Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Mária Korčáka, zastoupeného Mgr. Robertem Plickou, advokátem, sídlem Národní 58/32, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2025 č. j. 22 Cdo 969/2025-208, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2024 č. j. 39 Co 250/2024-176 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. dubna 2024 č. j. 14 C 328/2022-108, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Jany Offeritzové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1.Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a č. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.
2.Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, stěžovatel žil s vedlejší účastnicí několik let ve společné domácnosti. Na pomezí let 2020 a 2021 se dvojice rozešla a vedlejší účastnice se odstěhovala. Po určitém čase se stěžovatel u Obvodního soudu pro Prahu 10 domáhal po vedlejší účastnici vydání šicího stroje (včetně tašky na něj), kufru a komody. Tvrdil, že dané věci mu patří a vedlejší účastnice (dále jen "žalovaná") je ze společné domácnosti neoprávněně odnesla, přičemž je ani přes několik výzev nevrátila.
3.Obvodní soud žalobu stěžovatele zamítl. Na základě provedeného dokazování výrok odůvodnil následovně: V případě kufru a komody šlo o starší a opotřebené věci s nepatrnou hodnotou, kterými žalovaná v době vymáhání nedisponovala a nebylo tak možné je žalobou na vydání vymoci. Šicí stroj zakoupil stěžovatel v minulosti žalované jako dárek. Protože v řízení dar nijak nezpochybnil, neprokázal vlastnictví věci. Odvolací ani dovolací soud na závěrech nalézacího soudu neshledaly žádné vady a opravným prostředkům stěžovatele nevyhověly.
II.
Argumentace stěžovatele
4.Stěžovatel s nadepsanými rozhodnutími nesouhlasí. Jeho námitky směřují do průběhu dokazování. Zaprvé upozorňuje na tzv. opomenutý důkaz. Nalézací soud nepřipustil použití nahrávky jeho tajně pořízeného rozhovoru s žalovanou, ve kterém se mu druhá z osob přiznává, že komodou i kufrem disponovala. Zadruhé tentýž soud připustil a bez dalšího použil výpověď matky žalované jako jediné svědkyně, přestože jde o osobu nevěrohodnou a z podstaty věci stranicí žalované. Dokazování provedené na tomto půdorysu stěžovatel pokládá za jednostranné a skutkové závěry nalézacího soudu za výraz faktického omylu a logického excesu. Přestože na uvedená zřejmá pochybení poukazoval ve svém odvolání i dovolání, soudy vyššího stupně jej oslyšely.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5.Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. 6.Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě pokračuje v argumentaci, kterou uplatňoval již před obecnými soudy. Posouzení (ne)vlastnictví movitých věcí a jejich faktické (ne)držení žalovanou má charakter skutkových otázek. Ústavnímu soudu s ohledem na jeho výše vymezenou roli zásadně nepřísluší hodnotit hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, případně kdy postup obecného soudu nese rysy svévole (či libovůle), což v důsledku vede k vadnému právnímu posouzení věci (srov. za všechny i stěžovatelem citovaný nález ze dne 31. 10. 2006 sp. zn. III. ÚS 144/06 ).
7.Přes tvrzení stěžovatele, který se podobných vad v rozhodnutích obecných soudů dovolává, však Ústavní soud extrémní nesoulad ani projev svévole v přezkoumávané věci neshledal. Nalézací soud zdůvodnil, na základě kterých důkazů - nešlo mimochodem jen o ty zmíněné v ústavní stížnosti, jak uvádí stěžovatel - učinil příslušná skutková zjištění a jak je posléze posoudil. Zmíněnou nahrávku obvodní soud neopomenul, pouze zamítl její provedení s argumentem, že vzhledem k nepatrné hodnotě věcí by důkaz nahrávkou žalované pořízenou bez jejího vědomí zcela nepřiměřeně zasáhl do soukromí žalované. Vysvětlení a důvody obvodního soudu nevybočují z ústavně vytčených mezí. Navíc žalovaná nerozporovala, že měla kufr i komodu původně ve svém držení. Námitky stěžovatele vymezující se proti postupu nalézacího soudu poté vypořádaly odvolací a dovolací soud. Zejména druhý z nich podrobně reagoval na každý argument stěžovatele a uzavřel, že místo poukazování na formální vady dokazování ve skutečnosti prosazuje jeho přehodnocení a vlastní verzi skutku. Možnost hodnocení důkazů více způsoby nicméně neznamená, že výsledné hodnocení nalézacího soudu je nesprávné.
8.Ústavní soud z předestřených důvodů porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal a jeho ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r.
předsedkyně senátu