Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
7 Tdo 172/2026
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. Datum rozhodnutí: 8. 4. 2026
Spisová značka : 7 Tdo 172/2026
ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:7.TDO.172.2026.1
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Zpronevěra
Dotčené předpisy: § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí: CD
Zveřejněno na webu: 13. 5. 2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz .
7 Tdo 172/2026-16919
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 4. 2026 o dovolání obviněné J. B. podaném proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 10. 2025, sp. zn. 4 To 23/2025, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 29 T 2/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J . B. odmítá . Odůvodněn í:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 6. 5. 2025, č. j. 29 T 2/2025-16629, byla obviněná J . B. uznána vinnou pokračujícím zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný zčásti samostatně (pod body 1-1161) a zčásti ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (pod body 1162-1314), za který byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce, povolání či zaměstnání spojeného s odpovědností za svěřené finanční prostředky v trvání pěti let. Podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku byl dále obviněné uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, a to částek specifikovaných ve výroku rozsudku. Tímto rozsudkem bylo současně rozhodnuto o vině a trestu obviněného O . B. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody. 2. Uvedeného zločinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustila obviněná v podstatě tím, že
I. jako zaměstnanec Obce XY na pracovní pozici ekonom obce XY, které byly svěřeny finanční prostředky této obce deponované na specifikovaném bankovním účtu obce XY , na základě pracovní smlouvy, uzavřené dne 1. 10. 2010 a následně dne 1. 5. 2019 včetně dodatků, v době od 11. 1. 2011 do 2. 5. 2021 na různých místech v Olomouckém kraji, v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch, v rozporu s účelem svěření finančních prostředků obce XY prováděla opakované výběry hotovosti z bankovního účtu obce XY, bez právn ího důvodu si je ponechala a použila pro vlastní potřebu, kdy následně zastírala tuto trestnou činnost tím, že řádně neprováděla samostatné účtování na uceleném úseku účetnictví, pohledávek a závazků, na úseku zúčtovacích vztahů (k odběratelům, dodavatelům a zaměstnancům), na úseku finančních prostředků a zdrojů, pohledávek a závazků, nesledovala a řádně neevidovala pohyby (finančních operací) a stavu finančních prostředků na bankovních účtech a neprováděla kontrolu bankovních zůstatků a hotovosti, účetnictví a samotné výběry z uvedeného bankovního účtu a samotné účetnictví obce XY vedla v rozporu s platnými právními předpisy, především v rozporu s ustanovením § 8 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, kdy takto obviněná jednáním podrobně popsaným ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně pod body 1-1161 v rozporu s účelem svěření finančních prostředků obce XY , prováděla opakované výběry hotovosti z bankovního účtu obce XY a bez právního důvodu si je ponechala a použila pro vlastní potřebu, kdy tímto úmyslným jednáním způsobila na majetku obce Obec XY škodu v celkové výši 22 626 600 Kč, II. jako zaměstnanec Obce XY, na pracovní pozici ekonom obce XY, které byly svěřeny finanční prostředky této obce, deponované na specifikovaném bankovním účtu obce XY , na základě pracovní smlouvy, uzavřené dne 1. 10. 2010 a následně dne 1. 5. 2019 včetně dodatků, po předchozí vzájemné domluvě s O. B. , jakožto obchodním zástupcem společností W . , v době od 20. 10. 2016 do 21. 10. 2019 na různých místech v Olomouckém kraji, ve společném úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch, v rozporu s účelem svěření finančních prostředků obce XY , bez právního důvodu hradila finančními prostředky obce, deponovanými na bankovním účtu obce faktury společností W . , vystavené vůči obci XY za objednávky zboží, které byly od 12. 6. 2017 zasílané na emailovou adresu XY@XY .cz, vytvořené O. B. , kdy takto uhrazené a následně doručené zboží na adresu Obecného úřadu XY převzala, nedodala objednavateli (obci XY ) a užila jej k nezjištěnému účelu a zboží, které mělo být dle dodacího listu vyzvednuté na pobočce společnosti W . v Olomouci (XY XY , Olomouc) nebo doručené na adresu XY XY, XY , převzal O . B. osobně a nebo prostřednictvím další osoby, přičemž jej následně nepředal objednavateli (obci XY ) a užil jej k nezjištěnému účelu, kdy takto oba obvinění úmyslným jednáním podrobně popsaným ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně pod body 1162-1314 na majetku obce Obec XY způsobili škodu v celkové výši 1 161 939,80 Kč.
3. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 10. 2025, č. j. 4 To 23/2025-16822, bylo odvolání obviněné směřující proti výroku o trestu a výroku o náhradě škody rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení. Specifikovala, že nesouhlasí s výroky soudu prvního stupně o trestu a náhradě škody, přičemž odvolací soud se zamítnutím odvolání s věcí řádně nevypořádal. 5. Nesprávné hmotněprávní posouzení výroku o trestu spatřovala v tom, že soudy se řádně nevypořádaly se všemi rozhodnými okolnostmi pro stanovení druhu a výměry trestu. Konkrétně zdůraznila námitku porušení zásady subsidiarity, zdrženlivosti a požadavku minimalizace trestní represe ve smyslu § 38 odst. 2 tr. zákoníku. Nebylo zejména zdůvodněno, proč nelze dosáhnout nápravy trestem kratšího trvání, pročež je odůvodnění nepřezkoumatelné. V úvahu přicházelo uložení trestu odnětí svobody i pod dolní hranicí trestní sazby podle § 58 odst. 2 písm. a) [zřejmě b)] tr. zákoníku. Podmínka prohlášení viny byla splněna a vzhledem k poměrům obviněné a povaze jí spáchané trestné činnosti bylo možno dosáhnout její nápravy i trestem kratšího trvání. Soud prvního stupně tato kritéria vyhodnotil nesprávně, přičemž je zaměnil s podmínkami vyžadovanými § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Byla přesvědčena, že poměry pachatele lze posuzovat bez důrazu na nějakou mimořádnost a lze je hodnotit spíše podle toho, zda nevykazují něco, co by bránilo snížení trestu. Ze stejného úhlu je třeba posuzovat i okolnosti daného případu, které mají vliv na možnost nápravy pachatele trestem kratšího trvání. V daných souvislostech upozornila na své poměry, které charakterizovala jako odpovídající jejímu věku a dosavadnímu bezúhonnému způsobu života, vzdělání, pracovním zkušenostem, zaměstnání a rodinným poměrům. Především zdůraznila svou bezúhonnost, kdy od posledního skutku uplynulo již fakticky pět let a ničeho jiného se nedopustila. Relativně vysoká škoda byla v čase rozdělena takovým způsobem, že ji poškozený fakticky nezaznamenal. Stěžejní bylo výrazné spoluzavinění samotného poškozeného, který zcela rezignoval na své zákonné kontrolní povinnosti, přičemž samotné jednání dovolatelky nebylo jinak zvlášť sofistikované. Dále měla za to, že bagatelizování jejího prohlášení viny zpochybňuje samotný legislativní smysl institutu, když mezi tímto a prostým doznáním existuje výrazný rozdíl. Prohlášení viny je nejen projev sebereflexe, nýbrž také výrazným urychlením a zjednodušením celého trestního řízení, přičemž důkazní situace ve věci rozhodně nebyla jednoznačná (nebyl zjištěn žádný důkaz ohledně toho, že by předmětné výběry činila právě obviněná, neboť bankovní kartu užívaly i jiné osoby). 6. Vzhledem k uvedeným skutečnostem měla za to, že byly splněny zákonné podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod hranici trestní sazby nebo případně jeho uložení na samé spodní hranici. Provedla srovnání obžalobou navrhovaného a soudem uloženého trestu, přičemž podle jejího přesvědčení nebylo dostatečně zohledněno prohlášení viny a omezení shledaných přitěžujících okolností. Nadto označila za nepravdivé, že by neučinila nic pro náhradu škody, neboť se ještě před konáním hlavního líčení pokusila prodat nemovitost, kterou s bývalým manželem vlastnila, aby mohla škodu alespoň částečně nahradit. K argumentaci odvolacího soudu, že v případě § 58 odst. 1 či § 58 odst. 2 tr. zákoníku se jedná o možnost postupu soudu, nikoli povinnou aplikaci uvedených ustanovení, namítala, že daný právní názor je v přímém rozporu s § 38 odst. 2 tr. zákoníku. Při splnění podmínek podle § 58 odst. 2 tr. zákoníku je takový postup pro soud obligatorní ačkoli je vzhledem ke své formulaci formálně fakultativní. Otázka aplikace daného ustanovení nemůže být pouhou libovůlí soudu, ale tento je povinen vždy zkoumat a logicky a přezkoumatelně zdůvodnit, proč v daném případě mírnější trest není postačující. V jejím případě bylo jednoznačně možné dosáhnout všech účelů trestního řízení trestem mírnějším. 7. Dovolatelka dále rozporovala svou plnou odpovědnost za celkovou škodu v rovině občanskoprávní. Za zásadní důvod označila především významný rozsah spoluzavinění samotného poškozeného a dalších osob, navíc ve věci vznesla námitku promlčení. Akcentovala, že k otázce náhrady škody se již vyjadřovala opakovaně, a to ještě před konáním hlavního líčení, přičemž příslušná podání učinila přímou součástí dovolání. Popsala podle ní spornou situaci, v níž bylo správným procesním postupem o škodě věcně nerozhodovat a poškozeného odkázat na občanskoprávní řízení. Zdůraznila, že starostové každý fiktivní doklad schvalovali svým podpisem při naprosté absenci jakékoli kontroly za celou dobu výkonu funkce. Za nesprávný proto označila odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 561/2010 a současně navrhovala zohlednit závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 1446/2012, který v právní větě výslovně uvádí, že jestliže se poškozená osoba významnou měrou podílela na vzniku škodlivého následku způsobeného pachatelem trestného činu, musí být tato okolnost zohledněna také v adhezním řízení. Pakliže soud tvrdí, že ohledně spoluzavinění poškozené neprováděl dokazování, nemohl ani řádně vyhodnotit subjektivní stránku na straně poškozené a jeho závěr je nepřezkoumatelný a ryze spekulativní. Podle jejího přesvědčení museli být starostové srozuměni s následky, což odpovídá jednání úmyslnému.
8. Obviněná byla toho názoru, že vzhledem k okolnostem případu bylo spoluzavinění odpovědných osob natolik významné, že bez jejich přispění by ke způsobení škody v tak velkém rozsahu a po tak dlouhou dobu vůbec nemohlo dojít. Soudem citovaná judikatura není na daný případ aplikovatelná, neboť se zde nejednalo o zanedbatelnou jednorázovou chybu způsobenou nedbalostí, ale o systematické a důsledné ignorování všech zákonem uložených kontrolních povinností při správě veřejného majetku, který byl těmto osobám svěřen a které za něj nesly primární odpovědnost. Ačkoli byla trestní věc dotčených starostů pro podezření ze spáchání trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 odst. 1 tr. zákoníku z důvodu promlčení jejich trestní odpovědnosti odložena, občanskoprávní odpovědnost těchto osob a samotného poškozeného tímto dotčena není a na náhradu škody má zcela zásadní vliv. Je zřejmé, že poškozená se o škodě měla a mohla dozvědět již krátce po jednotlivých škodných jednáních. Na základě tohoto hrubého porušení preventivní povinnosti ze strany poškozeného je třeba aplikovat § 2903 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“). Poškozený byl tedy porušováním svých povinností za škodu přinejmenším spoluodpovědný, je nutné jeho spoluzavinění kvantifikovat, což přesahuje rámec adhezního řízení, a hodnocení občanskoprávní odpovědnosti je předčasné a nesprávné. 9. Rovněž nesouhlasila se závěry ohledně promlčení, které mělo být soudy vyhodnoceno v rozporu s občanským právem i ustálenou judikaturou. Promlčení svým jednáním jednoznačně zavinil poškozený, a to jednak svým procesním postupem, a jednak ignorováním kontrolních povinností, jejichž byť i jen elementární plnění by mu umožnilo škodu zjistit u každého dílčího skutku, čímž by bylo dalšímu vzniku škody zabráněno. Podle § 619 odst. 1 občanského zákoníku promlčecí lhůta začne běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé, tj. podle § 619 odst. 2 občanského zákoníku od okamžiku, kdy se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla. Subjektivní promlčecí doba u podstatné většiny dílčích skutků proto uplynula, neboť tato se u každého dílčího skutku posuzuje samostatně. Konečně nesouhlasila ani s tím, že by její námitky byly v rozporu s dobrými mravy, případně byly zneužitím práva. Pro takovou argumentaci nebyly splněny zákonné podmínky, především vzhledem k povaze a rozsahu spoluzavinění vzniku škody poškozeným a jeho následnému procesnímu postupu, který obviněná žádným způsobem neovlivnila ani ovlivnit nemohla. 10. Za další důvod, proč měl odvolací soud modifikovat napadený rozsudek tak, že poškozeného odkáže na občanskoprávní řízení, označila skutečnost, že spoluobviněný J . (zřejmě O .) B. dne 11. 7. 2025 (v průběhu odvolacího řízení) zahájil na svou osobu podáním insolvenčního návrhu insolvenční řízení. Tato skutečnost byla zveřejněna v insolvenčním rejstříku ještě předtím, než ve věci jednal odvolací soud.
11. Závěrem proto navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí podle § 265k tr. ř. zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. Případně navrhla, aby odvolací soud při zrušení napadeného rozhodnutí sám hned rozhodl ve věci rozsudkem tak, že obviněné uloží přiměřený mírnější trest a poškozeného podle § 265m odst. 2 tr. ř. za přiměřeného užití § 265 tr. ř. odkáže na řízení ve věcech občanskoprávních. 12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se písemně vyjádřil k dovolání obviněné. K námitkám zpochybňujícím výrok o trestu uvedl, že neodpovídají důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., avšak ani žádnému dalšímu důvodu dovolání. Postup podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku závisí na úvaze soudu, přičemž z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že obviněný nemůže dovoláním úspěšně brojit proti tomu, že v konkrétním případě soud nepoužil § 58 tr. zákoníku. V posuzované věci obviněná učinila prohlášení viny podle § 206c tr. ř. a soud toto prohlášení přijal; to však bez dalšího nezakládá použití § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť zde jsou další kumulativně stanovené podmínky a postup je vždy fakultativní. Soudy se v rámci úvah o druhu a výměře trestu zabývaly všemi rozhodnými hledisky včetně prohlášení viny, avšak neshledaly splnění zákonných podmínek pro postup podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Mimo důvody dovolání jsou též námitky obviněné proti údajně nesprávnému použití § 38 tr. zákoníku, neboť toto ustanovení se bezprostředně dotýká otázky přiměřenosti trestních sankcí. Podle státního zástupce nepodmíněný trest odnětí svobody uložený dovolatelce není ani v extrémním rozporu s povahou trestného činu a s dalšími hledisky, že by to již zakládalo jeho neslučitelnost s ústavním principem proporcionality trestní represe. 13. K námitkám obviněné, jimiž v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. brojila proti výroku o náhradě škody, státní zástupce uvedl, že označenému důvodu dovolání odpovídají, avšak nelze je považovat za opodstatněné. 14. Pro počátek běhu promlčecí lhůty podle § 619 občanského zákoníku označil za rozhodný okamžik, kdy má poškozený možnost úspěšně vymáhat své právo veřejněmocenskými prostředky. V případě trestního řízení jde o možnost poškozeného uplatnit svůj nárok na náhradu škody způsobem vyžadovaným § 43 odst. 3 tr. ř. Soudy přitom při určení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty důvodně vycházely z toho, že poškozená se o vzniku škody a o tom, kdo za tuto škodu odpovídá, dozvěděla při podání trestního oznámení ze dne 7. 6. 2021. Za situace, kdy dne 14. 12. 2021 uplatnila občanskoprávní žalobou svůj nárok na náhradu škody, nemohlo dojít k uplynutí subjektivní ani objektivní promlčecí lhůty. Z hlediska běhu promlčecí lhůty je rovněž podstatné, že poškozená pokračovala řádně v zahájeném řízení, neboť sice vzala podáním ze dne 6. 3. 2025 zpět občanskoprávní žalobu, avšak v bezprostřední časové návaznosti na tento úkon pokračovala v uplatňování nároku v adhezním řízení, přičemž civilní řízení tvoří s adhezním řízením prováza ný celek. 15. Rovněž za neopodstatněné považoval výtky obviněné proti posouzení spoluzavinění poškozené. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněného pod č. 9/1977 Sb. rozh. tr. uvedl, že absence kontrolních mechanismů nemůže mít zásadní vliv na výrok o náhradě škody. Podle § 2953 občanského zákoníku náhradu škody nelze snížit, byla-li škoda způsobena úmyslně. Způsob provedení trestného činu a okolnosti, za nichž obviněná trestný čin spáchala, vylučují poměrně snížit její povinnost k náhradě škody podle § 2918 věta první občanského zákoníku. Poškozená si nechávala pravidelně přezkoumávat hospodaření auditorem, takže případné nedůsledné provádění preventivně kontrolní činnosti ze strany jejího statutárního orgánu, které lze považovat za nedbalostní spoluzavinění, je zanedbatelné ve smyslu § 2918 věta druhá občanského zákoníku a nemohlo se projevit ve snížení náhrady škody. 16. Neztotožnil se ani s nesouhlasem obviněné se závěry soudů ohledně rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Skutková zjištění soudů podle státního zástupce svědčí o tom, že námitka promlčení byla učiněna i v rozporu s dobrými mravy, a to v takové intenzitě, která vylučuje výkon jejího práva. Jednání obviněné bylo promyšlené, zištné a motivované pouze tím, aby poškozené obci způsobila na jejím majetku závažnou majetkovou újmu. Zneužila přitom důvěry poškozené v její odbornost a loajalitu, aby se na úkor jejích občanů soustavně a dlouhodobě obohacovala. Svůj kriminální čin neodčinila poskytnutím náhrady škody a nedostatečnou sebereflexi prokázala i v rámci samotného dovolání.
17. Státní zástupce tak dospěl k závěru, že dovolání je v tom rozsahu, v jakém odpovídá důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jako celek zjevně neopodstatněné. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. III.
Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněnou, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.). 19. Z hlediska přípustnosti tohoto dovolání bylo určující, že obviněná v rámci hlavního líčení dne 6. 5. 2025 prohlásila vinu v plném rozsahu podané obžaloby, přičemž soud prvního stupně podle § 206c odst. 4 tr. ř. následně toto prohlášení viny obviněné přijal. Podle § 206c odst. 7 tr. ř. pak platí, že soudem přijaté prohlášení viny nelze odvolat a skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem. Při respektu k tomuto zákonnému ustanovení obviněná následně podala odvolání toliko do výroku o trestu a výroku o náhradě škody. Odvolací soud návazně přezkoumal tyto výroky, jakož i řízení, které jim předcházelo. 20. Předpokladem přípustnosti dovolání je skutečnost, že proběhlo řízení před soudem prvního stupně, ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí předpokládaných ustanovením § 265a odst. 2 tr. ř. Dovolání je pak rovněž nepřípustné , jestliže jím dovolatel napadá takovou část rozhodnutí, kterou nepřezkoumával a nebyl povinen přezkoumat ve druhém stupni ani odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1464/2003, uveřejněné pod č. 1/2005 Sb. rozh. tr., nebo ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, uveřejněné pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). Pro úplnost lze tedy dodat, že ačkoli dovolatelka formálně napadala i nyní toliko výroky o trestu a náhradě škody, částečně zpochybňovala i výrok o vině, jehož zpochybnění však již dovolací řízení nepřipouští (konkrétně viz dále). IV.
Důvodnost dovolání
21. Dovolatelka vyjadřovala svůj nesouhlas s výroky o trestu a náhradě škody za uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 22. Svou argumentaci v rámci napadeného výroku o trestu založila na přesvědčení, že trest odnětí svobody měl být ukládán podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku pod dolní hranicí zákonem stanovené sazby, případně v souladu s § 38 odst. 2 tr. zákoníku na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, neboť oproti podané obžalobě nebylo dostatečně zohledněno učiněné prohlášení viny a omezení přitěžujících okolností. 23. Ve vztahu k výroku o trestu nejprve Nejvyšší soud připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. , tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Zmíněný stav však reálně nenastal. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). 24. Z tohoto pohledu je nutno konstatovat, že stěžejní námitky obviněné se s uvedenými důvody dovolání míjí, neboť jsou založeny na jejím přesvědčení o nezohlednění učiněného prohlášení viny v rámci ukládaného trestu. Nicméně tresty uložené obviněné byly uloženy v souladu se zákonem a nejsou tak tresty, které zákon nepřipouští, přičemž jejich uložení bylo zevrubně odůvodněno. Za spáchaný zvlášť závažný zločin byla obviněná podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku ohrožena trestem odnětí svobody ve výměře pět až deset let, přičemž jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, tj. ve druhé čtvrtině zákonné trestní sazby, neboť ukládání mírnějšího trestu bránily zjištěné okolnosti (tedy při zohlednění subsidiarity přísnější sankce vyjádřené v § 38 odst. 2 tr. zákoníku). Pro výkon tohoto trestu byla souladně s § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Dále byl obviněné zcela v mezích § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku a v reakci na páchání konkrétního typu trestné činnosti uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce, povolání či zaměstnání spojeného s odpovědností za svěřené finanční prostředky v trvání pěti let, jakož i podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty. Tresty tedy byly uloženy v souladu se zákonem a nejedná se o tresty, které zákon nepřipouští. 25. Stran učiněného prohlášení viny a koncentrace vznesených výtek k nesprávnému vyhodnocení snížení počtu přitěžujících okolností oproti podané obžalobě nutno konstatovat, že soud prvního stupně vzal v potaz doznání obviněné, jež jí polehčovalo, současně však přiléhavě upozornil na skutečnost, proč jej nelze přeceňovat. Z hlediska polehčujících okolností též upozornil na vedení řádného života, avšak zároveň předložil celou řadu přitěžujících okolností, které bylo nutné vzít v potaz; zneužití zaměstnání, způsobení vyšší škody, získání vyššího prospěchu, pokračování v páchání trestného činu po delší dobu a s další osobou (v podrobnostech viz odstavec 10. odůvodnění jeho rozsudku). Ačkoli soud prvního stupně oproti žalobnímu návrhu neshledal některé další přitěžující okolnosti, nelze přistoupit na linii uvažování obviněné, že by tudíž měl být trest navrhovaný v obžalobě soudem znatelně modifikován v její prospěch (byť lze současně podotknout, že oproti navrhovanému trestu při polovině trestní sazby modifikován byl). Ostatně o nevázanosti návrhem trestu státního zástupce, jakož i možnosti uložení trestu odnětí svobody třeba i na samé horní hranici zákonné trestní sazby, byla dovolatelka poučena (viz odstavec 11. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Učiněné prohlášení viny opomenuto nebylo, přičemž bylo rozhodnuto soudem při zvážení všech zevrubně rozvedených kritérií zohlednitelných při ukládání trestu, kdy se jevilo za důvodné uložení trestu odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby, a to nikoli při její dolní hranici. Přiměřenost uložené trestní sankce nemohou zpochybnit ani výhrady obviněné, jimiž poukázala na údajné selhání kontrolních mechanismů poškozené obce. Rovněž lze podotknout, že utajený pokus o zcizení nemovitosti ve spoluvlastnictví nelze považovat za relevantní kroky směřující k náhradě škody.
26. K nutnosti uplatnění ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody je potřeba zdůraznit, že (s výjimkou ukládání trestu pachateli označenému jako spolupracující obviněný, což není případ dovolatelky) je toliko na volné úvaze ve věci rozhodujícího soudu, tzn. že jde o fakultativní postup soudu, který tak není povinen dané ustanovení využít. Jak bylo nastíněno shora, pod žádný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. nelze podřazovat námitky směřující proti tvrzené nepřiměřené mírnosti či přísnosti trestu, a tedy ani námitky, že soud nevyužil fakultativní možnost zmírnit podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku uložený trest pod spodní hranici zákonné trestní sazby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, uveřejněné pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 6 Tdo 879/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2025, sp. zn. 3 Tdo 53/2025). 27. Soudy obou stupňů se přesvědčivě a podrobně zabývaly otázkou trestu včetně navrhovaného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jakož i variantou podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, a dospěly k závěru, že při zohlednění všech okolností tyto znemožňují využití oněch moderačních oprávnění (viz odstavec 10. rozsudku soudu prvního stupně a odstavec 13. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Ve vztahu k obviněnou poukazované nezbytnosti aplikace postupu podle § 58 odst. 2 písm. b) tr . zákoníku, bylo konstatováno, že jej neodůvodňují ani poměry na straně obviněné, ani povaha jí páchané trestné činnosti. Užití předmětného ustanovení je přitom vázáno na posouzení, zda vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání. Samotné prohlášení viny neznamená obligatorní postup podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 8 Tdo 258/2021). V tomto duchu byla hodnocena možnost nápravy pachatelky v závislosti na jejích poměrech, jakož i povaha spáchané trestné činnosti. Především k té je vhodné podotknout, že bylo poukázáno na značnou dobu, po kterou obviněná úmyslnou trestnou činnost páchala (téměř 11 let) s vědomím její jisté setrvalosti, rozsah trestné činnosti a škodu, kterou svým jednáním způsobila, přičemž rozvedené přitěžující okolnosti výrazně převyšují polehčující okolnosti. Obviněná sice vinu vskutku prohlásila, ale nelze odhlédnout od faktu, že tak činila pod tíhou nashromážděných důkazů, kteroužto skutečnost nyní bagatelizuje právě ona v rámci svého mimořádného opravného prostředku. Jinak řečeno soudy obou stupňů logicky a přesvědčivě vyzdvihly podstatné skutečnosti, které závažnost trestné činnosti zvyšují natolik, že dovolatelkou požadovanou aplikaci postupu podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku vylučují. Jestliže soudy svůj závěr patřičným způsobem prostým svévole odůvodnily, pak nepoužití citovaného zákonného ustanovení a v souvislosti s tím nesnížení obviněné ukládaného trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby nemůže být důvodem pro zásah Nejvyššího soudu v rámci dovolacího řízení. 28. Pro úplnost lze dodat, že Nejvyšší soud rovněž dospěl k závěru, že uložené tresty s ohledem na všechny skutečnosti nejsou v příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byly neslučitelné s ústavním principem proporcionality trestní represe, byť si je plně vědom nutnosti jeho zásahu právě v takových případech (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1034/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1587/2019). Muselo by však jít o výjimečný, skutečně krajní případ, kdy by extrémní rozpor mezi druhem a výměrou uloženého trestu a jeho účelem a kritérii stanovenými zákonem dosahoval ústavněprávní roviny. Taková situace v posuzovaném případě nenastala. Aniž by tedy byl Nejvyšší soud oprávněn přezkoumávat výrok o konkrétním uloženém trestu z pozice jakéhosi dalšího odvolacího soudu, konstatuje, že výrok o trestu vytýkaným ústavním deficit em netrpí, je naopak správný a řádně odůvodněný.
29. Svůj druhý okruh výhrad obviněná směřovala proti výroku o náhradě škody. Proti výsledku adhezního řízení brojila námitkami poukazujícími na nezohlednění spoluzavinění poškozené, jakož i uplynutí promlčecí lhůty s ohledem na nesprávné určení počátku jejího běhu, přičemž námitka promlčení rovněž nebyla v rozporu s dobrými mravy.
30. Obviněná předně v rámci deklarace dříve uplatňovaných námitek stran otázky náhrady škody odkázala na svá vyjádření ještě před konáním hlavního líčení, která učinila přímou součástí dovolání. Avšak Nejvyšší soud se v řízení o dovolání může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Dovolatel nemůže svou námitku opírat o odkaz na obsah řádného opravného prostředku či jiných podání učiněných v předcházejících stadiích řízení nebo například na obsah závěrečných řečí v řízení před soudem prvního či druhého stupně (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.). Jestliže tedy obviněná poukázala na obsah předmětných podání (zejména ze dne 23. 4. 2025 a 30. 4. 2025), Nejvyšší soud se jimi nebyl povinen (ale ani oprávněn) zabývat.
31. Pokud pak svou plnou odpovědnost za celkovou škodu v rovině občanskoprávní rozporovala s ohledem na významný rozsah spoluzavinění poškozené obce a dalších osob, je nutné uvést následující.
32. V této souvislosti dovolatelka poukazovala na nesprávnou aplikaci § 2903 a § 2918 občanského zákoníku. Podle § 2903 odst. 1 občanského zákoníku platí, že nezakročí-li ten, komu újma hrozí, k jejímu odvrácení způsobem přiměřeným okolnostem, nese ze svého, čemu mohl zabránit. Ustanovení § 2918 občanského zákoníku potom uvádí, že vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí. 33. V kontrastu s nynější snahou poukázat na její nedůmyslné počínání (coby nepřípustné rozporování výroku o vině) dovolací soud připomíná, že z obsahu tzv. skutkové věty rozsudku v souladu s učiněným prohlášením viny vyplývá, že naopak dovolatelka jednala notně sofistikovaně při využití svých odborných znalostí z oboru účetnictví tak, aby cíleně zastřela páchání trestné činnosti, přičemž využívala i svého pevného postavení ve struktuře obecního úřadu. Poškozená obec si po celou dobu páchané trestné činnosti nechávala přezkoumávat své hospodaření za využití auditorských služeb, přičemž ani tyto nezjistily její trestnou činnost. Tato byla zjištěna až na jaře roku 2021, kdy byla provedena podrobná kontrola hospodaření obce ze strany Krajského úřadu pro Olomoucký kraj. Nelze pak přehlédnout, že obec začala konat bezprostředně poté, co poprvé získala pochybnosti o řádné práci obviněné jako ekonomky. Svou trestnou činnost tedy dovolatelka páchala úmyslně a vědomě, a to způsobem, který ztížil a po delší dobu v podstatě až znemožnil odhalení její trestné činnosti, nejen pro tři průběžně zvolené starosty obce, ale dokonce i pro osoby auditorů. Neoprávněné čerpání finančních prostředků z majetku poškozené obce následně zastírala, aby mohla v dalších výběrech pokračovat. Pokud by se tedy případně jednalo o dílčí nedostatečnou preventivní či kontrolní povinnost, pak by se jednalo o nedbalostní zavinění, které by bylo v poměru k úmyslnému zavinění obviněné nepatrné, a poměrné snížení náhrady škody by nepřicházelo v úvahu (v podrobnostech zejména odstavec 19. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
34. Za daných, shora předestřených okolností proto nelze poškozené obci přičítat její spoluzavinění na vzniku (či zvětšení) škody, neboť v jejím jednání nelze spatřovat hrubé porušení jejích preventivních povinností, ani eventuální spoluodpovědnost odůvodňující krácení výše škody. Z hlediska aplikace § 2918 občanského zákoníku škoda vznikla v příčinné souvislosti s jednáním obviněné (nejedná se o objektivní nejistotu o tom, na kolik se podílelo jednání poškozené na škodě), kdy soudy správně považovaly za rozhodující příčinu vzniku škody jednání dovolatelky, bez něhož by k následku nedošlo, přičemž nebyly splněny předpoklady pro případné poměrné snížení náhrady škody. Současně byla v teoretické rovině deklarována případná nutnost užití § 2918 věta druhá občanského zákoníku, neboť u tvrzených dílčích pochybení nelze akceptovat, že by se na vzniku (či zvětšení) škody významnou měrou podílely, ba naopak potenciální podíl by bylo možno hodnotit jako nejvýše zcela marginální. 35. Pro úplnost lze dodat, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněného pod č. 9/1977 Sb. rozh. tr. vyplývá, že ani při úmyslném zavinění škůdce nelze vylučovat poměrné snížení náhrady škody v důsledku zavinění poškozeného. Tyto případy však budou zcela výjimečné a budou přicházet v úvahu zpravidla jen při úmyslném zavinění poškozeného. V případech, kdy škůdce způsobil škodu úmyslně a poškozený ji spoluzavinil z nedbalosti, bude zpravidla nedbalost poškozeného v poměru k úmyslnému zavinění škůdce tak nepatrná, že poměrné snížení náhrady škody nebude přicházet v úvahu. Nejvyšší soud považuje za zcela přiléhavý i odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 11 Tdo 561/2010, v němž byl učiněn závěr totožný, a to že i kdyby soudy dospěly k závěru, že poškozená společnost spoluzavinila škodu nedostatečným prováděním kontrol, nesprávně vedeným účetnictvím apod., jednalo by se o spoluzavinění z nedbalosti, které je právě v poměru k úmyslnému zavinění poškozené tak nepatrné, že poměrné snížení náhrady škody nepřichází v úvahu. Naopak lze za nepříhodný považovat odkaz obviněné na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1446/2012, neboť v této věci šlo o uplatnění nároku na náhradu újmy po zemřelém poškozeném, kterou mu pachatel způsobil nedbalostním trestným činem.
36. Dovolatelka rovněž nesouhlasila s učiněnými závěry ohledně promlčení nároku na náhradu škody.
37. Konkrétně měla za to, že subjektivní promlčecí lhůta u podstatné většiny dílčích skutků uplynula, neboť poškozená se o škodě měla a mohla dozvědět již krátce po jednotlivých škodných jednáních. Nejprve lze uvést, že totožnou výhradou se velice zevrubně zabýval zejména soud odvolací (viz odstavce 18. až 20. odůvodnění jeho usnesení). Pro běh subjektivní promlčecí lhůty ve smyslu § 619 a § 620 občanského zákoníku je významný okamžik znalosti či vědomosti poškozeného o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, který je však určován jak subjektivně (skutečná znalost), tak i objektivně (objektivně se dozvědět měl a mohl), v závislosti na tom, který okamžik nastane dříve. Současně lze připomenout, že obviněná činila v rozhodnutích detailně popsané zjevně úmyslné kroky, aby vyloučila odhalení své trestné činnosti, přičemž poškozená obec by nemohla při deklarované minimální opatrnosti snadno předejít vzniku škody. Soudy proto přiléhavě zdůvodnily, proč při určení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty vycházely z toho, že poškozená se o vzniku škody a o osobě škůdce dozvěděla při podání trestního oznámení ke dni 7. 6. 2021. Návazně svůj nárok uplatnila ke dni 14. 12. 2021 v občanskoprávním řízení, přičemž podáním občanskoprávní žaloby došlo ke stavení promlčecí lhůty (§ 648 občanského zákoníku). Za předestřené situace nemohlo dojít k uplynutí subjektivní (§ 629 občanského zákoníku) ani objektivní (§ 636 odst. 2 občanského zákoníku) promlčecí lhůty, přičemž bylo osvětleno, proč u každého skutku nezačala běžet promlčecí subjektivní lhůta zvlášť, kdy se jednalo o nárok na náhradu škody jako nedělitelný celek. Soudy obou stupňů se případně vypořádaly i s následným zvoleným procesním postupem poškozené obce, jenž však již nebyl v podaném mimořádném opravném prostředku konkrétně vytknut. Vznesená námitka tudíž byla shledána neopodstatněnou. 38. Obviněná též nesouhlasila s tím, že by její námitky promlčení byly v rozporu s dobrými mravy, případně zneužitím práva. Předně je nutné připomenout, že primárně byla námitka promlčení shledána nedůvodnou. Vedle toho však byla sekundárně považována i za nemravnou s odkazem na způsob jednání obviněné, jímž způsobila danou škodu, při využití sofistikovaného zakrývacího jednání coby ekonomky a účetní poškozené obce, před soudem prohlásila vinu, na náhradě škody ničeho neuhradila a její postoj při uplatnění námitky promlčení byl tudíž považován za zneužití práva, které nepožívá soudní ochrany. Proti uvedené argumentaci nelze vznášet výhrady. Rozpor jednání dovolatelky s dobrými mravy byl posouzen podle individuálních okolností konkrétního případu, neboť zánik nároku v důsledku vznesení námitky promlčení znamenal s ohledem na okolnosti případu pro poškozenou zjevně mimořádnou tvrdost s přihlédnutím k uplatněnému právu.
39. Pakliže obviněná zcela nově a v krátkosti deklarovala, že poškozená měla být se svým nárokem odkázána na občanskoprávní řízení, neboť spoluobviněný O . B. zahájil na svou osobu v průběhu odvolacího řízení podáním insolvenčního návrhu insolvenční řízení, ve stručnosti lze uvést, že ve vztahu ke spoluobviněnému byl již rozsudek soudu prvního stupně pravomocný, přičemž odvolací soud si byl vědom podaného návrhu na jeho oddlužení (viz odstavec 21 odůvodnění jeho usnesení). Ve vztahu k částečně solidárně zavázané dovolatelce však úpadek zjištěn nebyl.
V. Závěr
40. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání obviněné J . B. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Poučen í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 4. 2026 JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu