Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., t. č. Věznice Rapotice, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Na strži 2102/61a, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2025 č. j. 8 Tdo 680/2025-485, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. dubna 2025 č. j. 1 To 14/2025-356 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. března 2024 č. j. 1 T 1/2024-301, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1.Stěžovatel byl Krajským soudem v Brně uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Zločin spáchal jako sanitář na pacientce při výkonu práce v nemocnici, kde v listopadu 2022 při pooperačním transportu zneužil dočasné malátnosti a ospalosti pacientky po celkové anestezii a nejméně dvakrát jí zasunul ukazováček do vagíny. U pacientky se v důsledku toho rozvinula posttraumatická stresová porucha. Krajský soud z toho dovodil, že stěžovatel využil momentální bezbrannosti poškozené, donutil ji k pohlavnímu styku jiným stykem srovnatelným se souloží a způsobil jí těžkou újmu na zdraví. Krajský soud mu uložil trest odnětí svobody v délce trvání šesti let. Poškozenou pak odkázal s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. 2.Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci, který jej výrokem III. napadeného rozsudku zamítl. Vina byla provedenými důkazy prokázána. Poškozená pacientka utrpěla značný zásah do psychické sféry. Po dobu několika měsíců nebyla schopná vést obvyklý život, znak těžké újmy tak byl naplněn. Nakonec vrchní soud přezkoumal výrok o trestu. Stěžovatel byl potrestán při dolní hranici trestní sazby. Pro užití institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody nebyly splněny podmínky. Vrchní soud naopak vyhověl odvolání poškozené, které přiznal na náhradu nemajetkové újmy 150 000 Kč a se zbytkem jejího nároku ji odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
3.Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání jako zjevně neopodstatněné. Nezjistil, že by soudy postupovaly libovolně nebo zaujatě, závěry o průběhu činu vyšly z řetězce navazujících důkazů, jsou logicky odůvodněné a srozumitelné. Neprovedení některých důkazů navrhovaných stěžovatelem nebylo v rozporu s ústavně garantovanými právy. Soudy správně jednání kvalifikovaly jako znásilnění provedené stykem srovnatelným se souloží. Opakované vsunutí prstu do pohlavních orgánů ženy natolik simuluje běžnou soulož, že je s ní srovnatelné. Nejvyšší soud se stručně vyjádřil též k proporcionalitě uloženého trestu. Neshledal, že by byl excesivní. Nebyly naplněny podmínky pro mimořádné snížení trestní sazby. Stěžovatelovy nezletilé děti na něm nejsou existenčně závislé a o jejich zájmy se může v době výkonu trestu řádně starat matka.
4.Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Trestní soudy svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily, nesprávně jednání právně kvalifikovaly a uložily exemplární trest. Nedostatek odůvodnění spatřuje v popisu skutku, kterého se dopustil. Z provedeného dokazování dle něj plynou dvě možné verze skutku (místa spáchání): skutek se buď stal na tzv. překladišti, anebo v jiné části nemocnice. První verzi označuje za logicky nemožnou, neboť by si jeho jednání musel všimnout i ostatní přítomný personál, ne pouze jedna osoba (svědkyně, členka personálu nemocnice). Děj je v rozporu s výpovědí poškozené. Pro druhou verzi žádné důkazy vyjma výpovědi poškozené pacientky k uznání jeho viny neexistují. Předkládá též později zpracovanou petici zdravotnického personálu, podle níž není možné, aby se skutek stal tak, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, a žádá listinu provést jako důkaz. Nesprávnou právní kvalifikaci skutku stěžovatel spatřuje v dovození trestní odpovědnosti za znásilnění. Soudy nesprávně kvalifikovaly jeho jednání jako srovnatelné se souloží, protože neposoudily způsob, intenzitu a délku trvání. Nevzaly v potaz pravidlo in dubio pro reo a kladou mu za vinu jednání vyšší intenzity, než jaké má oporu v provedeném dokazování. Pakliže by měl být uznán vinným, má se jednání kvalifikovat maximálně jako sexuální útok podle § 185a trestního zákoníku. V poslední části stěžovatel argumentuje disproporcí uloženého trestu. Trest považuje za exemplární, nebylo přihlédnuto k tomu, že je rodičem nezletilých dětí. Nejvyšší soud v rozporu s judikaturou Ústavního soudu odmítl přezkoumat výrok o trestu. 5.Ústavní stížnost je přípustná, ovšem vyjma části směřující proti výroku rozsudku krajského soudu o náhradě nemajetkové újmy poškozené, kterou vrchní soud zrušil a nahradil výrokem vlastním; Ústavní soud není příslušný přezkoumávat rozhodnutí, která byla později zrušena.
6.Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje argumenty, které již před trestními soudy neúspěšně uplatnil. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, nepřehodnocuje důkazy provedené trestními soudy. Posuzuje pouze vybočení trestních soudů z ústavních mezí, které může být dáno extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nebo právními závěry. Ústavní soud může rozhodnutí zrušit také tehdy, pokud v něm nebyl důkazní postup popsán a logicky odůvodněn, popřípadě trestní soud relevantní důkaz opominul (např. nálezy ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000 nebo ze dne 28. 1. 2022 sp. zn. II. ÚS 1026/21 , body 27 a 28). Není však úkolem Ústavního soudu přezkoumávat výklad podústavního práva a jeho aplikaci.
7.Trestní soudy se rozporem v popisu místa spáchání skutku zabývaly. Ze znaleckého zkoumání vyplynulo, že poškozená byla po operaci vlivem anestezie v útlumu, což mohlo mít za následek špatné časové zařazení děje nebo jeho detailů, byla však orientována natolik, aby si silně traumatizující zážitek zapamatovala. Doznání stěžovatele (později odvolané) a výpověď poškozené popisují alespoň v základních rysech shodně způsob, jakým se znásilnění událo. Trestní soudy vyšly mj. z výpovědi svědkyně události (členky personálu nemocnice). Skutek dále objektivizují výpovědi svědkyň, které byly s poškozenou krátce na to v kontaktu a popisovaly její negativní psychický stav, jakož i to, že se u ní po události rozvinula znalecky podložená posttraumatická stresová porucha. Věrohodnosti jednotlivých důkazů a výpovědí trestní soudy věnovaly náležitou pozornost (srov. přehledně např. body 37 násl. usnesení Nejvyššího soudu). Trestní soudy z ústavních mezí nevybočily, jejich odůvodnění není v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním ani s pravidly logiky.
8.Ústavní soud neprovedl navržený listinný důkaz peticí o nemožnosti popsaného skutkového děje. Petice byla pracovníky zdravotnického personálu zpracována teprve po vydání napadených trestních rozhodnutí, uvádí se v ní pouze, že jednání popsané ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku nebylo možné, nikoli proč nebylo možné. To samozřejmě nebrání stěžovateli uplatnit petici pro účely obnovy řízení dle trestního řádu; není však nyní úkolem Ústavního soudu, aby jako první takovýto důkaz prováděl. Z § 48 zákona o Ústavním soudu, jenž upravuje dokazování v řízení před Ústavním soudem, plyne, že je omezeno na skutečnosti ověřující stěžovatelova tvrzení o újmě na základních právech a svobodách, zatímco k dokazování sloužícímu pro rozhodnutí v samotné soudní věci (k čemuž fakticky směřují stěžovatelem vznesené návrhy na doplnění dokazování) je použít nelze. Svými důkazními návrhy se stěžovatel (jakkoli je formálně spojuje právě s doložením zásahu do ústavně zaručených práv a svobod) v podstatě domáhá, aby v řízení o ústavní stížnosti byl skutkový stav prokazován opětovně, resp. samostatně; tím by však Ústavní soud převzal úlohu svěřenou trestním soudům, a tedy ve svém důsledku nepřípustně zasáhl do jejich rozhodovací činnosti (např. usnesení ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. IV. ÚS 53/20 , bod 28). 9.K argumentaci proti právní kvalifikaci jednání jako styku srovnatelného se souloží lze stručně uvést, že stěžovatel zpochybňuje výklad podústavního práva. Trestní soudy neporušily pravidlo in dubio pro reo, neboť se intenzitou útoku opakovaně zabývaly. Není úkolem Ústavního soudu vykládat pojem "styk srovnatelný se souloží" a přezkoumávat jeho aplikaci, samozřejmě nebudou-li závěry trestních soudů excesivní. Stěžovatele lze odkázat na napadené usnesení Nejvyššího soudu, který se této otázce více než dostatečně věnoval (v bodech 51 až 56).
10.Ani námitce neústavně uloženého trestu odnětí svobody v trvání 6 let nelze přisvědčit. Argumentace o exemplárnosti uloženého trestu se míjí s odůvodněním napadených rozhodnutí. Stěžovatel sice má pravdu, že Ústavní soud ukládání exemplárních trestů nepřipouští, v jeho případě však o exemplární trest nejde, a to ani objektivně, protože byl uložen rok nad minimální trestní sazbou.
11.Co se týče vytýkaného nezohlednění nejlepšího zájmu dětí a údajného nepřezkoumání výroku o trestu Nejvyšším soudem, Ústavní soud uvádí následující. Je pravda, že odůvodnění krajského soudu ve vztahu k trestu bylo spíše stručné. To mu vytkl i vrchní soud, který se však otázce trestu i nejlepšímu zájmu stěžovatelových nezletilých dětí věnoval obšírně (v bodech 42 až 48). Otázce trestu se věnoval i Nejvyšší soud, a to v bodě 77.
12.Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný, dílem jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu