Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové a soudců Tomáše Langáška (soudce zpravodaj) a Jana Wintra o ústavní stížnosti městyse Cerhenice, sídlem Školská 444, Cerhenice, zastoupeného Mgr. Ivetou Zetochovou, advokátkou, sídlem Váňova 3180, Kladno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. listopadu 2025 č. j. 1 Afs 154/2025-30 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2025 č. j. 8 A 15/2024-95, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva pro místní rozvoj, sídlem Staroměstské náměstí 6, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1.Základem posuzovaného případu je spor o nevyplacení části dotace.
2.Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že stěžovatel získal dotaci na pořízení automobilu pro pečovatelskou službu. Následně však bylo rozhodnuto o nevyplacení části dotace ve výši 96 750,68 Kč (10 % z částky poskytnuté podpory). Důvod zjednodušeně řečeno spočíval v tom, že stěžovatel v zadávací dokumentaci uvedl rozporné požadavky na délku záruky vozu. V návrhu kupní smlouvy šlo o požadavek záruky v délce 24 měsíců, v technické specifikaci o požadavek záruky v délce sedmi let či 150 000 km. Tím vzniklo podle správních orgánů riziko podání neporovnatelných nabídek a možnost odrazení potenciálních dodavatelů od podání nabídek.
3.Stěžovatel se proti rozhodnutí vedlejšího účastníka bránil ve správním soudnictví. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") nejprve rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil, neboť postupem stěžovatele podle něj nedošlo k porušení zásady transparentnosti. Tento rozsudek však zrušil ke kasační stížnosti vedlejšího účastníka Nejvyšší správní soud s tím, že správní orgány kvalifikovaly pochybení stěžovatele správně. Ve druhém kole již městský soud nyní napadeným rozhodnutím stěžovatelovu správní žalobu zamítl. Nejvyšší správní soud poté zamítl kasační stížnost stěžovatele.
4.Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že správní soudy napadenými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo podle čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Tvrdí, že správní soudy dostatečně neodůvodnily svá rozhodnutí a nevypořádaly veškeré jeho argumenty. V daném případě se totiž podle svého mínění dopustil toliko drobného administrativního pochybení. Trvá na tom, že toto pochybení nemohlo mít žádné dopady do hospodářské soutěže, neboť nemohlo odradit případné dodavatele. Krácení dotace o 10 % je proto prý nepřiměřeně tvrdé a formalistické.
5.Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6.V rámci stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud na úvod poznamenává, že ústavní pořádek neobsahuje základní právo na dotaci. Stát proto může stanovit pravidla regulující ucházení se o dotace, jejich poskytování i krácení [nález ze dne 11. února 2020 sp. zn. Pl. ÚS 4/17 (N 21/98 SbNU 163; 148/2020 Sb.), bod 200]. 7.Stěžovatel v ústavní stížnosti převážně opakuje námitky, které uplatnil v předchozím řízení a které správní soudy řádně vypořádaly. Pro Ústavní soud je podstatné, že z napadených rozhodnutí je zřejmé, jakými úvahami se soudy při posouzení věci řídily, a že jsou jejich rozhodnutí srozumitelně a logicky odůvodněna. Nelze tak přisvědčit stěžovatelce, že napadená rozhodnutí trpí ústavní vadou nedostatečného zdůvodnění. Smyslem odůvodnění je totiž především seznámení účastníků řízení s úvahami, na nichž soud založil své rozhodnutí, a též dodržení principu vyloučení libovůle. Potřebný rozsah nezbytného odůvodnění se odvíjí od předmětu řízení a povahy rozhodnutí, jakož i od návrhů a argumentů uplatněných účastníky řízení. Nelze jej chápat tak, že nutně vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument [usnesení ze dne 25. října 1999 sp. zn. IV. ÚS 360/99 (U 68/16 SbNU 363); rozsudek Evropského soudu pro lidská ze dne 9. prosince 1994, Ruiz Torija proti Španělsku, č. stížnosti 18390/91, bod 29]. Těmto požadavkům napadená rozhodnutí dostojí.
8.Za vybočující z ústavních mantinelů Ústavní soud nepovažuje ani úvahu Nejvyššího správního soudu, podle níž krácení dotace ve vši 10 % není zjevně nepřiměřené. Nejvyšší správní soud vysvětlil, že krácení dotace není správním trestem ani jinou sankcí v užším slova smyslu, nýbrž prostředkem ochrany veřejných prostředků a zajištění dodržování předem stanovených pravidel. Ústavní soud na tom neshledává nic protiústavního. Na tom nic nemění ani stěžovatelem odkazovaný nález ze dne 18. října 2023 sp. zn. III. ÚS 1344/23 . Ten totiž na nynější věc nedopadá z důvodu zásadních právních a skutkových odlišností. V případu sp. zn. III. ÚS 1344/23 aplikovaná norma o krácení dotace výslovně předvídala správní uvážení poskytovatele dotace a hlavně se jednalo o úplné krácení dotace ve výši 100 % poskytnuté částky, což je zjevně nesrovnatelné s nynějším případem.
9.S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatele. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu