Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
6 Tdo 203/2026
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. Datum rozhodnutí: 18. 3. 2026
Spisová značka : 6 Tdo 203/2026
ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:6.TDO.203.2026.1
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Podvod
Prohlášení viny
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Kategorie rozhodnutí: D
Zveřejněno na webu: 14. 5. 2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz .
6 Tdo 203/2026-3231
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 18. 3. 2026 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný R. M. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 11. 2025, č. j. 4 To 27/2025-3152, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 2/2010, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného R . M. odmítá. Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Nejvyšší soud nejprve považuje za vhodné stručně předestřít průběh řízení v posuzované věci. Obviněný R. M. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) se svého jednání dopustil v letech 1994–1997. Usnesení o zahájení trestního stíhání z května roku 2006 mu bylo doručeno až o rok později, v létě roku 2007, ve Spojených státech amerických. Pro neúspěšnost příkazů k zatčení bylo konáno řízení proti uprchlému, v němž byl obviněný v roce 2012 pravomocně uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 34 T 2/2010. Proti tomuto rozsudku podal dovolání, o kterém Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 30. 5. 2013, č. j. 6 Tdo 227/2013, tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V roce 2024 byl obviněný zatčen a letecky eskortován ze Spojených států amerických do České republiky, kde ve výkonu trestu učinil návrh podle § 306a tr. ř. Pravomocné odsouzení bylo tedy zrušeno a bylo znovu provedeno hlavní líčení. 2. V rámci tohoto hlavního líčení byl obviněný rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále také jako „soud“ či „soud prvního stupně“) ze dne 20. 2. 2025, č. j. 34 T 2/2010-3070, na základě rozhodnutí, jímž bylo přijato jeho prohlášení viny, a souhlasu s použitou právní kvalifikací ve smyslu § 206c odst. 1 tr. ř. uznán vinným pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb., kterého se ve zkratce dopustil tím, že v období od 19. 1. 1994 do 3. 2. 1997, převážně v Ostravě a okolí, systematicky uzavíral s řadou osob smlouvy o převodu akcií či smlouvy o půjčce, ačkoli již předem věděl, že pro svou dlouhodobě nepříznivou finanční situaci nebude schopen převzatým závazkům dostát. Pod různými přísliby budoucí úhrady a zhodnocení přebíral peníze, kupónové knížky nebo akcie, přičemž následně ničeho neuhradil. Tímto jednáním způsobil řadě poškozených škodu v celkové výši 5 058 684 Kč. Mezi poškozenými byl také O . P. , kterému obviněný způsobil škodu ve výši 230 000 Kč, a poškozená společnost ASEITA spol. s r.o., jíž způsobil více útoky škodu v celkové výši 1 121 000 Kč. 3. Za to byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, který byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. 4. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný dále zavázán povinností zaplatit na náhradě majetkové škody ve výroku uvedeným poškozeným, mezi nimi i O . P. , a to částku ve výši 230 000 Kč a společnosti ASEITA spol. s r.o., částku ve výši 1 121 000 Kč, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený O . P. spolu s dalšími poškozenými odkázán se zbytky svých nároků na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále pak ve vztahu k dalším konkretizovaným dvěma poškozeným bylo rozhodováno ve smyslu § 229 odst. 1 tr. ř. 5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a poškozený O . P. odvolání, o nichž Vrchní soud v Olomouci (dále také jako „odvolací soud“ či „vrchní soud“) rozhodl usnesením ze dne 11. 11. 2025, č. j. 4 To 27/2025-3152, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl. II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Usnesení Vrchního soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2025, č. j. 4 To 27/2025-3152, napadl obviněný dovoláním, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho druhé alternativě. 7. Obviněný podává dovolání z výše uvedeného dovolacího důvodu, neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení otázky vzniku a výše škody, a to v přímé souvislosti s nesprávnou aplikací prohlášení viny podle § 206c tr. ř. 8. Soudy obou stupňů podle obviněného založily výrok o náhradě škody (a výši škody jako znaku skutkové podstaty) na jeho prohlášení viny, aniž by dokazovaly existenci a skutečnou výši škody, vypořádaly jeho konkrétní námitky k výši škody, a aniž by rozlišily mezi trestněprávním pojmem škody a soukromoprávní pohledávkou poškozeného. Tím došlo k nepřípustnému rozšíření účinků prohlášení viny i na otázky, které jeho předmětem nejsou a ze své podstaty ani být nemohou.
9. Obviněný uvádí, že prohlášení viny podle § 206c tr. ř. se vztahuje výlučně ke skutku a jeho právní kvalifikaci, nikoli k otázce vzniku a výše škody či k výroku o náhradě škody. Jeho doznání či prohlášení viny nemůže bez dalšího nahradit dokazování výše škody, neboť náhrada škody je samostatným výrokem se smíšenou trestněprávní a civilněprávní povahou adhezního řízení. Soudy v projednávané věci fakticky považovaly prohlášení viny za přiznání celé tvrzené škody, což je v přímém rozporu s účelem tohoto institutu. Pokud soud nepřistoupí k dokazování výše škody, je to podle obviněného diskriminační ve vztahu k osobám, které vinu prohlásily. V tomto kontextu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu č. 31/2022 Sb. rozh. tr. 10. Obviněný namítá, že škoda musí být prokázána objektivně a nelze ji odvozovat jen z tvrzení stran. Nárok poškozené společnosti ASEITA spol. s r.o. od počátku zpochybňoval a uznával jej maximálně do částky 220 000 Kč, a to pouze formálně ze dvou podepsaných směnek, nikoli co do důvodu. Soudy nezkoumaly, zda tyto částky odpovídají skutečné majetkové újmě.
11. V tomto kontextu také zdůrazňuje nutnost odlišovat trestněprávní škodu od civilněprávní pohledávky. Samotný podpis směnek bez reálného prospěchu nemůže založit trestný čin podvodu. Pokud nárok přesahuje skutečnou újmu, měl být poškozený odkázán na občanskoprávní řízení. Navíc směnky nebyly poškozenou společností ani uplatněny.
12. Podle obviněného soudy nesprávně ztotožnily nominální hodnotu závazků se škodou, aniž by zkoumaly příčinnou souvislost s trestným činem. V řízení nebyly provedeny důkazy, zejména účetnictví poškozené společnosti, znalecké zkoumání směnek a výslech jejího jednatele.
13. Tím, že soudy spojily účinky prohlášení viny s výší škody, rezignovaly na dokazování rozhodných hmotněprávních skutečností, neodlišily trestní odpovědnost od civilního nároku, zatížily své rozhodnutí hmotněprávní vadou, která je podle obviněného plně přezkoumatelná v dovolacím řízení.
14. Obviněný dále uvádí, že prohlásil vinu, aby dosáhl svého propuštění z vazby a také za účelem dosažení podmíněného trestu. S ohledem na jeho osobní poměry byl nepřímo donucen využít konsensuálního způsobu vyřízení trestní věci, čímž byla porušena zásada nemo tenetur se ipsum accusare . V této souvislosti opětovně odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu č. 31/2022 Sb. rozh. tr.
15. Na základě těchto skutečností navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 11. 2025, č. j. 4 To 27/2025-3152, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 2. 2025, č. j. 34 T 2/2010-3070, ve výroku o náhradě škody, případně též ve výroku o vině v rozsahu, ve kterém je výše škody znakem skutkové podstaty, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání. Eventuálně také navrhuje, aby Nejvyšší soud odkázal poškozenou společnost s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V rámci svého dovolání obviněný také požádal o odklad výkonu uloženého trestu podle § 265o odst. 1 tr. ř. 16. Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který připomněl procesní zvláštnosti této věci, tedy její dosavadní průběh s ohledem na dobu, před kterou se obviněný svého jednání dopustil, a následné řízení proti uprchlému.
17. Státní zástupce reaguje na námitku obviněného, že prohlášení viny neznamená přiznání celé škody a že je třeba rozlišovat mezi škodou jako trestněprávním následkem a pohledávkou poškozeného. Připouští sice, že pohledávka může být nižší než způsobená škoda, obviněný však neuvádí žádné okolnosti, které by tomu nasvědčovaly. Pokud obviněný staví rozdíl škod na podepsání směnek, je zřejmé, že tyto sloužily pouze jako prostředek klamání poškozených. Obviněný byl postihnut za podvodné převzetí peněz, nikoli za podpis směnky, což dokládá i skutečnost, že řadu útoků spáchal bez jejich podpisu. Snaha oddělit škodu ve výroku o vině a ve výroku o náhradě škody přehlíží jejich úzkou souvislost, na kterou státní zástupce odkazuje na bod 14. odůvodnění obviněným citovaného usnesení Nejvyššího soudu.
18. K obviněným namítanému nedokazování skutečné výše škody státní zástupce uvádí, že pokud je spatřována vada rozhodnutí pouze v nedostatečném odůvodnění výroku o náhradě škody, obviněný pomíjí, že takto směřuje své námitky pouze proti důvodům rozhodnutí, proti nimž je dovolání nepřípustné. Na to navazuje argumentace o opomenutých důkazech, ke které se státní zástupce vyjadřuje tak, že tato by mohla spadat pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to s ohledem na body 13. a 14. odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, a obdobně pak usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24. Obviněný vzhledem k této judikatuře Ústavního soudu své dovolání nevymezil, přičemž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by jeho námitky mohly odpovídat, pokud by blíže vysvětlil význam odmítnutých důkazních návrhů pro výrok o vině, nikoliv o náhradě škody. 19. Obviněný ve svém dovolání zmiňuje nesprávné právní posouzení skutku, ovšem tak činí bez jakékoliv hmotněprávní argumentace. Státní zástupce k této námitce odkazuje na bod 114. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2024, č. j. 11 Tdo 320/2024-4509. S ohledem na absenci relevantní právní argumentace není tato námitka podřaditelná pod obviněným uplatněný dovolací důvod.
20. K tvrzenému porušení zákazu sebeobviňování a omezení opravných prostředků státní zástupce konstatuje, že po přijetí prohlášení viny jsou opravné prostředky proti výroku o vině výrazně omezeny. Obviněný je mohl zpochybnit zejména tvrzením, že nebyl předem řádně poučen o jeho důsledcích. Státní zástupce odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2025, č. j. 4 Tdo 64/2025-369, a uvedl, že ve věci obviněného takové nedostatečné poučení neshledal a ani sám obviněný takovou námitku ve smyslu absence poučení neuplatnil. Odkaz obviněného na rozhodnutí č. 31/2022 Sb. rozh. tr. se týká škody způsobené zločinem podle § 270 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku. Nejvyšší soud v tomto případě souhlasil s tím, že se nejedná o rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 2 tr. ř., věc ale označil za „velmi specifický případ“ . Věc, ve které se nyní obviněný dovolává, se ale od věci řešené ve zmiňovaném rozhodnutí podstatně liší. 21. V citované věci Nejvyšší soud uvedl, že vyčíslení škody je zcela nesprávné, přičemž v nyní řešené věci Nejvyšší soud již v roce 2013 shledal, že výše škody ve výroku o vině je správná. Je podstatné, že v rozhodnutí soudu prvního stupně neexistovala vada výroku o náhradě škody, proto nemohla být nalezena ani spojitost mezi „vadou“ tohoto výroku a „vadou“ výroku o vině. Věcná správnost výroku o vině potvrzená předchozím, byť později zrušeným, usnesením Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 227/2013-75 tak uzavřela cestu odvolacího soudu k přezkoumání věcného základu, z něhož vychází napadený výrok o náhradě škody.
22. S ohledem na prohlášení viny obviněného a z toho plynoucí rozsah možných opravných prostředků pak státní zástupce připomíná rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. tr., z něhož je patrno, že obviněný může rozhodnutí odvolacího soudu napadnout jen v tom rozsahu, v jakém byl tento oprávněn přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně. Pokud směřuje dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 tr. ř. a ani neměl přezkoumat podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Pro zdůraznění toho, že se jedná o ustálenou judikaturu, státní zástupce uvádí i rozhodnutí č. 68/2013 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1241/2014, ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 6 Tdo 52/2023, ze dne 9. 8. 2023, č. j. 11 Tdo 651/2023-297, a ze dne 9. 7. 2025, č. j. 4 Tdo 550/2025-224. Usnesením ze dne 17. 6. 2021, sp. zn. 11 Tdo 582/2021, pak Nejvyšší soud rozšířil takovou nepřípustnost i na případy, v nichž obviněný ve svém dovolání brojí proti skutkovým zjištěním, která před tím prohlásil za nesporná podle § 206d tr. ř. 23. Prohlášení viny představuje překážku odvolání proti výroku o vině, a tím i jeho napadení dovoláním. Pokud obviněný obsahově brojí proti výroku o vině, je jeho dovolání nepřípustné. Současně formálně napadá výrok o náhradě škody, který však není rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř., a ani usnesení odvolacího soudu tak nebylo vydáno ve věci samé. I z tohoto důvodu považuje státní zástupce dovolání za nepřípustné a nad rámec toho označuje uplatněné námitky za nedůvodné. 24. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud toto dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť je nepřípustné. Současně vyjadřuje souhlas s neveřejným zasedáním ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. 25. Vyjádření státního zástupce bylo obviněnému zasláno k replice, avšak obviněný svého práva nevyužil a ve stanovené lhůtě své vyjádření dovolacímu soudu nezaslal.
III.
Přípustnost dovolání
26. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou v posuzované věci vůbec splněny zákonné podmínky vymezující přípustnost podaného dovolání z hlediska ustanovení § 265a tr. ř. a shledal, že podané dovolání není přípustné. 27. Nejprve je třeba znovu připomenout, že obviněný v rámci hlavního líčení před soudem prvního stupně učinil ve smyslu § 206c odst. 1 tr. ř. prohlášení, že je vinen spácháním skutku, jak je popsán v obžalobě, a že souhlasí s jeho právní kvalifikací v obžalobě. V návaznosti na to soud prvního stupně takové prohlášení viny přijal a ve smyslu § 206c odst. 4 a 6 tr. ř. rozhodl, že dokazování o skutečnostech v tomto prohlášení nepovede a bude provedeno pouze ve zbylém rozsahu. Dlužno poznamenat, že takový procesní postup byl plně v souladu se zákonem. 28. Podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V § 265a odst. 2 tr. ř. je pak obsažen výčet rozhodnutí ve věci samé, proti kterým je dovolání přípustné, přičemž se podle uvedeného ustanovení jedná o: a) rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání; b) rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn; c) usnesení o zastavení trestního stíhání; d) usnesení o postoupení věci jinému orgánu; e) usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření; f) usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání; g) usnesení o schválení narovnání nebo h) rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g). Vzhledem k tomu, že jde o výčet taxativní, dovolání nelze podat proti jinému než výše uvedenému rozhodnutí. 29. V posuzované věci je zřejmé, že dovolání směřuje proti usnesení odvolacího soudu, který podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného podané výhradně proti výroku o náhradě škody (viz též bod 3. usnesení odvolacího soudu). Výroky o vině a trestu tak nabyly právní moci již v řízení před soudem prvního stupně a odvolací soud se zabýval jen správností výroku o náhradě škody, který byl odvoláním napaden. Z uvedeného plyne, že usnesení odvolacího soudu nelze pokládat za rozhodnutí ve věci samé podle ustanovení § 265a odst. 1 tr. ř., neboť nejde o žádné rozhodnutí uvedené ve výše zmíněném ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., ani o rozhodnutí podle § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř., jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g) – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 4 Tdo 193/2020. 30. V této souvislosti je třeba zdůraznit rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž [J]estliže odvolací soud rozhodl o odvolání podaném toliko proti výroku o náhradě škody, aniž byl povinen přezkoumat i ostatní výroky rozsudku soudu prvního stupně podle § 254 odst. 2 tr. ř., nejedná se o rozhodnutí ve věci samé podle § 265a odst. 2 tr. ř. Dovolání proti takovému rozhodnutí není proto přípustné (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 3 Tdo 1369/2013). Uvedené závěry jsou pak v souladu i s další konstantní judikaturou Nejvyššího soudu v obdobných případech, kdy odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podá toliko poškozený proti výroku o náhradě škody, výrok o vině a trestu z rozhodnutí soudu prvního stupně tak nabude právní moci a následné dovolání obviněného proti rozhodnutí odvolacího soudu, který již rozhodoval pouze o náhradě škody, je posouzeno jako nepřípustné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 3 Tdo 489/2006; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 11 Tdo 1310/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 5 Tdo 266/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1070/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. 8 Tdo 1365/2020). Tyto závěry v rámci své rozhodovací praxe navíc opakovaně podpořil i Ústavní soud, který v uvedeném náhledu na procesní přípustnost dovolání neshledal žádný rozpor s ústavním pořádkem (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. III. ÚS 391/02; usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1435/11; usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 1901/12, či usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 2418/15, shodně též obdobný případ, řešený Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 2924/22). K tomuto se dostatečně vyjádřil také odvolací soud, který v bodech 9. a 10. odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nepřipadá v úvahu jakékoliv doplnění dokazování a revize skutkového stavu, neboť výrok o vině v bodech, proti kterým obviněný brojí, je v právní moci. 31. S ohledem na taxativní povahu výčtu rozhodnutí, proti nimž je v ustanovení § 265a odst. 1, 2 tr. ř. připuštěno dovolání, učinil Nejvyšší soud závěr (v souladu s rozhodnutím sp. zn. I. ÚS 2924/22), že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu není rozhodnutím ve věci samé a zákon tak proti tomuto rozhodnutí dovolání nepřipouští. Nad rámec výše uvedené judikatury je stran uvedeného závěru o nepřípustnosti podaného dovolání možno odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 11 Tdo 220/2024, publikované pod č. 32/2024 Sb. rozh. tr. 32. Pokud dovolatel odkázal na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 5 Tdo 888/2021, publikované pod č. 31/2022 Sb. rozh. tr., jedná se o odkaz zcela nepřípadný, a to se zřetelem k výše rozvedeným skutečnostem týkajícím se výkladu přípustnosti dovolání.
V.
Způsob rozhodnutí
33. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, není-li přípustné. 34. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“. 35. Obviněný v dovolání také požádal, aby Nejvyšší soud postupoval ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř. K tomu je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí. Takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně. V daném případě tak však neučinil. Předseda senátu Nejvyššího soudu přitom důvody pro odložení, resp. přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14). Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 18. 3. 2026
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu