Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Filipem Tomanem ve věci žalobkyně [anonymizováno]., se sídlem ve [anonymizováno], IČO: [anonymizováno], zastoupené [anonymizováno], advokátem se sídlem v [anonymizováno], proti žalovanému [anonymizováno], narozenému [anonymizováno], trvale bytem v [anonymizováno], o zaplacení 33 914 Kč s příslušenstvím, takto:
--- VÝROK ---
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 25 200 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,5 % ročně od 30. 1. 2026 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se, co do zaplacení 8 714 Kč, úroku ve výši 27,28 % ročně z částky 29 053 Kč od 26. 10. 2025 do 24. 1. 2026, úroku ve výši 11,5 % ročně z částky 29 053 Kč od 25. 1. 2026 do zaplacení, úroku z prodlení z částky 29 053 Kč od 26. 10. 2025 do 29. 1. 2026 a úroku z prodlení z částky 3 853 Kč od 30. 1. 2026 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
--- ODŮVODNĚNÍ ---
1.Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 2. 12. 2025 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí celkem 33 914 Kč spolu s úroky a úroky z prodlení tam blíže specifikovanými. Uvedla, že se žalovaným uzavřela dne 29. 5. 2025 smlouvu o úvěru č. [anonymizováno] na základě, které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 30 000 Kč tak, že 27 500 Kč bylo převedeno na účet žalovaného a 2 500 Kč na účet zprostředkovatele, přičemž žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit žalobkyni úrok ve výši 27,28 % ročně, a to ve 40 měsíčních splátkách po 1 150 Kč. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení, prohlásila žalobkyně ke dni 25. 10. 2025 celý zůstatek úvěru splatným. Žalovaná částka se skládá z dlužné jistiny ve výši 27 551 Kč, dlužných splátek ve výši 3 450 Kč, účelně vynaložených nákladů ve výši 300 Kč (3 * 100 Kč), dluhu na smluvní pokutě za opožděné splátky ve výši 1 497 Kč (3 * 499 Kč) a dluhu na smluvní pokutě ve výši 1 116 Kč (0,1 % denně z částky 31 001 Kč od 26. 10. 2025 do 30. 11. 2025).
2.Žalovaný se k věci nevyjádřil.
3.Z listiny nazvané smlouva o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že obsahuje údaje o žalobkyni, jejím zprostředkovateli [anonymizováno] a žalovaném a je datována 29. 5. 2025. Smlouva však neobsahuje žádný podpis žalovaného (ani vlastnoruční, ani elektronický) a je zde pouze uvedeno, že smlouva byla podepsána verifikační platbou ve výši 1 Kč. Tato listina pak obsahuje ujednání o tom, že žalobkyně poskytne žalovanému 27 500 Kč, přičemž za poskytnutou částku se považuje i částka 2 500 Kč, kterou žalobkyně poukáže zprostředkovateli. Žalovaný by měl naproti tomu poskytnutou finanční částku vrátit spolu s dalšími poplatky a zaplatit úrok ve výši 27,28 % ročně v pravidelných 40 měsíčních splátkách po 1 150 Kč splatných vždy do každého 20. dne v měsíci počínaje 20. 6. 2025. Pro níže vyložený právní názor soud z této listiny další skutková zjištění nečinil, stejně jako z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a úvěrových podmínek. Z předložené fotografie občanského průkazu se podává, že se jedná o doklad žalovaného. Splátkový kalendář pak obsahuje rozklad jednotlivých splátek, tedy jaká část té, které splátky připadá na jistinu a jaká na úrok.
4.Z nedatovaného textu e-mailu bylo zjištěno, že obsahuje informaci o tom, že žádost o úvěr byla schválena, dokumenty je třeba podepsat a zaplatit 1 Kč na účet žalobkyně.
5.Z listiny nazvané potvrzení o provedení transakce soud zjistil, že dne 30. 5. 2025 bylo z účtu žalobkyně převedeno na účet č. [anonymizováno], uvedený ve smlouvě, 27 500 Kč.
6.Z další listiny nazvané potvrzení o provedení transakce soud zjistil, že dne 30. 5. 2025 bylo z účtu žalobkyně převedeno na účet [anonymizováno] 2 500 Kč.
7.Z další listiny nazvané potvrzení o provedení transakce se podává, že žalovaný žalobkyni z účtu č. [anonymizováno] dne 30. 5. 2025 zaplatil 1 Kč.
8.Z listiny nazvané bonita smlouvy soud zjistil, že žalobkyně od žalovaného eviduje úhrady v celkové výši 2 300 Kč.
9.Z výpisu ze seznamu České národní banky soud zjistil, že žalobkyně má od 18. 5. 2018 oprávnění k poskytování spotřebitelských úvěrů jiných než na bydlení, vázaných spotřebitelských úvěrů a spotřebitelských úvěrů na bydlení.
10.Z listiny nazvané posouzení úvěruschopnosti zákazníka soud zjistil, že zde [anonymizováno] uvedla příjmy žalovaného ve výši 27 692,25 Kč a celkové příjmy domácnosti 86 000 Kč. Mezi výdaje pak zahrnula výdaje na bydlení u rodičů 4 000 Kč, na spúlátky jiným věřitelům 1 450 Kč, na splátky žalobkyni 1 150 Kč, na pojištění 300 Kč a na ostatní výdaje 6 100 Kč a vyšel jí rozdíl mezi příjmy a výdaji 19 552 Kč, tedy že je žalovaný schopen úvěr splácet s tím, že veškeré údaje prověřila u [anonymizováno]. Z přiložené informace o pozemku se podává, že vlastnicí domu č. p. [anonymizováno] v [anonymizováno] je [anonymizováno], která (jak vyplývá z předloženého prohlášení) potvrdila, že u ní žalovaný bydlí a přispívá jí na bydlení 4 000 Kč. Z předložené výplatní pásky za březen 2025 soud zjistil, že žalovaný měl čistý příjem 29 233 Kč a z výplatní pásky za duben 2025 pak, že žalovaný měl čistý příjem 32 177 Kč. Z jednotlivých potvrzení o platbě se pak podává, že žalovanému byla v roce 2025 vyplácena mzda, a to v únoru 24 752 Kč, v březnu 24 607 Kč, v dubnu 29 233 Kč a v květnu 32 177 Kč. Z výpisu z centrální evidence exekucí a insolvenčního rejstříku soud zjistil, že žalovaný zde 29. a 30. 5. 2025 veden nebyl. Z čestných prohlášení (závazky spotřebitele a výdaje spotřebitele) soud pouze zjistil, že zde nejsou vyjmenovány žádné závazky a výdaje odpovídají listině posouzení úvěruschopnosti zákazníka (kdo tyto listiny vyplnil se z nich nepodává). Žalobkyně dále předložila statistiku rodinných účtů, výdaje na konečnou spotřebu domácností, výše normativních nákladů na bydlení a životní a existenční minimum za rok 2025, které obsahují statistická data z vybraných segmentů.
11.Z dopisu ze dne 25. 8. 2025 soud zjistil, že jím žalobkyně upomínala žalovaného o dlužnou splátku a náklady na upomínání.
12.Z dopisu ze dne 25. 10. 2025 soud zjistil, že jím zástupce žalobkyně žalovanému oznamoval, že jelikož se dostal do prodlení, stal se celý dluh z poskytnutého úvěru splatným k 25. 10. 2025 a pokud jej do sedmi dnů neuhradí, vystavuje se riziku podání žaloby. Z přiloženého podacího lístku se podává, že žalovanému byl tento dopis odeslán dne 25. 10. 2025.
13.Z čestných prohlášení, seznamů odeslaných dávek a seznamu odeslaných upomínek soud zjistil, že pan [anonymizováno] prohlásil, že dne 25. 8. 2025 a dne 25. 9. 2025 prostřednictvím společnosti [anonymizováno]. zaslal dlužníkům upomínky.
14.Z jednotlivých záznamů o vložení dokumentu pak soud žádná skutková zjištění nečinil, neboť nebylo zřejmé, kdo je vytvořil, ani jakých dokumentů by se měly týkat.
15.Po zhodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech s přihlédnutím k tvrzení účastníků a ke všemu, co v řízení vyšlo najevo tak mohl soud pouze uzavřít, že žalobkyně disponuje osobními údaji žalovaného, tedy zejména jménem a rodným číslem a dále, že mu 30. 5. 2025 na účet č. [anonymizováno], převedla 27 500 Kč, na což jí měl žalovaný vrátit 2 300 Kč. K samotnému uzavření smlouvy (resp. právnímu jednání) prostřednictvím prostředků komunikace na dálku je nutno uvést, že z předložených listin je do určité míry pravděpodobné, že žalobkyně jednala se žalovaným (zejména z předložených fotografií, výplatních pásek a potvrzeních o platbách), avšak nebylo to v řízení postaveno najisto, stejně jako nebylo prokázáno, co mělo být obsahem takového jednání (k tomu viz níže).
16.I pokud by v řízení bylo postaveno najisto, že žalobkyně prostřednictvím prostředků komunikace na dálku skutečně jednala se žalovaným (což prokázáno nebylo), bylo by nutno na projednávaný případ aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění (dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). 17.Z § 104 zákona o spotřebitelském úvěru se podává, že smlouva, v níž se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu. Písemnou formu, jak vyplývá z textu citovaného ustanovení, je přitom nutno odlišit od formy listinné, neboť písemná forma může být realizována i bez listinné podoby a bez trvalého nosiče dat, například elektronickými prostředky komunikace na dálku, které splňují požadavky občanského zákoníku na písemnou formu, tedy možnost zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila (§ 561 odst. 1 o. z. a § 562 odst. 1, 2 o. z.). To by však nebyl tento případ, neboť ke sjednání smlouvy mělo dojít prostřednictvím prostředků komunikace na dálku registrací na internetové doméně žalobkyně. Tato forma přitom nesplňuje požadavek na jednoznačnou identifikaci osoby, která smlouvu sjednává, neboť se tak děje (mimo jiné) bez uznávaného elektronického podpisu, resp. jiného jednoznačného identifikátoru v rámci uceleného systému zabezpečených internetových stránek. Nutno tudíž uzavřít, že v projednávaném případě smlouva, v níž měl být sjednán spotřebitelský úvěr, trpí nedostatkem písemné formy. V § 104 zákona o spotřebitelském úvěru je dále uvedeno, že nesplnění písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy. Zákon se zde přitom odchyluje od obecné úpravy stanovící, že právní úkon, který není učiněn ve formě stanovené zákonem, je neplatný (§ 582 odst. 1 o. z.), neboť v případě smlouvy o spotřebitelském úvěru by sankce neplatnosti dopadla nepřiměřeně tvrdě na spotřebitele, který by tím ztratil výhodu splátek, a mohl by se tak dostat do obtížně řešitelné situace, když prostředky z úvěru již zpravidla použil a nemá možnost je bezprostředně splatit v celé výši – kdyby měl tyto prostředky k dispozici, patrně by úvěru vůbec nevyužil. Toto ustanovení je tudíž nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele, tak, že nedostatek písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy, pouze pokud by neplatnost způsobila zhoršení postavení spotřebitele, neboť požadavek písemné formy smlouvy je jednou z forem ochrany spotřebitele, jelikož smlouva v písemné formě zaručuje uchování pro spotřebitele nezbytných údajů, týkajících se splácení poskytnutých prostředků, kontaktních údajů věřitele, údajů o době trvaní úvěru, úrokové sazbě, výši splátek a dalších. V projednávaném případě, dle žalobních tvrzení, mělo dojít k zesplatnění úvěru ke dni 25. 10. 2025 a sankce neplatnosti smlouvy tak zhoršení postavení spotřebitele nezpůsobí. V dané věci by naopak nedostatek písemné formy (a jeho soudní aprobace) svědčil ve prospěch věřitele, který by tak měl možnost (bez ohledu na to, zda se tak skutečně děje či nikoliv) obsah smlouvy (zejména ujednání o smluvních pokutách a dalších sankcích) kdykoli v neprospěch spotřebitele měnit, neboť pokud smlouva není v listinné podobě (resp. zachycena na trvalém nosiči dat), nelze již s odstupem času zjistit, zda smlouva (či obchodní podmínky) předložená soudu odpovídá té, která měla být uzavřena. 18.S přihlédnutím ke shora vyloženým specifikům daného případu považuje soud za nezbytné s nedodržením písemné formy smlouvy, v souladu s principy ochrany spotřebitele, spojit sankci absolutní neplatnosti dle § 582 odst. 1 o. z. Pokud by tak neučinil, pozbylo by ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, týkající se stanovené formy, svého významu. 19.Dále z § 86 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní podle § 580 odst. 1 o. z., ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Odbornou péčí je pak třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jehož závěry, byť se týká předchozí právní úpravy, lze mutatis mutandis aplikovat i pro výklad shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru). 20.V projednávaném případě žalobkyně uvedla, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z jeho průměrného příjmu ve výši 27 692,25 Kč měsíčně, který měla ověřený z výplatních pásek a potvrzeních o příjmu. Dále pak zohlednila měsíční splátku úvěru, který žalovaný splácel. Žalovaný byl žalobkyní mimo jiné prověřen v rámci databáze centrální evidence exekucí a insolvenčního rejstříku. Ohledně výdajů pak žalobkyně vycházela z historických dat ČSÚ. Po provedeném dokazování je nutno žalobkyni přisvědčit, že úvěruschopnost žalovaného sice zkoumala, nicméně nikoli s odbornou péčí. Předně je třeba konstatovat, že žalobkyně žalovaného prověřovala ve výše uvedených databázích až dne 30 5. 2025, avšak k uzavření smlouvy o úvěru mělo dojít již dne 29. 5. 2025, tj. lustrace byla provedena až po tvrzeném sjednání podmínek spotřebitelského úvěru. Žalobkyně je však povinna disponovat informacemi o schopnosti žalovaného úvěr splácet již před uzavřením samotné úvěrové smlouvy. Tyto informace slouží jako podklad pro zhodnocení, zda žalovanému bude či nebude úvěr poskytnut a zda tento bude či nebude schopen úvěr splatit. Tím, že žalobkyně lustraci v databázích provedla až po uzavření smlouvy o úvěru, nepostupovala s odbornou péčí. Dále je třeba poukázat na skutečnost, že žalobkyně se sice zabývala příjmovou částí poměrů žalovaného, avšak již se nezabývala jeho výdaji, když vycházela pouze ze statistických dat a výdaje na bydlení ve výši 4 000 Kč. Statistické údaje je možné brát jako určitý pomocný ukazatel, nikoliv jako faktický údaj. Žalobkyně blíže neprověřovala, jaké další výdaje žalovaný má, kdy je zcela zřejmé, že každý člověk má i další výdaje související s uspokojováním nejen základních potřeb (potraviny, hygiena, ale i kulturní, sportovní či jiná zájmová aktivita, jakožto např. pohonné hmoty nebo přinejmenším jízdné). Z výše uvedeného je pak zřejmé, že žalobkyně v otázce výdajů žalovaného neučinila podrobnější zjištění, a nelze tedy shledat, že by žalobkyně postupovala s odbornou péčí. Soud má tedy za to, že žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 3225/2015) a na tvrzenou smlouvu o úvěru tak nahlížet jako na absolutně neplatnou i z důvodu podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za užití § 580 odst. 1 o. z. 21.V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 27 500 Kč (nikoli 30 000 Kč, neboť 2 500 Kč bylo podle neplatné smlouvy vyplaceno nikoli žalovanému, ale zprostředkovateli). Toto plnění soud shledal plněním bez právního důvodu, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil a je povinen obohacení vydat (§ 2991 o. z.), současně bylo zjištěno, že žalovaný takto vydal již 2 300 Kč a k vydání tak zbývá jen 25 200 Kč. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). V tomto případě, s ohledem na dobu uplynulou od obohacení žalovaného, je přiměřené považovat za tuto lhůtu již následující den po obdržení výzvy k plnění. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k plnění, neboť z přiloženého podacího lístku, čestných prohlášení a přehledů odeslaných dávek se nepodává, že by se zasílané zásilky dostaly do sféry dispozice žalovaného. Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě až žaloba, s jejímž obsahem měl žalovaný objektivní možnost se seznámit až dne 28. 1. 2026 (kdy byla žalovanému zásilka obsahující žalobu uložena u provozovatele poštovních služeb), následující den, tj. 29. 1. 2026, tak byl žalovaný povinen bezdůvodné obohacení vydat a jelikož tak neučinil, dostal se dne 30. 1. 2026 do prodlení. 22.Soud z vyložených důvodů shledal žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků důvodnou a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 25 200 Kč, a to včetně úroků z prodlení podle § 1970 o .z. jdoucích od 30. 1. 2026 ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění pak soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší než tam uvedené třídenní. 23.Jinak tomu však bylo, pokud se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 8 714 Kč, úroku ve výši 27,28 % ročně z částky 29 053 Kč od 26. 10. 2025 do 24. 1. 2026, úroku ve výši 11,5 % ročně z částky 29 053 Kč od 25. 1. 2026 do zaplacení, úroku z prodlení z částky 29 053 Kč od 26. 10. 2025 do 29. 1. 2026 a úroku z prodlení z částky 3 853 Kč od 30. 1. 2026 do zaplacení, když tato plnění měla vyplývat ze smlouvy o úvěru, jejíž uzavření žalobkyně neprokázala. Ohledně těchto nároků soud proto žalobu výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl.
24.O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě soud vycházel z poměru úspěchu a neúspěch účastníků ve věci (§ 142 odst. 2 o.s.ř.), kdy dle tohoto výsledku soud právo na jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků. --- POUČENÍ ---
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově.
Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na soudní výkon rozhodnutí.