Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Ondřeje Plška a soudců Mgr. Michala Marka a Mgr. Jana Uhlíře ve věci
žalobce: [anonymizováno], narozený dne [anonymizováno] bytem [anonymizováno] 6 zastoupený advokátem [anonymizováno] sídlem [anonymizováno]
proti
žalované: [anonymizováno]
daňové identifikační číslo (IVA): [anonymizováno] sídlem [anonymizováno], [anonymizováno] republika zastoupená advokátem [anonymizováno] sídlem [anonymizováno]
o žalobě na zaplacení 17 402 EUR s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Liberci č. j. okresni/23_C_92_2016–933 ze dne 20.03.2025 --- VÝROK ---
I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 17 402 EUR s příslušenstvím, a ve výroku III o nákladech státu potvrzuje.
II. Ve výroku II o nákladech řízení účastníků se rozsudek okresního soudu mění tak, že žalobce je povinen zaplatit do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku žalované k rukám advokáta [anonymizováno] náhradu nákladů dosavadních řízení ve výši 305 205 Kč.
III. Žalobce je povinen zaplatit do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku žalované k rukám advokáta [anonymizováno] náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 54 713 Kč.
--- ODŮVODNĚNÍ ---
1.Napadeným rozsudkem okresní soud výrokem I zamítl žalobu (o zaplacení 10 188 a 7 214 EUR s příslušenstvím), výrokem II žalobci uložil povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalované k rukám jejího zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 353 750,10 Kč a výrokem III žalobci uložil povinnost nahradit státu u okresního soudu jím hrazené náklady ve výši 24 345 Kč.
2.Žalobce se po připuštění změn žaloby a částečném zastavení řízení po žalované (která v průběhu řízení s nezměněnou subjektivitou, pod týmž daňovým identifikačním číslem [anonymizováno], změnila právní formu ze s.r.l. na S.p.A. a zpět na s.r.l.) domáhá zaplacení 17 402 EUR s kapitalizovaným úrokem z prodlení za období od 11.06.2015 do 04.08.2022 ve výši 3 842,92 EUR (projekt E) a 3 550,67 EUR (projekt G) a dále úroku z prodlení ve výši 8 % ročně z částky 17 402 EUR od 05.08.2002 do zaplacení, a to z titulu tzv. nepřímých provizí podle smlouvy o obchodním zastoupení uzavřené účastníky dne 01.01.2008. Tvrdí, že na základě této smlouvy pro žalovanou vyhledal [anonymizováno] spol. s r.o., s níž žalovaná navázala obchodní spolupráci v roce 2008, výsledkem byly mj. projekty E a G (na dodávky perforovaných ohýbaných trubek od žalované do [anonymizováno] spol. s r.o.). Žalobce požaduje po žalované zaplacení tzv. nepřímých provizí z plnění projektů E a G za období od [anonymizováno] do [anonymizováno].
3.Okresní soud vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne [anonymizováno] „[anonymizováno] [anonymizováno]“ – smlouvu o obchodním zastoupení (dále v textu též jen „smlouva“), kterou podrobili režimu italského práva [článek 3 Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím, [anonymizováno], sdělení č. 64/2006 Sb.), § 2 zákona 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procením; viz přechodná ustanovení v § 123 zák. č. 91/2012 Sb. a v článku 28 a 29 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17.06.2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (tzv. Řím I).]. Z článku 1742 italského občanského zákoníku Codice Civile (dále jen „CC“) plyne, že zprostředkovateli náleží odměna za činnost směřující k uzavírání smluv v určené územní oblasti. Ustanovení článku 1748 CC, které stanoví podrobnosti ohledně odměny (provize), je dispozitivní, účastníci se mohou o právu na provize dohodnout odchylně. Uzavřel okresní soud znovu (po zrušení svého původního rozhodnutí a dalším řízení), že v projednávané věci k odchylné dohodě došlo, neboť účastníci v článku 10 smlouvy sjednali, že provize bude přiznána pouze za obchody uzavřené zprostředkovatelem v jeho územní oblasti a se zákazníky spadajícími do jeho působnosti, které byly přijaté a zrealizované zájemcem. Setrval okresní soud na závěru, že z jazykového a gramatického výkladu tohoto ujednání plyne, že provize bude náležet zprostředkovateli jen za ty obchody, které sám dojedná v jeho územní oblasti a které budou zájemcem uskutečněny (tj. za současného splnění podmínky územní oblasti, vlastního přičinění zprostředkovatele spočívajícího v obstarání obchodu a skutečné realizace obchodu). Tímto ujednáním bylo právo na tzv. nepřímé provize vyloučeno. Zabýval se však k pokynu odvolacího soudu nyní okresní soud, zda příslušné ustanovení smlouvy nelze s ohledem na společnou vůli stran interpretovat odlišně. Doplnil dokazování o výslech svědka [anonymizováno], jenž v době uzavření smlouvy za žalovanou jednal, a z jeho výpovědi zjistil, že o provizích s žalobcem při uzavření smlouvy, ale ani později, nemluvili, svědek žalobce o jeho nároku na provize neubezpečoval. Potvrdil také, že návrh smlouvy předložil žalobce, což odpovídá i tvrzení žalobce. Zhodnotil proto v rámci výkladu předmětného ustanovení smlouvy okresní soud, že nic nesvědčí vůli účastníků odlišné od té vyjádřené přímo v textu smlouvy. Byť konečné znění smlouvy vytvořila žalovaná, pokud žalobce netvrdil, že by vůči němu učinil výhrady, je výsledná podoba smlouvy odrazem žalobcem předloženého návrhu (bozza contratto). Jestliže potom celkové jednání stran spočívalo toliko v předložení textu smlouvy (výměně návrhu smlouvy a její konečné podoby), pak není z čeho zjišťovat společný úmysl stran než toliko z textu smlouvy. Pokud jde o následné jednání stran, objasněno bylo, že nikdy nebyly provize podle smlouvy vypláceny. Pokud to žalobce odůvodňoval jakousi gentlemanskou dohodou, ta nebyla prokázána. I celý kontext smlouvy, respektive její jiná ustanovení posilují závěr, že strany vyloučily nárok na nepřímé provize, jestliže smlouva počítá s objednávkami (nově zprostředkovanými obchody), u nichž je vyžadováno schválení žalovanou. Protože nebyl zjištěn jiný společný úmysl stran smlouvy než ten, že nárok na nepřímé provize byl vyloučen, žalobu zamítl. Bylo proto nadbytečné zabývat se tím, zda žalobce pro žalovanou nějakého zákazníka zajistil, zda byly projekty E a G realizovány a v jakém objemu. Zcela úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení v celém rozsahu, jak je podrobně pod body 75 až 81 rozsudku rozvedeno. Uložil současně žalovanému podle výsledku řízení i povinnost nahradit náklady (na překlady) placené státem. 4.Proti tomuto rozsudku se odvolal žalobce. Má za to, že se okresní soud řídil závazným právním názorem odvolacího soudu, podle nějž měl zjišťovat společný úmysl stran zejména ohledně tzv. nepřímých provizí při uzavírání smlouvy z [anonymizováno], pouze částečně, když zejména pominul předkládané důkazy ohledně výkladu směrnice Rady č. 86/653/EHS a výkladu na věc dopadajících ustanovení Codice Civile. Nehodnotil předkládané judikáty Evropského soudního dvora a italských soudů. Jednoznačně je stanoveno v § 1748 odst. 2 CC, že nárok na provize vzniká (není-li stanoveno jinak) i tehdy, jestliže je obchod uzavřen s třetí osobou, kterou obchodní zástupce dříve získal jako zákazníka pro obchody stejného druhu nebo patřící k rozhodnému území či kategorii nebo skupině zákazníků, kteří bylo obchodnímu zástupci vyhrazeny. Vzhledem k naturálnímu charakteru exkluzivity v italské úpravě obchodního zastoupení je nepřímá provize také naturálním – přirozeným právem obchodního zástupce. V předmětné smlouvě ujednáno jinak nebylo, a proto žalobci vznikl legitimizovaný nárok na tzv. nepřímé provize ze všech smluv později uzavřených přímo žalovanou s [anonymizováno] spol. s r.o. na základě rámcové smlouvy v exkluzivní zóně vyhrazené obchodnímu zástupci – žalobci. Neobsahuje smlouva odchylku nárok na tyto provize vylučující. Odstavec článku 10 smlouvy omezující nárok na provize je nutno vykládat tak, že vymezuje pouze rozhodné území – exkluzivitu (ČR). Neměl přitom žalobce podle smlouvy oprávnění sám smlouvy uzavírat. Definitivní znění smlouvy zpracovala žalovaná. Nesprávně proto okresní soud interpretoval italské hmotné právo, neřídil se výkladovými pravidly obsaženými v článcích 1362 až 1371 CC, a italské právo a právo evropské unie aplikoval na zjištěný skutkový stav nesprávně. Zcela absentuje euro konformní výklad jak smlouvy, tak i příslušných ustanovení směrnice a Codice Civile. Odkazuje potom žalobce na konkrétní rozhodovací praxi italských vyšších soudů (srovnej č. l. 969), podle nichž (i) pro vznik nároku na nepřímou provizi postačuje, že činnost obchodního zástupce byla efektivní příčinou obchodu, byt‘ zástupce při jeho uzavírání nebyl přítomen, (ii) náleží obchodnímu zástupci provize i za opakované objednávky bez jeho přímého zapojení, jestliže vybudoval vztah se zákazníkem a (iii) právo na nepřímou provizi vzniká automaticky, není-li výslovně a konkrétně vyloučeno. Dovozuje potom žalobce, že smluvní výluka nároku na nepřímé provize je možná jen výjimečně a musí být sjednána výslovně, jednoznačně a srozumitelně, obchodní zástupce jí musí odsouhlasit a nesmí vést ke zbavení přiměřené odměny zástupce za jeho činnost. Odchýlení se od zákonné úpravy je potom možné jen ve prospěch obchodního zástupce. Ze znění článku 10 smlouvy nelze dovodit záměr obou smluvních stran výslovně, jednoznačně a srozumitelně vyloučit nárok obchodního zástupce na nepřímé provize, nejde o negativní výluku nároků žalobce, nýbrž jen o omezení nároků žalobce na jeho území a působnost. Pokud by měl odvolací soud pochybnosti o rozsahu přímého účinku směrnice Rady č. 86/653/EHS a výkladu pojmů užitých v jejím čl. 7 odst. 1 písm. b), nechť předloží Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku. Ze všech uvedených důvodů žalobce navrhuje, aby byl napadený rozsudek změněn tak, že žalobě bude zcela vyhověno, popřípadě zrušen a věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení.
5.Žalovaná navrhla, aby byl rozsudek okresního soudu jako správný potvrzen. Provedl okresní soud dostatečné dokazování, důkazy správně hodnotil a rovněž správně je posoudil i po právní stránce. Vyčerpávajícím způsobem se vypořádal s pokyny odvolacího soudu v jeho zrušovacím rozhodnutí, doplnil dokazování a následně předmětné ustanovení smlouvy interpretoval v tom směru, že skutečná vůle stran se od znění dotčeného ustanovení neodchylovala. Jestliže neshledal na základě znění smlouvy ani základ nároku, správně se potom nezabýval, zda se žalobce přičinil o získání označeného klienta a jaká by mu za to příslušela odměna. Skutečnost, že nárok na nepřímé provize, který má být dle žalobce automatický, byl ujednáním smlouvy vyloučen, je zřejmá ze samotného znění smlouvy a jejího gramatického výkladu, z kontextu celé smlouvy i z předchozího i následného jednání stran.
6.Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i jemu předcházející řízení a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
7.Žalobce se po žalované domáhá zaplacení částky 17 402 EUR s příslušenstvím z titulu tzv. nepřímých provizí podle smlouvy o obchodním zastoupení uzavřené účastníky dne 01.01.2008, a to z plnění projektů E a G za období od 01.02.2014 do 30.06.2018. Mezi účastníky není sporu o tom, že v případě těchto projektů šlo o přímou spolupráci mezi žalovanou a [anonymizováno] spol. s r.o., kdy o uzavření konkrétních kontraktů se již žalobce nepřičinil (při jejich sjednání nepůsobil). Sporné mezi účastníky je, zda žalobci přesto vznikl nárok na provize u těchto obchodů. Zatímco žalobce tvrdí, že mu náleží právo i na tzv. nepřímé provize, žalovaná tvrdí, že tomu tak není, neboť ve smlouvě z [anonymizováno] právo na nepřímé provize vyloučili.
8.Okresní soud správně vychází z toho, že účastníci smlouvu – [anonymizováno] [anonymizováno] – podrobili režimu italského práva [v souladu s článkem 3 Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím, [anonymizováno], sdělení č. 64/2006 Sb.)]; o tom není mezi účastníky sporu. Proto vztah účastníků poměřoval italským hmotným právem a na věc aplikoval příslušná ustanovení italského občanského zákoníku Codice Civile.
9.Úprava práv a povinností (nezávislých) obchodních zástupců přitom i v italském právu primárně vychází ze směrnice Rady z [anonymizováno] č. 86/653/EHS (dále jen směrnice). Nárok na provize za trvání smlouvy (o obchodním zastoupení) upravuje článek 7 směrnice takto: 1. Obchodní zástupce má nárok na provizi z obchodů uzavřených během trvání smlouvy o obchodním zastoupení, a) jestliže byl obchod uzavřen v důsledku jeho činnosti nebo b) jestliže byl obchod uzavřen s třetí osobou, kterou obchodní zástupce dříve získal jako zákazníka pro obchody stejného druhu. 2. Obchodní zástupce má rovněž nárok na provizi z obchodů uzavřených během trvání smlouvy o obchodním zastoupení, - jestliže je mu svěřena územní oblast nebo skupina určitých zákazníků, nebo – jestliže získal výhradní právo pro územní oblast nebo skupinu určitých zákazníků, a obchod byl uzavřen se zákazníkem patřícím do této oblasti nebo skupiny. Členské státy jsou povinny zahrnout do své právní úpravy jednu z obou uvedených možností. Neobsahuje ustanovení normované v čl. 7 směrnice zákaz odchýlení se od něj, byť jen relativní (v neprospěch obchodního zástupce).
10.Transponováno bylo toto konkrétní ustanovení směrnice do italského práva prostřednictvím článku 1748 Codice Civile.
11.Podle článku 1748 odst. 1 CC v případě všech obchodů uzavřených během trvání smlouvy má zprostředkovatel (obchodní zástupce) právo na provizi, pokud byl obchod uzavřen na základě jeho činnosti.
12.Podle článku 1748 odstavce 2 CC provize náleží zprostředkovateli (obchodnímu zástupci) i z obchodů uzavřených zájemcem s třetími osobami, které zprostředkovatel získal v minulosti jako zákazníky obchodů stejného typu nebo kteří příslušejí k územní oblasti nebo ke kategorii či ke skupině zákazníků vyhrazené obchodnímu zástupci, pokud však nebylo dohodnuto jinak.
13.Podle citovaných ustanovení tedy obchodnímu zástupci vzniká nárok na provizi nejen tehdy, vedloli jeho jednání k uzavření obchodu, tedy přičinil-li se k uzavření obchodu přímo (odstavec 1 upravující tzv. přímé provize), ale i tehdy, ujednal-li obchod zastoupený přímo sám (tj. bez přičinění obchodního zástupce) s třetí osobou, pokud šlo o osobu dříve obchodním zástupcem pro obchody stejného typu získanou nebo o obchody ujednané v oblasti (teritoriálně či věcně) vyhrazené činnosti obchodního zástupce (odstavec 2 upravující tzv. nepřímé provize).
14.Míjí se tudíž podstatná část námitek žalobce prezentovaná v odvolání s podstatou sporu. Skutečnost, že není-li sjednáno jinak, vzniká obchodnímu zástupci za stanovených podmínek bez dalšího právo i na tzv. nepřímé provize, totiž vyplývá přímo ze zákona a okresní soud, ale ani žalovaná, uvedené nezpochybnili. Proto je bez významu i obsáhlá argumentace judikaturou italských soudů, která se v označených rozhodnutích zaobírala okruhem situací, za nichž ještě vzniká nárok na nepřímé provize, neboť jsou naplněny předpoklady článku 1748 odst. 2 CC. Vždy však v případech, kdy nárok na tzv. nepřímé provize ve smyslu tohoto ustanovení nebyl vyloučen odlišným ujednáním smlouvy o obchodním zastoupení.
15.Bylo však již okresním i odvolacím soudem vysvětleno, že ustanovení článku 1748 odst. 2 CC má dispozitivní charakter a uplatní se tehdy, pokud „nebylo stranami dohodnuto jinak“, tedy pokud právo na provize strany neupraví ve smlouvě odlišně. Namítá proti tomu žalobce, že jasné znění zákona je třeba interpretovat z pohledu směrnice euro konformním výkladem tak, že právo na nepřímé provize nelze vyloučit, respektive lze je vyloučit výjimečně a nikoli v neprospěch obchodního zástupce (omezená dispozitivnost normy). Naznačovaná otázka však již byla jednoznačně vyřešena (ostatně žalobcem odkazovaným) rozsudkem Soudního dvora EU ze dne [anonymizováno] [anonymizováno], který výslovně uzavřel, že „se lze smluvně odchýlit od nároku, který ustanovení článku 7 odst. 1 písm. b) směrnice Rady 86/653/EHS přiznává nezávislému obchodnímu zástupci, pobírat provizi za obchod uzavřený během trvání smlouvy o obchodním zastoupení s třetí osobou, kterou tento obchodní zástupce dříve získal jako zákazníka pro obchody stejného druhu“. Kategorický závěr o dispozitivnosti předmětného ustanovení učinil i přes vědomí, respektive právě pro něj, že směrnice v jiných ustanoveních upravuje pro přesně stanovené situace zákaz ztížení postavení obchodního zástupce prostřednictvím od směrnice odlišné úpravy (články 10 odst. 4, 11 odst. 3, 12 odst. 3 směrnice). Jestliže článek 7 (na rozdíl od jiných) výslovně jeho kogentnost nezmiňuje, dovodil i proto soudní dvůr jeho dispozitivní charakter. Není proto důvodnou námitka (ani za užití euro konformního výkladu), že se od článku 1748 odst. 2 CC nelze odchýlit, jestliže by to bylo v neprospěch obchodního zástupce. Nepřípadným je rovněž požadavek na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU, jestliže ten se již výkladem dotčeného článku směrnice zabýval a v citovaném rozsudku jej autoritativně vyložil.
16.Jestliže žalobce požaduje po žalované zaplacení provizí z projektů E a G uzavřených žalovanou přímo s [anonymizováno] spol. s r.o. (bez aktivního přičinění žalobce coby obchodního zástupce), je pro posouzení jeho nároku rozhodující, zda a jak účastníci ve smlouvě o obchodním zastoupení z [anonymizováno] právo žalobce na provize upravili a zda tato úprava provizí ve smlouvě je komplexní, a tedy vylučuje užití dispozitivního ustanovení článku 1748 odst. 2 CC.
17.Podstatu sporu lze potom zúžit na otázku, zda nárok na nepřímé provize byl smlouvou vyloučen (jak namítá žalovaná a uzavřel i okresní soud) či nebyl (jak tvrdí žalobce). Správná je totiž úvaha okresního soudu, že pokud strany nárok na nepřímé provize vyloučily, netřeba se zabývat, zda žalobce žalované společnost [anonymizováno] spol. s r.o. jako smluvního partnera dříve obstaral, jaké obchody s ním žalovaná v průběhu času uzavřela, zda a do kdy trvala smlouva o obchodním zastoupení a zda z toho vznikl žalobci nárok na odměnu a v jaké výši.
18.K rozhodné otázce bylo ze smlouvy o obchodním zastoupení z [anonymizováno] objasněno, že v jejím článku 10 (označeném „PROVIZE“) je v odstavci druhém uvedeno: „Provize bude přiznána pouze za obchody uzavřené obchodním zástupcem na rozhodném území se zákazníky, které má ve své působnosti, a řádně přijaté a zrealizované zastoupenou obchodní společností.“, popřípadě „Provize bude přiznána pouze za obchody uzavřené zprostředkovatelem v jeho územní oblasti a se zákazníky spadajícími do jeho působnosti, které byly přijaté a zrealizované zájemcem.“ (znění dvou různých úředně ověřených překladů).
19.Již v minulém rozhodnutí odvolací soud vysvětlil, že při výkladu smlouvy (tedy i při výkladu předmětného ujednání účastníků o provizi) je třeba postupovat podle výkladových pravidel upravených v článcích 1362 až 1371 CC (jak jsou zachycena na č. l. 579 spisu), neboť výkladu podléhá zásadně každé právní jednání bez ohledu na to, zda se navenek jeví jednoznačné, jasné. Podle článku 1362 CC je při výkladu smlouvy třeba zkoumat, jaký byl společný úmysl stran, a neomezovat se na doslovný význam slov; pro určení společného úmyslu stran je třeba posoudit jejich celkové chování, a to i po uzavření smlouvy. Rovněž z rozsudku Nejvyššího soudu Italské republiky č. 25840 ze dne 3. 6. – 09.12.2014 mj. vyplývá, že při výkladu smluv je základní pravidlo hledání „společné vůle stran“, aniž by se omezovalo na doslovný význam slov. Znění smlouvy je sice důležité, ale nikoliv rozhodující pro rekonstrukci vůle stran. Je tedy třeba vyjít z textu smlouvy, ale je nutno také ověřit, zda je v souladu s důvodem smlouvy, prohlášenými úmysly stran a ostatními částmi smlouvy. Přitom musí přihlédnout k jednání stran (a to i následnému) a k celkovému výkladu smlouvy.
20.Okresní soud předně citované ustanovení smlouvy podrobil gramatickému a jazykovému výkladu a v obou svých rozhodnutích dovodil, že s ohledem na použití slovního spojení „pouze za obchody uzavřené obchodním zástupcem“ z ujednání stran plyne, že provize bude náležet obchodnímu zástupci jen za ty obchody, které sám dojedná v jeho území oblasti a budou zájemcem uskutečněny, a nikoliv za obchody, které žalovaná dojedná přímo bez přičinění obchodního zástupce. Zabýval se nyní podrobně významem použití slova „pouze“ ve větě i s ohledem na námitku, že takto užitý výraz měl vyjádřit nárok na provize jen na žalobci určenou územní oblast. Správně však okresní soud vysvětlil, že pokud by strany nehodlaly omezit nárok obchodního zástupce na nepřímé provize, nebylo by vůbec třeba výraz „pouze“ ve větě použít (v podrobnostech viz body 67 až 70 rozsudku okresního soudu). K tomu lze doplnit, že omezení provizí jen na územní oblast obchodního zástupce je obsaženo již v úvodním a základním (odst. 1) ustanovení článku 10 o provizích (odměnu spojuje jen s obchody uskutečněnými „v územní oblasti“ zprostředkovatele) a další speciální úprava by proto nebyla s ohledem na strukturu smlouvy logickou. Neobstojí proto námitka, že použitý výraz „pouze“ slouží k omezení provizí jen na rozhodné území – oblast exkluzivity žalobce.
21.Zabýval se dále okresní soud v intencích pokynu odvolacího soudu výkladem předmětného ujednání v kontextu ostatních ujednání smlouvy (komplexního zhodnocení všech smluvních ujednání). Předně správně uzavřel, že zaujatému výkladu ujednání o nepřímých provizích (vyloučení nároku na ně) nebrání, že se v něm mluví o provizích přiznaných pouze za obchody „uzavřené“ zprostředkovatelem, ač tomu bylo přímé uzavírání obchodů s třetími osobami zapovězeno. Nesporným bylo mezi účastníky a plyne to i ze smlouvy (článek 1 – „zprostředkovatel vykonává činnost směřující k uzavírání smluv“, článek 4 – zprostředkovatel nesmí uzavírat dohody jménem a na účet zájemce“), že nebyl žalobce jako obchodní zástupce oprávněn přímo uzavírat obchody pro žalovanou. Správně proto poukázal okresní soud na to, že žalobcem namítaný rozpor by spíše znamenal, že podle smlouvy by neměl nárok na žádné provize, ani ty přímé. Takový výklad jde však zcela proti smyslu smlouvy a neobstojí. Je proto zřejmé z kontextu celé smlouvy i přímo dotčeného ujednání (jeho poslední části – za obchody, “které byly přijaté a zrealizované zájemcem“), že užitý výraz „uzavřené“ byl použit ve významu „dojednané“ či „obstarané“. Nevylučuje potom posuzované ujednání nárok na provize vůbec, nýbrž právě jen nárok na ty nepřímé. U obchodů uzavřených přičiněním žalobce (nikoli jím uzavřených) nárok na provize dotčen nebyl. Okresní soud dále v rámci komplexního hodnocení dalších smluvních ujednání správně poukázal na odstavec 4 článku deset smlouvy (lze doplnit, že totéž platí i pro odst. 1 tohoto článku) a článek 7 smlouvy, z nichž je zřejmé, že těžiště činnosti obchodního zástupce podle smlouvy mělo spočívat v opakovaných objednávkách pro žalovanou, která tyto objednávky měla vždy schvalovat. Mělo se tedy jednat o vždy nově zprostředkovaný obchod vyžadující schválení žalovanou (což v případě obchodů přímo realizovaných žalovanou bez přičinění žalobce odpadá). Správně proto okresní soud uzavřel, že i tato ujednání svědčí tomu, že provize byla sjednána jen z nových obchodů, respektive obchodů, o jejichž uzavření se přičinil (objednávkou) žalobce.
22.Měl se však okresní soud zabývat i tím, zda výklad předmětného ujednání smlouvy nemůže doznat změn na základě zjištění ohledně společné vůle stran při uzavírání smlouvy. V tomto směru měl okresní soud zohlednit zejména jednání stran při uzavírání smlouvy, jejich následné jednání a zejména se vypořádat s námitkou žalobce, že [anonymizováno], jednající při uzavírání smlouvy o obchodním zastoupení za žalovanou, měl žalobci opakovaně potvrdit jeho nárok na přímé i nepřímé provize. Okresní soud uvedené pokyny beze zbytku naplnil.
23.Pokud jde o kontraktační proces a tvorbu vůle stran při něm, ten se i dle tvrzení žalobce omezil na vytvoření návrhu smlouvy (v italském pojmosloví bozza contratto) právě žalobcem, z něhož žalovaná vytvořila konečný text smlouvy následně podepsaný ve formě uzavřené [anonymizováno] [anonymizováno]. Jestliže jinak strany ohledně obsahu smlouvy nejednaly a „celkové jednání“ ve smyslu článku 1362 CC spočívalo právě jen v předložení a odsouhlasení jejího znění, správně okresní soud dovodil, že společný úmysl stran je možno zjišťovat právě jen z textu smlouvy. [anonymizováno] lze rovněž vytýkat něco dílčímu závěru, že pokud žalobce nic netvrdí o tom, že by vůči konečnému znění smlouvy předložené mu žalovanou činil nějaké výhrady, výsledná podoba smlouvy je odrazem žalobcem předloženého návrhu smlouvy. Lze doplnit, že popřípadě se mohl žalobce ztotožnit s žalovanou upraveným zněním smlouvy a toto podpisem smlouvy přijmout. Pokud jde o následné jednání stran (po uzavření smlouvy), nesporným zůstalo, že dle smlouvy nikdy žádné provize nebyly vyplaceny a nárok na ně (nepřímé provize) nebyl ze strany žalované ani potvrzen.
24.Doplnil konečně okresní soud dokazování i o výslech svědka [anonymizováno]. Ten potvrdil, že návrh smlouvy předložil žalobce. Vyloučil však, že by se s žalobcem o provizích (nároku na ně), ať již při sjednávání smlouvy, či kdykoli po jejím uzavření, bavili. Odmítl rovněž, že by existovala jakási gentlemanská dohoda o prozatímním nevyplácení provizí či, že by žalobce o jeho nároku ujišťoval. Ani prostřednictvím výpovědi navrženého svědka se proto žalobci nepodařilo prokázat, že by společná vůle účastníků při uzavírání smlouvy z [anonymizováno] stran nároku na nepřímé provize byla modifikována oproti tomu, jak plyne přímo z textu smlouvy a jeho jazykového a gramatického výkladu.
25.Zbývá se vypořádat s námitkou, že byť by bylo ustanovení o nároku na nepřímé provize dispozitivním, smlouva neobsahuje výslovné, konkrétní, jednoznačné a srozumitelné ujednání o vyloučení takového nároku. Důvodnost jí přiznat nelze. Skutečnost, že nárok na tzv. nepřímé provize byl smlouvou v jejím článku 10 odst. 2 jednoznačně a srozumitelně vyloučen, je dobře možné demonstrovat při zjednodušení celé konstrukce. Jestliže zákon dispozitivním ustanovením stanoví, že z určitého právního vztahu vznikají (mohou vznikat) nároky (A) a (B) a strany vztahu ve smlouvě víceméně slovy zákona sjednají, že oprávněnému vzniká právo pouze na nárok (A), je takovým ujednáním logicky vyloučeno (jednoznačně a srozumitelně) požadovat nárok (B). Promítnuto do posuzované věci, normuje-li zákon dispozitivně, že obchodnímu zástupci může vznikat jednak nárok na přímé provize, jednak na provize nepřímé, a účastníci smlouvou sjednali, že žalobce má nárok pouze na provize z obchodů jím dojednaných, vyloučili tím (jednoznačně a srozumitelně) jeho nárok na (nepřímé) provize z obchodů, o jejichž uzavření se nepřičinil.
26.Je proto správným závěr okresního soudu, že podle smlouvy by mohly žalobci náležet provize jen za ty obchody, které sám dojednal v jeho území oblasti a byly žalovanou uskutečněny, a nikoliv i za obchody, které žalovaná zrealizovala přímo bez přičinění žalobce. Upravili účastníci článkem 10 smlouvy právo žalobce na provize komplexně a tím vyloučili užití dispozitivního ustanovení článku 1748 odst. CC. Žaloba domáhající se peněžitého plnění právě z titulu tzv. nepřímých provizí proto nemůže být důvodná.
27.Rozsudek okresního soudu ve věci samé je tudíž věcně správný a jako takový byl podle § 219 OSŘ potvrzen. 28.Správným je co do svého základu i výrok o nákladech řízení, založený na úspěchu žalované v řízení v celém rozsahu (§ 142 odst. 1 OSŘ), pročež jí vzniklo právo na náhradu všech v řízení účelně vynaložených nákladů. Správná však není výše přiznané náhrady, když odměna byla přiznány i za úkony, za něž pro neúčelnost jejich vynaložení nenáleží, resp. nejsou ani úkony právní služby, a to konkrétně za nahlížení do spisu. Nahlížení do spisu sice představuje pravidelný předpoklad pro řádné zastupování v průběhu řízení, avšak logicky je taková činnost součástí přípravy zastupování, která je zahrnuta zejména v odměně za úkon právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. b) vyhl. č. 177/1996 Sb. advokátní tarif (též jen AT), nebo za jiný úkon právní služby. Nejde tudíž o samostatný úkon, za nějž by náležela další odměna (k tomu srovnej závěry usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.02.2018 sp. zn. nsoud/30_Cdo_1407_2017). Je tomu tak i proto, že podstata nahlížení do spisu tkví v převážně mechanické činnosti, pořízení kopií či ofocení části spisu. Samotná odborná činnost advokáta potom bude spočívat ve vyhodnocení, jak bude příslušná část spisového materiálu interpretována v rámci jiného (nahrazovaného) úkonu právní služby (převzetí a přípravě zastupování, přípravě na nařízené jednání či při písemném vyjádření ve věci). Odměna za nahlížení je tudíž zahrnuta v tomto jiném (nahrazovaném) úkonu a byť by nutnost nahlížení do spisu byla vyvolána až následnou procesní situací, není se samotným nahlížením do spisu spojen nárok na odměnu. I v daném případě bylo nahlížení do spisu vždy podkladem pro následný úkon právní služby (písemné vyjádření či účast u jednání soudu), za který náhrada odměny byla žalované přiznána. Účelnými oproti tomu jsou náklady vynaložené na hotové výdaje spojené s nahlížením, tedy na cestovné a náhradu za ztrátu času s cestou spojenou. Nepřísluší proto žalované náhrada odměny za nahlížení do spisu ve dnech 12.05.2023 ve výši 9 980 Kč, 22.09.2023 ve výši 10 020 Kč a 13.05.2024 a 19.12.2024 po 10 060 Kč. Celkem tedy nelze přiznat žalované v rámci náhrady nákladů částku 40 120 Kč, s daní z přidané hodnoty z ní potom celkem 48 545 Kč. Protože jinak je rozhodnutí o nákladech řízení před okresním soudem správné a je i vyčerpávajícím způsobem odůvodněno, lze v ostatním (jde-li o jejich konkrétní výpočet, skladbu a aplikaci příslušných zákonných ustanovení) na odůvodnění okresního soudu (konkrétně body 75 až 81 rozsudku) vysvětlující celkem přiznanou částku 353 750 Kč pro stručnost zcela odkázat. Po odečtení nesprávně přiznané částky nákladů ve výši 48 545 Kč potom činí náklady, na jejichž náhradu vznikl žalované nárok, celkem částku 305 205 Kč. 29.Změnil proto odvolací soud podle § 220 OSŘ rozsudek okresního soudu ve výroku II tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před okresním soudem ve správné výši 305 205 Kč v zákonné třídenní lhůtě podle § 160 odst. 1 OSŘ k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 OSŘ). 30.Věcně správným, a proto odvolacím soudem dle § 219 OSŘ potvrzeným, je i výrok o nákladech státu založený podle § 148 odst. 1 OSŘ na výsledku řízení. Byl-li žalobce v řízení zcela neúspěšný a nebyly u něj splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků, byla mu správně uložena povinnost k náhradě nákladů, které stát prostřednictvím okresního soudu v řízení vynaložil na překlady. 31.I v odvolacím řízení byla s ohledem na potvrzení napadeného rozsudku zcela úspěšná žalovaná, podle § 224 odst. 1 OSŘ ve spojení s § 142 odst. 1 OSŘ proto má právo na náhradu veškerých svých v odvolacím řízení účelně vynaložených nákladů. Ty v daném případě spočívají v odměně advokáta za tři úkony právní služby s odměnou v plné výši (dvě písemná vyjádření ve věci a účast u jednání odvolacího soudu) po 10 060 Kč za úkon podle § 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. g) a k) AT (vždy ve znění účinném od 01.01.2025), a odměně za jeden úkon právní služby s mimosmluvní odměnou ve výši jedné poloviny (účast u vyhlášení rozhodnutí), tj. 5 030 Kč podle § 7, § 8 odst. 1, § 11 odst. 2 písm. f) AT, náhradě hotových výdajů advokáta v paušální výši k uvedeným 4 úkonům podle § 11, § 13 AT po 450 Kč, náhradě cestovného za celkem tři cesty z Prahy do Liberce a zpět (za účelem nahlédnutí do spisu, k jednání odvolacího soudu a k vyhlášení rozhodnutí), vždy po 230 km, vozidlem se spotřebou 6 l BA/ 100 km, za jednu cestu 1 836 Kč (vyhl. č. 573/2025 Sb.), náhradě za ztrátu času stráveného těmito cestami, za jednu cestu tam a zpět vždy 6 započatých půlhodin, celkem 18 započatých půlhodin po 150 Kč dle § 14 odst. 3 AT a náhradě daně z přidané hodnoty z uvedených částek. Naopak nepřísluší žalované náhrada odměny a paušální náhrady hotových výdajů za další vyúčtované úkony. Předně jde o nahlížení do spisu, jak již bylo podrobně vysvětleno shora. I zde se nahlížení promítlo do následného vyjádření ve věci, za něž byla výjimečně, s ohledem na četnost a obsáhlost doplnění odvolání ze strany žalobce, náhrada odměny přiznána. Nepřísluší rovněž odměna za písemná vyjádření k odvolání žalobce ze 07.07.2025 a 30.07.2025, neboť nemůže náhrada odměny náležet žalované jen z toho důvodu, že její zástupce o své vůli, aniž by to vyžadovala procesní situace, rozdělil vyjádření k odvolání žalobce do celkem tří písemných podání. Náklady vynaložené na druhé a třetí vyjádření k odvolání nelze seznat účelnými. 32.Celkem proto činí náklady žalované v odvolacím řízení účelně vynaložené 54 713 Kč. Odvolací soud proto žalobci uložil povinnost zaplatit žalované v zákonné třídenní lhůtě dle § 160 odst. 1 OSŘ náhradu nákladů odvolacího řízení v této výši. --- POUČENÍ ---
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné.
Dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky, podané u Okresního soudu v Liberci do dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku, je vyjma výroků o nákladech řízení přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel musí být až na výjimky stanovené § 241 OSŘ zastoupen advokátem.