Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Marka Čmejly a Jiřího Diviše, obou zastoupených Mgr. Katarínou Kožiakovou Oboňovou, advokátkou, sídlem Plaská 614/10, Praha 5 - Malá Strana, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. března 2025 č. j. 27 Co 139/2024-348 a výroku II. usnesení Městského soudu v Brně ze dne 20. června 2024 č. j. 42 C 255/2021-325, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a JUDr. Radovana Vítka jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1.Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí v tam uvedeném rozsahu s tvrzeným porušením svých práv na soudní ochranu a ochranu vlastnictví.
2.Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelé se v roce 2020 žalobou podanou u českých soudů domáhali po vedlejším účastníkovi zaplacení cca 100 milionů Kč s příslušenstvím jako závazku z dohody o paritním partnerství. Žalobu postupně rozšířili až na zaplacení celkem více než 6,5 miliardy Kč. V roce 2024 vzali stěžovatelé žalobu zpět s tím, že po zahájení řízení u českých soudů podali proti vedlejšímu účastníkovi žalobu také u kyperských soudů. V tomto řízení u kyperských soudů by se sice mělo řešit deliktní jednání vedlejšího účastníka, zatímco v nynější věci by se měla řešit platnost dohody o paritním partnerství, avšak s ohledem na částečnou shodu účastníků a skutkového stavu hrozí překážka litispendence.
3.Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným usnesením (mimo jiné) řízení zastavil (výrok I.) a uložil stěžovatelům zaplatit vedlejšímu účastníkovi 23 291 156,90 Kč jako náhradu nákladů řízení (výrok II.). Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatelů změnil nákladový výrok II. prvostupňového rozhodnutí tak, že stěžovatelům uložil povinnost nahradit náklady prvostupňového řízení ve snížené výši 11 465 863,20 Kč (výrok I.), a rozhodl, že nikdo nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
4.Podle krajského soudu městský soud správně shledal procesní zavinění za zastavení řízení na stěžovatelích, kteří vzali žalobu zpět bez ohledu na chování vedlejšího účastníka pro jimi iniciovaný spor u kyperských soudů. Bylo na jejich uvážení, zda proti vedlejšímu účastníkovi podají žaloby dvě. Krajský soud ovšem nezapočítal 7 městským soudem uznaných úkonů vedlejšího účastníka, neboť je neshledal účelně vynaloženými. Výši nákladů ovšem dále nesnížil podle § 150 občanského soudního řádu, jak stěžovatelé požadovali v odvolání. Neshledal žádné výjimečné okolnosti či nespravedlnost. Stěžovatelé iniciovali obě řízení. Věc není ničím specifická. II.
Argumentace stěžovatelů
5.Stěžovatelé nesouhlasí s výší nákladů, které mají vedlejšímu účastníkovi hradit. Výši nákladů považují za nepřiměřenou a nespravedlivou, protože takovou částku vedlejší účastník za uznané úkony rozhodně nemohl vynaložit. Takto vysoké náklady nemohou být objektivně nezbytné k uplatnění či bránění práv vedlejšího účastníka, nadto za úkony, které nemohly být složité, ani náročné. Výše nákladů již odpovídá sankci, což není účel náhrady nákladů řízení. Zhodnocení okolností věci obecnými soudy bylo mechanické. Ústavní soud již v některých případech shledal, že náklady mohou být nepřiměřeně vysoké. Krajský soud se nadto s námitkou extrémní výše nákladů nevypořádal.
6.Specificky k jednotlivým úkonům stěžovatelé tvrdí, že porada s klientem v roce 2023 proběhla v období, kdy stěžovatelé nezakládali do spisu žádné dokumenty, vedlejší účastník byl procesně aktivní až měsíce poté: žádné porady nebylo třeba. V roce 2024 vedlejší účastník nahlížel do spisu v době, kdy stěžovatelé doručili podání, které městský soud rozeslal. Vyjádření k žalobě z roku 2024 obsahuje stejné skutečnosti jako uváděné v kyperském řízení. Milionovou hodnotu nemůže mít ani vyjádření ke zpětvzetí, které má jen 6 stran a nijak se nevyjadřuje k věci samé.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7.Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu příslušný. Proti výroku II rozhodnutí městského soudu Ústavní soud ale příslušný není, neboť nemůže rušit to, co již bylo změněno. Ústavní stížnost byla podána oprávněnými osobami, je včasná a přípustná. Stěžovatelé jsou řádně zastoupeni advokátkou.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8.Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 9.Posuzovaná věc se týká výhradně nákladů řízení. V takových věcech je Ústavní soud obzvláště zdrženlivý, což je tím spíše patrné po vydání stanoviska pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24. V něm Ústavní soud zdůraznil, že ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, nedoprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. Samotnou věcnou správnost rozhodnutí o nákladech Ústavní soud nemůže přehodnocovat.
10.V nynější věci Ústavní soud žádné výjimečné okolnosti neshledal. Stěžovatelům nelze především přisvědčit, že soudy nereagovaly na námitky stěžovatelů o nepřiměřené výši nákladů řízení. Městský soud se výslovně zabýval eventuální moderací nákladů podle § 150 občanského soudního řádu, ovšem s ohledem na chybějící výjimečné okolnosti věci a okolnosti zpětvzetí žaloby stěžovateli pro takový postup neshledal důvody (viz bod 6 napadeného usnesení městského soudu). Následně se zabýval moderací ve smyslu § 150 občanského soudního řádu i krajský soud, který souhlasil se závěrem městského soudu, že v projednávané věci nejsou dány výjimečné okolnosti odůvodňující postup dle tohoto ustanovení (viz bod 14 napadeného usnesení krajského soudu). S ohledem na předmět sporu a veřejně dostupné informace považoval odvolací soud za nadbytečné posuzovat majetkovou situaci jednotlivých účastníků řízení (na což poukazovali stěžovatelé). Dále je třeba vzít v úvahu, že obě řízení (nyní projednávaná věc a řízení v Kyperské republice) byla zahájena na základě žalob stěžovatelů, a bylo tedy pouze na jejich rozhodnutí, zda přistoupí k podání obou těchto žalob. Stejně tak výše předmětu řízení (a její následné navýšení) je dána rozhodnutím stěžovatelů. Proto nedospěl k závěru, že by v projednávané věci bylo třeba prostřednictvím aplikace § 150 občanského soudního řádu řešit situaci, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, neobdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1123/12 nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 2862/07 ). Napadená rozhodnutí v tomto nejsou svévolná. Na úvahy obecných soudů lze v podrobnostech odkázat. Stejně tak lze odkázat na úvahy uvedené v bodech 11 až 13 usnesení krajského soudu, jež obsahují dostatečně konkretizované a věcné úvahy, jaké úkony shledal účelně vynaloženými, jaké nikoli, a z jakých důvodů. Tyto úvahy jsou rozumné a výstižné. 11.Lze doplnit, že výše nákladů podle platné právní úpravy, zejména advokátního tarifu, nemusí vždy striktně odrážet skutečnou hodnotu práce, kterou byl účastník řízení či jeho právní zástupce v souvislosti s bráněním svých práv nucen vynaložit. Výše nákladů z dobrých důvodů zpravidla vychází z hodnoty sporu. Ta totiž kromě předpokládané vyšší náročnosti úkonů reflektuje také vyšší míru nejistoty, kterou účastníci řízení po dobu sporu mohou oprávněně zažívat. Zjednodušeně řečeno, čím vyšší hodnota sporu, tím intenzivnější může být nejistota, jak řízení dopadne. To má svoji logiku.
12.Pro Ústavní soud je také klíčové, že takto nastavená pravidla nemohla stěžovatele překvapit, neboť mohli a měli oprávněně očekávat, že budou-li žalovat na zaplacení několika miliard Kč, hrozí, že v sázce budou také tomu odpovídající náklady (viz kupříkladu usnesení ze dne 26. 7. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3953/17 či přiměřeně bod 13 usnesení ze dne 15. 10. 2025 sp. zn. II. ÚS 2522/25 ). Na danou situaci je totiž třeba hledět také optikou oprávněných zájmů vedlejšího účastníka: právo na přiznání přiměřené a právním předpisem stanovené náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a také souvisí, jde-li konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc [bod 17 nálezu ze dne 8. 3. 2023 sp. zn. I. ÚS 3281/22 (N 37/117 SbNU 45)].
13.Ústavní soud připouští, že náklady ve výši několika milionů Kč jsou vysoké. Právní úprava to ovšem dlouhodobě umožňuje a v opravdu extrémních případech lze uplatnit určité korektivy. V nynější věci ovšem stěžovatelé požadovali zaplacení několika miliard Kč: že se pak takto vysoká hodnota sporu odrazí ve vyšších nákladech, je předvídatelné a má to legitimní důvody. Ani Ústavní soud neshledává v nynější věci nic specifického, co by snad mohlo svědčit o nepřiměřené tvrdosti či nespravedlnosti výše nákladů. Ostatně zavinil-li by zastavení řízení vedlejší účastník, nebo byli-li by stěžovatelé úspěšní, měli by nárok na náhradu nákladů za srovnatelných podmínek. K samotnému zhodnocení procesního zavinění však stěžovatelé žádnou konkrétnější polemiku vůči závěrům obecných soudů nepředkládají.
14.Ústavní soud věc posoudil z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelů (viz sub 1), ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a ve zbytku jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2026
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu