Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Marcuse Knöthiga, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Drobným, advokátem, sídlem Breitfeldova 704/1, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2781/2025-308 ze dne 22. 12. 2025, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 314/2023-278 ze dne 5. 6. 2025 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 22 C 322/2021-176 ze dne 29. 6. 2023, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti výroků II. rozsudků obvodního a městského soudu, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8 jako účastníka řízení a Raiffeisenbank a.s., sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1.V řízení před obecnými soudy se stěžovatel domáhal náhrady škody vůči bance. Tvrdil, že banka jako zástavní věřitel nevymáhala pohledávku, která byla podle něj předmětem zástavy, a tato pohledávka se proto promlčela. Obvodní soud žalobu zamítl, protože sporná pohledávka nebyla zastavena ve prospěch zástavní věřitelky (banky), a banka ji tedy nebyla povinna vymáhat. Městský soud po předchozím zásahu Nejvyššího soudu, který jeho první rozhodnutí zrušil kvůli chybnému závěru o nedostatku aktivní legitimace žalobce, toto rozhodnutí už i v meritu potvrdil. Nejvyšší soud následně odmítl stěžovatelovo dovolání, jelikož stěžovatel nepředložil žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo, a která doposud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla vyřešena.
2.Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje napadená rozhodnutí obecných soudů zrušit, protože podle něj porušila jeho základní právo na soudní ochranu, spravedlivý proces, zákonného soudce a dále právo vlastnit majetek a právo svobodně podnikat (čl. 36 odst. 1, čl. 38, čl. 11 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). 3.Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.
4.Pro přezkum Ústavním soudem je podstatné, že stěžovatel v dovolání neformuloval žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo. To je základní předpoklad přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu (o. s. ř.). Ústavní soud s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti nezasahuje do rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, nezabýval-li se Nejvyšší soud případem podrobněji proto, že stěžovatelovo dovolání některou z náležitostí podle § 237 o. s. ř. neobsahovalo. 5.Ústavní soud proto pouze zkoumal, zda stěžovatel v dovolání skutečně takovou právní otázku neformuloval. Pokud by ji totiž formuloval, Nejvyšší soud by porušil právo stěžovatele domáhat se stanoveným postupem soudní ochrany podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 8; a nálezy sp. zn. I. ÚS 1585/23 , bod 31; či I. ÚS 1564/23 , bod 29). 6.Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí stěžovateli vysvětlil, že dovolací námitky stavěly na jiném skutkovém stavu, než zjistil odvolací soud, a že výsledek zjišťování skutkového stavu není řešením právní otázky ve smyslu § 237 o. s. ř. Stěžovatel v dovolání kritizoval výsledek interpretace právního jednání a předložil Nejvyššímu soudu vlastní představy o výsledku takové interpretace, žádnou otázku hmotného či procesního práva však Nejvyššímu soudu nepředložil. Ústavní soud však po posouzení dovolání a ústavní stížnosti dospěl k obdobným závěrům jako Nejvyšší soud. 7.Stěžovatel ostatně v ústavní stížnosti ani důvod, pro který Nejvyšší soud dovolání odmítl, přímo nerozporuje. Nevysvětluje, jak v dovolání předpoklad přípustnosti v podobě vymezení otázky hmotného či procesního práva naplnil. Pouze pokračuje v polemice o tom, jak měl být jeho případ věcně vyřešen, a opakuje většinu námitek, které vznesl již v dovolání. Jak však v napadeném rozhodnutí zdůraznil Nejvyšší soud, pouhá kritika právního posouzení či polemika s jeho závěry k založení přípustnosti dovolání nepostačují. Argumentace vykládající, v čem spočívá nesprávnost právního posouzení odvolacím soudem, je sice součástí vymezení dovolacího důvodu podle § 241a o. s. ř., nestačí však k naplnění předpokladů přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (viz blíže nález sp. zn. I. ÚS 1585/23 , bod 16). 8.Nejvyšší soud tedy nepochybil, odmítl-li dovolání stěžovatele, protože nevymezil otázku hmotného nebo procesního práva, na níž by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo. Ústavní soud tak stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Tu část, ve které stěžovatel navrhuje zrušit rozhodnutí městského a obvodního soudu, odmítl Ústavní soud jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. 9.Návrh na odklad vykonatelnosti sdílí právní osud ústavní stížnosti. Ústavní soud o tomto návrhu samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl v relativně krátkém čase.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2026
Dita Řepková, v. r.
předsedkyně senátu