Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Ronovskou o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Malíka, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Čechurou, advokátem, sídlem Vinohradská 343/6 1958/9, Praha 2, proti rozhodnutí Územní správy sociálního zabezpečení Přerov, Bayerova 732/1, Přerov č. j. 48010-210/8030/08.01.2026-00017/1/BJ-1 a č. j. 48010-210/8030/08.01.2026-00019/2/BJ-1, obě ze dne 8. 1. 2026, usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2271/2016-606 ze dne 16. 11. 2016, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 332/2015-576 ze dne 18. 11. 2015 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 64 C 28/2010-517 ze dne 27. 4. 2015, za účasti Územní správy sociálního zabezpečení Přerov, Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1.Stěžovatel se opakovaně obrací na Ústavní soud s ústavními stížnostmi majícími související skutkový a právní základ (naposledy viz usnesení sp. zn. III. ÚS 2518/25 ze dne 11. 12. 2025, sp. zn. III. ÚS 1625/25 ze dne 20. 6. 2025 či sp. zn. I. ÚS 3130/24 ze dne 19. 11. 2024).
2.Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že je vinou dlouhodobého postupu a rozhodování orgánů veřejné moci vystaven trvajícímu porušení svých základních práv, které tíživě dopadá do jeho majetkové i osobní sféry, snižuje jeho důstojnost a porušuje jeho právo na přiměřené zabezpečení ve stáří. Aktuálnost tohoto zásahu dokládá napadenými exekučními příkazy, kterými byl postižen jeho starobní důchod. Z odůvodnění ústavní stížnosti však plyne, že za stěžejní považuje porušení svého práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). To mělo spočívat v tom, že mu napadená rozhodnutí soudů nepřiznala náhradu újmy, která mu podle jeho názoru náležela. 3.Podrobnější shrnutí obsahu rozhodnutí nebo ústavní stížnosti není potřebné, neboť Ústavní soud zjistil, že nejsou splněny podmínky pro její projednání.
4.Ústavní stížnost jednak směřuje proti exekučním příkazům vydaným správním orgánem. Stěžovatel sám připouští, že proti nim nevyčerpal jiné možnosti obrany, které mu právní řád nabízí, a jejichž vyčerpání je tudíž podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel argumentuje, že Ústavní soud má ústavní stížnost považovat za přípustnou, protože tyto prostředky by nebyly dostatečně účinné. Současně ale uvádí, že z procesní opatrnosti podal žalobu proti exekučním příkazům ke správnímu soudu. 5.Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že povinnost stěžovatelů vyčerpat procesní prostředky právní ochrany není samoúčelná. Vystihuje totiž subsidiární povahu ústavní stížnosti. Ústavní soud nemůže libovolně obcházet pořad práva, neboť obecné soudy musí dostat příležitost se vyjádřit ke všem argumentům s ústavněprávním významem, které stěžovatel vznese. Konec konců také obecné soudy mohou a mají poskytovat účinnou ochranu základním právům a svobodám (srov. např. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, body 15, 16 a 25, nebo nálezy sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016, bod 17, a sp. zn. III. ÚS 1047/16 ze dne 20. 12. 2016, bod 17). Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do řízení, které teprve probíhá a v němž stěžovatel ještě nevyčerpal všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených základních práv a svobod (stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 ze dne 7. 3. 2023, bod 25).
6.Co se týče efektivity prostředku ochrany, nemůže Ústavní soud nyní předjímat, že se stěžovateli nedostane účinné ochrany. Odlišnou otázkou je, zda návrhy, kterými se stěžovatel na soudy obrací, jsou projednatelné, důvodné a mohou mu přinést ten výsledek, který si od nich stěžovatel slibuje. To však nemůže být důvodem pro to, aby Ústavní soud opomenul zákonná pravidla ovládající řízení o ústavní stížnosti.
7.Ačkoli stěžovatel neargumentuje přímo použitím § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, část jeho argumentace směřuje k tomu, že ústavní stížnost podle něj přesahuje jeho vlastní zájmy. I kdyby se stěžovatel tohoto ustanovení navzdory podání správní žaloby dovolával, tvrdí ve zkratce jen tolik, že porušení jeho práv zpochybňuje existenci demokratického právního státu respektujícího lidská práva. Akceptování podobné argumentace by podmínku podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatele ve značné míře vyprázdnilo. 8.Co se dále týče napadených rozhodnutí obecných soudů, jde o návrh zjevně podaný po uplynutí zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Zcela totožný závěr Ústavní soud stěžovateli naposledy sdělil v usnesení sp. zn. III. ÚS 2518/25 , na což lze odkázat. 9.S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti je návrh na odložení vykonatelnosti napadených exekučních příkazů dále bezpředmětný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2026
Kateřina Ronovská v. r.
soudkyně zpravodajka