Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky IEFCE Czech Republic a.s., sídlem U dubu 691/48, Praha 4, zastoupené Mgr. Filipem Němcem, advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2025 č. j. 53 Co 228/2025-142 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. března 2025 č. j. 27 C 175/2023-85, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníka řízení, a Mgr. Petra Schopfa, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1.Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv podle čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Napadená rozhodnutí podle stěžovatelky porušují i čl. 90 Ústavy. 2.Stěžovatelka se u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 35 000 Kč z titulu neuhrazeného nájemného ze smlouvy o nájmu nebytových prostor. Obvodní soud v pořadí druhým rozsudkem žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že výpověď z nájmu doručil vedlejší účastník jako nájemce stěžovatelce dne 26. 2. 2021, a to osobně vhozením do poštovní schránky za přítomnosti svědkyně Císové (dále jen "svědkyně"). Čtyřměsíční výpovědní lhůta proto uplynula koncem měsíce června 2021 a nárok za měsíc červenec, jehož se stěžovatelka v řízení domáhala, jí nevznikl. Nadto vedlejší účastník řádně a včas vznesl eventuální námitku započtení z titulu práva na vrácení složené jistoty ve výši 35 000 Kč.
3.Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Dospěl k závěru, že řízení před obvodním soudem netrpí vadou, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Poučení svědkyně o právu odmítnout vypovídat je upraveno k její ochraně, nikoliv k ochraně účastníka. Nepoučení o tomto právu proto nemohlo mít vliv na správnost rozhodnutí. Obvodní soud odůvodnil neprovedení navržených důkazů nadbytečností. V tomto ohledu tedy nepochybil. K doručení výpovědi nebylo nezbytné, aby se s ní stěžovatelka seznámila. Postačilo, že takovou objektivní příležitost měla.
II.
Argumentace stěžovatelky
4.Podle stěžovatelky v soudním řízení platí pravidla a postupy, z nichž slevit nelze. Mezi ně patří i poučení svědků. Nedostatek poučení vede k důsledku, že svědek vypovídající nepravdivě není trestně odpovědný pro trestný čin křivé výpovědi. Byť by byla svědkyně "právním profesionálem", nebyla pod hrozbou této sankce nucena vypovídat pravdivě. Nadto byla svědkyně ještě v roce 2021 studentkou. Fakt formálního vzdělání nemůže být zárukou konkrétní vědomosti a nahrazovat poučení svědka. Obvodní soud zároveň neaplikoval pravidlo ohledně pořadí provádění důkazu. Účastnický výslech, který je svou povahou subsidiární důkaz, provedl před výslechem svědkyně a neprovedl stěžovatelkou navržené důkazy. Stěžovatelka dále zpochybnila, že provedené důkazy tvoří dostatečný řetězec. Účastnická výpověď a výslech svědkyně podle ní nejsou věrohodné. Svědkyně byla v minulosti v zaměstnaneckém poměru u vedlejšího účastníka. Obecné soudy pominuly i ujednaný způsob doručování.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5.V právě posuzované věci jsou naplněny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. Proto Ústavní soud přistoupil k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti.
6.Stěžovatelka napadá rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto o nároku na zaplacení peněžité částky ve výši 35 000 Kč s příslušenstvím. Jde tak o částku, která je svou výší bagatelní. Ústavněprávní přezkum u bagatelních věcí připouští Ústavní soud pouze ve výjimečných (excesivních) případech evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, např. u natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastala kolize se samotnou esencí určitého ústavně zaručeného základního práva, zpravidla práva na soudní ochranu (srov. např. usnesení ze dne 3. 7. 2024 sp. zn. I. ÚS 739/24 , bod 6). Ústavní soud tak vždy učinil vzhledem k intenzitě faktických (kvantitativních) dopadů na osobu stěžovatele, příp. s ohledem na kvalitativní stránku věci, tedy pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 , bod 33, nebo usnesení ze dne 1. 8. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1393/11 ).
7.Stěžovatelka okolnosti, které by přes bagatelnost věci svědčily o jejím ústavněprávním přesahu, netvrdí. Převážná část její argumentace je pouze pokračováním polemiky se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Z rozhodnutí městského soudu je nadto zřejmé, že se podstatnou většinou jejích námitek, zejména vztahujících se k dokazování a věrohodnosti důkazů, dostatečně zabýval. V tomto ohledu obecným soudům nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
8.Ústavněprávní přesah věci nevyplývá ani z námitky stěžovatelky stran nedostatků v poučení svědkyně, v důsledku čehož podle ní nebyla vystavena hrozbě trestního stíhání v případě křivé výpovědi. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že svědkyně nebyla poučena o právu odmítnout vypovídat, nikoli o trestních následcích křivé výpovědi. Judikatura trestních soudů vztahující se k trestnému činu křivé výpovědi, ze které stěžovatelka zřejmě vychází, však předpokládá řádnost poučení právě o následcích křivé výpovědi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 7 Tdo 109/2003). Námitka stěžovatelky je tak nepřiléhavá. Podle rozhodovací praxe Ústavního soudu bylo přitom především na ni, aby vysvětlila, proč má věc navzdory bagatelní výši předmětu sporu ústavněprávní rozměr (srov. nález ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3502/20 ).
9.Ústavněprávní rozměr věci ve smyslu výše citované judikatury nevyplývá ani z tvrzeného nezohlednění ujednaného způsobu doručování. Stěžovatelka v tomto ohledu pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů, které zvolený způsob doručování označily za vhodný i s ohledem na dobu covidové pandemie. Nadto ani z napadeného rozhodnutí městského soudu, ani z Ústavním soudem vyžádaného odvolání a jeho následného odůvodnění nevyplývá, že tuto okolnost stěžovatelka namítala před městským soudem. Stěžovatelka ani netvrdí, že by uvedenou námitku před obecnými soudy uváděla, resp. že by ji obecné soudy opomenuly zohlednit. S ohledem na to je taková námitka tzv. materiálně nepřípustná. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž vyplývá i to, že stěžovatelé musí již v předcházejících fázích řízení uplatnit tvrzení, z nichž dovozuje porušení svých základních práv, a to způsobem, který umožňuje soudu je obsahově posoudit (srov. např. nález ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 3383/14 , body 16 a 17, nebo ze dne 2. 8. 2022 sp. zn. III. ÚS 377/20 , body 22 a 23).
10.Ústavní soud tak konstatuje, že z ústavní stížnosti ani jejích příloh nevyplývají okolnosti, pro něž by věc byla z hlediska ústavnosti přes její bagatelnost natolik významná, že určitým způsobem "přesahovala" kauzu samotnou (kvalitativní stránka věci). Jak již bylo uvedeno výše, je především na stěžovatelích, aby v ústavní stížnosti uvedli a případně doložili, v čem ústavněprávní přesah věci spočívá. Stěžovatelka takové okolnosti netvrdila, a to ani s odkazem na intenzitu kvantitativních dopadů na její osobu. Ústavní soud neshledal tak důvody pro svůj kasační zásah neshledal.
11.Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu