Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
22 Cdo 2994/2025
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 2. 4. 2026
Spisová značka : 22 Cdo 2994/2025
ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:22.CDO.2994.2025.1
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Přípustnost dovolání
Mimořádné vydržení (o. z.)
Držba (o. z.)
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1,2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí: E
Zveřejněno na webu: 7. 5. 2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz .
22 Cdo 2994/2025-167
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka, a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně Základní organizace Českého zahrádkářského svazu XY , se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Zuzanou Viskupičovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Žitná 562/10, proti žalované XY s.r.o. , se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Markem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 6, Na viničních horách 493/25, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 384/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2025, č. j. 29 Co 117/2025-140, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 7 344,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám Mgr. Marka Novotného, advokáta se sídlem v Praze 6, Na viničních horách 493/25.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se domáhala určení, že je vlastníkem pozemků v obci XY, katastrální území XY, parc. č. XY o výměře 14 437 m ², parc. č. XY o výměře 9 713 m ², parc. č. XY o výměře 1 586 m ², parc. č. XY o výměře 15 961 m ², parc. č. XY o výměře 346 m ², parc. č. XY o výměře 12 m² (dále též jen „předmětné pozemky“). Žalobu odůvodnila tím, že předmětné pozemky byly v roce 1956 přiděleny k zahrádkářské a včelařské činnosti, dne 12. 3. 1956 pronajaty na dobu neurčitou odborové organizaci ROH – Svaz zaměstnanců strojírenství, Závodní výbor, závod XY, ke zřízení zahrádkářské osady. Od té doby jsou využívány zahrádkáři, původně z řad zaměstnanců podniku XY, později jejich potomků a dalších osob. V letech 1955-1957 byla vybudována infrastruktura sloužící zahrádkářům. Z iniciativy ZO ROH XY vzniklo dne 20. 1. 1995 občanské sdružení Sdružení zahrádkářů XY, IČO XY, jako samostatný právní subjekt. Na užívání pozemků se nic nezměnilo. Dne 27. 7. 2006 došlo ke sloučení Sdružení zahrádkářů XY a Základní organizace Českého zahrádkářského svazu XY. K 1. 1. 2014 došlo ze zákona ke změně právní formy v důsledku účinnosti nového občanského zákoníku a sdružení se změnilo v pobočný spolek se stejným názvem (Základní organizace Českého zahrádkářského svazu XY), IČO XY zůstalo stejné. Činnost zahrádkářů nebyla přerušena. Osadu udržovali, opravovali své chaty, opravovali infastrukturu. Žalobu na vyklizení předmětných pozemků podal žalovaný až v roce 2022, u soudu prvního stupně bylo řízení vedeno pod sp. zn. 28 C 126/2022. „Zahrádkáři“ obhospodařují předmětné pozemky od roku 1955, žalobkyně a její právní předchůdce Sdružení zahrádkářů XY od 20. 1. 1995. Žalobkyně splňuje podmínky mimořádného vydržení, zahrádkářskou osadu vybudovali rodiče a prarodiče dnešních zahrádkářů, pozemky užívali na základě nájemní smlouvy a smlouvy o užívání pozemků, vždy se souhlasem vlastníka. Zahrádkáři osvědčili nepřetržitou držbu od roku 1995 „s vědomím, že užíváním a obhospodařováním pozemků nepůsobí nikomu újmu“.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 9. 2024, č. j. 15 C 384/2023-91, žalobu o určení, že žalobkyně je vlastníkem předmětných pozemků, zamítl (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok II).
3. Na základě odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 5. 6. 2025, č. j. 29 Co 117/2025-140, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení účastníků (výrok II).
4. Nejvyšší soud dovolání žalobkyně (dále též jen „dovolatelka“) proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), neboť není podle § 237 o. s. ř. přípustné. 5. Odvolací soud založil svůj závěr, že žalobkyni vlastnické právo k předmětným pozemkům nesvědčí, neboť jej (řádně ani mimořádně) nevydržela, mj. na závěru o absenci její držby vlastnického práva k předmětným pozemkům; uzavřel, že šlo („pouze“) o jejich detenci [srov. bod 16. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu: „žalobkyně (a její právní předchůdci) nikdy neměla dobrou víru ve vlastnické právo…“, „… dobrá víra … se vztahovala pouze k právu bezplatného užívání, nikoli k právu vlastnickému.“].
6. To ostatně odpovídá samotným žalobním tvrzením, podle nichž žalobkyně dovozuje vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům ze skutečností, že je její právní předchůdci užívali na základě nájemní smlouvy, vždy se souhlasem vlastníka; ona pak pokračuje v takovém užívání poté, co se 27. 7. 2006 sloučila se svým právním předchůdcem (Sdružení zahrádkářů XY).
7. Výše uvedený závěr odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
8. V projednávané bylo z hlediska skutkového zjištěno (správnost skutkových zjištění dovolacímu přezkumu zásadně nepodléhá, srov. § 241a odst. 1 o. s. ř., a ostatně v uvedeném rozsahu není dovolatelem ani zpochybňována), že předmětné pozemky před žalovanou užívalo občanské sdružení Sdružení zahrádkářů XY, IČO XY (dále též jen „Sdružení zahrádkářů XY“), jež vzniklo dne 20. 1. 1995 a rozhodnutím Ministerstva vnitra č. j. VS-1510-SDR/1-2005 ze dne 19. 7. 2005 bylo rozpuštěno. Žalobkyně vznikla dne 27. 8. 2006, ke dni 1. 1. 2014 byla zapsána do spolkového rejstříku vedeného Městským soudem v Praze. Žalobkyně předmětné pozemky „fakticky drží a užívá“, aniž by měla užívací titul a je si vědoma, že jejich vlastníkem je jiná osoba. Žalobkyni byla pravomocným rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 13. 11. 2023, č. j. 28 C 126/2022-258, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2024, č. j. 70 Co 69/2024-315, uložena povinnost předmětné pozemky do 6 měsíců od právní moci rozsudku vyklidit, neboť je užívá bez právního důvodu. 9. Jedním z předpokladů vydržení (řádného i mimořádného) je držba. Rozlišuje se přitom držba vlastnického práva a držba jiného práva. Držba zahrnuje faktické ovládání věci (corpus possessionis) a držební vůli (animus possidendi; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 490/2017, a judikaturu v tomto rozhodnutí citovanou). Podstata nakládání s věcí nebo výkonu práva (corpus) není ve fyzickém ovládání věci. Corpus possessionis má ten, kdo vstupuje ohledně věci do takových společenských vztahů, které jsou obecně považovány za projev právní moci nad věcí či výkonu jiného drženého práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 204/2013).
10. Držitelem vlastnického práva je jen ten, kdo fakticky ovládá věc a chová se k ní jako vlastník (kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává jako vlastník tzv. právní panství nad věcí). To předpokládá zpravidla akt uchopení držby. Záleží tedy na objektivním společenském posouzení, zda někdo - s ohledem na zvyklosti, zkušenosti a obecné názory - nakládá s věcí jako s vlastní (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, či ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 204/2013).
11. Nestačí, je-li dána jen držební vůle nebo jen faktické ovládnutí věci; oba tyto prvky musí být splněny současně [k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2025, sp. zn. 22 Cdo 2769/2025 (dále též jen „sp. zn. 22 Cdo 2769/2025“), a tam uvedenou judikaturu].
12. Držební vůle je, jak uvedeno výše, při nabytí držby relevantní stejně jako faktické ovládání věci. Navenek se zpravidla projevuje jednáním držitele. Stejně jako faktické ovládání věci podléhá i posouzení existence držitelské vůle objektivizovanému hodnocení; je podstatné, jak se projevuje navenek a jak je takový projev obvykle posuzován.
13. Při posuzování (existence) držby je tak třeba odlišit držbu od užívání; držitel může drženou věc užívat, stejně tak ji namísto něj může užívat i osoba jiná (detentor). Držba není totožná s užíváním věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1442/2004). Nestačí tedy zjištění, kdo spornou věc užíval, je třeba jasně uvést, kdo a kdy se chopil držby věci (fakticky ovládal věc s držební vůlí – měl „animus et corpus“). Pokud držitel prokáže, že držbu nabyl, má se za to, že držba trvá, pokud se neprokáže její pozbytí (srov. opět sp. zn. 22 Cdo 2769/2025, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 147/2013).
14. Jestliže je faktické užívání opíráno o právo užívat pozemek jiného vlastníka, nemůže jít o držbu vlastnického práva (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2676/2008 ).
15. I v případě mimořádného vydržení je tak jeho podmínkou držba, byť nemusí být řádná, pravá a dokonce ani poctivá, ale stačí, aby byla v nikoliv nepoctivém úmyslu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, uveřejněný pod č. 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1796/2022 (ústavní stížnost proti němu byla usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. II. ÚS 3019/23 odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost), či ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3145/2024 (ústavní stížnost proti němu byla usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. IV. ÚS 810/25 odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost)].
16. Pro poměry dané věci se z výše uvedeného podává, že žalobkyně, jež (jak bylo soudy zjištěno a jak sama tvrdí) předmětné pozemky užívala tak, že (jen) „pokračovala“ v jejich užívání založeném v minulosti (ohledně dřívějších uživatelů) nájemní smlouvou (se souhlasem vlastníka), neprojevovala (objektivně posuzováno) držitelskou vůli, a nechopila se tak jejich držby, ale pouze detence. Proto je závěr odvolacího soudu, že žalobkyně nemohla vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržet, správný.
17. Jestliže se dovolateli nepodařilo zpochybnit správnost právního závěru odvolacího soudu o neexistenci držby předmětných pozemků žalobkyní (a nesplnění tak podmínek vydržení vlastnického práva k nim její osobou) a jde současně o samostatný důvod, pro který bylo namístě žalobu zamítnout, je bezpředmětné přezkoumávat správnost též zpochybňovaného závěru o nesplnění podmínky proběhnutí vydržecí doby 20 let pro mimořádné vydržení vlastnického práva, neboť na celkový závěr o správnosti rozsudku odvolacího soudu to nemůže mít žádný vliv (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2539/2015, uveřejněný pod č. 91/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
18. Dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08). 19. Namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud nevypořádal s jejími námitkami ohledně pravosti v řízení předložených kopií listin: dohody o ukončení platnosti smlouvy ze dne 5. 4. 2001 a dopisu předsedy Závodního výboru XY ze dne 2. 7. 2003; pouze „konstatoval, že pro rozhodnutí ve věci nejsou tyto listiny podstatné“, že až z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se dozvěděla, že odvolací soud posoudil důkaz těmito listinami odlišně; rozhodnutí odvolacího soudu je proto překvapivé, a že opomenul její námitku nedostatku aktivní legitimace žalované, obsahově uplatňuje jiný dovolací důvod (vadu řízení), než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. (a tedy dovolací důvod nezpůsobilý; srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Nad rámec uvedeného dovolací soud přesto pokládá za potřebné dodat, že z rozhodnutí odvolacího soudu jsou seznatelné úvahy a závěry, jež odvolací soud učinil; je srozumitelné. Nelze ho považovat za nepřezkoumatelné. Ostatně ani dovolatelkou tvrzené nedostatky jeho odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění jeho práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud současně vysvětlil, že obsah dohody o ukončení platnosti smlouvy ze dne 5. 4. 2001 a dopisu předsedy Závodního výboru XY ze dne 2. 7. 2003 nepovažoval (z hlediska svých přijatých právních závěrů) za právně významné (a proto nebylo třeba se více zabývat jejich pravostí; srov. bod 10. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Soudy přitom posuzovaly právní otázku splnění předpokladů (mimořádného) vydržení (včetně držby) od samého počátku řízení; zabývání se touto otázkou bylo pro žalobkyni z postupu soudů seznatelné, měla prostor ohledně ní právně argumentovat (byla jí „předložena k diskusi“); nelze proto hovořit o překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu v uvedeném směru. K legitimaci žalované v řízení se pak odvolací soud vyjádřil již tím, že uzavřel, že žalovaná je jako vlastník předmětných pozemků zapsána v katastru nemovitostí (a proto rovněž shledal na navrhovaném určení, právě ve vztahu k žalované, též naléhavý právní zájem; srov. opět bod 10. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). 20. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.); proto se výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 2. 4. 2026
Mgr. David Havlík
předseda senátu