Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Andrey Řepové, zastoupené Mgr. Janem Heldesem, advokátem se sídlem Husovo náměstí 20, Polná, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2025 č. j. 22 Cdo 1058/2025-321, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 31. 10. 2024 č. j. 72 Co 133/2024-287 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 11. 4. 2024 č. j. 8 C 278/2022-255, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou jako účastníků řízení a Jaroslava Polehly, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1.Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy žalobou po vedlejším účastníkovi domáhala vydání věcí (mimo jiné kuchyňské linky) poté, co se odstěhovala ze společné nemovitosti po rozvodu jejich manželství. S žalobou, odvoláním ani dovoláním neuspěla. Nyní se ústavní stížností domáhá zrušení všech tří soudních rozhodnutí ve věci s tvrzením o porušení svých ústavně zaručených práv a svobod podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. 2.Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu na vydání věcí podle § 1040 občanského zákoníku. Dospěl totiž k závěru, že v řízení nebyl naplněn předpoklad neoprávněného zadržování: věci požadované stěžovatelkou se nacházely v nemovitosti, která je ve spoluvlastnictví obou účastníků řízení a kterou nyní stěžovatelka na základě svého rozhodnutí nevyužívá. Nad rámec tohoto nejpodstatnějšího důvodu zamítnutí žaloby okresní soud zdůvodnil, že některé věci nelze bez dalšího zařadit do výlučného vlastnictví stěžovatelky, ostatní věci (včetně kuchyňské linky) pokládal okresní soud za součást nemovitosti. 3.Krajský soud v Brně (pobočka v Jihlavě) napadeným rozsudkem zčásti rozsudek okresního soudu potvrdil jako věcně správný a zčásti jej zrušil a řízení o žalobě zastavil. Podle krajského soudu není možné omezit stěžovatelku pouze na právo užívat požadované věci ve společné nemovitosti tak, jak to zdůvodnil okresní soud. Krajský soud se ale ztotožnil s dalšími důvody pro zamítnutí žaloby, kterými se okresní soud zabýval: jednak zda je stěžovatelka výlučnou vlastnicí požalovaných věcí, jednak zda jsou tyto věci samostatnými, nebo se staly součástí nemovitosti. U kuchyňské linky (včetně vestavěných spotřebičů a potravinového výsuvu) krajský soud uzavřel, že se stala součástí domu v podílovém spoluvlastnictví účastníků, a proto ji nelze stěžovatelce vydat; bez ohledu na to, že ji stěžovatelka pořídila ještě před uzavřením manželství ze svých prostředků. Část dalších věcí krajský soud považoval rovněž za součást domu, u jiných nebylo prokázáno, že je stěžovatelka v době trvání manželství pořídila výlučně ze svých prostředků, takže je třeba je považovat za součást společného jmění.
4.Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné. Stěžovatelkou předložená otázka, zda je kuchyňská linka součástí domu, nebo se jedná o samostatnou věc, není v judikatuře Nejvyššího soudu rozhodována rozdílně. Z této judikatury naopak plyne, že posouzení této otázky je na úvaze soudu, který vychází z kritérií ze zákona a z kritérií formulovaných judikaturou. Tato úvaha nesmí být zjevně nepřiměřená nebo nedostatečně odůvodněna. V konečném důsledku tak vždy záleží na individuálním posouzení věci: podle okolností může být kuchyňská linka jak samostatnou věcí, tak i součástí domu nebo bytu. Od této judikatury se podle Nejvyššího soudu krajský soud neodchýlil, naopak se vypořádal se všemi individuálními skutečnostmi.
5.Stěžovatelka v ústavní stížnosti porušení svých práv spatřuje v tom, že soudy nesprávně posoudily otázku, zda je kuchyňská linka samostatnou věcí. Tato otázka podle ní není jednotně řešena v rozhodovací praxi, takže Nejvyšší soud neměl její dovolání odmítnout s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi. Její případ je minimálně hraniční, proto se jím měl dovolací soud zabývat. Stěžovatelka se opírá o usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4311/2016 a dovozuje, že kuchyňská linka je zpravidla samostatnou věcí a spíše výjimečně bude součástí nemovitosti. Podle stěžovatelky argumentace obecných soudů povede v každém případě k opačnému závěru, protože odkryté přívody a nevymalovaná místa zůstanou po odstranění jakékoliv kuchyňské linky. Nerozhodné podle stěžovatelky je, zda jde o sektorovou linku nebo o linku na míru, protože v dnešní době se takřka všechny kuchyňské linky pořizují dle požadovaného uspořádání s ohledem na tvar místnosti atd.
6.Všechny procesní předpoklady k projednání ústavní stížnosti jsou splněny. Ústavní soud je v tomto řízení oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy svým rozhodnutím nebo postupem neporušily ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelky; viz čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 7.Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V případě usnesení Ústavního soudu o zjevné neopodstatněnosti přitom postačí, je-li stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). 8.Stěžovatelčina ústavní stížnost nepřináší žádnou ústavně relevantní otázku, která by naznačovala porušení jejích základních práv. Podstatou stěžovatelčiny argumentace je nesouhlas s tím, že obecné soudy posoudily kuchyňskou linku jako součást nemovité věci. V této souvislosti poukazuje na nejednotnou judikaturu Nejvyššího soudu, o kterou se opírala už v dovolání. Vše podstatné ale již bylo řečeno obecnými soudy v napadených rozhodnutích; viz body 16 a 17 rozsudku okresního soudu, body 19 až 22 rozsudku krajského soudu a body 14 až 19 usnesení Nejvyššího soudu.
9.Z jejich odůvodnění je zřejmé, že judikatura není nejednotná, jak se domnívá stěžovatelka. Zejména krajský a Nejvyšší soud svá rozhodnutí pečlivě zdůvodnily a vysvětlily, jaká kritéria formuluje judikatura k posouzení samostatnosti věci (zde kuchyňské linky), že takové posouzení může vést v různých případech k odlišným závěrům a proč v této konkrétní věci kuchyňská linka samostatnou věcí není a je naopak součástí domu ve spoluvlastnictví stěžovatelky a vedlejšího účastníka. Všechny tři soudy se také vyjádřily k použitelnosti závěrů Nejvyššího soudu vyslovených v usnesení sp. zn. 22 Cdo 4311/2016, kterým stěžovatelka argumentovala od počátku řízení. Ústavní soud k tomu nemá co dodat.
10.Ústavní soud shrnuje, že stěžovatelčinu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Učinil tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2026
Dita Řepková, v. r.
předsedkyně senátu