvodnosti žaloby stěžovatele především na tom, že stěžovatel nemá právo podat návrh na zřízení práva odpovídajícího věcnému břemenu bydlení podle § 769 ve spojení s § 767 odst. 2 občanského zákoníku a již jen proto nelze považovat jeho žalobu za důvodnou (bod 15 rozsudku krajského soudu). Zároveň ale konstatoval, že "i pro případ možného analogického použití" uvedených ustanovení občanského zákoníku tento případ nevykazuje takové okolnosti, které by odůvodňovaly zřízení práva odpovídajícího věcnému břemenu bydlení (bod 16 rozsudku krajského soudu). 18.Nejvyšší soud k dovolacím námitkám stěžovatele ohledně odchýlení se od ustálené judikatury uvedl, že se krajský soud vskutku od judikatury odchýlil, neboť stěžovateli náleželo právo podat návrh na zřízení tohoto práva přímo ze zákona, nikoli podle analogie. Zároveň ale zdůraznil, že to nehraje žádnou roli, neboť se krajský soud v konečném důsledku řádně vypořádal s otázkou, zda má stěžovateli založit k jednotkám právo odpovídající věcnému břemeni, a to i hledisky naznačenými v citovaných ustanoveních, a že skutečnost, že tak učinil "jen" na základě uvažované analogie, na tom nic nemění. Na základě totožné úvahy dospěl Nejvyšší soud též k závěru, že se krajský soud důsledně a v souladu s judikaturou vypořádal s výkladem pojmu "přiměřené poměry manžela" (body 13 až 17 usnesení Nejvyššího soudu). Tento závěr z ústavněprávního hlediska obstojí.
19.Krajský soud (i přes dílem nesprávné právní posouzení) s odkazem na důkladné dokazování provedené okresním soudem vysvětlil, že u stěžovatele nenastaly takové výjimečné okolnosti, které by odůvodnily vyhovění jeho návrhu. Není podstatné, že tak soud učinil nad rámec samotných nosných důvodů odůvodnění (obiter dictum), podstatné je, že tak učinil. Stěžovatel je finančně velmi dobře zajištěn, má možnost si zajistit bydlení jinde a nepotřebuje s rodinou bydlet přímo v dotčených jednotkách. Úvaha krajského soudu je sice stručná, to je ale dáno tím, že se s argumenty stěžovatele již podrobně vypořádal okresní soud, na jehož závěry krajský soud odkázal (bod 16 usnesení krajského soudu a body 26 až 28 usnesení okresního soudu). Na tom není nic neústavního, odvolací soud může odkázat na rozhodnutí nalézacího soudu.
20.Civilní soudy se ani nedopustily hodnocení, které by bylo v extrémním nesouladu s provedenými důkazy či že by kladly stěžovateli k tíži střídavou péči. Argument, že v rámci střídavé péče užívají dcery jednotky v omezeném rozsahu, se totiž vztahoval k námitce nutnosti stability výchovného prostředí, neboť okolnost, že dcery jednotky již v současnosti užívají oproti minulosti méně, tuto námitku vskutku oslabuje. Nic neústavního není ani na konstatování, že vedlejší účastnice může po odstěhování stěžovatele jednotky (v jejím vlastnictví) užívat, a to i k bydlení s dcerami, ani na tom, že v případě potřeby se stěžovatel může obrátit na rodiče žijící v obci, byť si s ním nepřejí bydlet (body 14 až 17 usnesení Nejvyššího soudu a bod 16 usnesení krajského soudu).
21.Zároveň je třeba zdůraznit, že povinností civilních soudů nebylo odpovědět na každý dílčí argument stěžovatele. Proti argumentaci stěžovatele postavily ucelenou a uspořádanou (ne nutně obsáhlou) argumentaci, která obstála jako celek a vyvrátila podstatné námitky stěžovatele (srov. např. nálezy ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 , bod 68, či ze dne 19. 2. 2025 sp. zn. II. ÚS 2694/24 , bod 20). Na tom nic neústavního být nemůže.
22.Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu