Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. P., zastoupeného Mgr. Dianou Kartous, advokátkou, se sídlem Jaselská 203/20, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2025, č. j. 29 NSČR 36/2025-B-71, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. února 2025, č. j. 2 VSOL 12/2025-B-63, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. listopadu 2024, č. j. KSBR 47 INS 9322/2019-B-47, za účasti Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1.Stěžovateli bylo v září 2020 schváleno oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. Krajský soud v Brně (dále jen "insolvenční soud") vyšel z předpokladu, že schválení oddlužení nic nebrání. Námitky některých věřitelů, že stěžovatel oddlužením sleduje nepoctivý záměr, nebyly dosud v insolvenčním řízení spolehlivě zjištěny.
2.V roce 2022 byl stěžovatel Městským soudem v Brně pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem za spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 4 písm. d) trestního zákoníku a přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 a 4 trestního zákoníku. V době, kdy si již musel být vědom, že se nachází v úpadku (přelom roku 2018 a 2019), vylákal stěžovatel od různých poškozených finanční prostředky, přičemž jako účel zápůjčky uváděl mimo jiné vložení finančních prostředků do společnosti, kde působil jako předseda představenstva. Poškozené nepravdivě ujišťoval, že dluh splní, ačkoliv věděl, že společnost je ve stavu úpadku, již nebude generovat žádný zisk, a dohodou akcionářů bylo rozhodnuto o jejím prodeji. Dále sliboval vrácení dluhu z prodeje rodinného domu, ačkoliv spoluvlastnický podíl byl převeden na syna stěžovatele, atp. V blízké časové souvislosti (v září 2019) podal insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, čímž věřitele poškodil. Všichni tři poškození jsou se svými pohledávkami přihlášeni do insolvenčního řízení a jsou uspokojováni v rámci oddlužení. 3.Insolvenční správce v návaznosti na trestní odsouzení dlužníka (stěžovatele), podal insolvenčnímu soudu podnět ke zrušení oddlužení, neboť měl za to, že vyšly najevo okolnosti, na jejichž základě lze důvodně předpokládat, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr. Insolvenční soud oddlužení zrušil, zastavil insolvenční řízení, schválil odměnu insolvenčního správce a zprostil ho funkce. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, přičemž Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud" nebo "odvolací soud"¨) usnesení insolvenčního soudu potvrdil, změnil pouze výrok stanovující odměnu insolvenčního správce. Ztotožnil se se závěry insolvenčního soudu, že v jednání stěžovatele, za něž byl odsouzen, a v dalších okolnostech souvisejících s trestním odsouzením, je možné spatřovat nepoctivý záměr. Proti usnesení odvolacího soudu, podal dlužník dovolání. Nejvyšší soud (dále také jen jako "dovolací soud") dovolání odmítl pro nepřípustnost (§ 243c o.s.ř.), neboť měl za to, že odvolací soud se neodchýlil od jeho ustálené rozhodovací praxe. 4.Stěžovatel rozhodnutí insolvenčního, vrchního a Nejvyššího soudu napadá ústavní stížností.
II. Argumentace stěžovatele
6.Podstatnou část námitek stěžovatele tvoří argumentace z řízení před obecnými soudy. Odvolací soud založil své rozhodnutí na nových důvodech, k nimž se stěžovatel neměl možnost vyjádřit, což mělo za následek překvapivost rozhodnutí. Pro krajský a vrchní soud bylo zásadní odsouzení stěžovatele v trestním řízení. Pominuly však vše, co by mohlo hovořit ve prospěch stěžovatele, nevyhověly jeho důkazním návrhům, skutková zjištění interpretovaly tendenčně, zneužily strategie obhajoby v trestním řízení, jejich rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná. Četná skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, následkem je extrémní nesoulad s hodnocením důkazů a právními závěry. Nejvyšší soud jejich závěry převzal. Byl to stěžovatel, kdo informoval insolvenčního správce o výsledku trestního řízení, závěr o nedostatku jeho sebereflexe není podložen. Na základě závěrů obecných soudů došlo k porušení práva stěžovatele na přístup k soudu, nový návrh na povolení oddlužení bude moci podat až za pět let.
7.O oddlužení typově žádají i osoby, které si úpadkovou situaci přivodily lehkomyslným, marnotratným nebo obecné málo zodpovědným přístupem, ale v určité fázi života se rozhodly tento přístup změnit a své ekonomické potíže řešit smysluplnou cestou v insolvenčním řízení. Takové osoby by neměly být z oddlužení vyloučeny. Pro jakékoliv odepření možnosti osvobodit se prostřednictvím oddlužení od zbytku dluhů, musí insolvenční soud rozhodnutí řádně odůvodnit.
III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8.Procesní předpoklady pro řízení o ústavní stížnosti byly splněny.
9.Ústavní soud vyšel z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh, dále pak z údajů o průběhu oddlužení stěžovatele dostupných v insolvenčním rejstříku. Neshledal, že by se obecné soudy dopustily stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv.
10.Ústavní soud stojí mimo soustavu obecných soudů a jeho úkolem není přezkoumávat věcnou správnost jejich rozhodnutí nebo se zabývat úplností skutkových zjištění či hodnocením důkazů. Jeho kasační zásah je namístě až tehdy, dopustí-li se obecné soudy pochybení, jež má intenzitu protiústavnosti. Žádné takové okolnosti však Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal.
11.Především nelze přisvědčit námitce stěžovatele, že by napadená rozhodnutí byla nepřezkoumatelná. Zákon dává při posuzování nepoctivého záměru dlužníka v oddlužení soudům prostor pro zvážení okolností konkrétní věci, neboť tento pojem nijak blíže nedefinuje [srov. § 395 odst. 1 písm. a) a § 418 odst. 3 insolvenčního zákona]. Z odůvodnění rozhodnutí o zrušení oddlužení pro nepoctivý záměr dlužníka, by proto mělo být zřejmé, jak soud dané ustanovení aplikoval na posuzovanou věc, tedy které konkrétní okolnosti jej vedly k důvodnému předpokladu, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr. Insolvenční soud vyčerpávajícím způsobem zdůvodnil, proč oddlužení stěžovatele zrušil, jeho úvahy jsou z napadených rozhodnutí zcela zřejmé, opírají se o hlediska formulovaná v odborné literatuře (věcné a časové hledisko, srov. SPRINZ, P. CHYTIL, P. Komentář k § 395 In: SPRINZ, P. a kol. Insolvenční zákon. 1. vydání (4. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 5-12. Dostupné na beck-online.cz.). 12.Na uvedeném nemůže nic změnit ani skutečnost, že se s určitou částí závěrů insolvenčního soudu vrchní soud neztotožnil (tato okolnost stěžovatele nijak nepoškozuje, naopak). Rozhodnutí vrchního soudu je pečlivě, srozumitelně a konzistentně odůvodněno. Vrchní soud také přesvědčivě vysvětlil, proč se zčásti neztotožnil s právním posouzením insolvenčního soudu (viz body 19 až 23), i z jakých důvodů pokládá za správné nosné důvody, z nichž vycházel insolvenční soud při rozhodování o zrušení oddlužení (body 24 až 27). Důvody, pro něž vrchní soud nevyhověl důkazním návrhům stěžovatele, jsou konkrétně uvedeny v bodě 8 napadeného usnesení.
13.Je sice pravdou, že vrchní soud vyšel z nesprávné premisy, že stěžovatel insolvenční soud neinformoval o výsledku trestního řízení (viz obsah podnětu ke zrušení oddlužení ze dne 5. 5. 2022 podaný insolvenčním správcem, v insolvenčním rejstříku evidovaný pod č. 34). Toto pochybení však nemůže založit protiústavnost napadeného rozhodnutí. Šlo pouze o jednu z více okolností, které sloužily vrchnímu soudu pro posouzení celkového kontextu počínání stěžovatele, a z nichž soud nepoctivý záměr stěžovatele vyvodil. Tou nejpodstatnější okolností bylo pravomocné odsouzení stěžovatele pro úmyslný trestný čin, což (jak správně uvádí krajský i vrchní soud), je rozhodnutí, jímž jsou soudy ve smyslu § 135 odst. 1 občanského soudního řádu vázány. Význam této okolnosti pro závěr o nepoctivém záměru stěžovatele a adekvátní promítnutí do rozhodnutí o zrušení oddlužení, jsou přesvědčivě zdůvodněny v bodě 25 až 27 a plně korespondují se závěry judikatury [srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 29 NSČR 153/2016 (R 64/2018 civ.)] i odborné literatury (SPRINZ, CHYTIL op. cit., zejm. marg. č. 10). Těm je třeba rozumět tak, že pravomocné odsouzení pro trestný čin majetkové povahy, není bez dalšího důvodem pro závěr, že dlužník sledoval oddlužením nepoctivý záměr (viz bod 17 výše odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu). Účelem takové interpretace § 395 odst. 1, resp. § 418 odst. 3 insolvenčního zákona je, aby dlužník nebyl a priori vyloučen z režimu oddlužení [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 29 NSČR 32/2011 (R 112/2012 civ.)] Taková situace by nastala, kdyby obecné soudy při zrušení oddlužení vycházely pouze ze skutečnosti, že stěžovatel byl pravomocně odsouzen pro zločin podvodu a přečin úvěrového podvodu, a žádné další okolnosti by nezjišťovaly a nehodnotily. Tak tomu však ve stěžovatelově případě nebylo. Ačkoliv bylo jeho trestní odsouzení pro obecné soudy nosným důvodem pro zrušení oddlužení (což není v rozporu s výše odkazovanou judikaturou), nepochybně nebylo důvodem jediným. 14.Krajský i vrchní soud se náležitě zabývaly širšími souvislostmi trestního odsouzení, zejména formou zavinění, chováním stěžovatele a jeho celkovým postojem k trestnímu odsouzení a následkům, jež svým počínáním v majetkového sféře svých věřitelů způsobil, i dalšími okolnostmi, z nichž by bylo možno usuzovat na opravdovost jeho "proměny" (srov. sp. zn. 29 NSČR 32/2011). Pokud vrchní soud korigoval spektrum okolností, z nichž insolvenční soud vyvodil závěr o nepoctivém úmyslu stěžovatele, a na základě doplnění dokazování formuloval jednu takovou okolnost dodatečně (zatajený majetek pocházející z penzijního spoření, viz bod 30 usnesení vrchního soudu), nelze to samo o sobě považovat za protiústavní. Vrchní soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu s tím, že z větší části setrval na nosných důvodech pro zrušení oddlužení formulovaných insolvenčním soudem (okolnosti trestního odsouzení stěžovatele). Jeho postup tedy nelze považovat za překvapivý ani za protiústavní.
15.Taktéž napadené usnesení Nejvyššího soudu nevykazuje známky protiústavnosti, je z něj dostatečně jasně zřejmé, z jakých důvodů dovolací soud nepřisvědčil stěžovatelovým dovolacím námitkám (zejm. bod 16). Nejvyšší soud přiléhavě shrnuje podstatné závěry relevantní judikatury.
16.Ústavní soud shrnuje, že v postupu obecných soudů ani v jejich rozhodnutích neshledal žádné známky protiústavnosti. Obecné soud si nepočínaly nijak excesivně, podaly přesvědčivé zdůvodnění závěru, že podmínky pro zrušení oddlužení jsou v případně stěžovatele dány.
17.S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí neporušila stěžovatelova ústavně zaručená práva a svobody, proto jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu